Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sladká pomsta 2/3

30.12.2012 (07:00) • Zira • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1943×

2/3

„Aro neví, že ty víš?“ zeptala jsem se ho, zatímco mě hladil po mém holém rameni.

„Že zabil Didyme? Ne, neví. A chci, aby to tak zůstalo,“ řekl.

„Dobře, bude to tak nejlepší,“ pověděla jsem a hrála si s jeho medovými vlasy. Pomalu jsem ukazováčkem zkoumala jeho vlasy až k jeho tváři. Narazila jsem na jizvu.

„Tu neznám,“ pověděla jsem.

„Z boje. Rok 1687,“ pošeptal do mých vlasů.

„To už jsem byla pryč…“

„Tři roky,“ dořekl moji větu smutně.

„Dusila jsem se tu.“

„Mohla jsi mě vzít sebou,“ pověděl naštvaně.

„Oba moc dobře víme, jak to je,“ řekla jsem, „zázrak že vůbec pustil mě, natož tebe.“

„Jsi jeho sestra,“ řekl.

„Jo? A co se stalo s jeho druhou sestrou, hmm?“ zeptala jsem se ho naštvaně. Omotala jsem si peřinu kolem sebe a vstala z postele. Šla jsem do koupelny a pustila na sebe vařící sprchu. Smyla jsem ze sebe Caiův pach, a když jsem vylezla, už tam na mě čekal.

„Předpokládám, že teď už se tě dotknout nesmím,“ řekl vesele. Usmála jsem se a pohladila ho po tváři.

„Ta tvoje sametová tvářička mi chyběla,“ řekla jsem, rychle se oblékla a vyplula z místnosti.

„Vik?“ zavolal někdo přes celou chodbu a já se ani nemusela otáčet, abych poznala ten hlas.

„Heidi!“ zakřičela jsem radostí. Ta holka se vůbec nezměnila. Rychle ke mně přiběhla a pořádně mě objala… div mě neumačkala.

„Co ty tu?“ zeptala se.

„Ále… říkala jsem si, že navštívím svoji starou známou.“

„No tak, nejsem zase tak stará.“ Zasmála jsem se.

„Možná trochu, ale ty máš co říkat, babizno,“ pověděla vesele a bouchla mě do ramene.

„Já vím. Už se rozpadám.“

„Tak ráda tě vidím. Zrovna jdu pro večeři, nechceš jít se mnou?“ zeptala se.

„Vybrat si pár dobrých kousků? Tím rozhodně nepohrdnu,“ zašeptala jsem a šla s ní. Nějaký velmi pohledný upír mi nasadil černý plášť a pak už jsme společně s Heidi mohly vyrazit. Ty lidi byli hloupí. Heidi jen na ně zamrkala a už za ní běželi jak pejsci. Až jsem se tomu musela smát. Nějaký stařeček držel svoji choť a společně šli za horou dalších lidí, když vtom jsem ho uviděla. Dostala jsem takový šok, že se mi podlomila kolena a nahlas jsem zařvala. Heidi ke mně rychle přiběhla a začala mě kontrolovat.

„Vik! Vik! Co se děje?“ zeptala se. Všichni na nás koukali.

„Jděte dopředu, tam už na vás budou čekat moji spolupracovníci a ukážou vám velký sál. Tak běžte! Běžte!“ mile zařvala a všichni šli.

„Je tu,“ stěží jsem řekla a pak už jsem jen cítila, jak mě něčí ruce vzaly do náruče a nesly mě směrem k pokoji. Položily mě bezpečně na postel a já se kouknula, kdo je můj zachránce.

„Jamesi!“ zařvala jsem překvapeně.

„Ne, to jsem já, Caius,“ řekl a jeho tvář se hned změnila na Caiovu.

„Kdo je James?“ zeptal se.

„Nikdo,“ řekla jsem rychle, „chci říct, je to někdo, kdo je mrtvý… Já, asi se necítím moc dobře.“

„Dobře. Mám ti přinést něco k jídlu?“ zeptal se a zase se změnila jeho tvář. Okamžitě jsem se od něho odtáhla.

„Tak nic,“ pověděl, „nechám tě tu o samotě.“ Zavřel za sebou dveře a já neslyšela nic, jen hrobové ticho. Konečně. Zachumlala jsem svou hlavu do peřin a nasávala Caiovu vůni.

„Byla to stejná láska nebo jsi se mnou jen manipulovala?“ zeptal se někdo a mě okamžitě zamrazilo.

„Jamesi?“ řekla jsem do polštáře a rychle se podívala po místnosti. Seděl na gauči a smál se tím svým zákeřným úsměvem.

„Ahoj, lásko, chyběl jsem ti?“

...

„Seděl tam. Seděl v místnosti na gauči pár metrů ode mě, jako teď sedíš ty,“ řekla jsem rozzuřeně.

„Ale vždyť si říkala…“

„Je mrtvý, Edward Cullen ho zabil. Usmíval se tím svým zákeřným úsmě…“

„To není možné. Mrtví upíři zůstávají mrtví, Victorie. Navíc přes stráže nikdo neprojde, aniž by o tom Aro něco nevěděl,“ pověděl.

„Takže mám halucinace? To chceš říct?“ zeptala jsem se ho.

„Já nic neříkám, ale zkus se nad tím zamyslet. Jestli jsi ho milovala tak, jak mi tvrdíš, tak je možné, že tvoje schop…“

„Já nemám schopnost, pamatuješ?“

„Ale co když máš, Victorie. Co když se k tobě zase vrátila,“ řekl.

„Jestli se mi vrátila, je to zlé. Tu schopnost jsem si nenechala odstranit náhodou. Je nebezpečná jak pro mě, tak pro moje okolí,“ pověděla jsem.

„To sice ano, ale měla jsi největší schopnost, jakou jsem kdy u upíra viděl. Moc, která se zdála zcela nekontrolovatelná, a i Eleazar tvrdil, že když se ji pokusíš odstranit, můžou nastat komplikace a nemusí se to podařit.“

„To ano, ale…“

„Žádné ale, jediný, kdo ti dá odpověď, je Aro.“

„Aro je posedlý mou mocí, jestli zjistí, že se mi vrátila, už mě nepustí a rozhodně mě nenechá podruhé zkusit, abych si ji odstranila, musím za Caiem, třeba bude něco vědět,“ pověděla jsem, otevřela dveře a ještě se otočila.

„Díky, Marcu, máš to u mě,“ řekla jsem.

„Opravdu?“ zeptal se.

„Ano,“ pověděla jsem vesele.

„Aha a kdy jsi mi chtěla říct o Didyme?“ zeptal se a já ztuhla. Otočila jsem se a zavřela za sebou opatrně dveře. Sedla jsem si k němu zpátky na gauč a mlčky pozorovala, co se bude dít.

„Věděla jsi to celou tu dobu.“

„Kdo ti to řekl?“ zeptala jsem se.

„Ty,“ pověděl.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.

„Tím výrazem, co jsi teď právě předvedla. Zabilas ji ty, že je to tak?“ Překvapeně jsem se na něho podívala a nemohla tomu uvěřit.

„Já bych svojí sestře nikdy neublížila, milovala jsem ji nade vše,“ pověděla jsem, a kdybych mohla brečet, tak bych už teď měla slzy rozprostřené po celé mé tváři.

„Tak kdo?“ zeptal se rozzuřeně.

„Aro,“ řekl Caius, který stál ve dveřích.

„Aro?“ Marcovi se podlomila kolena a začal vzlykat do svých rukou. Chtěla jsem mu pomoct, ale tady pomoci nebylo. Pomoc, kterou potřeboval, byla jen ta, že odejdu z místnosti a nechám ho o samotě, což jsme taky společně s Caiem udělali. Caius mě doprovodil do pokoje a nalil mi do skleničky alkohol z jeho baru. Napila jsem se a cítila tu tekutinu, jak mi skoro propaluje hrdlo. Speciální alkohol pro upíry. Jednou jsem vypila celý sklep, tři týdny jsem byla v bezvědomí. Mlčky jsme seděli a pozorovali oheň v krbu. Byl tak volný a nepoddajný. To jsem mu záviděla nejvíc. Potom Caius odešel. Nechal mě tu samotnou s mými myšlenkami.

„Už se zase lituješ?“ zeptal se mě James. „Chudáček Victoria. Nemá sestřičku, má bratra vraha a manipulovala s Jamesem a s Rileym, aby dostala, co chtěla.“

„Co myslíš, že bych dostala manipulováním s tebou?“ zeptala jsem se nepřítomně a stále pozorovala oheň. Nalila jsem si další skleničku a hodila ji do sebe.

„To právě nevím, to bys mi měla říct ty.“

„Já s tebou nemanipulovala, já tě milovala,“ řekla jsem naštvaně a vrhla se na něho, jenže jsem narazila hlavou do levé opěrky gauče.

„Victoria se zlobí, už se třesu,“ řekl vesele, „nic mi nemůžeš udělat, jsem jen ve tvé hlavě.“

„Ne, to moje schopnost mi tohle dělá. Ovládá mě, ničí mě zaživa a ty mi jenom bráníš se tomu poddat. Chráníš mě před ní, je to tak?“ zeptala jsem se radostně.

„To určitě, a taky za tebou přijde Sněhurka a sedm trpaslíků… prober se, Victorie! Vstávej!“

„Cože?“ zeptala jsem se.

„Povídám vstávej!“ Otevřela jsem oči a uviděla Caia.

„Tys mi nahnala strach, co jsi to vyváděla?“ zeptal se.

„Asi jsem se jen praštila, když jsem kvůli tomu alkoholu…“

„Nechceš mi říct, že jsi zase vypila celý můj bar,“ řekl vesele.

„Asi ano, promiň,“ pověděla jsem smutně.

„Ne, to nevadí, hlavní je, že ti nic není. Posaď se!“ A to bylo celý, tohle byl náš celý rozhovor. Po dnu, kdy viděl, že už mi nic není, zase zmizel. Bez vysvětlení, bez zeptání se, jestli mi to nevadí. Tají mi snad něco, nebo se jen bojí, že se mnou není něco v pořádku, a proto se mi radši vyhýbá? A další priorita na mém listu byla zjistit, zda stále mám svou schopnost nebo ne. Byly časy, kdy jsem svoji schopnost milovala. Dávala mi pocit síly a moci nad ostatními… především nad mým bratrem. Ale po čase začala být nebezpečná. Začala jsem bez vysvětlení zabíjet upíry, kteří přišli s různými schopnostmi. Dokonce jsem začala zabíjet i upíry, které jsem sama přivedla. Nikdo nevěděl, co se se mnou děje. Až po čase do našich řad přibyl nadaný upír, který poznal, že moje schopnost je mocnější než moje vlastní mysl.

„Vaše moc je příliš nebezpečná. Takovou moc jsem v životě neviděl,“ řekl upír a můj bratr si jen odfrkl.

„Nesmysl. Sestro, on lže. To, co říká, jsou holé nesmysly.“

„Sama znám pravdu, bratře, sám moc dobře víš, že poznat pravdu je jedna z mých schopností,“ pověděla jsem nezaujatě a stále se koukala na toho upíra.

„Jistě, ale jen tím chci říct, že jsi silná. Brzy dokážeš ovládat svoji scho…“

„Kdy? Kolik upírů ještě zabiji jen svojí myslí? Díky té schopnosti tu není pro nikoho bezpečno,“ zařvala jsem a obrátila se na upíra, „jak se jmenuješ?“

„Eleazar,“ řekl.

„Dobře, Eleazare. Ty umíš vycítit v upírech schopnosti nebo je dokážeš i najít?“ zeptala jsem se ho.

„To bohužel neumím, ale znám někoho, kdo vám najde kohokoliv,“ pověděl s úsměvem. Usmála jsem se a pokynula mu, ať vstane.

„Dobrá, zavedeš mě k němu, musí mi najít někoho, kdo tu věc ze mě dostane.“ Aro se zvedl a směřoval si to směrem k němu. Sáhla jsem mu na krk a použila svoji schopnost.

„Necháš mě jít a zapomeneš na svůj vztek. Řekneš si, že tak to má být, a necháš to plavat,“ pověděla jsem a on si sedl zpátky na svůj trůn.

To bylo naposled, co jsem použila svoji schopnost, a od té doby už uběhla jistá doba, ale pokud se mi vrátila zpět, nevěstí to nic dobrého. S tou mocí přijde i můj strach z ní, protože vím, že ji nedokážu ovládnout… nikdo nedokáže.

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sladká pomsta 2/3: