Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sliby plní...

11.03.2011 (20:00) • Neyimiss • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2628×

Sliby plní...

„Vy dva můžete odejít, jestli chcete.“

V uších mi pořád dokola zněla ta slova. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale vlastně jsem s něčím takovým mohla počítat. Od začátku jsem věděla, že udělám všechno pro to, abych Edwarda zachránila. Všechno…

Otočila jsem čelem k dvěma členům rodiny, která se na nějaký čas stala i mou rodinou. V očích jsem měla lítost, smutek, ale i pevné odhodlání.

Nejprve jsem se podívala na Alici. Obličej měla celý zasmušilý a bylo vidět, že usilovně přemýšlí, jak z toho ven. Smutně jsem zakroutila hlavou a pohledem jsem jí poděkovala za všechno, co pro mě udělala.

Poté jsem se otočila k Edwardovi. Obličej měl až bolestně stažený, pěsti pevně semknuté, klouby úplně bílé. Lítostivě jsem se pousmála a pak jsem ho objala, aniž bych se starala, že kolem mě je bůhví kolik dalších upírů.

Edward mi objetí silně opětoval. Silněji než obvykle. Jako by mě už nikdy nechtěl pustit…

„Edwarde…“ zašeptala jsem a prohrábla mu vlasy.

„Bello… Já…“ začal, ale já ho přerušila tím, že jsem mu na ústa přiložila prst a zakroutila hlavou.

„Nemluv…“

Chvíli jsme jen tak stáli, mlčky se objímali a celé své okolí dokonale vypouštěli. Avšak bylo mi jasné, že to skončí. Brzy. Až moc brzy…

Povzdychla jsem si, a tím upoutala Edwardovu pozornost. Podíval se na mě a v očích se mu zračil veškerý žal světa.

„Já tě nepustím. Nenechám tě tu…“ zašeptal takřka neslyšně. Rty se mi stočily v náznaku úsměvu, avšak vznikla z toho jakási smutná grimasa.

„Musíš,“ odpověděla jsem ve chvíli, kdy jsem koutkem oka zaregistrovala, že se do naší „debaty“ hodlá zapojit Aro. Kousek mé duše cítil uspokojení, zbytek však byl tak zarmoucený, že nedokázal přijmout další emoci.

„Ne… Já nemůžu… Nemůžu… Nechci tě opět ztratit…“ šeptal naléhavě a čelo si přitom opíral o to mé.

„Pšššt.“ Opět jsem mu přiložila prst na rty, abych ho umlčela. Poté jsem ho chytila za ramena a stáhla jsem ho na podlahu. Tam jsem si sedla, nehledě na to, že podlaha byla kamenná a velmi studená. Jeho hlavu jsem si přitáhla k sobě a položila si ji do klína.

Bylo na něm vidět, že potřebuje útěchu a v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo. Ale zdálo se, že až tak špatný ten nápad nebyl, protože po chvíli se jakž takž uklidnil. Nicméně s alespoň částečným klidem se vrátila i jeho bojovná nálada…

Vyskočil na nohy a už se hnal směrem, kde se nacházel Aro. Nebýt toho, že byla přítomna i osobní ochranka onoho upíra, právě by byla ukončena jeho věčnost…

„Nedám vám ji! Nenechám ji tu samotnou!“ rozkřičel se na členy upírské vrchnosti.

„Bohužel ti nezbývá nic jiného, chlapče,“ promluvil Aro, jeden z královského tria. Jeho hlas byl studený jako led a ostrý jako žiletky. Chloupky na pažích se mi při tom zvuku postavily do pozoru. I Alice se nevědomky otřásla, jak jsem si stačila všimnout. Ale s Edwardem to neudělalo vůbec, ale vůbec nic…

„Nemyslím si!“ vyprskl vztekle a udeřil do sloupu, který stál v jeho těsné blízkosti. Netřeba snad dodávat, že sloup nedopadl zrovna dobře…

Když se všechen prach usadil, což nějakou chvíli trvalo, zazněla sálem další uštěpačná odpověď.

„Tak klid! Už toho mám dost! Teď ti dám na výběr, Edwarde, a rozmysli si dobře, co odpovíš,“ nabádal ho na pohled klidný Aro, avšak já tušila, že to v něm pěkně vře.

„Buď teď odejdeš, v klidu a bez zbytečných cirátů, aniž by ses sem vracel… Nebo vyplním tvé původní přání…“

Po tomhle krátkém monologu nastalo ticho. Krátké ticho, které už už chtěl Edward přerušit svou odpovědí, ale já ho předběhla.

„To nemůžeš! Prosím, Edwarde, ty musíš žít…“ prosila jsem ho a pověsila jsem se mu na rukáv. Podíval se na mě se zmučeným výrazem v očích a s odhodláním vepsaným v obličeji.

„Já tě nemůžu opustit… Nemůžu tě tu nechat…“

„Ale můžeš. Uvidíš, nebude to tak strašné. Však už v tom máme za poslední měsíce nějakou tu praxi,“ snažila jsem se odlehčit situaci.
„Prosím, Edwarde, jděte už…“ poprosila jsem ho znovu a přemýšlela o tom, že si dokonce před ním i kleknu, aby vyslyšel mé prosby.

Chvíli stál bez hnutí, nad obočím se mu vytvořila přemýšlivá vráska. Poté krátce přikývl a sklonil ke mně hlavu.

Políbil mě. Ne lehkým polibkem, který by se dal označit možná i za čistě přátelský. Tenhle polibek byl z jiného soudku – vášnivého, podmanivého a takového, který slibuje pokračování…

„Dobře, Bello. Pokud si to opravdu přeješ, odejdu. Ale pamatuj si – já se vrátím. Vrátím se a odvedu si tě zpátky domů.“ S těmi slovy se zlověstně zamračil směrem, kde stál Aro, pak krátce kývl na Alici a s tělem viditelně napjatým odkráčel pryč ze sálu.

Dívala jsem se po něm, dokud mi nezmizel z očí. Slzy se mi pomalu, ale jistě draly do očí. V tu chvíli ke mně přistoupila Alice a pevně mě objala.

„Dej na něj pozor,“ zvládla jsem říct předtím, než jsem se naplno rozvzlykala. Viděla jsem, jak Alice přikývla.

„A… pozdravuj tátu. Nějak mu to vysvětli… A obejmi za mě Esme. A Emmetta…“ vysoukala jsem ze sebe s velkými obtížemi. Opět přikývla a poté se i ona otočila a spěšným krokem odešla z místnosti.

Sledovala jsem, jak dvě nejdůležitější osoby mého života mizí z mého dohledu. Sledovala jsem, jak odcházejí s pocitem, že já nemohu jít s nimi…

Neskutečně to bolelo. Avšak alespoň jsem měla nějakou útěchu. Malou, ale i ta se počítá…

Věděla jsem, že se Edward pro mě vrátí. Nevěděla jsem kdy, nevěděla jsem, co se do té doby stane. Ale věděla jsem, že se vrátí. Věděla jsem to, protože on sliby plní…

První věta použita z knihy Nový měsíc.

Věnováno všem, kteří se rozhodnou zanechat komentář...

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sliby plní... :