Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sklapni, Cullene!

15.05.2012 (15:00) • Kim • FanFiction jednodílné • komentováno 80× • zobrazeno 9831×

„Páni, Swanová…“

Ani jsem nestačila úplně zapadnout do sedadla jeho auta a už mi pil krev. Stačilo, abych zaslechla ten typicky Cullenovsky namyšlený hlas a má kůže poznala, co je to kopřivka. Na chvilku mě napadla bláznivá myšlenka, že se na všechno vykašlu a vrátím se zpátky nahoru do bytu, kde se zamknu na několik západů a dalšího půl roku nevystrčím nos.  

Jenže tím bych si moc nepomohla…

Naštvaně jsem za sebou zabouchla a s nasupeným výrazem natočila hlavu ke svému spolujezdci. Od úplného začátku jsem s tím stupidním plánem nesouhlasila a byla jsem rozhodnutá to dávat celý dnešní večer řádně najevo.

Obočí mi samým překvapením vyletělo až někam do vlasů, když jsem si všimla, že svým jindy rozcuchaným vlasům dal nějaký tvar. Kolik hodin práce ho to asi muselo stát? Zrakem jsem sjela níž na jeho oblečení a můj překvapený výraz se prohloubil. Dokonce i rozdrbané džíny vyměnil za něco více společenského. Nikdy před tím jsem neviděla, že by na sobě měl oblek a košili. O kravatě ani nemluvím. Přistihla jsem samu sebe, jak přemýšlím nad tím, že by ten večer nemusel špatně dopadnout. Byl to jen krátký záblesk naděje, který byl pohřben hned, co znovu promluvil.

„Nevěděl jsem, že taky umíš vypadat jako holka.“ Rukou pokynul k mým odhaleným nohám a pobaveně se zašklebil. Ten idiot se pokoušel narážet na to, že šaty nejsou můj oblíbený typ oblečení. Rozparek a podpatky jsem nosila jen v nejnutnějším případě. Usuzovala jsem, že Den díkůvzdání jím je. To ale neměnilo nic na tom, že mi jeho poznámka dostatečně hnula žlučí. Zatnula jsem zuby a pokoušela si stáhnout sukni níž.   

„Sklapni, Cullene,“ zavrčela jsem a litovala toho, že jsem si ostříhala nehty, kterými bych mu teď nejraději vyškrábala ty jeho podivné zlaté oči. Kdo měl, sakra, zlaté oči? Nešťastně jsem zavzdychala a se zavřenýma očima zajela níž do sedačky. Měla jsem chuť si začít rvát pečlivě sepnuté vlasy, když jsem si představila, kolik hodin s tímhle blbcem po boku mám teprve před sebou. Proč já? Proč?! Mami, tohle ti nikdy neodpustím.

„Co je?“ rozhodil nechápavě rukama do stran. „To měla být lichotka,“ zatvářil se ublíženě a bezradně si promnul obličej. Očividně byl stejně nadšený jako já. Byla jsem si téměř jistá, že by ze všeho nejradši lítal někde po Seattlu a sháněl si nějakou hloupou husu, která by mu hned při první příležitosti dobrovolně vlezla do postele a za to jsem ho nesnášela ještě víc. Pomalu jsem si začínala zvykat na fakt, že když jdu do práce, dveře od jeho bytu se náhle otevřou a z nich vyjde nějaká další z mnoha holek, které si naivně myslí, že se jim Cullen ještě někdy ozve. Škodolibě jsem se usmála při pomyšlení, že dneska večer si rozhodně s nikým užívat nebude.

„Já se tě ale o žádný neprosila,“ ohradila jsem se a odvrátila od něj hlavu. Zhluboka jsem oddechovala a představovala si, že je to jen sen. Přímo noční můra. Nenápadně jsem se i štípla do ruky, ale místo vymodleného probuzení ve své posteli mi na předloktí vyskočil červenej flek. Ach jo…

„Někdo se nám tu špatně vyspal, co miláčku?“ pronesl mi sladce Edward do ucha. Přikrčila jsem se a víc se přimáčkla na dveře. Na těle mi vyskočila husí kůže, jen jsem nevěděla, jestli za to mohlo to oslovení nebo jeho studený dech na mé tváři. Stále zůstával nakloněný k mé sedačce a mně se to vůbec nelíbilo. Zabodla jsem do něj vraždící pohled a vyzývala ho jím k ústupu. Podařilo se. Cullen zvedl obě ruce do výše očí a odtáhl se.

„Byla bych ti vážně vděčná, kdybys mi tak už nikdy,“ na to slovo jsem dala vážně velký důraz, „neříkal,“ zasyčela jsem a podívala se mu zpříma do očí. Byla jsem si jistá, že mi tam teď musel zaplát divoký oheň. Cullen mi na to odpověděl samolibým úsměvem.  Srdce mi začalo uhánět jako o život, když jsem zaregistrovala, že se znovu naklání ke mně.

„Oprav mě, pokud se pletu,“ mlasknul a na pár vteřin nasadil zahloubaný výraz, pak svůj obličej přistrčil o další kousek blíž, „ale neříkají si tak lidi, když spolu chodí?“

„My spolu ale nechodíme!“ vmetla jsem mu přímo do tváře a zapřela se mu celou silou do ramen, čímž jsem ho odstranila ze svého prostoru. „Nechodíme,“ zopakovala jsem dostatečně nahlas, kdyby náhodou nerozuměl, co to znamená.  Bože, za co mě trestáš? Proč jsi mi musel do cesty přihrát takovýho idiota? stěžovala jsem si a zrakem zabloudila vzhůru.

Cullen se zasmál. „Dneska ale ano, nezapomeň,“ připomněl mi s neskrývanou radostí a směšně u toho nakrčil nos. Bavilo ho mě provokovat. Ten kretén věděl moc dobře, jak mě naštvat. Jenže můj vztek nesměřoval na něj, ale přímo na mě.

Kdybych za ním to jedno odpoledne nešla a nechtěla po něm, aby mi pomohl opravit zaseknutý zámek u dveří v koupelně… Ano, už tehdy mi bylo proti srsti, že se musím doprošovat o jeho pomoc. Taky si to ten zmetek řádně vychutnal. Nejhorší na tom všem ale bylo, že ten idiot přišel jen v kalhotách, neobtěžoval se s oblékáním trika ani ničeho podobného a právě v tomhle ohozu ho u mě našla má matka. Pak už se to vezlo z kopce. Máma Cullena samozřejmě povýšila na mého přítele a ten blbec místo toho, aby jí to vymluvil a řekl, že to není žádná pravda, všechno souhlasně odkýval. Než jsem se ke slovu dostala já, byli jsme oba, společně!, pozvaní na rodinnou večeři.

Tudíž v tuto chvíli sedím v autě se svým přítelem, do kterého jsem bezhlavě zamilovaná, a vymýšlím, jak tento jediný den přežít bez toho, aby to všechno prasklo a já si neudělala ostudu před celou rodinou.

Měla jsem z toho strach. Bála jsem se. Bála jsem se, že Cullen schválně řekne něco, čím mě potopí. Nikdy jsme se neměli rádi. Už od prvního okamžiku, kdy jsem se přistěhovala do bytu naproti tomu jeho, jsme si nepadli vzájemně do noty. Já dělala naschvály jemu, on zase mně. Tak to bylo, je a bude…

„Chtěl jsem si to jen natrénovat, aby to pak před tvými příbuznými znělo věrohodně.“ Cullenova slova na mě měla efekt jako rána pěstí mezi oči.

„Ne, ne, ne,“ vyhrkla jsem zděšeně a hořečnatě vrtěla hlavou. „Nebudeš mi před nimi říkat miláčku, s tím nepočítej,“ zasmála jsem se hystericky.

„A jak ti teda mám říkat?“ zeptal se zvědavě Cullen a nespokojeně se zavrtěl na místě. Ukazováčkem si uvolnil uzel na kravatě a rozepnul si první dva knoflíčky na košili. „Lásko, drahoušku, pusinko, nebo snad prdelko?“  Provokativně na mě zamrkal. Rychle jsem propletla své ruce a vrazila si je mezi kolena, které jsem pevně tiskla k sobě. Musela jsem si nějak uvěznit paže, jinak by hrozilo, že bych se na něj vrhla a otřískala mu jeho dutou hlavu o okýnko.

„Nijak,“ oznámila jsem mu tvrdě s pohledem upřeným před sebe, za což jsem si od něj vysloužila nechápavé zabručení. „Nebudeš mi říkat nijak.“ Cullen se už už nadechoval, aby mě mohl poctít dalšími chytrými poznámkami, které se mu jistojistě draly na jazyk, ale já ho umlčela zvednutou rukou. „Vlastně by bylo nejlepší, kdybys mlčel.“ Na tváři se mi zničehonic rozlil úsměv, který by mi mohl závidět i sám Grinch a přesně s ním jsem se otočila po Cullenovi. Nadšeně jsem si poposedla. „Jo, přesně takhle to uděláme. Mluvit budu jenom já. Ty budeš zticha, jasný? Všechno, co řeknu, jen odkýváš a -“

„Cože?“ prsknul jako kočka. „Chceš po mně, abych celý večer mlčel?“ Bez zaváhání jsem přikývla. „S tím nepočítej,“ postavil mě před hotovou věc a trucovitě odvrátil hlavu. Tón jeho hlasu dával jasně najevo, že ať řeknu cokoliv dalšího, on se tím řídit nebude. Představovala jsem si, jak ho trhám na kousíčky a ty kousíčky na ještě menší částečky, které nakonec spláchnu do záchodu. Jen to mě dokázalo přimět zůstat sedět na místě a nevyběhnout ven a skočit pod vlak.

„Jestli se ti to nelíbí, je to tvůj problém. Můžeš si za to sám.“ Cullen se na mě kouknul s pozvednutým obočím. Evidentně nechápal, na co narážím. „Kdybys před mou matkou držel zobák a nezačal s tou idiotskou hrou na mého přítele,“ cedila jsem skrz zuby, „nic z tohohle by se nedělo. Ty bys mohl klidně oblbovat jednu holku za druhou a já bych si návštěvu svých rodičů odbyla bez zbytečných lží. Ale né, tys to prostě udělat musel.“

„Udělal jsem to jen kvůli tvé matce,“ zmateně jsem zamrkala, „protože ta je na rozdíl od tebe milá,“ řekl Cullen a k mému překvapení to od něj znělo upřímně. Bránila jsem se pohledu na něj, ale bylo to silnější než já. Vyhledala jsem jeho obličej a nechala se pohltit jeho pohledem. To bylo snad poprvé, co jeho výraz postrádal i nepatrnou špetku arogance. „Možná bys to taky mohla někdy zkusit,“ zašeptal jemně a věnoval mi opravdový úsměv. Pozdě jsem si uvědomila, že na něj zírám s pootevřenou pusou. Plná rozpaků jsem sklopila pohled a snažila se vzpamatovat.

 „Taky jsem milá,“ špitla jsem. Ten nutkavý pocit dodat nějakou urážku jsem rychle spolkla. Nechtěla jsem kazit tuhle chvíli. Možná to na mě Cullen je hrál. Možná se mě snažil oblbnout, ale taky tu byla možnost, že přece jen tam někde uvnitř se skrývá jeho milejší a citlivější část. Vůbec bych se nezlobila, kdyby ji pouštěl ven častěji. Kdyby byl takový pořád, určitě bychom spolu vycházeli lépe…

 „Jo,“ přikývl Cullen, „asi jako šmirgl papír.“ Byl zpátky. Ten samolibý chlap, který myslel jen na sebe, musel všechno s otevřením huby pokazit. Beru to zpátky, všechno, co jsem si před chvílí myslela. On nikdy nemohl být jiný – milejší, přátelštější.

„Sklapni, Cullene,“ vztekala jsem se. „Radši konečně nastartuj a jedeme.“

***

Cesta ze Seattlu do Forks byla… pomalá.

Podezřívala jsem Cullena, že schválně dodržuje všechny předpisy. Neuměla jsem si představit, že by chlap jako on jezdil jako moje babička. Určitě si užíval, jak neustále pokukuju po hodinách. Na jednu stranu jsem to chtěla mít celé za sebou a na druhou bych ze všeho nejraději Cullena poprosila, aby to otočil a vrátil se zpátky do Seattlu.

V autě vládlo ticho. Ani jeden z nás nemluvil. Mně to nevadilo a ani Cullen se netvářil znepokojeně. A když po půl hodině pustil rádio a k mým uším dolehla uklidňující klavírní skladba. Tohle jsem o něm taky netušila. Ta společná cesta měla přece jen jednu výhodu, takhle se o Cullenovi dozvím něco víc a možná to pak proti němu budu moci použít. Zlomyslně jsem po něm nenápadně mrkla, hned jsem hlavu zase otočila zpátky k okýnku, neboť mě Cullen chytil při činu. Teď to byl on, kdo měl na obličeji zlomyslný výraz, tím jsem si byla jistá. Proto jsem se po zbytek jízdy na nějaké další pokukování neodvážila.

„Připravená na hru?“ zeptal se Cullen, když jsme bok po boku stáli na prahu našeho domu. Jeho ruka se mi omotala kolem pasu a pak si mě bokem přitiskl k sobě. Vytřeštila jsem oči. Ten malý sval v hrudním koši na jeho dotyk zareagoval rychlejší činností. Vyděšeně jsem se podívala do Cullenovy tváře, kde se mu usadil spokojený výraz. Začala jsem se s ním prát.

„Co to děláš, Cullene? Okamžitě dej tu pracku pryč,“ sykla jsem vztekle a strhla ze sebe jeho dlaň. Chvatně jsem odskočila o několik kroků vedle, kdyby se o to zase chtěl pokusit. Soptila jsem a zrychleně oddechovala.

„Vžívám se do role,“ trhnul rameny. Pak si mě zvídavě přeměřil od hlavy až k patě a přistoupil blíž. Chtěla jsem couvnout, ale přímo za mnou byl sloup, který mi v ústupu zabránil. Zmateně jsem zrakem těkala kolem sebe a hledala jinou únikovou cestu, ale to už byl Cullen těsně přede mnou. „Víš, co bychom si měli ještě nacvičit, Swanová?“ Neměla jsem nejmenší tušení, co má ten tupec na mysli. Cullen mi to pravděpodobně vyčetl z obličeje, protože hned pokračoval: „Polibek.“ Polkla jsem a automaticky očima našla jeho ústa. Znovu jsem polkla.

Nikdy před tím jsem si líbání s Cullenem nepředstavovala. Nikdy jsem na to vlastně ani nepomyslela. Mé myšlenky, které se byly spjaty s Cullenem, se obvykle točily jen kolem plánu, jak ho dneska naštvat nebo jak mu oplatit to, co on udělal mně.  Chovali jsme se jak dvě děti na písku. Zvykli jsme si na to. Upřímně můžu říct, že jsem nezažila lepší pocit, než ten, když se mi v bytě rozezvoní zvonek a za dveřmi stojí nasupený Cullen zahrnující mě všemožnými nadávkami, kterému pak poté, co se mu vysměju do obličeje, zabouchnu před nosem. A proto mě teď jeho poznámka o polibku, tak vyvedla z míry. Prkenně jsem pozorovala jeho plné rty a nechala se ovládnout vidinou, jak se naše rty o sebe otírají, jak se naše jazyky proplétají ve vášnivém tanci a…

Zalapala jsem po dechu.

Co to dělám? Co to on dělá se mnou? Zaklepala jsem hlavou, abych se probrala z transu. Musela jsem se okamžitě vzpamatovat, vždyť on si ze mě jen dělal legraci. Opět si mě dobíral a já se nechala. Důrazně jsem si odkašlala, abych našla ztracený hlas, jelikož jsem byla přesvědčená, že ho budu potřebovat. Ignorovala jsem Cullenův obličej, který od mého dělilo několik posledních centimetrů. Musela jsem konat rychle.

Prosmekla jsem se kolem něj a přeběhla na opačnou stranu verandy. Cullen vypadal zaskočeně.

„Co to…?“ blekotala jsem zmateně. „Ty ses snad musel zbláznit.“ Připlácla jsem si dlaň na čelo, které bylo nezvykle rozpálené. „Žádný líbání nebude, s tím ani nepočítej.“

„To byla jen zkouška,“ odvětil Cullen pohodově a zhoupl se na patách.

„Nechápu.“ Vážně jsem nepobírala, co zase zkoušel. Jestli jak mě co nejrychleji naštvat, tak se mu to povedlo. A to jsem si naivně myslela, že víc mě štvát nemůže. Život je jedno velké překvapení. 

Cullen se s očima zabodnutýma do mých rozešel ke mně. Vypadal jako divoká šelma na lovu. Já ale neměla v plánu být jeho kořistí, proto jsem šla do protiútoku. Přivřela jsem oči do úzkých škvírek a taky se začala přibližovat. Dělil nás jeden jediný krok, když jsme oba zastavili na svých místech. Já s rukama v bok vraždila pohledem jeho a on s pažemi založenými na hrudníku zase mě.

„Zjistil jsem něco moc užitečnýho, Swanová.“

„Že jsi ten nejnesnesitelnější člověk na planetě? To už víme dávno,“ mávla jsem rukou a znuděně si prohlídla svou manikúru na rukách. Náhle se mi ale kolem zápěstí pravé ruky omotaly studené prsty a já se pak jedním prudkým pohybem ocitla přilepená Cullenovi na hrudníku. Leknutím jsem vyjekla.

„Že tě přitahuju,“ vydechl mi do tváře. Prudce jsem se nadechla a to bylo špatně. Do nosu mě uhodila příjemně nasládlá vůně, která mě rozechvívala po celém těle. Celá obluzená jsem se podívala Cullenovi přímo do očí. Bloumala jsem nad tím, jestli jeho panenky nebyly ještě před okamžikem světle zlaté…

„Nesnáším tě, Cullene,“ zahudrala bezmyšlenkovitě. Stále mě držel za ruku a já se mu ani nepokoušela vytrhnout. Nevěděla jsem, co se to se mnou dělo, ale ať už to bylo cokoliv, mohl za to Cullen.

„Já tebe víc, Swanová,“ vrátil mi Cullen zastřeným hlasem. To, co se mezi námi dvěma odehrávalo, bylo něco nepochopitelného. A to něco přerušilo neočekávané otevření vchodových dveří. Oba dva současně jsme se podívali, kdo nás vyrušil.

„Tak tady vás máme, konečně!“ zavýskla nadšeně máma na prahu. „Už jsem ti chtěla, Bello, volat,“ nasadila přísný tón, „jestli jste si to nerozmysleli.“ Mámina přítomnost mi otevřela oči. Jako bych si až teď uvědomila, s kým to stojí na verandě, o koho seto vlastně opírám a především, kdo mě to stále drží za ruku. Připadala jsem si jako puberťačka, kterou její matka přistihla při něčem nevhodném. „Doufám, že jsem vás nevyrušila,“ změnila najednou téma, když viděla, jak blízko u sebe stojíme. Bylo jasné, jak to muselo vypadat. Odběhla jsem od Cullena a vůbec nebrala na vědomí fakt, že bych měla udělat pravý opak. Měla jsem přece předstírat, že ho miluju a ne že se ho štítím.

„Ne,“ vyhrkla jsem nekontrolovatelně, „ne, nevyrušila. Nic jsme nedělali a ani nechtěli,“ koktala jsem a svá slova potvrdila důrazným kývnutím hlavy. V duchu jsem si nadávala. Já se děsila, že Cullen všechno pokazí, ale zatím to vypadalo, že na to hravě vystačím sama. Prosebně jsem se koukla na Cullena a doufala, že mi nějak pomůže. Ten ale očima těkal všude možně a mě nebral na vědomí. To jsem měla za to, jak jsem mu poručila, aby celý večer mlčel. Idiot! „Tak…“

„Moc vám to sluší, paní Swanová,“ ozval se milým tónem blb za mnou a usmál tak, jak jsem to u něj ještě neviděla. S povytaženým obočím jsem sledovala, jak mámě podává kytici růžových růží, o které jsem neměla ani tušení. Nejdřív úsměv, teď kytka, co bude dál? Zajímalo mě, jestli tohle všechno byla hra nebo na tom bylo něco upřímného.

„Děkuju, Edwarde,“ usmála se máma a uznale po mně mrkla. „Vám to taky sluší, oběma.“ Svou pozornost přesunula na mě. Pousmála jsem se na ni a letmo mrkla na mého společníka, jehož pohled taky směřoval na mě. 

„Má pravdu,“ promluvil a než jsem se nadála, byla jsem uvězněná v jeho náruči, „vypadáš krásně.“  Pak se jeho rty dotkly mého čela. Byl to jen krátký okamžik. Okamžik, který mě totálně vyvedl z míry. Zaraženě jsem se dívala před sebe a přemítala, co se právě stalo.

„Tak pojďte, už se na vás všichni těší.“ Máma ustoupila ze dveří, abychom mohli projít. Cullen nezaváhal ani vteřinu, ale zato já měla nohy jako z olova. Zkameněle jsem hleděla před sebe. Moc dobře jsem vnímala, jak se mi ten žár spalující můj obličej postupně rozlévá do celého těla. Zaťala jsem ruce v pěst, snad abych zabránila tomu zvláštnímu brnění, které postihlo mé prsty. Nelíbilo se mi, jak se mé tělo začalo projevovat.

Jen mě to prostě překvapilo, nečekala jsem něco takového z jeho strany, proto jsem se cítila tak… Vzdychla jsem. Rozhodla jsem se nad tím nepřemýšlet. Cullen byl idiot, opakovala jsem si. A s tím i pak vešla do domu.  

„Hezký dům.“ Jediný pohled do jeho tváře mi stačil k tomu, abych se vzpamatovala. Náhle se ve mně vzedmula vlna vzteku. Se skřípěním zubů jsem ho přirazila ke zdi.

Cullenovy oči se údivem rozšířily. 

„Co to mělo znamenat?“ zašeptala jsem naštvaně. „Řekla jsem žádný líbání a dotýkání,“ připomínala jsem mu, co už pravděpodobně stihnul zapomenout. Kontrolně jsem se ohlédla přes rameno, jestli nás někdo nesleduje.

„Promiň, ale když ono to je silnější, než já…“ pronesl s hranou zoufalostí a provokativně mě chytil dlaněmi za boky. Srdce mi dnes už poněkolikáté vyletělo až do krku. Tolik jsem toužila na něj začít řvát, abych mu připomněla, jak moc ho nenávidím. Nebo jsem to spíš chtěla připomenout sobě?!

„Přestaň,“ křikla jsem a okamžitě jeho ruce setřásla dolů. Našpicovala jsem uši. Z obýváku byl slyšet pořádný hlahol, tudíž jsem se nemusela bát, že by mě někdo slyšel. „Přestaň to dělat!“ Při každém slově jsem ho píchala ukazováčkem do hrudníku. Doufala jsem, že si konečně uvědomí, že to neříkám jen z legrace. Jenže jeho spokojený úsměv mi našeptával, že to nehrozí. Bylo zřejmé, že on si tohle všechno užíval.

„S čím mám přestat?“ zeptal se Cullen tupě a předstíral, jak usilovně přemýšlí, co mám asi na mysli. Bouchla jsem ho pěstí do ramene.

„S tímhle vším,“ dupla jsem. „Copak se nemůžeš chovat aspoň chvilku normálně?“ Rozhodila jsem rukama do stran a vážně jen pouhým omylem praštila Cullena do obličeje. 

„Já se chovám normálně,“ vyletěl na mě. „Spíš se podívej na sebe, Swanová, celou dobu akorát jen štěkáš. I ten malej čokl od ženský, co bydlí nade mnou, by se od tebe mohl učit.“  

„Jsi vážně kretén, Cullene,“ odfrkla jsem si.

 „Jdete, vy dva?“ vykoukla máma z obýváku.

„Ano,“ usmáli jsme se s Cullenem naráz, div nám od pusy neodkapával med, a automaticky se k sobě jako dva zamilovaní přitiskli. Ale jen co jsme zase osaměli, odskočili jsme od sebe, jako bychom byli oba nakažení leprou.

Rukou jsem si hned očišťovala místa, která přišla do styku s Cullenem a přitom ho častovala vyčítavými pohledy. On se na mě pro jistotu nedíval vůbec a vyrazil vpřed. Okamžitě jsem ho čapla za rukáv a přitáhla ho zpátky.

„Počkej ještě.“ Pustila jsem ho. „Vejdeme tam…“ Zmlkla jsem. Cullen napjatě čekal, co bude dál. „A… a… Cullene, prosím, nepokaž to.“ Pobaveně se uchechtnul a než jsem stačila říct švec, vedl mě do jámy lvové.

Uprostřed obýváku stál dlouhý stůl prohýbající se pod všemi možnými dobrotami, jak tomu bylo každý rok. V žaludku mi ihned nedočkavě zakručelo. Chtěla jsem se ohlédnout po Cullenovi, abych mu ještě něco připomněla, ale nestihla jsem to. Ocitla jsem se v něčím pevném náručí a ani netušila, kdo by to mohl být. Sotva mě ten někdo pustil, objevila se další osoba, která mě toužila umačkat. Žasla jsem nad tím, kolik lidí se nacpalo do našeho malého obýváku. Nakonec jsem se vzdala a po chvíli objetí nadšeně každému vracela.

„Tak všichni ke stolu,“ zavelela máma a celým domem se rozlehlo nedočkavé zašumění. Musela jsem se usmát.

„Budeme jíst?“ ozvalo se mi za zády. Vyděšeně jsem se otočila za tím hlasem. Cullen. Na chvíli se mi úplně vypařilo z hlavy, že tu vlastně taky je. Postavil se vedle mě a zrakem přejel jídlo na stole. V jeho očích jsem rozpoznala obavy.

„Jasně, že budeme jíst,“ zahučela jsem a zavrtěla nechápavě hlavou. „Kde jsi byl?“ Teď jsem měla obavy já. Cullen přesunul zrak na mě a viditelně se uvolnil.

„Tvůj otec a teta…“ zamyslel se, „Sarah mě odchytili,“ mávl rukou, jako by o nic nešlo.

„A?“ Umírala jsem zvědavostí. Nervózně jsem si kousala spodní ret a čekala na odpověď. Věděla jsem, jak je teta Sarah zvědavá a o tátovi radši ani nemluvit. Stále jsem měla živě na paměti, jak neustále hučel různé výhružky do mého bývalého kluka, který mi pak už další den nezavolal. „No, tak co říkali?“ pobízela jsem ho nedočkavě do mluvení. „Co chtěli vědět? Mluv už, Cullene!“ zavrčela jsem netrpělivě.

„Neboj, všechno je v pohodě,“ ujistil mě a pohladil mě po zádech. Než jsem stačila něco namítnout, stáhl ji. „Nevěděl jsem, že je tvůj otec policajt.“ Odkašlal si a neklidně se podrbal ve vlasech.

„Vyhrožoval ti snad zastřelením?“ nadhodila jsem posměšně. Na jednu stranu to nebyla tak špatná představa. Naopak vidina toho, jak můj táta honí Cullena se zbraní v ruce po naší zahradě, se mi moc zamlouvala. Ohlédla jsem se po tátovi, který na mě spiklenecky mrknul. Vrátila jsem mu to.

„Aspoň vím, po kom to všechno máš.“

Vyplázla jsem na něj jazyk a chtěla si to namířit ke stolu, ale zadržel mě dotyk na předloktí. Zvědavě jsem se otočila. Za mnou stála moje babička z máminy strany.

„Babi,“ usmála jsem se na ni a objala ji. Možná už jsem to dneska už jednou udělala, ale přitom chaosu jsem si nebyla jistá. Ale i tak neuškodí to zopakovat. „Ráda tě vidím, jak se máš?“

„Bells, jak myslíš, že se taková stará babka může mít?“ zahleděla se na mě přes obroučky svých brýlí. Ovšem jen na okamžik, jelikož ji zaujal ten za mnou. Protočila jsem očima v sloup, ale hned se zase jsem nasadila sladký úsměv, než si toho stačil někdo všimnout. „Představíš nás?“ šťouchla do mě.

Proč já?!

„Jasně,“ zabrblala jsem neochotně. Natáhla jsem ruku a přitáhla si Cullena za sako k sobě. Na tváři jsem se pokoušela vytvořit zamilovaný úsměv. „Babi, tohle je…“ Zasekla jsem se. Hrklo ve mně, když mi došlo, že si ani za boha nemůžu vzpomenout, jak se Cullen jmenuje křestním jménem. Měla jsem to na jazyku, ale ne a ne si to úplně vybavit. „Tohle je…“ Lovila jsem v paměti. Před očima jsem viděla Cullenovu jmenovku na dveřích. E! Začíná to na E. „Tohle je… Hm… To je…“ Swanová, přemýšlej. Edgar, Ervin, Ernest… ne, to není ono.

„Edward,“ zaznělo mi dotčeně vedle ucha, „Edward Cullen, rád vás poznávám, paní Higginbothamová.“

„Jo,“ zachichotala jsem se rozpačitě a praštila Cullena do břicha, „Edward,“ zopakovala jsem, ale nakonec to protáhla do otázky. Edward? Tak to jsem na jazyku neměla. Nechala jsem to být. Stejně to je a bude jen Cullen. „To je můj přítel, babi,“ zapištěla jsem hlasem, který mi byl cizí. Nedokázala jsem se ani babičce podívat do očí. Tak nerada jsem lhala. A jí obzvlášť.

„Já vás taky mladíku,“ uchopila Edwardovu nabízenou ruku, za kterou si ho přitáhla přímo k sobě, a vlepila mu pusu na tvář. Vykulila jsem překvapeně oči a otevřela pusu údivem. Já hloupá jsem si myslela, že se po něm vrhají jen mladice a on si dokáže během pěti vteřin omotat kolem prstu i mou starou babičku. Naštvaně jsem si založila ruce na prsou a neklidně si poklepávala prsty. „Renée, zlato,“ houkla babča na mámu, „neřekla jsi nám, že Bellin chlapec je tak pohledný.“ Na její poznámku okamžitě všichni přítomní zareagovali sborovým hlasitým smíchem, výjimkou nebyl ani Cullen. To jen já byla červená až za ušima a měla chuť se zahrabat tři metry pod zem.

Jediné mé štěstí bylo, že to nikdo dál nekomentoval. Babička mi pak pronesla něco ve smyslu – toho se drž, holka a přesunula se do kuchyně za mámou. Zaraženě jsem civěla před sebe a snažila se všechno strávit. Zaregistrovala jsem, jak se Cullen postavil těsně za mě.

„Sklapni, Cullene,“ zahučela jsem bez toho, abych mu věnovala byť i malé pohlednutí. Tušila jsem, že mu obličej svítí domýšlivým úšklebkem. „Vážně tě prosím, nekomentuj to.“ Dusivě se zasmál.

Měla jsem nutkavou chvilku na něj vystrčit prostředníček, ale to bych asi jen těžko vysvětlovala, tak jsem jen poraženě zafuněla a radši si to dupala k prostřenému stolu, kde už většina seděla. Vybrala jsem si místo dost daleko jak od babičky, tak od mých rodičů. Ze všeho nejraději bych si talíř s jídlem odnesla ven na schody a snědla si to sama bez těch zvídavých pohledů, které se na můj vkus až moc stupňovaly. Jak mi ale hned došlo, mohla za to přítomnost Cullena, který s hlasitým vrzáním odtahoval židli po mé pravici. S očima upřenýma na květovaný ubrus jsem se nenápadně odsunula kousek stranou. Cullen nezahálel a udělal to samé, akorát směrem ke mně. Přisunul se tak blízko, že mi málem přicvaknul prsty, které jsem jen tak tak stihla uhnout. Hněvivě jsem na něj potichu zasyčela. Odpovědí mi bylo pouhé pokrčení ramen. Ještě trochu jsem se od něj šoupla, podepřela si bradu rukou a znuděně koukala z okna.   

„Bello, podala bys mi, prosím, omáčku?“ obrátila se na mě teta Molly, když jsme si všichni dopřávali dobré jídlo. Mile jsem se na ni usmála a přikývla. Spolkla jsem sousto ve svých ústech, odložila příbor a natáhla se po omáčníku. Nebyla jsem ale sama. To samé v tentýž moment udělal i Cullen a naše prsty se o sebe otřely.

Přestala jsem dýchat a bleskově ucukla. Překvapeně jsem se podívala po Cullenovi i ten se tvářil trochu udiveně. Nebylo to poprvé, co jsem ucítila Cullenův dotyk, ale pokaždé jsme se roztřásla zlostí. Teď jsem se taky třásla, ale pocit, který na mě útočil, jsem neuměla popsat. Dobře jsem si uvědomovala to jiskření, které mělo neblahý vliv na mé už tak zblázněně uhánějící srdce. Rychle jsem se vzpamatovala a snažila se na sobě nadat nic znát. Znovu jsem se chtěla natáhnout pro omáčku, ale to už se Cullen natahoval přese mě a podával jí ji sám.

Zajela jsem hlouběji pod stůl a zadržovala dech, neboť mě obklopila Cullenova vůně. Byl to ten typ, který vám naprosto oblbne čichové buňky, a vy pak toužíte si přivonět znovu a znovu. Už takhle jsem si připadala jako úplný idiot, nepotřebovala jsem to ještě zdvojnásobit. Pomalu jsem se nadechla, když se Cullen posadil normálně, a vzhlédla. Zamračila jsem se, když jsem si všimla, jaké ticho vládne u stolu, a všechny pohledy jsou točené naším směrem. Máma se usmívala jako měsíček na hnoji, tátovi taky poskakovaly koutky úst a strýc Henry se dokonce pochechtával nahlas. Cítila jsem, jak se mi do tváří žene krev. Okamžitě jsem sklopila obličej ke svému nedojenému jídlu a předstírala, že vůbec neexistuju.

Chtěla jsem se znovu pustit do jídla, ale můj mozek víc zajímal člověk vedle mě. Nechtěla jsem, bránila jsem se tomu, ale můj zrak stále utíkal k němu. Decentně jsem po něm pošilhávala, a když jsem zaznamenala, že se po mně ohlíží, hned jsem zase koukala někam jinam. Byla jsem nenápadná jak slon na střeše, vážně. Cullen si pravděpodobně myslel to samé, protože se pokaždé vesele uchechtl. To mě ale neodradilo a zase jsem to dělala. Při té podrobné analýze jsem si všimla, že za celou dobu snědl dohromady tak dvě sousta.

Zakabonila jsem se a zvědavě pozorovala jeho nimrání v jídle.

„Co je?“ zeptal se rozhozeně, když mě přistihl, jak mu zírám na pod ruku.

„Nic,“ trhla jsem sebou. Zase jsem cítila, jak nabírám barvu přezrálých rajčat. Sklonila jsem ke svému talíři tak nízko, že jsem si tam div nemáchala nos. Netušila jsem, co se to se mnou děje. Jindy bych po něm vyjela a něco od plic mu řekla, ale teď jsem měla chuť se před jeho pohledem, před jeho blízkostí někam schovat. Zatřepala jsem hlavou a chopila se vidličky. Ruka se mi celá z neznámého důvodu klepala, vůbec jsem se nemohla trefit tam, kam jsem chtěla. Povzdechla jsem si a odhodila ji. Raději jsem se natáhla pro skleničku s červeným vínem, kterou jsem hned vzápětí vyprázdnila. Spokojeně jsem se zašklebila, když jsem ucítila sladkohořkou chuť na jazyku. Hned jsem se cítila uvolněněji.

„Edwarde,“ vynucovala si máma Cullenovu pozornost. Viděla jsem na ní, jak jí v očích zajiskřilo a to nevěstilo nic dobrého. Prudce jsem se narovnala a nahnula se přes stůl.

„Co je?“ vybafla jsem dřív než jmenovaný a kulila na mámu vyděšeně oči.

„Bello,“ oslovila mě příkře, „pokud sis nevšimla, řekla jsem Edwardovo jméno.“

„No právě,“ zamumlala jsem si nesrozumitelně pod vousy. Už jen při tom pomyšlení, že s ním chtěla mluvit přede všemi, mi na čele vyskočil studený pot. Neměla jsem tušení, co po něm chce, ale každopádně jsem byla připravená hned zasáhnout a celou situaci zachránit. Starostlivě jsem se ohlédla po Cullenovi, který si právě vkládal do úst kousek masa. „Mami, nechceš ho nechat v klidu se najíst?“ Chytila jsem jedinou naději na záchranu.

„To je v pořádku, Bells.“ Mou pravou ruku volně položenou na stole přikryla jiná, podstatně studenější. Nedokázala jsem se pohnout, nedokázala jsem dýchat, nedokázala jsem dělat vůbec nic. Jen jsem se soustředila na fakt, že mi právě Cullen řekl poprvé jménem a v tom jediném slově nebyl ani malý náznak nutkavosti. „Klidně se ptejte, Renée,“ usmál se odhodlaně. Cítila jsem, jak mi zlehka stihl ruku a na její hřbet mi palcem kreslil kolečka.

Nebránila jsem se. Byla bych hloupá, kdybych se o to pokoušela. Cullenův způsob o uklidňování na mě měl pozitivní účinek. Zdlouhavě jsem vydechla, opřela se o opěradlo a vnímala jen Cullenův palec putující po mé ruce. Uvědomovala jsem si, že jsem tím teď porušila všechna mnou stanovená pravidla, ale jedna výjimka mě přece nezabije, ne? A mimo jiné, Cullen ani já jsme se do téhle chvíle moc jako pár nechovali, tudíž trocha toho předstírání v podobě něžných dotyků a pohledů neuškodí.

„Jak jste se s Bellou poznali?“  

S očima na vrch hlavy jsem se nejistě na židli celým tělem natočila k Cullenovi a rukou si zastínila obličej, aby mi do něj nebylo vidět. Bez mrknutí jsem na něj varovně hleděla. Já osobně jsem si naše setkání dobře vybavovala a podle jeho pohledu jsem tušila, že on na tom stejně. V duchu jsem ho prosila, aby si vymyslel něco jiného, něco snadno uvěřitelného a uspokojivého, co by zabránilo dalšímu vyzvídání.

„Poškrábala mi auto,“ podrazil mě a řekl pravdu.

Zavrčela jsem. „Byla to nehoda,“ poznamenala jsem kysele a vytrhla se mu. Nedokázala jsem se ovládnout a prostě se musela říct něco na svou obhajobu. Idiote, posílala jsem mu v myšlenkách, když jsem ho vraždila pohledem. Copak jsi tak omezenej a nemůžeš vymyslet něco lepšího, romantičtějšího?

„Nebyla,“ oponoval s mírným úsměvem.

„To teda byla. Byla to nehoda,“ zopakovala jsem pro ujasnění a očima přejela osazenstvo stolu.

„Dobře,“ rezignoval Cullen. „Jen jsi prodce otevřela dveře od svého auta, dokud se nezastavily o ty moje. Máš pravdu, opravdu to vypadá jako nehoda.“

„Viděl jsi moc dobře, že jsem pod ten strom chtěla zaparkovat já a i tak jsi mi tam sprostě vjel.“

„Proto jsi mi musela otřískat auto? Děláš, jako by to bylo jediný místo na světě.“

„Ale tady nejde o to, jestli bylo poslední nebo ne. Tys to prostě udělal naschvál, tak nevím, proč fňukáš. Stejně to byla jen malá rýha, která ani nebyla skoro vidět,“ přestřelovali jsme se a dočista zapomněli na skutečnost, že tam nejsme sami. Mně v tu chvíli šlo jen o to, abych mu ukázala, že pravdu mám já, neboť to stále nemohl pochopit. A to jsme tuhle na chlup stejnou debatu vedli už milionkrát.

„Malá? Nebyla vidět?“ nevěřil svým uším, zatímco já se pobaveně usmívala. „Taky ti asi udělám malou nehodu na autě.“

„Víš, co mi můžeš, Cullene?“ Chystala jsem se ještě něco dodat, ale zarazila jsem se. S malou dušičkou jsem odtrhla zrak od Cullenova obličeje a zdlouhavě se otočila na ostatní. Nikdo nedutal, jen vytřeštěně zírali na mě a toho blbce vedle. Máma s tátou si vyměnili zmatené a starostlivé pohledy.

Rychle jsem se zasmála, abych tu celou výměnu názorů převedla na legrační vložku. Na některé to zafungovalo víc, na některé míň.

„No…“ odkašlal si nervózně Cullen, „takhle to nějak bylo. Pak se ukázalo, že je Bella moje nová sousedka.“ Nadějně jsem na něj hleděla a každé jeho slovo podpořila značným přikývnutím. Dokonce jsem k němu přisunula blíž, jednu ruku mu položila na rameno a tou druhou si přivlastnila jeho dlaň. Hezky jste to oba podělali, jen co je pravda, nadávala jsem si v myšlenkách.  

„Nakonec se ukázalo, že je to vlastně fajn chlap,“ plácla jsem a abych svým slovům přidala na pravdě, křehce jsem se na svého „jen jako“ přítele usmála.

„I já jsem přišel na to, že má Bella spoustu skvělých vlastností.“

„Jo? Jaký?“ vyletělo ze mě zvědavě, než jsem se stihla zarazit. Nedalo se tomu poroučet. Znovu jsem se nervózně zasmála. „Tedy… Chci říct… Děkuju, Edwarde,“ vzpomněla jsem si, jak se jmenuje a v duchu se pochválila.

„Jsi ten nejlaskavější a nejobětavější člověk, jakého znám.“ Jeho hlas poztrácel i ten nejmenší kousíček pochybností a nejistoty.

„A jak dlouho s mou dcerou chodíš, Edwarde?“ Teď zase musel začít prudit táta s totálně pitomou otázkou, na kterou jsme si odpověď nenachystali dopředu. Nejistě jsme se na sebe s Cullenem podívali.

„Rok.“

„Dva roky.“

Oba jsme promluvili současně, akorát každý řekl úplně jiný časový údaj. Opět jsme si vyměnili pohledy plné zmatku, přičemž v jeho očích byla ještě nechápavost nad mou odpovědí. Nenápadně jsem zoufale pokrčila rameny a zavrtěla hlavou.

„Rok,“ zopakoval důrazně Cullen, aniž by jeho oči přestaly analyzovat mou tvář. „Vzpomínáš?“ Otázka směřovaná pouze na mě. „Začali jsme spolu chodit pár dní potom, co ses nastěhovala a… to už je rok.“ Mluvil pomalu a neustále rukou obkresloval kolečko ve vzduchu. Chtěl, abych se chytla.

„Ano, máš pravdu,“ usmála jsem se strojeně na Cullena, „má pravdu,“ řekla jsem už ostatním. „Tak to vidíte, on je to teprve rok, ale mně to připadá jako bych ho znala už celou věčnost,“ zatrylkovala jsem sladce a letmo pohladila Cullena po tváři. Páni, tak on má tu tvář opravdu tak hladkou, jak na pohled vypadá.

„ A co –“

„Ne,“ zarazila jsem neomaleně další jistě hloupou a rýpavou otázku. Nevěděla jsem, kdo promluvil a popravdě mi to bylo šumák. „Už žádné otázky, čas vypršel.“ Založila jsem si nepřístupně ruce na prsou a kroutila hlavou ze strany na stranu, aby každý věděl, že to myslím vážně. Kdoví, na co by se ještě mohli zeptat a kdoví, co bychom na to odpověděli my dva. Teď to Edward zachránil, ale příště by to mohlo skončit i jinak. „Co kdybychom si místo mluvení dali dezert? Hmm?“ Dlaní jsem si přejela po břiše. Že jsem byla přecpaná, bylo fuk. Nejdůležitější bylo, že to odláká pozornost od nás.

Povedlo se. Všichni s mým návrhem souhlasili. Máma začala lidi pobízet ke sklízení špinavého nádobí a sama odešla do kuchyně nakrájet koláč. Spokojeně jsem vydechla a protáhla se. Byla jsem volná… aspoň na chvíli.

„Tak to jsme docela zvládli, ne?“ zaznělo mi šeptem vedle ucha. Zamrkala jsem a podívala se po něm. Koutky úst měl vytažené vzhůru.

„Co? Jo, jasně…“ Odmlčela jsem se a nejistě se na Cullena zahleděla. „Děkuju,“ hlesla jsem sotva slyšitelně.

„Děkuju?“ ujišťoval se Cullen nevěřícně.

„Jo, děkuju. Víš, jak jsem to zbabrala s tím chozením.“ Cullen jen mávnul rukou. „Překvapil jsi, Cullene. Čekala jsem, že mě budeš chtít před mou rodinou znemožnit, ale… překvapil jsi.“ Proč jsem měla ten neblahý dojem, že začínám rudnout? „Ale to s tím autem jsi mohl vynechat,“ zamlouvala jsem svou upřímnou chvilku.

„Ptala se, jak jsme se poznali, tak jsem řekl pravdu.“

„Bezva, ale zamiloval by ses ty do holky, která by ti náhodou poškodila auto?“ Nepřemýšlela jsem, když jsem to říkala, ale přemýšlela jsem, když jsem si to uvědomila a čekala na odpověď. Soustředěně jsem na něj zírala a nevím, proč jsem si najednou představovala sebe a Cullena po té události, jak se mnou flirtuje a zve mě na večeři, kterou jsem přijala. Neodpověděl, odtrhl ode mě svůj pronikavý pohled a zadíval se na jedinou kapku nápoje na mé skleničce.

Mlčeli jsme.

„Musím si odskočit,“ oznámila jsem polohlasem po několika vteřinách a zvedla se od stolu. Už jsem odcházela směrem ke koupelně, když jsem se s varovně zvednutým ukazováčkem otočila zpátky ke Cullenovi. „Hned jsem zpátky, tak ne, aby tě napadlo někam chodit.“ Myslela jsem to vážně, ale z neznámého důvodu jsem se pochechtávala. Cullen líně zasalutoval a můj chechot se ještě zdvojnásobil. Po celou dobu cesty do koupelny a i v ní jsem se nemohla zbavit úsměvu, který dával najevo, že nejsem duševně v pořádku.

Netrvalo dlouho a uzdravila jsem se. Když jsem se vrátila zpátky ke stolu, Cullen nikde. Pátravě jsem přejela celou místnost, každé místo, všechny osoby, ale ani jeden z nich nebyl hledaný. Napadla mě myšlenka, že si to rozmyslel a utekl. Přiskočila jsem k oknu a podívala se ven. I když už byla tma, jeho auto nešlo přehlednout, tudíž tu někde byl.

„Neviděli jste, Cullena?“ vmísila jsem se drze do rozhovoru mých dvou tetiček. Jejich zamračené tváře mi naznačovaly, že něco není v pořádku. Bože, ty huso! „Chci říct Edwarda,“ opravila jsme se koktavě, „nevíte, kam šel?“

„Je s tvou matkou v kuchyni.“ Cože? Okamžitě jsem vyrazila za nimi. „Ach ta láska, nemůžou bez sebe být ani pár minut,“ zaslechla jsem ještě, než jsem se ocitla dostatečně daleko.

Zabiju tě, Cullene… Zabiju tě! opakovala jsem si v myšlenkách, když jsem si to mířila za těma dvěma. Jak dlouho jsem byla pryč? Jak dlouho byl on v blízkosti mé matky? Co si za tu dobu stihli všechno říct? Pár kroků ode dveří ke mně dolehl Cullenův a mámin společný smích. Přidala jsem do kroku a připravená ihned zakročit jsem vešla do kuchyně.

Máma stála u dřezu a myla špinavé nádobí, Cullen stál o kousek vedle a s utěrkou v ruce poctivě utíral to, co mu máma podala. Tak mě to dostalo, že jsem najednou zapomněla, proč jsem sem tak vlítla. Zařadila jsem zpátečku a potichu vycouvala ven. Opřela jsem se o zeď vedle dveří vedoucích dovnitř a naslouchala jejich rozhovoru. 

„A co vaše rodina, Edwarde? Doufám, že jí nevadí, že jsem jim vás na letošní díkůvzdání tak trochu ukradla?“ Napjatě jsem vyčkávala na Cullenovu odpověď. Zajímala mě. O jeho rodině jsem nevěděla vůbec nic, bydlel sám a někoho, kdo by mu byl aspoň trochu podobný, jsem nezahlédla.

„Ne, s tím si nemusíte dělat starosti. Moje rodina je daleko a už je to už dost dlouhá doba, co jsme se naposledy viděli.“ Nevydržela jsem to a opatrně vykoukla ven. Už jeho hlas nesl stopy smutku, chtěla jsem se přesvědčit, že se mi to nezdálo.   

„Pohádali jste se?“ zajímala se máma starostlivě.

„Ne, nic takového,“ řekl Cullen s úsměvem na rtech a vzal si od mámy další mokrý talíř. „Jen jsem potřeboval vypadnout. Mám spoustu sourozenců a ne vždy je to výhoda. Taky jsem si řekl je na čase se osamostatnit. Odstěhoval jsem se do Seattlu, našel si práci, co mě baví a…“ Zaváhal. Rozpačitě se po mé mámě kouknul.

A? dožadovala jsem se odpovědi já, ačkoliv ne nahlas.

„A udělal jsem dobře. Poznal jsem Bellu.“ Hodně jsem se přemlouvala, abych držela jazyk za zuby a zůstala na místě. „Já… Já ji mám rád, vážně hodně rád a udělám vše proto, aby byla vaše dcera šťastná. Slibuju.“ Zkoprněla jsem a s otevřenou pusou sebou nechala prostupovat Cullenova slova. I když to byla součást hry, zahřála mě to u srdce. Nepřítomně jsem se usmála. Jedno jsem Cullenovi musela nechat, byl to vážně dobrý herec. Steven Spielberg by z něho byl nadšený. „Ona… Ona je –“

„Hodně paličatá,“ utrousila máma z legrace. „Taky pěkně drzá.“ Zlostně jsem se zamračila a založila si ruce v bok. Člověk není poblíž a hned mě takhle pomlouvá.

„Jo,“ zasmál se souhlasně Cullen. Další zrádce, ale u něj se to dalo přepokládat. Rozhodla jsem se jim dát ještě chvilku, pak tam vletět a zarazit je. „Má vlastní hlavu, ale právě to se mi na ní líbí…“

Chtěla jsem poslouchat dál, ale nějak jsem neudržela rovnováhu a zapotácela se dozadu, kde stál malý stolek, na kterém byl postavený keramický květináč s nějakou fialovou kytkou, a ten ihned spadl a rozbil se. Jejda…

„Bello?“ Jak pokaždé uhodne, že jsem to já? nechápala jsem. Naštvaně jsem zabručela a vyšla zpoza rohu. Nasadila jsem usměv alá neviňátko. S rukama za zády a šouravým krokem jsem došla k nim.

„Na chodbě se rozbil květináč,“ zahuhlala jsem na půl pusy a zhoupla se v kolenou. Máma jen protočila očima, zavrtěla nad mou nešikovností hlavou a otočila se zpátky ke dřezu. „Hledala jsem tě,“ obrátila jsem se na Cullena, který si mě podezřívavě měřil pohledem. „Na chvilku tě nechám o samotě a ty mi hnedka vezmeš roha.“ Mrkla jsem na něj a jako správná přítelkyně se k němu přitiskla.

„Jen jsem chtěl pomoci,“ ujasnil a odhodil promáčenou utěrku na linku, pak se obrátil čelem ke mně a své ruce položil na moje boky. Ztuhla jsem a dotčeně se na něj podívala. Cullen pohodil nenápadně hlavou k mé mámě, která nám moc nevěnovala pozornost, aspoň to tak vypadalo. „Tak ty jsi mě hledala?“ popichoval mě Cullen podiveně. Měl štěstí, že tu s námi byla ona, jinak by už jednu schytal. Cullen se v tom rochnil jako prase v bahně. 

„Jistě,“ pípla jsem. Sebrala jsem odvahu a své třesoucí ruce položila Cullenovi na hrudník. Mělce jsem oddechovala a snažila se nedat najevo nervozitu. „Nemůžu za to, že bez tebe ani chvilku nevydržím,“ použila jsem poznámku, která nebyla z mé hlavy.

„Vážně?“ zašeptal a jeho obličej se začal přibližovat.

„Jo,“ špitla jsem duchem mimo. Nic jiného pro mě zničehonic neexistovalo. Najednou jsem měla pusu pootevřenou, jako bych Cullena sama zvala, aby ji prozkoumal. Pro mě to byly hodiny, než jsem konečně ucítila jeho dech na své tváři. Vzdychla jsem a nedočkavě zavřela oči.

„Nechtěli byste toho už, vy dva, nechat?“ Máma! Jak jsme na ni mohli zapomenout. Rychle jsem se pokoušela zkoncentrovat.

„Čeho?“ zachraptěla jsem a poodešla od Edwarda… Cullena o dost daleko a vyhýbala se vzájemnému pohlédnutí do očí.

„Toho všeho,“ povzdychla si máma unaveně. Nechápala jsem. Snažila jsem se v tom najít skrytou nápovědu, ale nedařilo se mi to. S otázkou vepsanou ve tváři jsem se letmo ohlédla po Cullenovi, který s rukama v kapsách jen neznale pokrčil rameny.

„Ale my –“

„Předstíráme, že spolu chodíme,“ dokončila ona. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Polkla jsem a nevyrovnaně přešlápla z nohy na nohu.

„Co?“ zasmála jsem se nervózně. „Jak-jak-jak jsi na tohle přišla? My nelžeme, že ne?“ koukla jsem na Cullena, ten přikývl. 

„Bello, jsem tvá matka, poznám, když lžeš a ta scéna u večeře tomu taky trochu nasvědčovala.“ A bylo to. Všechno to během několika vteřin prasklo. Cítila jsem se tak trapně. Radši jsem ani nepřemýšlela nad tím, co si teď máma o mně musela myslet. A že by se to mohli dozvědět ostatní, o tom už vůbec. „Měli jste mi to říct rovnou a ne hrát takové divadlo.“

„Promiň,“ hlesla jsem zahanbeně.

„To já bych se měl omluvit,“ vstoupil do toho Edward. „To já jsem k tomu Bellu přinutil. Ona s tím už od začátku nesouhlasila, ale já ji přemluvil. Pokud se chcete na někoho zlobit, tak jsem to jen já.“ To už Cullen stál vedle mě a provinile se díval na mámu.

„Já se ale nezlobím,“ usmála se máma mile. S Edwardem jsme si vyměnili překvapené výrazy. „Nezlobím se, naopak mi to přijde milé,“ řekla a významně na mě mrkla. Nejspíš jsem byla hloupá, jelikož jsem opět nepobrala, co mělo to její gesto znamenat. „No, odnesu do obýváku ten koláč a nebojte se, nikomu nic neřeknu.“ Jak řekla, tak i udělala. Zůstali jsme tam sami.

„A je to.“

„Už žádné lhaní,“ pronesl Edward potichu. Přikývla jsem a zamyšleně se opřela o linku. Zajímalo mě, jak dlouho máma věděla. Pravděpodobně si užívala pohled na nás dva, jak si hrajeme zamilovaný páreček. Ale jelikož nás prokoukla, tak jsme to moc bravurně nezvládli, ale teď už to bylo stejně jedno. „Jsi ráda?“ Odtrhla jsem zrak od svých bot a přesunula ho na Cullena. Opíral se o zeď kousek ode mě a zadumaně hleděl před sebe.

„Nevím,“ pověděla jsem nejistě. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem měla radost. Místo toho jsem se cítila prázdně. Ač jsem chtěla nebo ne, tak po dlouhé době jsem se opravdu bavila a to jen díky Cullenovi. Trochu mě mrzelo, že je po všem. Až to tady skončí, vrátíme se do Seattlu a všechno se vrátí do starých kolejí. „A ty?“ zajímala jsem se. „Asi jo, co? Teď už tě tu nic nedrží a můžeš klidně jít.“

„Chceš, abych šel?“ Konečně jeho oči našly ty mé. Dychtivě mě sledoval, zatímco se posouval blíž. Nedokázala jsem přerušit náš oční kontakt. Zastavil se jen pouhý krok ode mě a ruku položil na dřevěnou desku kuchyňské linky pár centimetrů od mojí. Stačilo by, abych natáhla prsty a ucítila bych ten jiskřivý dotyk, který jsem si už teď dokázala představit a užít.

„Já… Určitě máš lepší věci na práci, než tu s námi být,“ zamumlala jsem sklesle a raději vykoukla z okna za mnou. Nepotřebovala jsem, aby viděl, že bych byla ráda, kdyby tu zůstal, než –

„Jako například?“ Vzdychl. „Nechci nikam jít. Dnešní večer se mi moc líbil.“ Přestala jsem dýchat, neboť se Cullen zase o několik nepatrných centimetrů přiblížil. „Alespoň jsem tě mohl poznat blíž. Tebe, tvou rodinu a…“ Hřbetem druhé ruky mi jemně přejel po tváři. Už mi jeho dotyk nevadil, teď jsem po něm přímo toužila.

„A?“ vydechla jsem s pohledem zaměřeným na jeho krásně vykrojené rty. Nervózně jsem si skousla spodní ret. Přistihla jsem se, jak jsem se vyhoupla na špičky, abych naše obličeje ještě víc přiblížila.

„A že když se cítíš nesvá, koušeš si spodní ret,“ řekl a palcem mi přejel po místě, které ještě před okamžikem okupovaly mé zuby. Pootevřela jsem ústa. Nedokázala jsem vnímat nic jiného, než to hebké pohlazení po rtech. Jaké by to asi bylo, kdyby se mě dotýkal svými ústy? „Taky si bříšky prstů přejíždíš po hraně nehtů.“ Aniž by mě přestal pozorovat, nahmatal mou ruku a donutil mě přestat dělat to, o čem jsem sama netušila. Na kontakt našich pokožek mé tělo zareagovalo po svém. „A na konec pro mě to nejpodstatnější… Když se tě dotknu, tvé srdce začne bít rychleji a celé tělo se třást.“

Měl pravdu.

„Swanová, ty jsi -“ Umlčela jsem ho zvednutou paží. Už jsem nemohla čekat, už ne.

„Sklapni, Cullene, a už mě konečně polib!“

Shrnutí

Povídku bych ráda věnovala eMCullen. ♥

eMí, vím, že to není nic moc, ale jen díky tobě jsem se dokopala to dopsat. Jestli jsem udělala dobře nebo špatně, to už mi musíte říct vy ostatní. Předem děkuju za všechny komentíky. Moc si jich vážím. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sklapni, Cullene!: