Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sladká pomsta 1/3

29.12.2012 (15:00) • Zira • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1876×

1/3

Uběhl rok, kdy umřel. Rok, který jsem strávila plánováním, jak zabít člověka, který je za tohle zodpovědný. Ani jsem neměla čas truchlit. Nic mi po něm nezbylo. Nic mi nedal, a tak nemám nic, co by mi ho připomínalo. Když se tak zamyslím, možná mi ho připomíná vztek, že mi ho zabil. Ten mě posiluje, abych dosáhla svého plánu. Zabít dívku, kterou miluje vrah Jamese… Edward Cullen. Jen pomyšlení na jeho jméno a mám chuť vraždit. Když ho ale zabiju, nic z toho mít nebudu a on taky ne. Jediný můj plán je zabít to, co na světě nejvíc miluje… Bellu Swanovou. Miluje ji stejně, jako jsem já milovala Jamese. Jestli zabiju ji, ucítí stejnou bolest a moje pomsta bude dokončena. Má to ale však malý háček. Bella je chráněna ze všech stran. Hlídají ji Cullenovi a potom vlkodlaci, kteří žijí v rezervaci La Push. Nejsem hloupá, takže vím, že moje armáda, která se rozrostla na sedmadvacet novorozených, mi stejně nepomůže. Mezi Cullenovými jsou upíři, kteří mají schopnosti předvídat každý krok, a tak nemám na vybranou.

Musím se dostat od svého vzteku a od své pomsty pryč a začít od úplného začátku.

„Jak to myslíš? Já tě miluju,“ řekl zklamaně Riley.

„Já vím, zlatíčko, že mě miluješ,“ řekla jsem a přišla jsem k němu blíž, „ale já tebe ne.“ Utrhla jsem mu hlavu a zapálila ho. Ten žár byl tak nádherný. Byla jsem šťastná, že ho mám jednou provždy z krku.

„Válka se nekoná?“ zeptal se někdo za mnou. Otočila jsem se a uviděla je.

„Jste Volturiovi,“ řekla jsem. Měla jsem tušení, že dorazí. Arovi nic neunikne.

„Překvapení,“ řekla dívka, „jmenuji se Jane.“ Usmála se a začala se soustředit. Po chvíli vyjekla, ale dále stála klidně. Otočila se na chlapce po svém boku a ten se začal soustředit, stejně jako ona před chvílí. Byli si až moc podobní… sourozenci? Najednou mu z jeho rukou začala vylézat pomaloučku černá mlha, která si razila cestu ke mně. Rychle jsem se otočila, ale za mnou už stáli dva upíři. Věděla jsem, že nemám šanci proti nim. Jeden byl urostlý a statný, druhý byl o něco menší, ale bylo vidět, že v boji ho nikdo neporazí. Ani jsem se nesnažila. Mlha mě začala obklopovat, byla chladná a temná jako chlapcovy oči. I když jsem se jí bála, nic se mnou nedělala. Věděla jsem, že je to jeho schopnost, nejspíš mě má mlha nějak omráčit nebo tak, a podle jeho výrazu jsem vydedukovala, že je nervózní. Nefungovala na mě. A nejspíš na mě nefungovala ani Janina schopnost, ať už má jakoukoliv.

„Sestro?“ zařval zuřivě chlapec.

„Klid, Alecu. Vše má své vysvětlení. Upírko?“ řekla a já ji pozorně sledovala. Alec otočil svýma rukama a mlha se začala vracet do jeho rukou.

 „Jak se jmenuješ?“ zeptala se. Tak prostá otázka a tak prostá odpověď, ale já jí tu odpověď tak snadno dát nechtěla, takže jsem mlčela.

„Felixi!“

„Nemůžeme ji zabít,“ řekl. Najednou se začal zmítat na zemi jak hadrová panenka. Takže tohle je její schopnost. Začala jsem se usmívat a ona si toho všimla.

„Přijde ti to zábavné, když ho mučím? Možná na ní přeci jen něco bude, Felixi,“ řekla zaujatě a Felix se z křečí zvedl a byl zase v normálu. Taky bych chtěla takovou schopnost. Mít takovou moc nad všemi. Nikdo by se ke mně nepřiblížil a já bych ji klidně mohla zabít. Zabila bych je všechny do jednoho a nemusela bych hnout ani prstem. I když je zase pravda, že Alecova schopnost… Ta mlha má neomezené možnosti. Možná se dá použít i navíc osob, což by mi bylo užitečnější. Mohla bych zabít jak Cullenovy, tak i ty vlkodlaky a tu dívku bych si nechala na konec jako zákusek. Dost, Victorie! Pomsta by byla sladká, ale to se nikdy nestane. Tu schopnost nikdy mít nebudeš a Volturiovi nevyhladí celý klan upírů, jen protože ty chceš, tak se uklidni!

„Alecu!“ řekla a Alec společně s Felixem a s tím třetím upírem šli směrem ke skladišti s novorozenými.

„A co uděláme s tebou?“ zeptala se sama sebe a stále se na mě dívala svýma vraždícíma očima.

„Tvoje schopnost na mě neplatí, tak nevím, proč to zkoušíš podruhé,“ řekla jsem vesele a najednou jsem byla ve vzduchu s její rukou omotanou kolem mého krku.

„Jsem starší než ty, upírko, a i když na tebe moje schopnost neplatí, stále jsem lepší v boji a momentu překvapení, než ty kdy budeš,“ pošeptala mi do ucha.

„Když jsi tak dobrá, proč si sebou na provázku vedeš svého bratra a ty dva poskoky?“ zeptala jsem se jí a ona se usmála. Pustila mě a poodešla kousek k oknu. Podívala se jím ven a viděla, jak zapadá slunce.

„Chytrá, to se mi líbí. Jediné, co mě napadá, je, že jsi štít,“ řekla a otočila se na mě, „jako Bella.“ Rychle jsem se na ni vrhla, ale ona se ani nepohnula a rychlým pohybem ruky mě odhodila přes půl místnosti.

„Ale no tak, někdo tu má vztek.“ Podívala se na mě se zaujetím a čekala.

„Ona mě nezajímá. Jde mi jen o pomstu.“

„Cullenovi, spodina upířího světa… jediné, v čem je obdivuji, je to, že se dokáží tak skvěle ovládat.“

„Jsou hloupí, neví, o co přichází,“ řekla jsem, „upíří mají pít lidskou krev, ne zvířecí.“

„Ano, můj plán, nastolit rovnováhu a vyvraždit je a klan z Denali, se Arovi nelíbil, ale tak trochu si myslím, že Caius by s tím neměl problém,“ řekla vesele. Je ještě dítě, odhaduju ji tak na šestnáct, možná spíš patnáct.

„Co po mně chcete?“

„To je prosté, přidej se k nám a tvé šance na přežití a dosáhnutí pomsty stoupnou,“ pověděla a znovu se usmála. Věděla jsem, že nejlepší kamarádky nebudeme. Vadil mi její postoj. Vadilo mi to, co reprezentuje. Bandu potrhlých upírů, kteří si dokazují moc tím, kolik mají v řadách upírů se schopnostmi. Ubohost! Ke vší hrůza jsem se k nim ale přidala. Ano, přidala jsem se k nim, ale rozhodně nečekám, že moje pomsta bude vykonána právě Volturiovými. Na to znám Ara až příliš dobře.

„Victorie! Drahá, co tě k nám přivádí?“ zavřískal Aro vesele, když jsem vstoupila společně s Alecem a s ní do vstupní místnosti.

„Pane, vy ji znáte?“ zeptala se překvapeně Jane.

„Je to má sestra,“ řekl radostně a hned mě objal.

„Ano, jiná mu už totiž nezbyla,“ řekla jsem a odtrhla se od něho. Marcus se zašklebil a odešel.

„Tos neměla!“ zařval Aro.

„Bratříčku, to spíš ty jsi neměl,“ zašeptala jsem mu do ucha a posadila se na jeho trůn vedle Caiuse.

„Můžete jít, my si tu teď potřebujeme něco vysvětlit,“ řekla jsem a usmála se na Jane, která skoro pukala vzteky.

„Ahoj, zlato.“ Pohladila jsem Caiovu ruku a on mi jen věnoval něžný pohled.

„Ty taky, bratře, nech nás chvíli o samotě,“ pověděl Aro a Caius se pomalu otráveně zvedl ze židle.

„Můžeš mi říct, o co ti jde?“ zeptal se Aro tiše, když Caius zavřel dveře. Chtěl se dotknout mojí ruky, když byl ke mně nakloněný, ale já mu rychle vyklouzla. Vylítla jsem do vzduchu, udělala salto vzad a bezpečně skončila oběma nohama pevně na zemi.

„Chceš si číst moje vzpomínky? Ne dokud budu živa,“ pověděla jsem.

„Proč jsi tu?“ zeptal se znova a tentokrát se posadil na svůj trůn on.

„Já za to nemohu, tvoje malá Jane mě přinutila,“ pověděla jsem a nahodila jsem obličej nevinného štěněte.

„Tohle na mě neplatí, Vik, kdybys chtěla, zabila bys ji jedním pohybem ruky,“ řekl.

„Mluvíš o mé schopnosti? Ta už je dávno pryč.“

„To není tak úplně pravda, něco ti z ní zbylo.“

„Jak...“

„Jane… podala mi ruku ve chvíli, kdy jste přišli.“

„Takže ona ti vyklopila, že jsem štít? To je směšný. Tak na mě nefungovala její schopnost, to je toho.“ Stále jsem před ním stála a hladila si svůj náhrdelník.

„Nikdy jsem nechápal, proč ti na ní tak záleželo,“ řekl a já se podivila, „Na naší matce. Chovala se k tobě jako k psovi… k nám všem a ty stejně nosíš náhrdelník, který ti dala.“

„Ten byl po babičce, to s matkou nemá nic společného. Když už jsme u té rodiny, už jsi řekl Marcovi, že si mu zabil jeho milovanou?“ Aro vstal a divoce zavrčel. Rychle jsem k němu přiběhla a začala mu šeptat do ucha.

„Předpokládám, že ne, jinak by jsi tu přede mnou už nestál.“ Chytil mě za ruku, ale já ho odstrčila a přidržela ho za krkem.

„Jednou se to dozví a pak Didyme pomstí, i kdyby ho to mělo stát jeho vlastní život.“

„Uvidíme.“

„Buď si jist, že ano,“ řekla jsem a odešla z místnosti. Už jsem nechtěla být s ním v jedné místnosti. Věděla jsem, že kdybych tam byla ještě o sekundu déle, pomstila bych Didyme sama. Už jsem to chtěla udělat dávno… zabít ho, ale nechtěla jsem upřít tu pomstu Marcovi, až to zjistí. Bohužel na to ještě nepřišel. Za ta staletí si z něj můj bratr udělal pejska na vodítku. Pomocí Chelsea ho připoutal k Volturiovým a Marcus i přes svůj smutek od nich neodejde. Takový osud by mu určitě Didyme nepřála. Milovala ho celým svým srdcem a jen protože můj bratr touží po moci, tak musela zemřít. Můj bratr, když viděl, že jsem ztratila svoji schopnost, nechal mě ochotně v poklidu odejít. Jeho touha po moci čím dál víc roste a zatemňuje mu mozek. Už neví, co jsou skutečné priority. A teď nemyslím moji pomstu. Teď myslím Sulpicii. Chudinka zavřená ve věži.

„Ahoj, krásko.“

„Caie!“ zašeptala jsem rozzlobeně, „tady ne!“ Rychle jsem ho zatáhla do jeho pokoje a hodila ho na postel.

„Teď už ano,“ řekla jsem spokojeně a začala ho líbat na krku. Slastně zavrčel a strhl mi rychle triko. Stále jsem ho líbala na krku a pomaloučku mu rozepínala knoflík po knoflíku na jeho černé košili.

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sladká pomsta 1/3: