Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Snít o Vánocích 1. část

28.12.2009 (08:15) • AnneCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2787×

Snít o Vánocích

„Slečno Isabello, váš otec vám posílá tyto šaty na zítřejší předvánoční ples, na oslavu vašich 7. narozenin.“ Uklonil se Demetri a podíval mi černý pytel na šaty.

„Vyřiď mu, že děkuji.“ Usmála jsem se.

„Zajisté.“ Uklonil se z novu a odešel z mých komnat.

 Abych se představila, jmenuji se Isabella Mary Anne Volturi. Jsem následnicí trůnu mého otce, vládce všech upírů – Ara. Ano, přesně tak. Jsme upíři, tedy až na mě. Jsem poloupír. Narodila jsem se lidské ženě a mému otci – upírovi. V den mých 7. narozenin, kdy už jsem plně dorostlá mne můj otec promění. Jako upíři jsme všichni velice krásní a já snad ještě více než oni. Pleť nemám tak bledou, ale naproti lidské je pořád příliš světlá. Mahagonové vlnité vlasy mi splývají po zádech až do pasu a mému jemnému srdcovitému obličeji dominují hnědé oči.

Vyskočila jsem ladně z postele a trhnutím rozepnula zip pytle. Vytáhla jsem z nich krásné červené šaty. Byly krásné, třpytivé a vánoční, dole lemované bílou kožešinou. Byly tu k nim i bílé rukavice nad lokty a červené lodičky. Do pokoje vtrhla malá upírka se světle hnědými vlasy.

„Jane.“ Pozdravila jsem ji.

„Ahoj Bell, páni, ty jsou krásné! Aro mě posílá, abych s tebou probrala průběh zítřejší oslavy.“

 Vkládala mi všechny podrobnosti, že Aro pozval spoustu upírů. Bohužel jedna rodina upířích vegetariánů se omluvila, že se jim to nehodí. Z toho jsem byla smutná. Chtěla jsem poznat Carlisla, otcova starého přítele, díky němuž jsem začala žít „zdravě“ jako vegetariánka.

„… a s úderem půlnoci tě promění.“ Dokončila řeč Jane.

„Už se těším, až si spolu dáme závody!“ zasmála se.

„Tě porazím!“ vysmívala jsem se.

„Když si to přejete princezno.“ Poklonila se a já se zamračila.

„Jane!“ okřikla jsem ji. Nemám ráda, když mě někdo nechává vyhrát a baví se se mnou jen proto, kým jsem. 

„Já vím, jen tě škádlím!“ řekla a já se zaškaredila. S Jane jsme byly kamarádky.

Hodina před začátkem plesu

„Jane, rychle!“ spěchala jsem. Česala mi vlasy do složitých tvarů. Šaty jsem už na sobě měla. Byly krásné. Jane měla docela podobné, ale zelené barvy, z hladkého saténu, uvázané za krkem, zatímco já měla bez ramínek.

Procházeli jsme spolu chodbami Volterského hradu, které všechny vedly na jediné místo – velký sál. Těsně před tím, než se otevřely dveře, Jane stočila pohled do země a nechala mě jít první. Dala tak jasně najevo, kdo je tu pán. Já osobně bych něco takového nevyžadovala, ale otci by se to nelíbilo.

Dveře se otevřeli a rej tanečníku ustal. Všichni se poklonili, až na 3 postavy na vyvýšenině s trůny. Můj otec i strýcové se na mne usmívali. Aro zvedl ruku a vydal se přes sál až ke dveřím. Nabídl mi rámě a společně jsme šli k trůnům. Přihlížející upíři se klaněli ještě více. Teprve když jsme stáli u trůnu zvedli se a pozorovali, co bude dál.

„Drahá Isabello, dnes je velký den!“ zvolal. „Ale sešli jsme se tu i z jiného důvodu. Slaví se zde totiž narozeniny i zasnoubení mě dcery, Marceli, pojď jsem prosím.“ Řekl otec a já jen hloupě koukala na blond upíra, který stoupal po schodech. Hodila jsem po otci nechápavý pohled.

„Jako budoucí vládce světa nemrtvých musíš mít i oporu.“ Řek na vysvětlenou. Pohlédla jsem zděšeně na onoho upíra, který se měl stát mým chotěm. Měl ve tváři slizký výraz tipu: Pojď na to baby!

Ještě jednou jsem pohlédla na otce a na obecenstvo. Bez váhání jsem zvedla sukni a utekla. Běžela jsem tajnou chodbou, vedoucí do lesů za Volterou. V hlavě mi znělo jediné: Rychle pryč. Ve Florencii jsem nasedla na letadlo do Londýna a pak do Ameriky. Marná snaha, když je s nimi Demetri, ale let přes oceán je snad zdrží. Nevím, proč jsem v NY nasedla na další letadlo do Settlu, možná jsem chtěla co nejvíce na sever, možná v tom bylo něco jiného.

Běžela jsem velice dlouho, musela jsem být už v Kanadě. Všude okolo byla ledová pustina, pokrytá metry sněhu. Zabořovala jsem se do něho a stěžovala se mi tím chůze. Byla jsem na pokraji svých sil, když jsem prošla mezi posledními stromy a spatřila tu nádheru.

Zamrzlé jezero bylo obklopeno bílými lesy. I přes ten led byla vidět jeho neuvěřitelná modrost. Víčka se mi klížila a já i přes svůj upírský původ spadla do sněhu. Už jsem o sobě nevěděla.

Pohled Edwarda

Byly za dva dny Vánoce. Byl jsem na lovu, Alice se ujala příprav a všichni se snažili být od chatky co nejdál. Netrávili jsme totiž Vánoční svátky v domě, nýbrž v naší dřevěné chatě v lesích u jezera. Byl jsem na odchodu domů, když jsem uslyšel srdce. Nebylo zvířecí, bilo velice zpomaleně, jako by někdo umíral. Nasál jsem vzduch do nosu a ucítil naprosto nepřekonatelnou vůni. Byl květinová, jako šeřík na jaře. Zbíhaly se mi po ní sliny, ale bylo v ní i něco, co mi zakazovalo si to, co tu vůni vydávalo vzít. U jezera jsem ji spatřil.

Ve sněhu ležela dívka. Nad její krásou se mi zatajil dech. Sníh pomalu zasypával její bledé tělo. Okolo spanilého obličeje měla rozházené mahagonové vlasy. Pod sněhem prosvítaly  její rudé šaty. Byly vánoční. Jistě někde oslavovala s rodinou, jak se ale dostala sem? Její srdce znovu zaškobrtlo. Ona nesmí zemřít! Křičely mé myšlenky. Soustředil jsem se na její mysl, bylo v ní však ticho, jako by zde už nebyla. Ne!

Bez váhání jsem ji vzal do náruče její krásné tělo a spěchal do naší chaty.

Když jsem vstoupil do dveří, byla u mě celá rodina.

„Našel sis pěknou kost!“ okomentoval to Emm a od Rose si zato vysloužil políček.

„Kde jsi ji našel?“ ptal se hned Carlisle.

„Venku u jezera. Nevím, jak se tam dostala, ale musí tam být už déle. Byla zasypaná sněhem.

„Odnes ji nahoru.“ Rozkázal mi.

Vyběhl se do svého pokoje v teplé červené barvě a tmavě hnědém dřevě. Položil jsem ji na velkou postel. Tenhle pokoj se k ní hodil. Červené šaty, hnědé vlasy a teď, když nebyla v té zimě, byl její kůže čím dál teplejší. I rytmus jejího srdce byl rychlý. Přehodil jsem přes ní peřinu a ještě ze skříně vytáhl tlustou deku. Carlisle poslouchal její dech, měřil jí i teplotu. Měla být nízká, ale místo toho činila 41 stupňů. Pokoušel se jí sebrat krev jehlou, ale ta se o její pokožku zlomila. Došel k názoru, že není člověk.

Seděl jsem u ní celou dobu. Povídal jsem jí o své rodině. Nakonec jsem vytáhl svou oblíbenou knihu básní a četl jí. Bylo mi jasné, že mne neslyší, ale měl jsem z toho lepší pocit. Její myšlenky jsem však stále neslyšel.

Pohled vypravěče.

Mladý Edward seděl Belly každou minutu dne a povídal jí příběhy. Netušil však, že ona ho slyšela. Poslouchala trpělivě jeho vypravování a jeho krásný hlas. Ukládala si do paměti příběhy a básně, které neznala, představovala si, jak vypadá jeho rodina. Věděla jen, že se jmenuje Edward. Nic jiného. O sobě nikdy moc nemluvil. Chtěla otevřít oči a zjistit, komu patří to jméno i hlas, ale neměla sílu. Už byla v bezvědomí 2 dny. Tak to nazval doktor. Dalo by se tomu však říkat spíš bezmocnost. Věděla o sobě, ale nemohla nic udělat.

Byl štědrý den, sníh padal za okny a Edward seděl v křesle u postele a pozoroval ji. Zamiloval se do té cizí dívky, jejichž jméno neznal. Musí být bohatá. Usoudila jeho sestra, která ji převlékla ze špinavých šatů a z uší a krku jí sundala diamanty.

„Jestli mě slyšíš, pohni prosím prstem.“ Prosil ji už asi hodinu, ale bez odezvy. Ona tušila, že by to zvládla, ale bála se. Když se probudí, už jí nebude vyprávět ty příběhy, které si tolik oblíbila. Teprve, když ucítila studený dotyk na jejím zápěstí a prstech, uchopila jeho ruku. Edward zaváhal jen na vteřinku a ruku jí stiskl víc. Trpělivě čekal na její další krok.

Bella chvíli váhala, ale nakonec začala otevírat oči. Byl v červeném pokoj. Její pohled si však místnost neudržela dlouho. I když to bylo mistrovské dílo, bylo tu něco hezčího. Nemohla uvěřit, že někdo tak krásný tu s ní byl, když byla sama v temnotě.

Edward se naopak zachytil do jejich hlubokých čokoládových očí. Připadala mu jako přízrak, anděl či duch, který se může každou chvíli vypařit. Nevědomky stiskl její ruku pevněji.

„Edward.“ Zašeptala a on se usmál. Bylo mu jasné, že poslouchala. Že slyšela každé jeho slovo. Byl rád, že tu s ní byl.

„Jak se jmenuješ?“ vypadlo z něj nakonec.

„Isabella, ale říkej mi prosím Bella.“ Odvětila mu slabým hlasem.

„Chceš pomoct zvednout? Nechceš ještě něco?“ ptal se. Měl o ni starost. Při pohledu do jejích očí si začal uvědomovat hluboký neznámý, ale krásný pocit, který se v něm usazoval.

„Děkuji, mám hlad.“

Edwardova matka Esmé už slyšela, co dívka chce. Pustila se tedy do štědrovečerní večeře. Přece je Štědrý den!

Pohled Belly

Edward mě opatrně vzal do náruče, jako bych byla z porcelánu. Opravdu jsem se cítila slabá, ale jsem poloupír. Měla bych mít nějakou tu záruční lhůtu. Všimla jsem si, že mě musel někdo převléct a podle vyprávění to musel být jeho malá sestra Alice.  Ale to já nevnímala. Byla jsem v jeho chladném náručí. Byla jsem zamilovaná do jeho hlasu, jsem zamilovaná i do něj. Je zvláštní, jak takový cit dokáže vzniknout z jediného slova. Nemusí to být miluji tě, první slovo, které jsem od něj slyšela bylo Edward. A tehdy jsem už tušila, že ten Edward bude klíčovou postavou v mé budoucnosti. Nepotřebuji být Alice, abych to věděla. Bude mě ale chtít i on?

Pohled Edwarda

Cítit jí ve svém náručí bylo stejně krásné jako když jsem ji nesl poprvé. Snad ještě lepší, protože teď byl při vědomí a nevadila jí má přítomnost. Mohl bych ji nosit navěky, kdyby si to přála. Chtěl jsem vyčíst v Alicině hlavě, jestli mě bude chtít, ale ta si přeříkávala text od Lucie Bílé Miluji tě a Jasper s úsměvem jako měsíček na hnoji si v duchu zpíval Love story od Taylor Swift. Dá se tomu říkat nápověda? Chci být s ní, chce to ale i ona?