Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Silnější než smrt

21.01.2011 (17:00) • KristieNessie • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2829×

Silnější než smrt

Bella:

Už od časného rána se z nebe snáší kapky deště. Bubnují na střechu, jako na poplach. Nebe může plakat. Nikdo z mé rodiny však ne. Ptám se sama sebe, proč to pořád bolí? Nemám už být zvyklá? V lidském životě jsem pořád přicházela o milované věci a lidi. Pravda, teď to je opravdu něco jiného. V pokoji přímo nade mnou umírá moje dcera. Už podruhé za půl roku. Vždyť sotva vyrostla...

Je jí pět let, ale je už téměř dospělá. Alespoň tak vypadá. To, že je do ní Jake otisknutý, to také ví. A my jsme si mysleli, že nejhorším už jsme si prošli.

Naše Renesmé nám celý život dělá jen radost. Osud už jí dal několikrát šanci. Poprvé to bylo, když jsme ji stvořili. Bylo to těžké období. Věděla jsem ale, že se nenarodí nestvůra, jak říkaly pověry. Všechna ta bolest, utrpení a hádky mi za ni stály. Dále to bylo při porodu. Odloučila se placenta a Nessie nemohla dýchat. A Edward čekal, až zabere morfium! Ve chvilkách, co jsem nebyla v bezvědomí, jsem křičela na Edwarda, aby ji vyndal. Podařilo se! K další šanci ji přispěl osud a štěstí stejně, jako její teta Alice a strejda Jasper. Navždy jim budu vděčná, že dokázali přesvědčit Volturiovi, že Nessie není obávané nesmrtelné dítě. Poslední velkou šanci dostala Nessie před šesti měsíci. Onemocněla. Vážně onemocněla. Dodnes nevíme, co za nemoc naši poloupírku ohrozilo. Bojovala s tím pět měsíců. Co je to pět měsíců, když žijete věčně? K tomu, abyste si to, co z ní zbylo, uchovali v bezchybné upíří paměti a do konce věků se trápili.

Nevěděla jsem, co budu dělat, až odejde. Žít bych ale asi nedokázala. Když se ale najednou, z ničeho nic uzdravila zrovna v momentě, kdy už jen Jacob nesmyslně věřil. Pro něj by to byl ale opravdový konec, kdyby odešla. Vlkodlak se nikdy nevyrovná se ztrátou své spřízněné duše. Dokonce se jednou Edwarda zeptal, jestli by mu potom nezkrátil utrpení tím, že by ho kousl. Upíří jed je pro vlkodlaky smrtelný. Jenže Edward by to neudělal. Za prvé proto, že to byl a pořád je můj nejlepší přítel. Za druhé proto, že za těch pět let, co víme o jeho otištění, si ho tak trochu zamiloval. Ví totiž, že s Jakem se Ness nikdy nic nemůže stát a že pro ni udělá cokoli, co jí na očích uvidí.

Pět let. Pět zatracených let. Víc nedostanu? A teď přijde to ironické rozuzlení. Ironické – ale nikomu není do smíchu. Moje dcera, která se probojovala životem a vyhrála nad smrtelným onemocněním, umírá na chřipku a není jí pomoci! Na obyčejnou chřipku! Jak poloupír chytí chřipku? Jednoduše. Měla po té nemoci slabou obranyschopnost. Spíše neměla žádnou. Ale vracela se k normálu. Smála se. Tváře měla růžové a radovala se, že vyhrála. Mohla i chodit a oči se jí leskly. Jenže to trvalo jenom dvanáct dní.

Už jen to, že má chřipku, nás znepokojilo. Není člověk. A i když zpočátku nešlo o nic vážného, nevěděli jsme, co se děje. Začalo to nevinným kýchnutím, pokračovalo to rýmou a kašlem. Během jednoho dne ztratila barvu v tvářích a unavily se jí oči. Druhý den nechtěla jíst, a když jí Jake doslova ukecal, zvracela. Tak moc a tak dlouho. Carlisle nevěděl, co má dělat. Neví to ani teď. Den ode dne je to jenom horší. Den ode dne ji i Alice hůř vidí.

Tak moc chci plakat. Ronit slzy pro své dítě, které trpí a není mu pomoci. Jediné na co se zmůžu, jsou ty zatracené vzlyky se sípavým dýcháním a ohnivá bolest v krku, která mi jen připomíná, že kdysi bych v této situaci ronila jednu slzu za druhou. Kdysi – jako člověk. Ať to bolí a pálí, jak chce, nestačí mi to!

„Alice! Už jí vidíš?“ naléhá Jake, který mě vytrhne z přemýšlení.

„Nech mě soustředit!“ vrčí Al a čelo má plné vrásek. Vím, co řekne a chci si dětinsky zacpat uši.

„Hůř než ráno! Je úplně rozmazaná!“ kuňkne, jako by to byla její vina a přikryje si ústa zděšením. Jacob zatne pěsti a do očí se mu nahrnou slzy. Už taky neví, co má dělat.

„Ahoj,“ ozve se ode dveří. No jo, Seth. Chodí sem často a rád.

Než stačíme odpovědět, tak se ozve mělké nadýchnutí a nic. Všichni okamžitě zareagujeme.

Renesmé:

Strašně mě píchne v hlavě. Nechci dělat poplach, ale musím se rychle nadechnout. Scvaknu zuby, abych nekřičela. Všichni už jsou u mě.

„Nessie? Jsi v pořádku?“ ptá se máma. „Ness! Mluv!“ ozve se za půl sekundy Rose.

Tati, řekni jim, že jo.

Myslím na tu bolest v hlavě, aby pochopil, že nepromluvím, abych neječela bolestí. Přeloží jim to.

Esmé začne vzlykat, přikryje si obličej dlaněmi.

Všichni na mě upírají smutný pohled. Jacob vedle mě klečí na zemi, slzy v očích a celý se klepe. Ani byste mi nevěřili, co je to za pohled. Emmett, který se permanentně směje, má obličej plný bolesti.

„Netv-“ nadechnu se. „Netvařte se tak smutně,“ podaří se mi konečně potichu vydechnout.

Jake zvedne hlavu. „Nessinko, máme se snad radovat?“

Asi vypadám hrozně. Edward zakroutí hlavou.

Carlisle začne kontrolovat přístroje. Vadí mi ty zatracený hadičky. Kdybych se dokázala pohnout, tak si je vyndám, a to hned! Půjde to zubama!

„Ne, že to uděláš!“ hrozí táta. Ostatní nechápou.

„Už mě to nebolí. Ne tolik!“ řeknu. Při posledním slově Jake zavře oči. „Můžete jít. Kdyby něco, víte, že Vás všechny moc miluju, ano?“ pokusím se o úsměv.

Esmé se opět rozvzlyká a uteče z pokoje. Emmett a Rosalie mi smutně pošlou polibek a také urychleně odejdou. Alice vypadá, že něco řekne, ale Jasper ji s omluvným úsměvem vystrčí ze dveří. Máma už zase tiše „pláče“ v tátově náručí.

„Nebreč mami, už mě to vážně tolik nebolí,“ lžu.

„Najdu řešení!“ zakřičí najednou Jake.

„Jaku…,“ snaží se Seth Jaka zadržet.

„Najdu řešení!“ opakuje.

„Ne v čas!“ stojí Alice zase ve dveřích.

„Máš možná poslední šanci ji vidět, brácho,“ snaží se Seth. Marně. Už je na schodech.

„Jaku,“ vydechnu tiše. Slyším, jak se zastaví.

„Chci ti něco…“ Už stojí u mě. Ostatní už zase postávají v místnosti.

„Prosím, polib mě!“

„Ness, jseš křehká. Ublížím ti!“ zamítne.

„Možná poslední. Už je jedno, jestli mi ublížíš. Prosím!“ mluvím zoufale. Chtěl se hádat, že to není jedno, jestli mi ublíží. Přejel mě pohledem a sklaplo mu.

Pomalu, opatrně a něžně přitiskne své rty na mé. Vychutnávám si možná tu poslední chvíli s ním. Pohladí mě po vlasech a otočí se k odchodu.

„Miluju tě. Pamatuj si to, navždy…,“ řeknu a potlačuju slzy.

„Vrátím se. Neboj. Miluju tě,“ věnuje mi ještě poslední pohled. Je mi jasné, že ho vidím naposledy v životě.

Jacob:

Seběhnu schody a rychle vyběhnu ven. Hlavou mi lítá tisíce nesmyslných nápadů.

„Jaku!“ ozve se za mnou Bella. „Počkej!“

„Bello, chvátám!“ snažím se jít rovnou k věci.

„Co máš v plánu?“

„Nevím, ale zachráním jí.“

„Věříš tomu?“ zeptá se.

„Kdyby ne, tak jsem s ní teď nahoře,“ rozběhnu se pryč. Sakra! Copak nevěří, že se Renesmé, její dcera, uzdraví?

Utíkám k La Push. Cestou musím něco vymyslet. Po pár sekundách se ke mně přidá Seth. Přemýšlíme spolu.

Renesmé:

Zase jsem zvracela. Kdybych alespoň měla co vyzvracet. Přijdu si úplně bez energie. Pár posledních nocí už léky nezabírají a špatně se mi spí. Teda, už asi čtyři dny vůbec nespím.

Křeče v břiše jsou stále nesnesitelnější. Škubají se mnou, ale nevydám ani hlásku. Za tohle jsem na sebe pyšná. Nekřičím a nedělám povyk. Ostatní by to měli ještě těžší.

Tati, prosím, až to nevydržím a začnu ječet, zacpi mi pusu. Udělej to pro mě. Dík.

Bella:

(po hodině)

Zase stojím u okna v obýváku. Nedokážu se na svou holčičku ani podívat… Tak strašně se přemáhá, aby to vypadalo, že vše je v nejlepším pořádku. Že jí nic nebolí a nic netrápí. Přála jsem si, aby tam s ní Jake zůstal, ale chápu, že nedokáže jen tak sedět. Uslyším, jak Ness hlasitě scvakla zuby. Musí neskutečně trpět. Poslouchám její abnormálně zrychlený tep, když opět začne zvracet. To už není možné! Trvalo to celých dvacet devět sekund, než bylo ticho. Ale za sedm a čtyřicet pět setin sekundy se ozve srdceryvný jekot. Jekot, který neustával. Jekot mého dítěte. Vím, co to znamená. I pro ni, i pro mě.

Vyletím nahoru. Všichni pobíhají okolo postele. Jenom Alice sedí v koutě a hledá v budoucnosti dobré zprávy. Rosalie hlásí hodnoty z přístroje. Esmé utírá Nessie pot z čela. Jasper drží Renesméiny nohy, Edward jednu ruku, Emmett druhou. Carlisle do ní píchá infuze s léky a nitrožilní výživou. Do toho Renesmé prudce otáčí hlavou, z očí jí tečou slzy a rty má pevně semknuté k sobě, aby dál nevydala ani hlásku. To už je na mě příliš. Na to si nikdo nezvykne. Na to, že vám umírá dítě před očima. Každá máma by dala cokoli za to, aby tam teď ležela místo jejího drobečka.

Za necelé tři minuty se přestane vzpírat a zhluboka se nadechne.

„Je to pryč,“ pokusí se o úsměv. Edward se také pokusí, ale jakmile se otočí zády k ní, má výraz upalovaného muže – jak by to popsal Jake.

Tyto její „stavy“ se ještě asi čtyřikrát opakovaly. Carlisle je zoufalý. Renesmé se nám ztrácí před očima. Má temné kruhy pod očima a je celá podvyživená. Unavené oči, ve kterých jí jekotem popraskaly žilky, vypadají, že se každou chvilku zavřou a už nikdy nespatří denní světlo. Jestli to tak má být, nechápu, proč smrt nepřijde v klidu. Proč se musí Nessie ještě takhle trápit? Já vím, že nemám štěstí. Vždy, když tomu začnu věřit, pak se stane něco strašného.

Renesmé právě usla. To je dobře. Musí co nejvíce odpočívat.

***

Už zase má ty křeče. Nevydá ale opět ani hlásku. Ono to vypadá, že na to stejnak nemá dostatek síly.

„Tak k sakru, už se to lepší?“ ptám se zoufale, když vidím, že Carlisle jí dává další transfúzi.

„Vidíš sama, že ne,“ vzdychl. Obličej má zkřivený bolestí. Také ji miluje, jako všichni.

Dole se rozrazí dveře. Jake? Jake! Jake!

„Maminko,“ zavolá na mě v tu samou chvíli Nessie a slepýma očima pátrá po místnosti.

„Jsem u tebe, miláčku,“ chytím jí za ruku. Pořád se zmítá v křečích. Jake vejde do pokoje a na asi dvě vteřiny zamrzne.

„Mami, mám vás všechny…“

„Pšš,“ vzlyknu. „Jake je tady.“ Ten ji okamžitě chytí za druhou ruku.

„Pomoc už je na cestě, vydrž…“ je stejně zoufalý, jako já.

„Já… už nemůžu. Nechci pomoct.“ Její slova nás udeřila do obličeje. Pak jsem to pochopila. Už chce umřít.

„Ne,“ zašeptám. Ale co můžu dělat? Jestli už chce umřít, musí být bolest nesnesitelná, protože ona je bojovnice a jinak by nic takového nikdy neřekla.

„Vydrž, princezno,“ opakuje Jake pořád dokola. Ness se při tom oslovení vždy usměje.

„Vážně – už, už to – tolik ne – nebolí,“ zašeptala a zavřela na chvilku oči. A já s ní.

Renesmé:

Je to tak zvláštní. Divné. Bolest opadává.

„Kdy přijde pomoc?“ řeknu s vynaložením veškeré své síly. Hlas se mi i přesto láme.

„Do pěti minut, broučku,“ řekne mi Jake. Jeho hlas se klepe.

To už nemůžu vydržet. Edward zareaguje na mou myšlenku tím, že po mě rychle střelí pohledem a nespouští ze mě oči. Ostatní se střídavě dívají na mě a na tátu.

„Co se děje?“ Jake skoro zaječí.

„Ness si myslí…,“ začne táta.

„Pšš,“ přeruším ho. „Mám Vás všechny ráda, pozdravujte Denalijské, dědu Charlieho a vlky…,“ vydechnu.

„Prosím, Ness,“ zašeptá Jake zoufale.

„Nedá se nic dělat, cítím, jak přichází ten další stav,“ odmlčím se. „Jaku, miluju tě celým sv-“ ostrá bolest udeřila. Scvaknu zuby a zřejmě vytřeštím oči.

Tati, všechny vás miluju. Nezapomeňte na mě. Postarej se o maminku i o obě tety a babičku. Ještě jednou řekni Jakovi, prosím, že ho miluju. Strašně moc.

Jacob:

Stojím u její postele a opatrně jí držím za ruku. Je tak křehká.

„Kdy přijde pomoc?“ zeptá se má princezna. Hlas se jí láme bolestí a třese strachem.

„Do pěti minut, broučku,“ odvětím rychle, snažíc se jí konejšit. Ale i mně se hlas klepe strachem.

Na moment vypadá, jako by se zamyslela. Edward na ni nelidsky rychle otočí hlavu. Je mu jedno, že spustí poplach. Všichni čekáme, co řekne, a kontrolujeme, zda je naše sluníčko v pořádku. Nebo spíš – naživu.

„Co se děje?“ zaječím. Neumím se tak ovládat no.

„Ness si myslí…,“ začne. V jeho hlase je bolest.

„Pšš,“ přeruší ho Nessie. „Mám vás všechny ráda, pozdravujte Denalijské, dědu Charlieho a vlky…,“ vydechne.

„Prosím, Ness,“ šeptám zoufale. Nedokážu se na ni ani dívat.

„Nedá se nic dělat. Cítím, jak přichází ten další stav.“ Nadechne se a pak z ní vypadne: „Jaku, miluju tě celým sv-“ ým srdcem? Domyslím si. Renesmé hlasitě scvakne zuby a vytřeští oči.

Pomalu se dívá na každého v místnosti. Jasper, Esmé, Alice, Emmett, Carlisle, Rosalie, Bella, Edward – u toho se zastaví, a pak já. Její oči se zavřou. Carlisle se ještě snaží, neví ale, co jí pomůže.

Prakticky už je mrtvá. Jen její srdce ještě slabě tluče. Bella se sesype a nebýt Edwarda, který jí svírá v náručí, složila by se na zem.

O pár okamžiků později se rozrazí dveře a v nich Seth a Taha Aki – podle jedné legendy se může jednou za sto let zjevit na zemi, pokud kmeni hrozí velké a neobvyklé nebezpečí, nebo něčí ztráta. Nikdy jsem tomu nevěřil. Ani jednou v historii kmene se totiž Taha Aki nezjevil. Tohle by tedy mělo být poprvé.

„Děkuji, že jste přišel, ale… už je pozdě,“ každé to slovo mě bolí. Moje srdce jako by se rozskočilo.

„I kdyby bylo, tak ty nevíš, co dokážu,“ řekne. Taha Aki se rozhlédne po pokoji.

„Nepijeme krev lidí, ale zvířat. Naše rodina je jiná,“ vysvětluje Edward, reagujíc zřejmě na Taha Akiho zmatené myšlenky. Vlkodlaci a upíři v jedné místnosti, to opravdu není běžné.

„Proto je to tak zvláštní,“ zadívá se na mou Nessinku.

„Stvořena člověkem a bytostí bývající ďáblem. Nedokážu popsat, co za bytost toto děvče je. Dívka, napůl člověk, napůl studený, avšak zvláštní studený, přitom ona je anděl!“ pronese Taha Aki. Jo anděl, to ona je.

„Kdo ji stvořil?“ zeptá se najednou naléhavě.

„Já. Jmenuji se Edward. Moje žena Bella ji se mnou počala a donosila ji, když byla ještě člověk.“

„Tak proto…,“ zamyslí se. „Váš příběh mě zajímá, na ten bude ale čas potom.“

Renesmé:

Když jsem se s nimi rozloučila, ztratila jsem vědomí. Osvobozující bezvědomí. Teď jsem sice při smyslech, nic mě nebolí, ale já nemůžu nic dělat. Co se to děje? Jsem zoufalá. Chtěla jsem umřít, když to bolelo. Ono to totiž bolelo nejen mně, ale i všechny okolo. Teď to nebolí, ale nemůžu nic dělat, ani o sobě dát vědět. Žiju vůbec? Nemůžu ani posoudit, jestli mi bije srdce. Nic necítím. Je to tak frustrující!

Po chvilce mi přijde, že se při tom vědomí – nevědomí musím držet. Cítím, jak ztrácím opět tohle vědomí v bezvědomí, jako by mi klouzal provaz v rukou, kterého se musím držet. Nemám sice sílu se držet, ale nepustím se. Jenom pomalu klouzám dolů.

***

„Kolik ještě?“ slyším tlumeně Jakův nedočkavý hlas. Ten nejkrásnější hlas. Jeho majitel mě přeci nemohl nechat odejít. Kde tedy jsem? V nebi? Přemýšlím, jestli mám o tom, jestli otevřu oči. Ne, zatím ne. Bojím se toho, co mě čeká.

„Nanejvýš dvě minuty,“ zacinká Alicin hlásek. Je slyšet, že se usmívá.

Začnu rozeznávat dýchání několika lidí v místnosti. Tedy pokud v nějaké jsem.

Také cítím něco teplého u mé dlaně. Po chvilince rozeznám Jakovu ruku. Drží mě.

Rychle! Musím něco udělat! Soustředím se na svou ruku, musím stisknout!

„Myslím, že se snaží…,“ odmlčí se najednou táta.

„Co?“ zeptá se Esmé.

„Dívejte!“ vypískne Alice a mně se to o dvě vteřiny později povede. Přejedu palcem po hřbetě Jakovy ruky. Cítím, jak se zarazil. Chce se mi smát.

„Viděli jste, jak jí cukly koutky? Jako by se smála, myslím, že nás slyší,“ konstatuje Emmett.

„Slyší nás déle, než si myslíte. Ta ruka ji stála mnoho úsilí. Možná, že už je schopna otevřít oči, ale nechce. Bojí se, že není už na tomto světě,“ oznámí táta.

„Projde tím vším a bojí se otevřít oči?“ Emmett se baví. Super, už vím, že žiju. V nebi by mě neotravoval. Táta se tomu začne chechtat.

Nech mě bejt, Emmette. Teď jsem naštvaná. Víš ty co? Když jsem byla v tom divnym bezvědomí, zjistila jsem, jak to udělat aby... Nechám tátu, aby mu ti přetlumočil.

„Sklapni, Emme!“ zavrčí máma potom.

„Nessinko? Miláčku, slyšíš nás teda?“ zeptá se Jake ustaraně. Místo odpovědi mu opět stisknu ruku.

„Neboj se, všechno je v pořádku a hlavně ty!“ řekne jemně. Cítím, jak mě hladí po tváři.

„Neboj se, Jaku. Musí se zkoordinovat,“ řekne táta a slyším, jakoby ho poplácal po rameni. Povedlo se! Denní světlo mě oslepí a já raději opět zavřu oči. Potom párkrát zamrkám a všechny je uvidím.

Strachující se strýčky – Emma a Jazze.

Usmívající se tetičky – Rose a Al.

Láskyplného Carlislea a Esmé.

Milující rodiče – Eda a Bellu.

A jeho. Toho, pro kterého mi tlouklo srdce. Toho, kdo mě nenechal odejít. Toho jediného. Jacoba.

„Nessie!“ vykřikne radostí. Stojí nade mnou a neví, co má dělat. „Chtěl bych tě obejmout, ale…“

„To pořád vypadám tak strašně?“ zamračím se.

„Pořád? Nikdy jsi tak nevypadala!“ kroutí hlavou. „Chtěl jsem říct křehká!“ Emmett se začne smát.

„Jak se cítíš?“ zeptá se Carlisle.

„Skvěle, nic mě nebolí. Možná trochu hlava, jako kdybych nespala. A řekla bych, že mám trošku hlad,“ kousnu se do rtu a cítím, jak se mi žene červeň do tváří. Všem se ale rozzáří obličej.

„Za to se nestyď, miláčku. Chápeme to, musíš přece nabrat sílu,“ řekne Esmé cukrově a přejede mi dlaní po rozpálených tvářích.

„To je skvělé znamení, vypadá to, že jsi v pořádku!“ směje se Carlisle.

„Vytáhneš ze mě ty kapačky, prosím?“ zeptám se odvážně. Carlisle vzdychne. „Prosím,“ žadoním.

„Dobře, stejně ti už asi nepomůžou. Ale Ness, kdyby tě cokoli bolelo, bylo ti špatně, nebo něco, tak mi to musíš říct, ano?“ dává mi ponaučení a vytahá to svinstvo ze mě. To je úleva, ty rozpíchané ruce mě vážně bolí…

„Tak, asi bychom měli jít a dopřát Nessie klid,“ zavelí Carlisle. Jsem ráda, že to řekl, protože je nechci vyhazovat a jsem opravdu nějaká unavená.

„Odpočívej bojovnice,“ usmívá se Emm při odchodu. Rose kráčí vedle něj a pošle mi polibek.

„Spi sladce,“ usměje se i Al a Jazz.

„Bude ti vadit, když teď skočím za smečkou?“ zeptá se mě Jake. Zakroutím hlavou a usměju se.

„Ahoj. Miluju tě,“ políbí mě na stále rozpálenou tvář a zmizí.

„Máme tě rádi, Ness,“ políbí mě maminka na čelo. Neumírám, už ne. Pomyslím si. Zatím. Táta se tomu začne smát a spolu s mamkou taky opustí místnost.

„Sladké sny,“ odchází spokojeně i Carlisle a Esmé.

Chce se mi tak moc spát, ale zatracené ruce mě tolik pálí. Spíš hoří nebo co. Nemůžu se ani otočit na bok, protože co s rukama? Přesto zavřu oči. Usnout však nedokážu. Sakra! Chci tak moc spát, to je k pláči. A volat rodinu, kvůli ledu, je dost blbost.

„Potřebuje tady někdo led?“ usmívá se táta ve dveřích. No jo, četl mi myšlenky.

Přistoupí k posteli a opatrně položí svoje ruce na „hořlavá“ místa.

„Páni, nedivím se, že tě to pálí. Pochop už, že si musíš říct, když tě něco bolí,“ řekne vážně.

„Jo, nechtěla jsem jenom spouštět poplach.“

„Dobře, dobře,“ zamyslí se. „Víš, Ness, chtěl jsem se na něco zeptat, i když na to není asi vhodná doba.“

„Jen do toho, ptej se.“

„Víš, jde o tebe a Jaka, ani jsem si předtím s tebou nestihl promluvit…“

„Tati, neděláme nic… nezodpovědného. Sám to víš nejlíp.“

„Nejde mi o přednášky, Nessie, nejsi snad malá. Chci vědět… jestli jsi šťastná,“ zahledí se mi do očí.

„Šťastná? To je slabý slovo, tati. Šťastná jsem od narození, ale s Jakem… je to silnější. Prostě konečně důvod mojí existence. Když jsem s ním, tak je to prostě úžasný,“ snažím se mu popsat mé pocity.

„To je dobře,“ pousměje se. „Přeju ti to. Víc bych si pro tebe nemohl přát. S Jakem budeš šťastná. Udělá, co ti na očích vidí. Věř, že o tom něco vím,“ odmlčí se. „Teď už ale spi. Musíš nabrat sílu!“

***

Probral mě chlad od paží. Otevřu oči a vidím, že tam mám ledové zábaly. Paže už mě nebolí, ale studí a tak ty zábaly potichounku sundám.

V domě je ticho, jen z obýváku slyším tlumený hlas Carlislea a Esmé. Nevěnuji tomu pozornost a dál v klidu odpočívám.

Po chvilce zaslechnu auto. Taky nic neobvyklého.

„Drahá Tanyo! Vítám tě! Kde máš sestry s manžely?“ uslyším najednou. Teta Tanya!

Pomaloučku a potichoučku vylezu z postele a cupitám ke dveřím. Otevřu je a mám to krůček ke schodům. Pomalu našlápnu, ale pocítím ostrou bolest v noze. Neudržím rovnováhu a padám ze schodů. Slyším, jak se tříští sklo, ale ne o mně. Potom propadnu oknem a padám dolů. Asi na vteřinu se ocitnu v něčí náruči. Něco do nás ale prudce narazí, znovu letím a tvrdě dopadnu na asfalt.

Bella:

Zrovna se vracíme z lovu. Potkali jsme Carmen a Eleazara, Kate i Garetta. Míří s námi do bílého domu. Vyprávíme jim, jaké štěstí nás potkalo a v tom se to stalo.

Slyšeli jsme rány, jako když někdo buší do nábytku a proto jsme přidali.

Přesně ve chvíli, kdy jsme přiběhli na louku u bílého domu, Carlisle proletěl skleněnou stěnou v půl patře u schodů a hladce dopadl na zem. Ruce zvedl k obloze, jako by něco… Ne! Renesmé padá ze schodů!

Každý, i Jake a Seth, kteří právě přibíhají z La Push, to zaregistrovali.

Carlisle by ji chytil a Renesmé nejspíš vyhubovali za to, že neleží. Ale to se nestalo.

„Neee!“ zaječela předčasně Alice, ale Edward a Jacob tam už s přehnaným strachem o Nessie přiskočili a srazili tím nejen Carlislea, ale Nessie dokonce odhodili asi o deset metrů dál, na asfalt. Tohle jsme nepředpokládali, takže jsme ji nestihli chytit.

Je ticho a nikdo se nedokáže ani hnout. Proberou nás až Renesméiny tiché vzlyky bolesti. Všichni jsme byli v tu ránu u ní.

Renesmé:

Tvrdě dopadnu na asfalt. Bolí mě kotník. A hlava. No, možná je toho víc.

Snažím se ani nedutat, za těch pár měsíců nemoci si na bolest zvyknete, ale tohle je jiné. Předtím to bolelo pořád, brala jsem to jako součást života. Teď ta bolest přišla náhle, z čista jasna. Unikne mi pár vzlyků.

„Nessie!“ píští Alice.

„Co tě bolí? Omluvám se, teď mi to rychle řekni,“ drmolí Carlisle.

„Já taky, Renesmé, nechtěl jsem ti… ublížit.“ Jacob trpí, když trpím já. A o to víc, když si to dává za vinu. Já mu to za zlé nemám. Chtěl mě zachránit, stejně jako táta.

„Noha, kotník, hlava,“ čte mi táta myšlenky. Zavrčím.

„Ness, prosím tě, teď se dohadovat nebudeme,“ prohlásí.

„Fajn, tady tě stejně neprohlídnu, Jaku, mohl bys prosím tě, odnést Ness nahoru? Máš rozhodně přijatelnější tělesnou teplotu a to té nemoci to nechci pokoušet,“ otočí se k Jakovi.

„Jo, jasně,“ souhlasí Jake a až s přehnanou opatrností mě vezme do náručí.

„Opatrně,“ kousne se do rtu Rose.

„Neboj, teto“ uklidňuje ji Jake. Všichni urychleně odcházejí do domu. Jake stojí na místě a dívá se na mě zmučeným pohledem.

„Nech toho, můžu si za to sama.“

„To ano, ale měli jsme tě víc hlídat.“

„Nejsem dítě! Nepotřebuju dozor!“ rozčílím se. „Pust mě, myslím, že to zvládnu sama“ začnu sebou vrtět, i když vím, že není šance, aby mě upustil nebo postavil na zem.

„A já si zase myslím, že bychom měli poslouchat Carlislea. A nemyslel jsem to tak, jako že jsi dítě, ale protože ses sotva uzdravila. Kdybys byla dítě -“ políbím ho. Dlouze. Přeruším jeho vysvětlování. Vztek na něj mě stejně hned přešel a tohle byla dobrá příležitost. Přitisknu se na jeho nahou hruď a on si mě k sobě něžně choulí. Ještě, že má takovou sílu, aby mě udržel. Noha mě sice bolí, ale nevěnuji tomu pozornost. Není to důležité. Hlava se mi motala už předtím a teď se to tak zdvojnásobilo.

„To bys tohle nedovolil viď? Kdybych byla dítě…“ opřu se o jeho rameno a popadám dech.

„Přesně tak!“ políbí mě do vlasů. „A taky si myslím, že ses až moc uhodila do hlavy. Máš tu skučet! Neříkej mi, že to přešlo.“

„Ne, to nepřešlo,“ zamračím se.

„Tak vidíš. Navíc tvoji strýcové nebo tvůj táta mě zaškrtí, jestli nebudu do patnácti vteřin v domě i s tebou,“ řekne směrem k domu.

„Učíš se dobře!“ křikne Emmett a domem zaburácí jeho smích.

„To je času,“ zadívám se Jakovi do očí.

„Nezlob, musíme jít, slyšela jsi…“

„Nedovolím jim to,“ začnu ho opět líbat.

„Renesmé Carlie Cullenová!“ zařve táta. „Přestaň toho vlka svádět!“ na konci se uchechtne.

„Jo, Ness! Nekaž nám výchovu. Už skoro i aportoval, hafík,“ začne se Emmett zase chechtat a plácne si s Jazzem.

„Emme!“ okřikne ho táta. „Právě se mi opět přizabila dcera! Mohl bys to jednou brát vážně?“ řekne táta v domě a naznačí zoufalost v tónu.

„Promiň, brácho,“ omlouvá se Emm. „Hej, Jazzi, ale na Bellu stejně nemá co?“ opět začne řvát smíchy.

Jake mě mezitím nese do schodů a já zdravím tetu Tanyu, Kate a Carmen a strýčky Garetta a Eleazara z Denali.

***

„Renesmé, Renesmé,“ kroutí hlavou děda nad rentgenovými snímky.

„Co?“ začnu se sama strachovat.

„Měla jsi zase štěstí,“ pronese.

„Změna,“ řeknu ironicky.

„Kotník vymknutý, hlava v pořádku,“ řekne Carlisle a nevěnuje mému komentáři pozornost. Zezdola se po - „hlava v pořádku“ ozve Emmettův smích.

„Ha, ha! Emmette! Zapomeň na to, že ti teď budu říkat strýčku!“ zakřičím. Tohle nepřežije.

„Co?“ ozve se zoufale.

„Je chytrá,“ ozve se táta, který stojí za dveřmi na chodbě s mámou.

„Víc než já. Kouzelná a poradí si s Emmettem,“ uzná mamka.

Carlisle mi kotník nahodil a zavázal obinadlem. Pak mi zavázal a vydezinfikoval všechny rány a hlavně dlaň, kterou jsem měla propíchlou skleněným střepem.

„Děkuju,“ řeknu a sladce a usměju se na dědečka.

„Nemáš za co. Na tu nohu nenašlapuj! Chceš odnést do ložnice?“ zeptá se.

„Ne, do obýváku, prosím. Chci vědět všechno, co se stalo. A navíc se musím pořádně pozdravit s tetičkami a strýčky z Denali, to by mi neodpustili,“ usměju se. Carlisle mě tedy vzal do náručí a snesl mě do obýváku. Za námi šla maminka s tatínkem.

„Myslím, že bychom ti to všichni odpustili, drahá Renesmé,“ usmívá se Eleazar od jídelního stolu, kde sedí všichni Denaliovi spolu s Esmé a Alice. Jake, Seth, Rose, Emm a Jazz sedí na gaučích a dívají se na televizi.

„Ale mě jo, taky potřebuju vědět, jak se máte,“ řeknu k Eleazarovi.

„Na pohovku, prosím. Jenom jestli vám to nevadí,“ kouknu na skupinku u televize.

„Ne, stejně čekáme na tebe,“ řekne Rose.

„Nessinko, to už mi vážně nebudeš říkat strýčku?“ ptá se Emm, když se zvedají z pohovky.

„Co mám s tebou dělat?“ říkám vážně, ale jenom ho zpracovávám. Vždycky mi na to skočí.

„Ale notak, neteřinko moje, dneska to ode mě bylo ošklivý, promiň.“

„Ach jo, co s tebou, strýčku?“ usměju se a Emm se rozzáří.

„Vyhodil bych tě do vzduchu, ale dneska stropy bourat nebudeme.“

„Hele ty strejdo, zavři to okno. Vyvětráno už je a Nessie nemusí zase nastydnout,“ přeruší nás táta.

„Rozkaz,“ odpoví mu.

„Je ti zima, Ness?“ strachuje se hned Jake a zvedá mě opatrně z gauče. Sedne si, držíc mě v náručí a položí si mě do klína. Ležím přes celý gauč, záda na Jakových nohách a hlavu podloženou polštáři a jeho rukou. Podívám se na tátu. Po včerejším rozhovoru mě zajímá jeho reakce. Normálně by se aspoň zašklebil, protože vždycky nemohl vystát naší zamilovanost. Když jsme spolu s Jakem začali chodit, nebyl naštvaný, ale nemohl si zvyknout na to, jak jsou i naše myšlenky jenom o tom druhém. To bylo před první nemocí. Teď ale táta v klidu stojí a láskyplně se dívá na to, jak se o mě Jake stará.

Dík tati. Moc to pro mě znamená. To s tím oknem bylo schválně, že jo? Normálně bys mně nechal raději umrznout.

Táta se zasmál a kývl hlavou.

„Ještě, než mi začnete vyprávět, tak prosím, donese mi někdo sklenici vody?“

„Dík,“ řeknu za dvě sekundy, když se objeví na stolku přede mnou. Natáhnu ruku ke sklenici a ke vší smůle, blíž je ta zavázaná. Dělám jako by nic.

„Nessie, to není dobrý nápad s tou rukou,“ řekne, když mi sklenici chviličku před tím než ji uchopím, uhne. Sám vezme sklenici a posadí mě.

„Díky,“ řeknu, když se napiju. „Připadám si tak neschopná!“ řeknu v momentě, kdy mě Jake položil zpět do původní polohy a já pak přitulím víc k němu. Jeho tenké tričko nádherně propouští teplo jeho těla.

„Ale Ness!“ řekne několik hlasů současně.

„Celá Bella,“ usměje se Esmé.

„Celá naštěstí ne!“ rychle odporuje Alice. „Renesmé ráda nakupuje a má vkus. Sice ne stejný jako já, ale umí kombinovat.“ Alice se začne smát a je to jako řetězová reakce.

***

„Pořád tomu nevěřím,“ divím se příběhu o Taha Akim. „Doopravdy přišel, aby mě zachránil?“

„Ano,“ odpoví mi Carlisle a já si v hlavě promítám, jakými všemožnými způsoby mě mohl zachránit.

„Kde je teď?“ ptám se. „Chci mu poděkovat!“

„To nejde. Byl to duch, srdíčko,“ utěšuje mě Edward. Smutná a zamyšlená se pořád choulím u Jaka. Jeho teplo mě uklidňuje.

„Nessie, netrap se tím. Myslím, že za dnešek toho bylo dost. Měla bys odpočívat!“ rozhodne maminka.

„Nejdřív jídlo! Jaku, Nessie! Večeře!“ zvolá Esmé z kuchyně. Stará se o moje stravování ráda. Hlídá, abych nikdy neodešla bez večeře a tak. Jake mě odnese ke stolu.

„Sice trochu pozdě, ale snad vám bude chutnat,“ servíruje nám na stůl domácí pizzu.

„Díky Esmé,“ usměju se. Má radost, že má zase pro koho vařit. A vaří výborně!

„Hele, tati… myslíš, že by tu Jake mohl dneska přespat?“ zeptám se, když polykám poslední sousto pátého kousku pizzy a dojde mi, že Jake nejspíš potom půjde domů. Tuhle otázku nečekal, protože jsem se zeptala okamžitě, co mě napadla.

„V žádném případě…,“ začne.

„Edwarde,“ přeruší ho máma.

„Stejně jsem si chtěl vzít hlídku, Nessie. Uvidíme se hned ráno,“ říká Jake rychle, aby mě utišil. „Slibuju.“

„Můžete mě nechat domluvit?“ zamračí se táta a pokračuje jedním dechem: „V žádném případě bych tě nenechal dneska v noci samotnou. Navíc, vás dva teď dělit mi vážně není po chuti. Taky jsem rád chodil za mamkou, každou noc…“ Máma se zasměje. Já s Jake se rozzáříme.

„Tak já letím zkontrolovat kluky a přiběhnu. Jsem tu do hodinky,“ rychle vstane a políbí mě.

Když vybíhá ven, zastaví se u táty: „Díky. Nechci ji teď opouštět.“

„To já přece vím,“ usměje se táta a Jake už je venku.

„Díky tati,“ vyskočím ze židle. Všichni zatají dech a sledují, co moje noha. Jenže já na ní nenašlápla.

„Sakra Renesmé! Neděs mě! Chceš vynést do koupelny?“ zlobí se naoko táta. Přikývnu.

„Na posteli budeš mít přichystaný pyžamo!“ stačí za mnou Alice zavolat.

Táta mě odnese do pokoje. Hned vedle něj mám svojí koupelnu.

„Takže, chceš ještě něco?“ zeptá se a postaví mě na zem.

„Ne,“ řeknu a potom k němu přiskočím a obejmu ho.

„Jdi se připravit, ať potom nečeká,“ usměje se po chvilce. Přikývnu.

„Alice! Tohle ne! Bože, není jí dvanáct! Spí u ní kluk! Tohle pyžamo ne!“ zakřičí najednou. „Zkus tohle,“ ozve se najednou z Aliciny šatny.

„Kdo se v tobě má vyznat? Kdybych tohle vyndala jako první, vynadal bys mi, že je to moc dospělý!“

Musela jsem se tomu smát. Jakoby mezi sebou válčili bohové o naprostou prkotinu. Ale možná i proto, je mám tak ráda. Zavřela jsem se do koupelny a chystala se na jednu z nezapomenutelných nocí s Jakem.

Jenom jsem chtěla dodat, že si pořád myslím, že jsem začátečník a jestli by jste byli tak hodní a napsali mi do komentářů, co bych měla zlepšit. Ale jedno se stejně nikdy nenaučím: Sad Endy. Na to prostě nemám srdce. Díky všem.

Moje další povídky

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Silnější než smrt: