Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt je jen pocit

02.06.2011 (16:30) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 35× • zobrazeno 3665×

Bez špetky citu

Už druhý měsíc na mě ze všech stran útočilo horko, vlhkost a hmyz. Před každým krokem jsem musela studovat okolí, abych nešlápla na hada, nebo abych nevstoupila do cesty lovící šelmě a mačeta byla mou stálou společnicí, ale mně to nevadilo. Právě naopak. Možná jsem vypadala jako šílenec, ale já to tady milovala. I když mé svaly první dny protestovaly nad nezvyklou námahou, kterou jsem je nutila vyvinout, zvykly si a teď jsem byla odolnější než kdy dřív. Dlouhé pochody, prodírání džunglí nebo brodění – to vše s poměrně těžkým batohem, nic z toho už mě nemohlo překvapit nebo zmoct.

Byla jsem sama právě tak, jak jsem si přála a jak jsem po tom toužila. Nutnost být stále ve střehu přikazovala mojí mysli držet se jen v přítomnosti, a tak jediný okamžik, kdy jsem mohla vzpomínat (ač jsem se tomu zuby nehty bránila), byla chvíle před usnutím. Ještěže díky celodenní námaze trvala jen pár okamžiků.

Zásoby a spojení se světem jsem měla zajištěné přes malou indiánskou vesnici, do které jsem zavítala jednou za čtrnáct dní. Moji nadřízení na tom trvali a já se podvolila. Co to bylo, krátký kontakt s civilizací (i když o tomhle slově by se asi spousta lidí dohadovala, kdyby do ní vstoupili) proti hodinám a dnům naplněných milovanou prací o samotě? S několika indiány včetně náčelníka jsem se znala už od loňska, a tak jsme teď jen navázali na příjemnou spolupráci. Nebyli příliš hovorní, a ač měli po celou dobu každé mé návštěvy na tváři úsměvy, udržovali si odstup, který jsem jen vítala.

I dnešní návštěva byla prostá. Požádala jsem o to, co mi chybělo a zatím, co mi zásoby připravovali, zašla jsem do chýše náčelníka a spojila jsem se stařičkým rádiem s fakultou, abych ohlásila, že ještě žiju. Ušklíbla jsem se tomu – jako by na tom ve skutečnosti záleželo. Jde jim jen o výzkum a o to, že by museli vyplňovat spoustu papírů, kdybych tu zůstala. Pobaveně jsem si uvědomila, že aspoň náklady na repatriaci by jim nejspíš odpadli. Pokud tu zemřu, nemá nikdo šanci najít mé tělo. I kdyby se o něj nepostarali obyvatelé džungle, je prostor, ve kterém se pohybuji, tak velký, že projít ho by si vyžádalo asistenci desítek lidí. To nikdo nepodstoupí.

Když jsem učinila povinnostem zadost, rychlým pohledem jsem zkontrolovala, že mám vše, co jsem chtěla. Serafino mi pomohl dostat těžký batoh na záda. On byl jedním z mála, kterým jsem jeho úsměv věřila. Hekla jsem pod vahou zásob a trochu jsem si batoh nadhodila. Už už jsem se chtěla rozloučit, když se ke mně přiblížil a s naléhavým pohledem upřeným do mých očí žádal: „Dávej si pozor, Bella. Našli jsme Afomsovu mrtvolu. Krvesající démoni jsou opět tady.“

Pokřižoval se a já v jeho očích zahlédla neskrývaný děs. Při minulé návštěvě se zmínili, že se jeden z indiánů ztratil v džungli. Doufali stále, že jen sešel z cesty, ale já si říkala, že měl spíš smůlu a natrefil na hladového dravce. Měla jsem pravdu… bohužel, jenže to byl predátor jiného druhu, než jsem myslela. Zamrazilo mě, když jsem si vzpomněla na varování, kterého se mi dostalo hned po mém příjezdu loni v létě, a které mi bylo letos zopakováno.

Pokud v džungli narazím na lidské stopy, mám utéct tak rychle, jak jen dokážu. Prý se tu toulají tři nádherné ženy oděné ve zvířecích kůžích, které loví víc než zvířata. Pijí lidskou krev. Kolegové by se něčemu takovému vysmáli a já bych jim kdysi přizvukovala, jenže před více než deseti lety se mé vnímání toho, co je možné a reálné, změnilo.

Informace pocházely od spřáteleného kmene, žijícího při březích řeky. Na jeho území se ty tři pohybovaly nejčastěji – podle legend k němu kdysi patřily. Čas od času ale svá loviště rozšířily.

Přikývla jsem, usmála se a povzbudivě stiskla Serafinovi rameno. „Díky za varování, Serafino. Uvidíme za dva týdny.“

Jeho hlas zněl úzkostně a toužebně zároveň. „Doufám v to, Bella.“

Cesta do mého základního tábora, odkud jsem podnikala výpravy, a kde jsem měla své vybavení, mi zabrala celé odpoledne. Když jsem konečně shodila těžký batoh ze zad, oddechla jsem si a spokojeně jsem se rozhlédla kolem. Dnes si dopřeju trochu pohodlí.

Mé výpravy byly obvykle několikadenní, což znamenalo, že jsem přespávala v džungli – obvykle připoutaná ke kmeni vysoko na stromě, aby na mě šelmy tak snadno nenarazily. Nebylo to právě pohodlné, ale pár hodin spánku mi dodalo sil a nepohodlnou pozicí rozlámané tělo se dalším pochodem brzy vzpamatovalo. Rozhodně to bylo lepší, než aby si na mě smlsla puma nebo jaguár.

Stan s polním lůžkem mi teď připadal jako pokoj v nejluxusnějším hotelu. Zkontrolovala jsem, že mám dost dřeva a zbytek času do setmění jsem strávila sprchou (ano, měla jsem tu i takovou vymoženost, jako byla polní sprcha), převlečením do čistého oblečení (což bylo dost zbytečné, protože vzhledem ke zdejší vlhkosti jsem byla za chvilku znovu propocená) a přípravou večeře. Naposledy jsem se ujistila, že všechny křehké věci jsou zajištěny tak, aby jim náhlý vpád obyvatelů džungle neublížil, a sama jsem se zavřela ve stanu.

Únava se na mě podepsala, takže jsem čekala, že usnu, sotva položím hlavu na polštář. Serafino a jeho varování mi však nedovolilo usnout. No nemám smůlu? Odejdu z Forks, abych se zbavila vzpomínek na upíry, najdou si mě v Jacksonvillu. Odletím tisíc kilometrů odtud a upíři se objeví v Amazonii. Nepochybovala jsem, že tihle nemají s Cullenovými nic společného, ale o to byli nebezpečnější. Vlastně byly – Serafino říkal, že jsou to ženy. Měla bych si dělat starosti? Rozum hlásil, že ano, ale já jeho hlas násilím umlčela. Proč se bát dopředu? Mohla jsem na ně natrefit už dávno. S mojí smůlou by to nebylo nic až tak zvláštního… jenže nenatrefila.

Věděla jsem, že upírům moje krev voní víc než krev ostatních lidí. Řekl mi to Edward a James mi to tehdy potvrdil. Pokud se s nimi setkám, nemám ani nejmenší šanci. Jediné, co mi pomůže, je odjet – jenže nad tím jsem nehodlala ani přemýšlet. Můj výzkum může pomoct pochopit podstatu tohoto unikátního biotopu. Může donutit vlády okolních zemí, aby si ho začaly vážit a chránit ho místo jeho soustavné likvidace. Ne! Neodejdu odtud, ani kdyby kolem mě kroužila stovka hladových upírů! Tady je mé místo, tady jsem šťastná. Ať jdou ony! Já tu byla dřív!!!

* * *

Ve vášnivém zaujetí jsem rýpala do země, abych se dostala až ke kořenům rostliny, kterou jsem chtěla prozkoumat. Nevnímala jsem okolí, byla jsem naprosto soustředěná na svou práci. Stačil přece jediný špatný pohyb a rostlina by byla zničena. Koutkem mysli jsem si uvědomovala, že dělám chybu. Že by mě tu mohla napadnout jakákoli šelma a já bych na to přišla až příliš pozdě, spoléhala jsem ale na svůj instinkt, který se pobytem v džungli opět probudil k životu.

Vítězoslavně jsem vytáhla rostlinu z hlíny a nadšeně jsem si prohlížela její dlouhé kořeny. Byly neporušeny. Rychle jsem je zabalila do vlhké látky a uložila do připravené dózy. Ve chvíli, kdy jsem ji vkládala do batohu, mi tělem projelo zamrazení, jakoby mi kostka ledu putovala od krku až po paty. Nebezpečí. Vyskočila jsem, sáhla pro zbraň s uspávacími šipkami a obezřetně jsem se rozhlédla. Napínala jsem zrak, ale nikde jsem nic neviděla. A pak jsem mezi stromy zahlédla krátký záblesk. Nebylo pochyb – takové pohyby jsem kdysi vídala denně. Upíři jsou tady. Co mám dělat, mám vůbec možnost něco udělat? Už o mně jistě vědí. Cítí mě, slyší mé srdce.

Nedivila jsem se – právě teď ho musel slyšet každý na míle daleko. Tlouklo jako splašené. A pak jsem se rozhodla. Zbraň jsem uklidila zpátky do batohu (stejně byla proti nim zbytečná), pevně jsem se rozkročila a hrdě zdvihla bradu. Jestli mám umřít, budu smrti čelit taková, jaká jsem – silná, odhodlaná a beze strachu. Toho posledního jsem se přece zbavila už před měsícem a půl na slavnosti.

V tu chvíli se přede mnou objevily tři ženy. Byly nádherné. Jejich pleť byla tmavší, než měli Cullenovi, ale přesto jsem neměla sebemenší pochybnost, kdo přede mnou stojí. Jejich temné oči se na mě dívaly s ledovou prázdnotou.

Usmála jsem se na ně – bylo to to automatické roztažení rtů, které jsem za poslední roky používala pokaždé, když jsem měla s někým promluvit. „Vítám vás.“

Podívaly se po sobě a nejmenší z nich se ve tváři mihla zvědavost. Hrubším hlasem, než bych čekala, jako by ho nebyla zvyklá používat, se zeptala: „Nebojíš se nás?“

Měla jsem se bát, měla jsem utíkat, ale já byla paradoxně úplně klidná. Můj úsměv vykvetl znovu. „Proč? Smrt je jen pocit... a těch jsem se už dávno zbavila.“

Opětovala mi úsměv a v tu chvíli jsem se ocitla o tisíce kilometrů dál – na louce, kde jsem byla kdysi šťastná s Edwardem. Nevěřícně jsem se rozhlížela kolem, ale byla jsem tu sama. Podvědomě jsem cítila, že mi někdo obmotal ruce kolem hrudníku a přitiskl mi tak paže k tělu, abych se nemohla bránit. V tu chvíli mi to ale bylo jedno.

Ucítila jsem, jak se do mé šíje zabořily čísi zuby, a věděla jsem, že umírám, ale místo výkřiku bolesti jsem zašeptala slova, která zněla spíš jako povzdech. „Edwarde, Cullenovi, odpouštím vám.“

Než jsem upadla do tmy, zaslechla jsem výkřik, který nevyšel z mých rtů. „Kachiri, přestaň!“

Upíří city jsou silnější

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt je jen pocit: