Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Škola noci 5. kapitola

A máme tu 5. kapitolu! Je sice kratší, ale mrcha múza mě zlobí! Jinak bych chtěla poděkovat všem, co mi nechali u minulé kapitolky komentík a to jsou johny4445, Mili1, Paes, semiška, Cullengirlka, Bella, 2-bella-9, Housenka, Lily13, Lejla, PattyK, katyloveEd, Stregoni a Kačce. Teď už přeju pěkné počtení. Vaše EdMaDo.

Edward na mě doslova zíral a já nevěděla proč. Nebyl to ten nepříjemný slizký pohled, jako od ostatních kluků. Tenhle byl příjemný, jako by se o vás zajímal sám bůh. Já jsem mu zůstala viset na očích. V těch jeho očích bych se asi utopila, byly tak krásný, jako roztátý zlato. Myslela jsem, že se pod tím pohledem roztaju. 
Nevím jak, ale najednou Edward byl obličejem těsně u mého. Nedokázala jsem nic vnímat, jen jeho. A potom se stalo to, co jsem vůbec nečekala. Svými rty se přiblížil k těm mým, stačil už jeden milimetr. Když najednou, jsme od sebe odskočili.
„Hej, Bello, jsi v pohodě?!“ Vběhl do pokoje Emmett, kdo jiný může zkazit tuhle chvíli.
„Viděl, jsem Rose s krvavým pyžamem,“ pokračoval a Edwarda si vůbec nevšímal. Najednou se na mě zadíval.
„Hele asi ti nic není, ale měla by ses obléct,“ řekl se stopou humoru v hlase. Koukla jsem se na sebe. Měla jsem triko roztrhané, jak to šlo. Víc odkrývalo, než zakrývalo, naštěstí jsem měla podprsenku. Vtom mi došlo, proč na mě Edward tak koukal. Ach jo, moje oblíbené triko, káča pitomá!

Emmett si sundal svoje triko a dal mi ho se slovy: „Aspoň něco na sebe hoď, né že by ses mi nelíbila.“ Ty jeho nápady. No, když jsem uviděla jeho vypracovanou svalnatou hruď, tak jsem musela uznat, že je fakt pěkný, ale nepřitahoval mě jako kluk holku.
„Dík, stejně nemám nic na sebe,“ řekla jsem. Sundala jsem si ty kousky látky, neřešila jsem, že tu je Emmett a Edward, stejně jsem byla skoro jen v podprsence, tak co to řešit, natáhla jsem si Emmovo triko na sebe.
„No, vidíš, takhle to je lepší,“ řekl Emmett s úsměvem na tváři.
„Co jsi to říkal o té blonďaté káče?“ zeptala jsme se trochu rozčíleně.
„Nic, jen že byla celá od krve,“ odpověděl bez zájmu, ale mě neoklamal. Já poznala, že ho to strašně zajímá.
„Ona si začala,“ řekla jsem bez zájmu a pokračovala. „Vyhrožovala a potom mi roztrhla triko, tak jsem jí nemohla jen tak nechat,“ dopověděla jsem. Oba se na mě koukali. Emmettovi těkaly koutky a Edward na mě koukal takovým tajuplným pohledem. Ten pohled byl tak krásný!
„A kdo si s tebou nezačal, Bello?“ řekl Emmett a začal se strašně smát. Nevím, co to bylo za vtip, ale nikdo kromě něj se nesmál.
„Isabello -“
„Jen Bello,“ opravila jsem Edwarda.
„Dobře, Bello, teď půjdeš se mnou do ředitelny,“ řekl Edward, tak krásným medovým hlasem. Jenom jsem přikývla a odešla za ním.

Došli jsme do ředitelny. Já jsem se otočila na Edwarda s otazníkem v očích, ale on jen pokrčil rameny a řekl, že budeme čekat.

Opět jsem uvízla v jeho krásném pohledu, začala jsem se přibližovat k němu. Stála jsem před ním, tak jsem se začala přibližovat obličejem. On nic nedělal, jenom na mě zíral. Dotkla jsem se svými rty těch jeho, když najednou jsme opět stáli kus od sebe.
„To je dobře, že jste tu oba dva,“ přišla do místnosti ředitelka a tím nás vyrušila. „Ještě by se tady Isabella na mě bezdůvodně vrhla,“ dořekla.
„Na vás kdykoliv,“ odpověděla jsem lhostejně a neustále přemýšlela, co se to mezi mnou a Edwardem děje.
„Tak to opravdu nemusíte, nejsme v zoo,“ odpověděla s mírným úšklebkem.
„No jo, ale moc velký rozdíl to není,“ řekla jsem na oplátku já.
„Takže, Rosalie má zlomený nos a velkou modřinu pod okem,“ oznámila ředitelka. „A vy budete nejspíš potrestána,“ dořekla s úsměvem.
„Jo, takže ona si začne a já to odnesu!“ vylítla jsem trošku. „A jakým trestem?“ zeptala jsem se stopou strachu v hlase.
„Podmínečné vyloučení,“ oznámila ředitelka Tarašová a bylo na ní vidět, jak moc je spokojená.
„To nemůžete!“ vykřikla jsem.
„Ale můžu!“ hádala se mnou. „Jenom budu trochu hodnější a nechávám tento… úlet projít,“ řekla a tím mě opravdu dorazila.
„A teď můžete jít. Děkovat nemusíte, nic taky od vás nelze čekat než opovrhování,“ řekla s pošklebkem ředitelka. Já jsem se o to nezajímala a dala se na odchod z ředitelny.
„Strážce Edward Cullen vás doprovodí,“ řekla, když už jsem otevírala dveře. Edward se poslušně vydal za mnou, na chodbě mě obešel a já ho následovala. Edward Cullen, to je pěkný jméno, to příjmení mi něco připomíná, ale nemůžu si vzpomenout co.

Už jsme byli na chodbě před pokojem, když jsem najednou narazila na zeď. Edward byl na mně nalepený a své rty drtil o ty mé, neuplynula ani půl minuta, když se zničeno nic odtáhl a zmizel. Ještě chvíli jsem tam takhle stála. Vzpamatovávala jsem se z toho polibku, ale začínala mi být zima a mně došlo, že mám na sobě jenom to Emmettovo triko. Vešla jsem do pokoje, bylo zhasnuto, tak jsem si řekla, že nebudu rozsvícet, aspoň bude klid. Poslepu jsem došla do postele, divila jsem se, že jsem do ničeho nevrazila nebo podobně, ale opak byl pravdou. Jen, co jsem si lehala, tak jsem hlavou pořádně narazila na rošt postele, jaksi jsem neodhadla délku. Už jsem v klidu ležela a opět přemýšlela nad tím polibkem, jen když jsem si na něj vzpomněla, tak mi začali poletovat motýlci v podbřišku. Byla jich tam kupa, zajímalo by mě, kde se tam vzali! Dál jsem nad tím už nepřemýšlela a upadala jsme do říše snů…

Stála jsem uprostřed koupelny. Byla jsem celá v bílém, v krásných, dlouhých, bílých šatech. Vlasy byly v nějakém složitém drdolu, do kterého byl přidělán závoj. Najednou jsem už nestála v koupelně, ale kráčela uličkou, kterou lemovaly květiny. Kráčela jsem uličkou, směrem k muži v černém saku. Byl ke mně otočený zády, už se chtěl otočit, když najednou někdo zaječel.

Vylítla jsem do sedu a rozhlížela se okolo sebe. Nic jsem neviděla, ale slyšela jsem Rosalie, jak mluví ze spaní. Bohužel jí nebylo rozumět a mě jen vyrušila ze snu, zrovna jsem se měla dozvědět, kdo to je. Ach jo. Opět jsem si lehla do peřin, už jsem zase stála v koupelně. Na sobě jsem měla bílé šaty, prostě to samé, jako předtím. Už zase jsem nestála v koupelně, ale… Uprostřed lesa?! Co to má jako znamenat?! Uslyšela jsem šustění a praskání větviček, otočila jsem se za tím zvukem. Z keřů vylezl Edward, byl to tak uvolňující pocit. Opět jsme uslyšela šustění a křupání větviček, tak jsem se zase otočila. Tentokrát z keřů vylezl Jacob. Koukla jsem na Edwarda, který měl obličej v bolestných grimasách, bála jsem se, co se mu stalo, tak jsem se k němu rozeběhla, ale když jsem už skoro stála u něj, tak zmizel. Zmizel, z ničeho nic! Otočila jsem se na Jacoba s otazníkem v očích, ale když jsme se na něj opět otočila, tak jsem uviděla, jak krvácí. Krvácel z hrudi. Rozeběhla jsem se k němu, opět jsem nestihla doběhnout a už zase byl fuč. Zmizel, stejně jako Edward a já tu zůstala sama! Sama uprostřed lesa. Uslyšela jsem opět křupání větviček, tak jsem se zase otočila. Nestál tam ani Jacob ani Edward. Stálo tam veliké chodící srdce. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem s křikem utekla. Zase jsem se posadila na posteli. To byl ale blbý sen, pomyslela jsem si a zase lehla do peřin. Hned jsem usnula a naštěstí se mi nic nezdálo.

Ráno jsem se vzbudila, koukla na budík. To už je 19:54?! Sakra za 4 minuty začíná vyučování! Nedivte se tomu času, ale u nás máme prohozený den s nocí.

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Škola noci 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: