Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Snít o Vánocích 2. část

02.01.2010 (19:45) • AnneCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2512×

2. část

Pohled vypravěče

Bella jedla vánoční večeři a Edward sledoval každý její pohyb. Byla zvyklá na upřené pohledy, když jedla, ale jeho pohled ji znervózňoval. Zatímco jedla, v obývacím pokoji bylo živo. Ostatní nosili dárky pod krásný a veliký vánoční stromek. Alice myslela i na Bellu. Už dávno měla vizi o své nové sestře. Věděla, že je princeznou, věděl to i Jasper, ale ne vše. Alice byla vždy o krok na před. Věděla co se bude dít i jak tento příběh končí. Věděla, že ho Bella slyšela,  když spala. Věděla vše.

Když Bell dojedla, Edward ji vzal znovu do náruče. Byla už dost silná, ale nést se nechala velice ráda. V obýváku ji posadil na velikou sedačku. V krbu praskalo dříví a celá rodina si přišla sednout za nimi.

„Kdo jsi?“ prolomil ticho štědrého večera Carlisle.

„Zřejmě jste zpozorovali, že nejsem člověk.“ Začala povídat Bell tichým hlasem. „Jsem poloupír a Volterská princezna.“ Řekla a sklopila pohled dolů.

„Tak to ty jsi Isabella? Měla jsi před dvěmi dny narozeniny, konal se ples, my však nemohli přijít. Jak jsi se tu vzala?“ ptal se znovu. Byl rád, že konečně poznává Arovu zázračnou dceru, jak jí všichni říkali. Bylo to hlavně kvůli jejímu daru. Byla psychický i fyzický štít. Proto Edward neslyšel její myšlenky.

„No… otec mi našel budoucího manžela.“ Zašeptala sklesle Bella a do očí jí vtrhly slzy.

„… a ty si ho nechceš vzít.“ Dokončil Carlisle. To nebyla otázka, to bylo zřejmé.

„Ne, nechci.“ Potvrdila. „Utekla jsem z hradu a běžela na letadlo. Nevím, jestli mě Demetri dokáže najít, nikdy to nezkoušel, ale radši jsem odletěla do Seattlu. Potulovala jsem se zavátou pustinou, až jsem došla k tomu jezeru. Dál už vím jen to, že jsem byla v teple a  někdo mi povídal básně a příběhy.“ Zvadla Bella hlavu a usmála se na Edwarda.

„Asi by jsi měla zavolat otci.“ Řekla po chvíli mlčení Carlisle. Bál se Arovy reakce na to, že jeho dcera utekla a náhodou se dostala do jejich blízkosti. Věděl, že Aro si svou rodinu chrání.

„Asi ano, mohu si půjčit telefon? Nezjistí, odkud volám?“ ptala se. Alice vstala a podávala jí malý stříbrný mobil.

„Děkuji.“ Zašeptala Bella a vyběhla nahoru do pokoje, kde strávila dva dny své věčnosti.

Pohled Belly

Číslo do Voltery jsem znala. Když jsem byla malá, řekl mi ho otec, kdyby se něco stalo. Možná už tehdy věděl, že mě Demetri nedokáže najít. Vyťukala jsem číslo do telefonu a přiložila si ho k uchu.

„ Recepce Volterského hradu, kdo je tam?“ zeptal se mě milý hlas Giannin.

„Ahoj G, tady Bella.“

„Princezno!“ vykřikla Gianna radostně. „Kde jste? Celý hrad vás hledá už třetí den!“

„Dej mi prosím otce k telefonu.“ Poprosila jsem.

„Jistě, přepojuji tě.“ Řekla G a uslyšela jsem pípání.

„Isabello! Jak si to představuješ! Víš, jaký jsem měl strach? Okamžitě se vrať!“ hulákal otcův hlas, že to museli slyšet i Cullenovi.

„Já se za něj neprovdám! Nevrátím se, pokud mne k tomu budeš nutit. Chci si sama vybrat.“ Hájila jsem se.

„Dobrá, nemusíš si ho vzít. Máš dva dny na to, aby ses tu ukázala se svým budoucím manželem, jinak si Marcela vezmeš. Je ti to jasné?“ ptal se Aro.

„Co? Jak si mám asi za 2 dny najít manžela?“ ptala jsem se vylekaně. O jednom bych sice věděla, ale Edward by mě stejně nechtěl.

„Ber to jako kompromis. Dva dny, do desíti hodin 28. tě budu čekat. Už takhle tvá proměna neproběhla včas. Do nového roku jsi měla být jednou z nás.“ Vysvětloval otec a nakonec mi to položil.

Sesunula jsem se na postel a přála si zemřít. Slyšela jsem, jak se otevřely dveře a někdo vstoupil. Nechala jsem oči zavřené a doufala, že je to jen sen. Že jsem opravdu zemřela v tom sněhu a jsem s Edwardem v nebi. Někdo si sedl na posteli ke mně. Ucítila jsem jeho krásnou vůni a usmála se. Znovu mě hladil po zápěstí a já jeho ruku zase stiskla. Pomalu jsem usínala, když mi zašeptl do ucha: „Neplakej.“  S úsměvem na rtech jsem se propadla do nevědomí. Usnula jsem.

Pohled Edwarda

Vešel jsem do svého pokoje, kde ležela na posteli a z očí jí stále tekly slzy. Slyšel jsem celý její rozhovor s otcem. Chtěl, aby si do dvou dnů našla manžela, nebo si musí vzít nějakého Marcela. Rád bych se nabídl, ale ona by mě stejně nechtěla.

Sedl jsem si na postel vedle ní. Zdálo se mi to, nebo se jí po tváří mihl úsměv? Pohladil jsem  ji po zápěstí a ona mou ruku opět chytla.

„Neplakej.“ Zašeptal jsem ji do ouška. Zdálo se, že usnula, její dech byl znovu pravidelný. Přetočila se na bok .Svou hlavu položila na mou hruď a nohu přehodila kolem mých boků. Automaticky jsem ji objal. Byl to neskutečný pocit ležet tam a cítit její teplou kůži ve svém náručí. Ležel jsem tam s ní tak asi hodinku, když se začala usmívat. Určitě se jí něco pěkného zdá.

„Edwarde.“ Zašeptala. Ten pocit, který mnou projel byl teplejší než tisíc sluncí a usadil se na mém mrtvém srdci. Nepálil ale hřál teplým plamenem.

„Edwarde, miluji tě.“ Zamumlala a znovu se usmála.

„Já tebe taky.“ Zašeptal jsem jí do ucha. Ona mě miluje! Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel. Moje mysl automaticky začala plánovat cestu do Voltery. Blbost! To že mě miluje naznamená, že si mě bude chtít vzít! Prober se chlape!

Pohled vypravěče

Zatím co se Edward přemlouval, zdál se Belle krásný sen. Seděli s Edwardem u jezera, kde ji poprvé uviděl. Bylo ale léto. Okolo modrého jezera rostly divoké květy. Edward jednu utrhl a dal jí ji do vlasů.

„Edwarde!“ zasmála se. Lehla si to jeho náruče a natáhla se pro polibek.

„Edwarde, miluji tě.“ Zašeptala a dívala se mu do očí.

„Já tebe taky.“ Zašeptal jí na zpět. Zdálo se ji to tak skutečné, ta slova i to obětí. Cítila i tu vůni a chlad jeho těla. Tolik si přála, aby to bylo skutečné.

Pohled Belly

Ten sen byl tak krásny, tak skutečný, že to snad ani nebyl sen. Ale já věděla, že to sen je. Začala jsem pomalu otevírat oči. Překvapivě to studené obětí nezmizelo, naopak si mě přitáhl ještě více na svoji hruď. Vylekaně jsem se posadila. Edward ležel na posteli s tím nejkrásnějším úsměvem.

„Dobré ráno.“ Pozdravil mě.

„Dobré.“  Tak to bylo skutečné alespoň z části, opravdu tu se mnou ležel a objímal mě?

„Neřekla jsi mi, že mluvíš ze spaní.“ Zasmál se mi.

„Ale ne!“ zasténala jsem a znovu spadla do peřin. Jestli slyšel to, co jsem říkala v tom snu… to je trapas!

„Nestyď se za to, jsem rád, že to vím.“ Snažil se mě utěšit. Takže slyšel to, co si myslím. Že ho miluji.

Otevřela jsem oči a jeho obličej byl kousek od mého. Utápěla jsem se v jeho zlatém pohledu, dokud moji pozornost neupoutali jeho přibližující se rty. Omotala jsem mu ruce kolem krku a hladově si přitáhla jeho rty na své. Bylo to krásnější než ve snu. Mezi polibky šeptal mé jméno a slova lásky. Jeho bronzové vlasy se proplétaly mezi mými prsty a jeho ruce objížděli moji postavu. Když mi došel dech, přesunul své polibky na můj krk a ušní lalůčky.

„Copak tady vyvádíte!“ zasmál se Emmett ze dveří.

„Jdi pryč!“ zasténal Edward a hodil po něm budík, který se rozbil o zavřené dveře.

Leželi jsme v obětí na posteli. Užívali si blízkost toho druhého, když zašeptal:

„Pojedu s tebou do Voltery.“

„Vážně bys kvůli mně opustil rodinu?“ ptala jsem se.

„Kvůli tobě cokoliv. Navíc bychom je mohli navštěvovat.“ Odpověděl mi.

„Nebo s nimi bydlet.“  Řekla jsem a v jeho očích se objevil zmatek. „Na trůn usednu až v den mých stých narozenin. Do té doby, když mi to otec povolí, mohu pobývat mimo zdi Voltery.“

Na tváři se mu objevil úsměv.

„Vážně ti je jen sedm let? Mluvíš jako bys byla stará stovku let.“ Zašeptal.

„Když žiješ v hradě s upíry starými tisíce let… není to zrovna moderní.“ Vysvětlila jsem.

„Takže pojedeme do Voltery a vezmeme se?“ bylo to rychlé, nemohla jsem uvěřit, že jsem splnila svou část kompromisu. Našla jsem si manžela, kterého miluji.

„Zní to zvláště, ale ano.“ Usmála jsem se. Potom se zvedl a zašel k malému stolečku. Něco vytáhl a šel znovu ke mně.

„Tohle chci udělat, tak jak se má.“ Řekl a s těmi slovy poklekl. Otevřel malou krabičku, ve které byl krásný prsten. Byl to tenoučký zlatý kroužek s jemnými krucánky. Uprostřed byl veliký do oválku vybroušený dokonalý diamant. Na koncích každé vlnky byl další miniaturní. Dohromady to bylo mistrovské dílo.

„Isabello Marie Anne Volturi, vezmeš si mě?“ zeptal se.

„Ano.“ Zašeptala jsem. Bylo to rychlé, ale nestěžuji si. Miluji ho a zachránil mě před utrpením v náruči Marcela. Nasadil mi prsten a v tu chvíli to pokoje vtrhla celá jeho rodinka.

„Gratuluji, to je ten nejhezčí vánoční dárek.“ Zašeptala Esme a už mě objímala.

„Já to věděla, svatba bude v létě u jezera. Vidím to.“ Usmála se Alice a objala mě.  Přijali jsme ještě další gratulace, když se Edward zvedl.

„Měli bychom jet do Voltery.“ Řekl a vzal mě za ruku.

„To ano, otec je známý ukvapeným jednáním. Bude dobré, byt tam dříve, než je stanoveno.“ Souhlasila jsem.

„Letenky máte zamluvené, letí vám to za 3 hodiny. Ve Volteře budete večer 27. Zavazadla máte ve volvu.“ Zasmála se Alice. Zvláštní, jak dokázala vše vidět.

„Díky.“ Usmála jsem se na ni a objala ji.

„V koupelně máš oblečení.“ Řekla a i rodinou mi dali chvíli klidu.

V koupelně jsem nalezla ono oblečení, které mi připravila. Byly ti světle šedé úzké rifle, černý top a přes to modré kožené sáčko. K tomu ještě černé lodičky a modrý pásek. Rychle jsem se oblékla a šla dolů.

S Edwardem jsme si celou cestu povídali. V autě jsem mu kladla otázky já a on v letadle. Já zase v dalším letadle. Bylo toho tolik, co jsme o sobě chtěli vědět. V první třídě jsem ležela v Edwardově náručí a tak jsem si vysloužila nepěkné pohledy letušek. Mě se však rovnat nemohly. Dala jsem ruku tak, aby byl vidět prstýnek. Edward je můj.

Pohled Edwarda

Bylo toho tolik, co jsem chtěl vědět. Byl jsem překvapený, že malá zatrpklá Jane může mít za přítelkyni někoho, jako je moje Bell. Bylo krásné říkat moje. Ještě před třemi dny jsem byl osamělý upír, ale pak mi do života vstoupila ona a vzala si mé srdce. V letadle jsem měl co dělat, abych nevrčel. Ty oplzlé myšlenky letušek, jak vraždily pohledem moji lásku. Ještě že jsem ji měl v náručí. Dokonce to vypadalo, že spí, kdyby svou rukou nezačala hladit moji. Ten prstýnek tak krásně padl na její křehoučkou ručku. Vzal jsem její ruku a políbil ji. Zvedla hlavu a upřela se svými hlubokýma očima do mých. Něžně jsem ji políbil na ten rozkošný malý nosík. Usmála se a znovu si opřela hlavu o mou hruď. Hladil jsem ji po vlasech, když se její dech zklidnil. Moje malá šípková Růženka opět usnula. Dalo se to skvěle přirovnat k té pohádce. Krásná dívka pod zlou kletbou upadla do hlubokého spánku a k životu ji probrala až láska jednoho chlapce. V našem příběhu nebyla zlá kletba, ale zlá vůle jejího otce a probrala se díky lásce jednoho upíra. Ano, byla to má Růženka.

Čas tak rychle utíkal, když byla se mnou. Zanedlouho jsme už přistávali v New Yorku a spěchali na další let. Ve Florencii jsme byli 27. odpoledne. Večer budeme ve Volteře, jak Alice předpověděla. Na letišti jsme si půjčili auto. Byl jeden z mála zatažených dnů a tak jsem se mohl klidně procházet ulicemi, aniž bych způsobil dopravní nehody.

Do Voltery jsme přijížděli už za tmy. Bell seděla zabořená v sedačce a napjatě sledovala ubíhající temné zdi.

„Tady zastav.“ Řekla a ukazovala na velké dveře. Zastavil jsem jak řekla a už jsem jí otevíral dveře. Na náměstí bylo mrtvolně prázdno. Bell mě chytla za ruku a vedla mě dlouhou chodbou až k výtahu. Jeli jsme do druhého patra a výtah se otevřel do monumentální místnosti – recepce. Za pultíkem stála zelenooká lidská žena a jen co nás uviděla, vypískla a běžela za Bellou.

„Bello! Všichni jsme měli takový strach!?“ její věta pomalu přešla do otázky.

„Asi by ze mě byla kostka ledu, kdyby mě Edward nenašel.“ Řekla směrem ke mně a stiskla mi ruku.

„Aro na tebe čeká.“ Řekla, když si mě důkladně prohlédla.

„Pravda, jestli se nepotkáme, než odjedu, uvidíme se na svatbě.Ahoj G!“ Usmála se na ni. G se na ni tázavě podívala, ale nic neříkala.

Z recepce jsme šli dalšími chodbami. Potkali jsme několik upírů, kteří se Belle okamžitě klaněli. Nemusel jsem číst myšlenky, abych viděl jejich úctu k budoucí vládkyni světa nemrtvých. Nakonec jsme vešli do tenké chodby, na jejímž konci byl velké pozlacené dveře. Před nimi stál mohutný upír, postavou podobný Emmettovi.

„Bello?“ zeptal se překvapeně.

„Ahoj Felixi.“ Usmála se na něj Bell a rukou naznačila, ať jí otevře dveře. Felix si mě měřil pohledem, ale nic nenamítal. Dveře se otevřeli do místnosti podobné pracovně, kde  byli čtyři upíři. Všechny jsem je znal z Carlislových myšlenek. Aro stál za stolem a díval se do nějakého papíru, Caius si četl a Marcus mrtvě koukal z okna. Poslední byla malá dívka se světle hnědými vlasy. Stála naproti stolu a první zvedla hlavu, když jsme vešli. Jane.

„Bello? Bello! Bell!“ zakřičela až sebou Marcus cukl a utíkala k Belle.

„Jene!“ zasmála se Bell její reakci a objala ji.

„Tolik si mi chyběla. Bez tebe tu byla nuda.“ Řekla v obětí.

„Ty mi taky Jane.“ Odpověděla ji a hladila ji po vlasech. Jane mě přitom sledovala přihmouřenýma očima. Mezitím už Aro zvedl hlavu a klouzavým pohledem se zastavil 2 metry od nás.

„Isabello? Jsi tu brzy.“ Řekl bezbarvým hlasem. „Výš, jaký jsem o tebe měl strach?!“ V myšlenkách však křičel. Tolik se o ni bál.

„Promiň tati, ale nedal jsi mi jinou možnost.“ Řekla Bella stejným tónem.

„Vidím, že jsi dodržela svoji podmínku?“ zeptal se nakonec a zvědavě si mě prohlížel.

„To je Edward Cullen. Nebýt jej, už jsem mrtvá.“ Představila nás.

„Áh! Rád poznávám Carlislova syna.“ Zasmál se a natáhl ke mně ruku. Nemám co skrývat, řekl jsem si a podal mu ruku. Znovu jsem si četl, co si ode mě bral. Vše, co jsem zažil, jak jsem našel Bellu, náš první polibek, jak jsem ji požádal o ruku… Aro se krátce zasmál a podíval se na mě.

„Zajímavý talent, ani tvůj dar nepůsobí na moji dceru. Číst myšlenky na dálku, to je tak… praktické! A tvá sestra. Nikdy jsem něco takového neviděl. Vidět co bude, co se ještě nestalo. Byli byste velikým přínosem pro Volteru.“ Rozplýval se. Bella vedle mě zavrčela.

„Ale drahá, já ti ho neberu. Takže, svatba bude v létě u toho jezera?“ zeptal se nakonec.

„Když to říká Alice… “ zasmál jsem se.

„Pravda. Tak Bello, zítra s úderem půlnoci začne tvá přeměna. Můžeš si vybrat, kdo tě přemění.“ Usmál se na ni Aro.

„Byla bych ráda, aby to byl Edward.“ Překvapeně jsem se podíval do jejího usmívajícího se obličeje. Vím, že to zvládneš. To neřekla nahlas. Jak to, že jsem ji slyšel?

„Jak.. ?“ ptal jsem se.

„To je tajemství.“ Tajemně se zasmála. Já myslel, že jako poloupír nemůže ovládat svoji moc.

„Dobrá, připrav se na zítřek.“ Řekl Aro s tím jsme odcházeli.

Pohled vypravěče

Bella byla překvapená, že její otec byl tak klidný. Proč tak snadno vzal porážku? Vždyť chtěl, aby si vzala Marcela. Proč tak najednou?

„Ne co myslíš?“ zeptal se ji Edward. Seděli teď v její komnatě na posteli ve vzájemném obětí.

„Proč otec vzal tu porážku tak snadno?“ zeptala se.

„Vidí na mě i na tobě, že se milujeme. Chce jen, abys byla šťastná.“ Usmíval se na ni Edward a jemně ji políbil.I ona jeho polibky opětovala a stávaly se čím dál více vášnivými. Zbytek času strávili v Bellině pokoji a co tam dělali, to je nám záhadou. ;)

Kalendář na zdi oznamoval, že je 28. prosince. Na hodinách bylo 23:59 a Edward s Bellou šli v ruku v ruce do Arovy pracovny. Bella byla připravená na bolest, snad doufala, že poslední co za svého pololidského života ucítí – Edwardovy rty ji od bolesti pomohou. S úderem půlnoci se jí zakousl do krku. Ta bolest byla překvapivá. Nikdy ji necítila. Nikdy neměla zlomenou ruku, nebo napnutý sval. O to byla ta bolest horší. Bylo to, jako by horká láva putovala pomalu jejími žilami a pálila každý kousek jejího těla. Zuby měla pevně u sebe, aby nekřičela. Nechtěla působit starost jejím přátelům a radost jejím nepřátelům. Bolest byla to jediné, co cítila, ale byla i jedna výjimka. Chladné ruce, které ji držely byly tak příjemné. Působili jako protilátka proti těm žravým plamenům. Věděla, čí ruce to jsou. Věděla, že je tu u ní a věděla, že ji miluje.

Bylo 31. večer. Z oken hradu byly vidět nádherné ohňostroje. Už měl být za tři minuty Nový rok, když se Bellino srdce začalo pohybovat velice rychle. Jako vrtule vrtulníku se tlukot srdce stával jediným táhlým zvukem. Celý volterský hrad se sešel, aby byl při znovuzrození budoucí královny. Z věží kostelů se začínal ozývat zvuk zvonů ohlašující půlnoc. Ten zvuk, jako by nahradil již netlukoucí srdce nejdůležitější postavy v Edwardově životě. Bella otevřela své krvavě rudé oči a davem propuklo veselí. Šťastný nový rok! volali.

„Bello?“ zeptal se Edward, když se dívala po místnosti. Konečně zaměřila svůj zrak na něho. Viděla toho tolik, co ještě před tím neviděla. Hlavně Edward – byl ještě krásnější než předtím. I ona byla krásnější. Její poloupíří krása se ještě zlepšila, když se stala upírem.

„Edwarde!“ vykřikla a objala ho. Její obětí bylo velmi silné. V tuto chvíli by se však raději nechal umačkat, než aby se od ní vzdálil byť jen na půl kroku. Aro je pozoroval s úsměvem.

„Veselý nový rok, děti moje. Ať je vaše láska věčna. Nadarmo se naříká, jak na Nový rok, tak po celý rok.“

V tomhle se Aro mýlil. Celý rok na jejich lásku nestačil. Stačila jim jen celá věčnost.

-KONEC-

A co se stalo pak? Přesně jak Alice předpověděla, svatba se konala v létě u jezera, kde započala jejich láska. Na svatbu bylo pozváno spoustu upírů. Všichni byli šťastní, že jejich milovaná Bella našla svého prince. Esmé jim postavila u jezera krásný domeček, ve kterém žijí do dnes. Co bude, až se Bella stane královnou? To nikdo neví. Všem je ale jasné, že je a bude tím nejlepším, co svět nemrtvých potkalo.