Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt je také možnost

05.06.2010 (18:00) • EvaBella • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1853×

Povím vám o jedné dívce…

Na první pohled taková něčím zajímavá. Když jste ji poznali, mysleli jste si o ní, že je hodná, kamarádská a milá. Jenže taková byla jen díky tak dobře hrané přetvářce. Když byla ve škole, pořád se smála a zapojovala se do konverzací, ale to dělala jen proto, aby ji život neužíral i mezi lidmi. Kamarádi si mysleli, že má spokojený, krásný a bezstarostný život, že má milující rodinu, která dělá vše pro její dobro, ale to jen na pohled. Rodinu měla milující, ale ona takovou rodinu nechtěla. Protože jakmile přišla domů a zavřela se ve svém pokoji, tak se stala zamlklou, tichou dívkou, která seděla hodiny zavřená ve svém pokoji nad učením a poslouchala muziku. Byla nešťastná a mrzel ji její život. Plánovala útěky z domu a také sebevraždy, ale nechtěla být sobecká. Moc dobře věděla, že pokud by utekla, nebo se zabila, tak by to její rodinu zranilo. Ona se snažila bojovat s bolestí, kterou pociťovala každý den, každou hodinu a každou minutu. Neměla chvíli klidu. Pořád ji někdo něco vyčítal, pořád ji někdo něco namítal. Pořád ji bylo vše zakazováno a ona nemohla nic dělat. Zbyla jí jen naděje. Jen naděje, která nikdy nemusí přijít. Věděla, že její život nestojí vůbec za nic. Věděla, že zbytečně promrhává svůj už tak moc zničený život učením. Ale ona neměla na výběr. Jediná osoba, která ji zbyla, byla ona sama. Jediná věc, která jí zbyla, byl její deník. Nebyl to obyčejný deník, byl to deník, kde byl celý její život. Byl v něm zapsán, každý nepatrný zlom jejího života. Každý detail, každý smutek…

Na všechnu tuto bolest ona byla sama. Nikdo o její bolesti nevěděl. O své bolesti neřekla nikomu. Vůbec nikomu a udělala dobře. Kdyby to někomu řekla, tak by se jí dotyčná osoba vysmála přímo do očí a říkala, že je blázen. Dívka se přetvařovala každou minutu svého života. Musela se přetvařovat před každým. Před každičkou osůbkou, kterou potkala. Nechtěla dát znát její bolest, protože se bála, že se o ni začnou starat a strachovat. Ona nesnášela soucit, nesnášela rady a nesnášela svou existenci. Věděla, že má na výběr… Mohla se té ukrutné, spalující bolesti vyhnout a ona chtěla, z celého srdce se chtěla vyhnout té bolesti. Jenže nemohla. Něco jí v tom bránilo. Ona nevěděla co. Já však vím, byla to naděje. Naděje v lepší život, ve splněný sen, ve který doufala. Snažila se ze všech sil dosáhnout aspoň maličkého úspěchu. Měla svůj život naplánovaný a věděla, že jednoho dne zmizí ze světa. Jednou odpoledne seděla opět zavřená ve svém pokoji a vyčítala si svůj život…

Proč zrovna já? Co jsem komu udělala? Mě nikdo nemá rád! Já nechci svou rodinu. Já nechci žít! Já chci zemřít!

Honily se jí v hlavě myšlenky.

„Prosím, já chci zemřít!“ řekla nahlas, ale nikdo z rodiny jí neslyšel.

Měla ráda muziku a zimu. I v zimě si nechávala otevřené okno dokořán. Muziku měla puštěnou nahlas, jak jen to šlo.

*****

A teď vám budu vyprávět o nějaké době jejího života. Co se stalo a s kým se seznámila…

Pohled oné dívky:

Jako obvykle jsem se probudila až na zazvonění budíku. Byla jsem unavená, ale nebylo to tak hrozné. Oblékla jsem se a nasnídala. Namalovala jsem se tužkou a řasenkou, vzala si batoh a vypadla z té díry, které mám říkat domov. Nesnáším jí. Nesnáším ty lidi uvnitř.

Když jsem došla ke škole, tak ke mně přišli kámoši.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je.

„Ahoj, Bells, dneska přijdou ti noví,“ řekla Linda a rozhlížela se po parkovišti.

„No vidíš! Na to jsem úplně zapomněla,“ zahrála jsem úsměv.

„Ty zapomínáš na všechno,“ rejpnul si do mě Adam. Já se na něj zašklebila. Začali jsme se bavit o včerejším odpoledne a já hrála, jak náramně jsem se měla. Nakecala jsem jim, že jsem byla nakupovat a takový blbosti.

„Hele,“ řekla najednou Simona, ale já se nepodívala. Nebudu jako ostatní. Civět na nováčky. Uvidím je buď na hodině, nebo na obědě. Kouknu se jen, když budou procházet.

„Bello koukni,“ řekla Linda a drcla do mě.

„Proč? Nebudu jedna z těch, která čumí jak vyoraná myš!“ řekla jsem a založila si ruce.

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Adam a Michal, který vedle něj stál, hvízdnul. Bože! Tohle dělá jen, když se mu líbí nějaká holka, takže další modelka? Ach jo. Zamířila jsem si to do školy na první hodinu.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě Mirinda.

„Hádej! Jdu směrem do školy, a co se ve škole dělá? A navíc, za chvíli zvoní,“ řekla jsem otočená zády k nim a kráčela si to chodbou na první hodinu.

Vešla jsem do třídy a zaplula do lavice. Hned poté zazvonilo a třída se zaplnila lidmi. Na téhle hodině jsem seděla sama a za mnou byla jedna volná lavice. Je polovina roku a už od začátku sedím sama a za mnou nikdo. Nevyhovuje mi to, protože tuhle dvouhodinovku je výtvarka. A v téhle dvouhodinovce je spousta volného času na přemýšlení. Já umím malovat dobře, jsem šikovná v malování a takových věcech, a proto nemusím malování věnovat moc pozornosti a přemýšlím nad svým životem. V září a říjnu jsem se snažila vždy myslet na něco jiného, ale pokaždé mě mé myšlenky dostaly na tu stejnou cestu. Cestu mého zničeného života. Já prostě musím být mezi lidmi a musím se přetvařovat, jinak prostě musím myslet na můj život. Když se přetvařuji, tak myslím na to, abych se přetvařovala co nejlépe, ale teď to nejde.

Do třídy vešla učitelka a začala nám dělat výklad o tom, co budeme malovat. Ale ani ne po pěti minutách někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla učitelka zvýšeným tónem, tak aby ji dotyčný za dveřmi slyšel. Dveře se otevřely a... vstoupili dva andělé. Tak krásní!

„Dobrý den, omlouváme se, že jdeme pozdě, ale zdrželi jsme se v kanceláři, jsme tady noví,“ řekla taková malá dívka – vypadala jako Elfík.

„To je v pořádku, tak se nám hned můžete představit,“ řekla učitelka a pokynula rukou směrem k tabuli. Oba dva – elfík a kluk s vlasy jako hříva – se postavili před tabuli a elfík se dal do vyprávění:

„Ahoj, já jsem Alice a tohle je Jasper. Přistěhovali jsme se sem i s rodinou z Kanady. Jsme všichni adoptovaní, takže vlastně nevlastní sourozenci,“ řekla a podívala se na učitelku.

„Dobře, dobře, tak se posaďte,“ vybídla je a oni poslechli. Sedli si za mě. Nevěděla jsem, jestli se mám otočit a pozdravit je. Nevěděla jsem a uvažovala.

„Swanová!“ zahřměla učitelka a já zvedla svůj pohled od lavice.

„Ano?“ zeptala jsem se nejistě.

„Tady máte práci a tu vypracujete. Už máte dvojici či trojici?“ řekla s naštvaným tónem i výrazem a já se zarazila. Rozhlédla jsem se po třídě a viděla, že všichni už jsou rozděleni a svou práci mají.

„Ano, je s námi,“ řekla najednou Alice za mnou. Já se na ni vděčně podívala.

„Tak udělejte skupinku!“ řekla znovu ostře učitelka a dala mi na stůl nějaké časopisy a papíry. Otočila jsem si židli, ke stolu zamnou.

„Děkuji,“ poděkovala jsem a pousmála se.

„Nemáš zač, ale příště si radši dávej bacha,“ řekla.

„Tak podej ty papíry,“ řekl Jasper a já tak udělala.

„A co máme vlastně dělat?“ zeptala jsem se nejistě. Oni se jen zasmáli.

„Koláž. Vystřihovat, nalepovat a míchat,“ řekla Alice a já přikývla. Dali jsme se do práce a do konce výtvarky jsme byli hotoví. Zanesla jsem tu práci učitelce.

„Zajímavé,“ řekla a poposunula si brýle, které měla na nose.

„Vy už,“ ukázala na nás, „můžete jít,“ řekla, protože už zazvonilo.

„Nashle,“ řekla jsem a vypadla dřív, než bude něco chtít. Šla jsem do další učebny.

Den utekl rychle a já šla na oběd. Vešla jsem do jídelny a všimla si, že už tady skoro všichni jsou. Učitel nás totiž pouštěl později. Neměla jsem hlad, tak jsem si vzala pouze vodu na pití. Sedla jsem si k našemu stolu a přestala vnímat. Nestávalo se mi to často. Tedy nestávalo se mi to často před lidmi, ale jenom doma.

„Bello!“ někdo se mnou strašně třásl. Vzpamatovala jsem se a rozhlédla se kolem sebe. V jídelně už nebyl téměř nikdo. Jen já a... podívala jsem se, kdo to vedle mě stojí, Linda.

„Co?“ nevěděla jsem, co se děje.

„Sedíš tady jako socha celý oběd,“ řekla a koukla na mě s divným výrazem.

„Cože?“ byla jsem překvapená.

„No jo, nečum na mě tak. Je to pravda, celý oběd tady jen tak sedíš a koukáš do rohu místnosti,“ řekla a já si uvědomila, že má asi pravdu.

„Tak jdeš na hodinu?“ zeptala se mě.

„Nevím,“ vážně jsem nevěděla, ale nakonec jsem se přeci jen odhodlala a na hodinu šla.

Hudebka, to zvládnu. Vešla jsem do budovy, kde byla učebna hudebky a na chodbě potkala učitelku.

„No to je dost,“ byla hodná, takže nedělala žádné cavyky.

„Omlouvám se,“ řekla jsem jen.

„Tak mi pomoz a bude ti odpuštěno,“ zavtipkovala a zasmála se. Já ji pomohla se zpěvníky. Vešla jsem do učebny a na mém místě spatřila krásného kluka. Takže další jejich rodiny. Kolik jich asi bude?

„Děkuji, sedni si,“ řekla mi učitelka a já poslechla, ale ten kluk seděl na mém místě. Nezbylo mi nic jiného, než si sednout na druhou stranu lavice.

„Nováček, tak se pojďte představit,“ řekla učitelka a ten kluk se zvedl. Nechal ji podepsat papír a začal se představovat. Jeho jméno je Edward Cullen. Hezké jméno. Když se představil, tak si sedl zpět a učitelka nechala rozdat zpěvníky. V téhle hodině jsme seděla s kámoškou Sarah, ale odstěhovala se, a tak jsme seděla sama. Teď sedím s ním, a protože neumím zpívat, bude si ze mě dělat srandu. Co horšího? Vyšel na nás poslední zpěvník. Bóže!

„Strana dvacet,“ řekla učitelka a já šáhla po zpěvníku. Jenže Edward také a naše ruce se střetly. Sice on hned uhnul, ale to mi stačilo na to, abych si všimla toho, že má strašně studenou ruku. Nechala jsem to být a nalistovala stranu 20. Byla to píseň velmi smutná a ještě horší bylo, že tahle písnička byla puštěná na pohřbu mé babičky.

Má babička na mě byla velmi hodná a jen ona věděla, že mně můj život trápí. Jednou jsem jí to omylem řekla, ale ona mi slíbila, že to nikomu neřekne. A také to nikomu neřekla. Hned druhý den od toho dne, co jsem jí to řekla, zemřela. Byla to jediná osoba, kterou jsem milovala. Kvůli její smrti jsem několik dní nekomunikovala se světem. Ani do školy jsem nemohla chodit. A od té doby, co zemřela, mě život trápí ještě víc.

Věděla jsem, že tohle nepůjde, a tak jsem se přihlásila.

„Co se děje Bello?“ zeptala se mě učitelka.

„Mohu si prosím zajít na záchod, paní učitelko?“ zeptala jsem se slušně.

„Ne,“ řekla prostě a pustila hudbu bez slov. Která byla na CD. Začali jsme zpívat a mně se najednou úplně živě před očima zjevil pohřeb babičky. Sice jen na dvě vteřiny, ale to stačilo k tomu, abych začala brečet. Už jsem se na nic neptala a utekla ze třídy.

„Co si to dovoluješ?“ volala na mě ještě učitelka, ale na to jsem nebrala ohledy a utíkala pryč. V jednom kumbálu, který se nikdy nezamykal a nikdo, tam nechodil, jsem se zavřela a svezla se opřená o dveře až na zem. Začala jsem brečet naplno. Po nějaké době jsem omdlela.

Můj život je na nic. Nesnáším ho! Proč? Jsem blbá!

Nadávala jsem si v myšlenkách. Moc dobře jsem věděla, co mě teď čeká. Další hodiny trápení.

Ani jsme nepostřehla tu dobu, co jsem tady probrečela, ale najednou zazvonilo. Pomalu jsem se začala uklidňovat a řekla si, že počkám, až všichni odejdou a potom půjdu. Chtěla jsem si vzít kapesník, ale až teď jsem si uvědomila, že jsem si své věci nechala ve třídě.

„Sakra,“ zanadávala jsem si sama pro sebe.

„Že já taky neumím nic lepšího, že?“ mluvila jsem k sobě.

„Všechno pokazit a podělat,“ nadávala jsem dál. Všechno se pomalu utišovalo, až jsem nakonec neslyšela nic. Jen tikání hodin, které byly na chodbě. Bylo jasné, že už všichni odešli. Otevřela jsem dveře a uviděla Edwarda. Chtěla jsem odejít, ale on mě zastavil.

„Co se stalo?“ zeptal se mě.

„To… nic… nic se nestalo,“ sklopila jsem hlavu, protože jsem lhát nikdy neuměla.

„Řekni mi to, já to nikomu neřeknu,“ řekl on a přiblížil se ke mně.

„To, to nejde,“ kývala jsem záporně hlavou.

„Ale určitě ano,“ přišel až ke mně a prsty mi přejel po obličeji. Celá jsem se pod tímto dotykem zatřásla a podívala se mu do očí a poté na rty. Byl tak nebezpečně blízko. Jen pár centimetrů. Stačilo trošku více pozvednout hlavu a naše rty by se spojily. Opět jsme se mu podívala do očí a jeho pohled mě uvěznil. Mírně se na mě usmál a sklonil se těsně k mým rtům. Mezi námi byla neznatelná mezírka, která bránila ve spojení našich rtů.

„Ah…,“ zasténala jsem a nadzvedla se. Než se naše rty spojily, najednou…

Zazvonilo a já se probrala.

„Co to bylo sakra?“ ptala jsem se sama sebe. Až potom jsem si uvědomila, že jsem omdlela a celé se mi to jen zdálo. Ale ten sen byl tak živý.

A aby toho nebylo málo, ta část z mého snu.

Pomalu jsem se začala uklidňovat a řekla si, že počkám, až všichni odejdou a potom půjdu. Chtěla jsem si vzít kapesník, ale až teď jsem si uvědomila, že jsem si své věci nechala ve třídě.

To celé se opakovalo.

Najednou se vše utišilo a mě bylo jasné, že už jsou všichni pryč. Vyšla jsem a na chodbě uviděla Edwarda.

Ať se to vyplní!

Řekla jsem si pro sebe a měla na mysli ten sen.

Edward si mě všiml a já se na něj podívala. On se mi zahleděl do očí a uvěznil mě v jeho pohledu. Ale poté pohledem uhnul a odešel. Já tam zůstala stát na chodbě úplně sama. Všude ticho. Byly slyšet pouze ty hodiny, které visely na stěně kousek ode mě.

Nevím, jak dlouho jsme tam stála a dívala se na místo, kde Edward zmizel, ale vzpamatovala jsem se a vydala se k učebně, kde jsem měla hudebku. Zkusila jsem, jestli je otevřeno a pro mé štěstí bylo. Vzala jsem si tedy svou tašku a utíkala na nejbližší záchody. Zavřela jsem se tam a koukla se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem strašně – i když tak vypadám pořád – měla jsem napuchlé, červené oči a byly celé od slz. Byla jsem rozcuchaná a celá taková polámaná. Opláchla jsem si obličej a vydala se domů.

Když jsem domů došla, tak jsem ihned zapadla do mého pokoje. Pustila jsem si muziku a vytáhla učení. Vše potřebné jsem se naučila a napsala si úkoly. Nachystala jsem si tašku a zapnula si počítač. Na počítači mám svůj deník, kdybyste to četli, mysleli byste si, že je to nějaký příběh. Nějaký vymyšlený příběh. Ano, byl to příběh, ale bohužel pravdivý. Byl to příběh mého života.

Když mi počítač naběhl, začala jsem psát, co vše se dnes stalo. Když jsem byla se psaním hotová, šla jsem se osprchovat. Poté jsem si vyfénovala vlasy a podívala se na hodiny. Bylo 22:08 šla jsem si tedy vyčistit zuby. A poté jsem šla spát.

Zdálo se mi o Edwardovi. Sen pokračoval tak, jak skončil, když jsem se probudila v tom kumbále.

Začali jsme se líbat a bylo to úžasné. Nikdo kromě nás dvou, tam nebyl. Jen já a on. Jen my dva společně. Líbali jsme se pěknou chvíli a ten zážitek byl tak nádherný. Bylo to tak živé, bylo to tak skutečné a zároveň neskutečné! Byla to nádhera. Najednou se vše začalo pomalu rozplývat.

Pípal mi budík a tak jsem ho vypnula. Vstala jsem a oblékla se. Provedla jsem každodenní ranní rituál a šla do školy.

Došla jsem tam a opět uviděla Edwarda a jeho rodinu. Když jsem ho uviděla, polila mě zvláštní vlna horka, ale zároveň zimy. Nechápala jsem to. A když jsme si vzpomněla na můj sen, musela jsem sklopit oči k zemi. Jak bych si přála, aby ten sen byl skutečný. Jak bych chtěla, aby to vše, co se mi zdálo, se stalo a já byla konečně spokojená a s Edwardem.

Po měsíci:

Už je to měsíc, co se snažím s Edwardem navázat kontakt. Pořád se mi zdá ten sen. Pořád se opakuje a já pořád doufám v to, že se vyplní.

Už několikrát jsem se snažila s Edwardem promluvit, ale on mě vždy odbyl, nebo mě přehlížel. Byla jsem zklamaná, ale pořád jsem doufala, že se to změní.

Po půl roce:

Mluvila jsem s ním. Jsme kamarádi. Já… myslím, že ho miluji. Ale můj život je pořád stejný. Tedy až na tu lásku. Jsem šťastnější, když ho vidím. Jen takto se to změnilo, ale není to velká změna. Bavíme se ve škole. Někdy sedím s ním a jeho rodinou při obědě. Ale jinak se nic nezměnilo. Pořád se přetvařuji. A jsem pořád stejně zklamaná. Vím, že se to může změnit, ale nejsem si jistá, jestli se to někdy povede.

O rok později:

Pořád jsme kamarádi. Pouze kamarádi. A už vím, že ho miluji. Je to jisté. Můj život se nezměnil, akorát se trápím ještě víc, když ho nevidím. Je to zvláštní, když někoho milujete a on o tom neví. Ale já vím, že on mne nemiluje. Kdo by taky miloval takovou holku, jako jsem já?

O další tři měsíce později:

Jdu opět do školy. Už se strašně těším na Edwarda.

Došla jsem na školní parkoviště a zamířila si to ke Cullenům.

„Ahoj,“ pozdravila jsem se, když jsem k nim došla. Edward se na mě otočil a jeho výraz byl tak ztrápený. Jeho pohled byl tak jiný. Ostatní mě pozdravili a odešli, jen Edward zůstal.

„Bello,“ řekl polohlasně.

„Co se stalo?“ dostala jsem strach.

„Odjíždíme,“ řekl jen a podíval se mi do očí.

„Cože?“ vyjekla jsem.

„Ano, zítra odpoledne,“ řekl a objal mě.

„Jsi moje kamarádka a mám tě strašně rád,“ řekl a dal mi pusu do vlasů.

„To…,“ byla jsem zaskočená. Nemohla jsem ze sebe vůbec nic dostat.

Ten samý den po škole:

Edward na mě počkal před školou.  Když jsem ho uviděla, šla jsem ihned k němu.

„Kdy přesně?“ zeptala jsem se a věděla, že on ví, co mám na mysli.

„Ráno, brzo ráno,“ řekl a mně se zalily oči slzami.

„To není možné,“ řekla jsem úplně potichu.

„Já tomu taky nemůžu uvěřit a vůbec se mi nechce, ale musím,“ řekl a objal mě.

„Už musím jít,“ řekl asi po 15 minutách toho, co jsme tam stáli v objetí.

„Dobře,“ pustila jsem ho.

„Hodím tě domů,“ řekl a nastoupil do auta. Já si přisedla a vyjeli jsme. Zavezl mě až domů a v autě mě znovu objal.

„Bude se mi stýskat,“ řekl a já vystoupila.

„Mě taky,“ řekla jsem a hned na to on odjel. Opět se mi zhroutil celý svět. Šla jsem k sobě do pokoje, zavřela se a začala brečet. Konečně tady byl někdo, koho miluji. Kdo mi byl oporou a ani to nevěděl a za pár hodin bude zase pryč. Nemůžu tomu uvěřit.  Brečela jsem strašně dlouho. A nakonec jsem usnula.

Probudilo mě něco studeného na mé tváři. Otevřela jsem oči, ale byla tady strašná tma, taktem jsem rozsvítila lampičku. To světlo, které vzniklo, mě na chvíli oslepilo, ale hned jsem si zvykla a podívala se po pokoji. Uviděla jsem Edwarda. Seděl na židli naproti mně.

„Edwarde?“ zašeptala jsem a myslela si, že je to jen sen.

„Bello,“ zašeptal on. A najednou byl u mě.

„Co to…?“ nechápala jsem, ale on mě zastavil tím, že mi dal ruku přes pusu.

„Miluji tě, Bello, ale musím odejít. Já mám s rodinou tajemství a musíme jít odsud pryč a nemůžu ti ho říci, protože, kdyby ses to dozvěděla, tak bys mě nenáviděla do konce života,“ řekl a mě se do očí nahrnuly slzy. On řekl, že mě miluje? Ty slova z jeho úst vyzněla, tak nádherně.

„Já chci to vědět,“ řekla jsem a byla jsem rozhodnutá. On se mi podíval hluboce do očí a já čekala.

„Prosím,“ zaprosila jsem šeptem.

„Já a má rodina jsme… Nejsme lidé,“ řekl a já ani nevím proč, uvěřila jsem mu. Podívala jsem se mu do očí tak, aby věděl, že chci, aby pokračoval.

„Nemusíš se mě bát, já nejsem zlý a lidi nechávám na pokoji, Carlisle si za tímto stojí,“ řekl a já nechápala.

„Jsme upíři,“ řekl, sklopil hlavu a já si v hlavě přemítala to, co mi řekl. Poté se mi znovu podíval do očí.

„Já ti věřím a nebojím se,“ řekla jsem a věděla, že bát se Edwarda by ani nešlo.

„Miluji tě,“ řekla jsem a políbila ho. Tak krásný zážitek! Po chvíli mi začal docházet dech a Edward se odtrhl.

„Na to jsem čekala skoro rok,“ usmála jsem se a Edward také. Znovu jsme se políbili. Edward si lehl vedle mě na postel.

„Miluji tě od první chvíle, co jsem tě uviděla,“ přiznala jsem se a opět se mu podívala do očí. Začali jsme se líbat a s krásného polibku se stal vášnivý. Začala jsem mu jezdit rukama po celém jeho těle a vyhrnula mu košili…

Ráno jsem se probudila v posteli sama. Myslela jsem si, že to byl jen sen, ale když jsem zjistila, že jsem nahá, utvrdilo mě to v opaku. Je to pravda. Já se milovala s Edwardem Cullenem. Proběhla mi hlavou myšlenka. Ale najednou jsem si uvědomila, že už Edwarda nikdy neuvidím. Rozbrečela jsem se. Taková rána do srdce. To jsem nemohla unést. Když jsem se uklidnila, zvedla jsem se a chtěla jít do sprchy. Ale na stole ležel nějaký dopis. Přišla jsem blíže a na něm bylo napsáno:

Pro mou jedinou Bellu

Otevřela jsem ho rozklepanými prsty a sedla si zpět na postel. Začetla jsem se do krásně napsaného dopisu, který byl pro mě.

Udělal jsem chybu. Moc velkou chybu. Měl jsem ti říct o tom, že tě miluji, už dávno. Vše by bylo jinak. Myslel jsem na tebe pořád, čtyřiadvacet hodin denně, a vůbec mě nenapadlo, že bys mě mohla milovat také. Když jsi včera řekla, že mě miluješ, byl jsem ten nejšťastnější upír na celém světě. Ale dnes ráno jsem byl ten nejsmutnější. Uvědomil jsem si, že odjíždím. Tato noc pro mne byla nádherná a ty jsi byla ještě nádhernější. Miluji tě s celého mého srdce a doufám, že se ještě potkáme.

Já se vrátím! Vrátím se k tobě. Nevím kdy, ale vrátím.

Miluji tě

Tvůj Edward

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Celou dobu, co jsem dopis četla, jsem brečela. Četla jsme ho snad tisíckrát a jeho slovům věřila. Věřila jsem, že se vrátí. Že ho ještě uvidím. A věřila jsem v to, že ho miluji. Vůbec jsem nelitovala této noci.

Byla jsem zklamaná a měla jsem zlomené srdce, ale byla jsem i šťastná. Zvláštně šťastná. Byla to ztracená láska.

Po nějaké době…

Už je to více než 60 let. Edward ještě nepřišel. Já jsem mu věřila, ale on nepřišel. Čekala jsem na něj. A teď tady ležím v posteli a myslím na něj. Opět mi kanou slzy po obličeji a přehrávám si naše společné chvíle. Celou tu dobu, co jsem ho neviděla, jsem měla deno-denně otevřené okno. Když pršelo, když bylo teplo… Pořád. Doufala jsem, že se objeví.

Ležela jsem v posteli a najednou si někdo sedl na mou postel a já se zlekla.

„Bello,“ řekl svým krásným sametovým hlasem Edward.

„Edwarde,“ řekla jsem celá šťastná.

„Já říkal, že se vrátím,“ řekl a políbil mě na čelo.

„Dal sis tedy pěkně na čas,“ řekla jsem a usmála se. On mi úsměv opětoval.

„Já se omlouvám,“ řekl a lehl si ke mně na postel. Políbil mě opět na čelo.

„Pořád jsem na tebe myslel,“ řekl a chytl mě za ruce.

„Já na tebe také,“ řekla jsem já a přitulila se k němu.

„Měla bys spát,“ napomenul mě.

„Mě se nechce,“ obořila jsem se.

„Neodmlouvej a spi, ráno tady budu,“ řekl a já ho tedy poslechla.

„Dobře,“ řekla jsem a zachumlala se do peřiny.

„Miluji tě, Edwarde,“ řekla jsem.

„Miluji tě, Bello, navždy,“ zaslechla jsem na půl ve spánku a blaženě se usmála. Cítila jsem ještě jeho rty na svých vlasech a poté už úplně usnula.

Vypravěč…

Tato věta, byla poslední věc, kterou slyšela. Nejen od něj, ale od celého světa. Tu noc totiž Isabella Marie Swan zemřela. Zemřela však klidně. Zemřela po boku svého milovaného, na kterého čekala celý svůj život. Čekala sama, bez rodiny, bez přátel. Doufala, že se vrátí dříve a že spolu budou na vždy, ale spletla se.

Edward se vrátil, protože mu sestra Alice řekla, že Bella tuto noc zemře. Vrátil se, aby ji dal poslední sbohem. Poslední slůvko lásky. Tak to totiž chtěl. Chtěl se objevit až v den její smrti. Myslel si, že na něj časem Bella zapomene a bude žít svůj vlastní život po boku nějakého manžela a bude mít rodinu.

Jenže Bella to tak nechtěla. On to však nevěděl. Dozvěděl se to až tu noc, co za Bellou přišel. Kdyby mohl brečet, brečel by. Jeho srdce bylo zlomeno. A on byl rozhodnut za Bellou přijít. Věděl, že ona patří do nebe, ale on ne. Doufal v to, že se potkají.

Edward o pár měsíců později jel do Volterry a poprosil je o smrt. Aro mu vyhověl a Edward zemřel. Ale zemřel s úsměvem na rtech. Věděl, že se s Bellou potká v posmrtném životě.

A takto končí život Belly a Edwarda. Dvou osob, které se navzájem milovaly, ale spolu nebyly. Dvou osob, které doufaly. Doufaly v to, že se potkají.

Autor: EvaBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt je také možnost :