Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Síla vzpomínek 2/2

Tak. Skoro po měsíci přináším druhou část Síly vzpomínek, která se mi jaksi vymkla z rukou, takže je maličko delší, než ta první.
Doufám, že si alespoň těch pár lidí vzpomene, že něco takového kdy existovalo... :)
Právě na konci by Vám mělo být jasné, proč se povídka jmenuje tak, jak se jmenuje.
A na závěr snad jen doufám, že si z toho něco odnesete. Jak z Renesmé, tak z Leah. Kladné i záporné, z obou dvou. Však o to tu šlo, ne?

27.03.2011 (18:15) • SaDiablo • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3140×

 1/2

---

 

Jaké to je, když přijdete o člověka, kterého jste milovali?

Jaké je vzpomínání na to, když po boku jste mu stáli?

A jaká bude cena za jeho vykoupení?

Dojde rozsudek svému naplnění?

 

„Adamino?“ Liah bilo srdce tak silně, jakoby jí mělo brzy vyskočit z hrudi. Přistoupila blíž ke dveřím a zaklepala na dubové dřevo.

Byla nervózní, když čekala na náznak pohybu, který by ji ujistil, že se v příbytku někdo nachází, a kterého se jí pořád nedostávalo.

 

Vzduchem se rozneslo překvapené zalapání po dechu. „Lee-lee…“

Leah se s úlekem otočila. „Adamino!“ Tak ona si to pamatovala? Pamatovala si, jak jí vyprávěla o Samovi… O tom, jak jí, jako jediný ze všech jejích známých, říkával.

 

V hrudi cítila rozdmýchaný žár, byl ale příjemný, příjemné teplo, zaplavující každý kousek jejího už tak prohřátého těla. Připadala si jako ve snu, jakoby objevila něco, co tak dlouho zavrhovala.

Oči ženy byly stejně zastřené, stejně zapadlé v očních důlcích, ale stále tak moudré… s náznakem bláznovství. Šedé vlasy měla nedbale stáhnuté ve skřipci, ale roztřepené konečky jí i přesto sahaly do půli zad. Na obličeji se tkvěly snad tisíce vrásek, které samotné Leah připomínaly rýhy dávných ztrát a vlastních nezdařilých činů.

 

„Víš, vždycky jsem nebyla… taková.“ Při posledním slovu se zadrhla, bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Svraštěné obočí se stáhlo ještě víc a pohled směřoval na prašnou cestu, na které obě dvě bytosti stály.

Jedna měla v rukou nepříliš objemný balíček a slaměný klobouk, který křečovitě svírala ve snědé dlani. Ta druhá, ta, která započala rozhovor loučení, jí tiskla rameno, hlavu stále skloněnou.

„Pokračuj.“ Usykla bolestí, sevření Adaminy stále nepolevovalo a ona měla v plánu ramenní kloub v budoucnu ještě párkrát použít.

„Nebyla jsem taková… Taková jsem… ne-byla.“ Hrudník se jí začal vzdouvat pod namáhavými oddechy, v pase se náhle prohnula bolestí, ale dál nespouštěla ruku z ramena mladé ženy.

„Pst, Adamino.“ Naklonila se k ní, teď chytila ona ji za obě dvě ramena a třela po nich svými dlaněmi. „Nemusíš to vysvětlovat, bude dobře. Jestli chceš, zůstanu tu ještě pár dní, když budeš potřebovat.“

 

Kamínky na zemi začaly v pomyslném kruhu kolem nepatrně šramotit, jako kdyby po nich kdosi šlapal, jakoby tudy někdo procházel.

Stromy se z poklidného poledního spánku začaly samy nepatrně kývat a šustit listy, či jehličím.

 

„Víš, že tu jsem,“ šeptala dívka, pořád svírajíc ženina ramena, „víš to. Pokud to ještě nedokážeš plně ovládnout, zůstanu.“

„Ne… ne…“

„Zvládneš to. Pokaždé jsi to zvládla. Ššt.“

„Le… Leo…“

 

A ona to opravdu zvládla. Stromy nedaly znát jakýkoliv výkyv počasí či nesrovnalostí s poryvem náhlého větru, který les zčistajasna zachvátil, kamínky líně dopadly na prašnou lesní cestu…

 

„Ano?“ usmála se dívka. Zvedla ženě hlavu. Oči stále třeštila, spíše ale ve zmatení, které náhle vystřídalo překvapení, údiv a následně radost.

„Už běž,“ pronesla tichým hlasem a vymanila se ze sevření Leah. Ta si jen povzdechla. Adamina nikdy nebyla na takové důvěrnosti, ale už jen to, že ji mohla pohladit po dlouhých, stříbrných vlasech, byl hodně velký a uchvacující pokrok.

 

„Víš, že můžu –“

„Víš, že ti klidně můžu zrušit štít?“ Médium. Adamina uměla sejmout to něco, co bránilo jedné z těch zatracených pijavic vidět Leah a to, co právě dělá. Nebyla by najednou sama sebou, musela by si dávat pozor na to, co plánuje a to by rozhodně nebylo vhodné ani dobré, protože hlídat si rozhodnutí je něco jako nechat vyléčeného psychopata na mostě nad frekventovanou dálnicí – nikdy nemáte jistotu, že neskočí, že nebude zlákán tou hloubkou, tím adrenalinem, nutkáním, které brání udělat něco, co je správné, a zajišťuje to, co je špatné s ještě horším důsledkem.

„Ale já jsem chtěla jen –“

„Lee. Otoč se. Teď hned. A jdi. Kdybys cokoliv potřebovala –“

„Ano. Konečně se k tomu dostáváme!“ odsekla nakvašeně Leah a něco si zabrblala pod vousy. „Kdybych cokoliv potřebovala, přijdu. Dokonce přijdu i tehdy, kdybych nic nepotřebovala. Na shledanou.“

„Jsi blázen!“ zavolala Adamina za Leah, která kráčela do nitra lesa.

„A ty médium!“ křikla Leah přes rameno, a uzlík, který žmoulala v ruce, se jí kýval sem a tam.

 

„Není ti zima? Pojď se ohřát dovnitř…“ Leah nečekala žádné důvěrnosti z Adamininy strany, ale už jen to, že jí letmo přejela dlaní po paži, když ji obcházela cestou ke vchodovým dveřím, ji přesvědčilo, že si na jejich společné chvíle pamatuje. Byť je to vše poměrně dávno.

„Není,“ usmála se. „Svítí slunce. A krásně hřeje.“

 

٥٥٥٥٥

 

„Pokud to je tak, jak říkáš…“ zachroptěla a sledovala sjíždějící kapku, stékající po sklenici s čajem.

„Ano?“ vydechla Leah až příliš nedočkavě.

„Nikdy… nepřerušuj… médium!“ zahřměla a oči se jí stáhly do úzkých štěrbin, z nichž čišela nenávist, a nad skromným příbytkem se stáhla temná mračna. „Nemusím ti říkat, že to, pro co ses rozhodla, je nebezpečné a zvrácené,“ šeptala a Leah se její ledový hlas zarýval hluboko pod kůži, do každé cévy ve skrčeném těle.

„Toto není hra. Nikdy se nevrátí. Přelstí osud. Výměnou. Nepůjde zpátky. Brána se uzamkne. Navždy.“ Křeč v obličeji, která Adamině zabraňovala ovládat svou mimiku, pozvolna ustupovala a nenávistný pohled vystřídalo zmatení a šílenství.

 

„O… ona… Lee… To bys… neměla… dělat… vlastní rodině.“

„Adamino.“ Leah se odvážila promluvit. Věděla, že stvoření, které před ní sedí, má znovu vládu samo nad sebou, že je to zase Adamina. „Ona není moje rodina,“ klidnila ji a ukazovákem jí přejela po hřbetu ruky.

„D-dobře. Ale jen, kvůli tobě. Udělej… to.“

Leah se zvedla a chystala se obejít stůl, když ji Adamina hbitě lapla za zápěstí.

„Lee, prvně si dopij čaj. Vystydl by,“ usmála se, a obloha se v tu chvíli začala vyjasňovat.

„Jistě,“ pronesla skrz zuby Leah. Nemohla se dočkat, až se té mrchy zbaví, a Adamina pořád musí dělat něco, co ji zdržuje od pomsty… Uklidni se, Leah, však se dočkáš, snažila se utišit, avšak nervozita ji pohlcovala čím dál víc.

 

٥٥٥٥٥

 

„No jistě, je tady… Aby taky ne, vždycky to byl typ děcka, který, když ho matinka někam postaví, zůstane stát na tom stejným místě klidně půl dne,“ brblala hnědovláska. „Já teda nejsem její matka, bože, ještě to tak… Navíc ani nestojí. Chrní jako zabitá, kéž by byla.“ Se změtí nadávek chytila dívku, která tiše oddechovala, opřená zády o kmen mohutného stromu, a hrubě s ní začala třást.

 

„Vzbuď se! No tak, slyšíš mě?“

„Leah?“ zívla a pramen zlatých vlasů jí spadl do obličeje. „Au, to bolí! Pusť mě,“ zavrčela a hbitě vyskočila na nohy.

„Dělej. Nemáme čas.“

„Čas?“ nechápala dívka.

„Přejete si to vyhláskovat, madam?“

„Co si to –“

„Dovoluju?“ odfrkla si ta se snědou pletí a s pozvednutým obočím se dívala do páru nenávistně vyhlížejících očí. „Abych ti to upřesnila, drahá Renesmé, já nejsem ta, na kterou by sis něco měla dovolovat. Ale už se stalo. Zřejmě jsi ho nemilovala tolik, jak ses celou tu dobu tvářila.“

 

Renesmé se z hrdla vydralo zavrčení, které náleželo rozzuřenému poloupírovi.

„Otoč se, Leah,“ zašeptala Renesmé k ženě, která kráčela směrem, kterým před chvílí přišla.

„Pročpak?“ houkla přes rameno. „Chceš se prát? Vlkodlak proti poloupírovi?“ odfrkla a otočila se čelem k drobné, vyhublé postavě, jejíž kruhy pod očima značily, že obdařena klidným spánkem rozhodně nebyla.

„A pročpak ne?“ napodobila zlatovláska její sarkastický podtón.

„A víš co? Klidně mě zabij,“ rozhodila rukama. „Zabij jediného člověka, který neseděl v koutě a chtěl ti nějak pomoct. Zabij mě, a jeho si hledej třeba v horoucích peklech.“

 

٥٥٥٥٥

 

„Dáte si ještě kávu, Billy?“

„Velmi… rád, Esme. Sethe,“ zachroptěl starý muž k nejmladšímu z vlků, aby jeho i s vozíkem přesunul ke konferenčnímu stolku uprostřed velké společenské místnosti.

 

Nikdo se neodvážil promluvit. Starý indián už neměl dosti sil a s každým dnem jeho vůle žít slábla a naděje každého z rodiny se vytrácela jako pára nad hrncem. Nikdo nepochyboval, že nejmoudřejší muž kmene nemá sílu, nemá čas.

Každý věděl, že černý háv visí za pomyslným prahem, jehož tloušťka se tloušťkou dávno nazývat nedala. Ztenčoval se. Už tehdy, když přišel o ně. O nejdůležitější lidi ve svém životě.

Své vědomosti dávno předal následovníkům. Ale ani ti nevěděli tolik, co jeden z největších a nejmocnějších mužů v linii Quileutů.

Nebyl vlkodlakem, ale ani to nebránilo jeho moci a vědění vystoupit na nejvyšší pomyslný vrcholek, který tato dynastie stihla vybudovat a stále buduje.

 

„Donesu vám ještě něco k jídlu,“ řekla tiše černovláska, pomalu se zvedající z pohovky.

„Kvůli mně se nemusíš chovat lidsky, dítě,“ pronesl moudrý muž, který k drobné černovlasé ženě vztahoval třesoucí se ruku. Ta mu ji opatrně s předstíraným úsměvem stiskla, přičemž jí v hlavě probíhala pořád tatáž věta.

Edwarde, pět minut po mně do kuchyně, Bella pro klid zůstane.

 

 

٥٥٥٥٥

 

„Alice! To mi nedělej, co se, proboha, dě-“

„Řekla jsem pět minut, pět minut! Já nebudu sprostá, Edwarde, ale myslela jsem si, že tě nemusím přesvědčovat o tom, že když něco řeknu, myslím to vážně!“

„Dost vy dva!“ přerušila je žena, která u varné konvice čekala, až vypne voda na kávu.

„Esme,“ kývl hlavou Edward, čímž vyjádřil, že bere její slova na vědomí.

„Raději nám řekni, Alice, co se tady děje,“ pošeptala žena s hnědými, vlnitými vlasy k drobné černovlásce. Upíři to jistě budou slyšet, ale vlkodlaci to zaslechnout nesmí.

 

„Nic nevidím. Vůbec nic. Neviděla jsem ani to, že jsi sem šel, Edwarde. Už to nějakou chvíli trvá, já bych neviděla ani to, kdyby se nás někdo pokusil napadnout,“ hlesla skoro neslyšně a v očích se jí zračily obavy.

„Tím někdo myslíš…“

„Nemyslím tím nikoho, bylo to jen obrazně, abyste pochopili, že jsem buď přišla o schopnosti nebo je tady něco, co mi brání vidět. Nebo oboje, co já vím. Každopádně… tentokrát to nejsou vlkodlaci.“

„Co ale budeme dělat?“

 

„Musíme jít pro Nessie,“ přiřítila se do kuchyně blondýna, která se ani nesnažila tišit přeskakující hlas.

„Bezva, Rose,“ brblala Alice. „Přesně o tom jsem mluvila.“

 

„Co se děje?“ Ve dveřích se náhle nashromáždili všichni. Upíři a vlkodlaci překřikovali jeden druhého. Jako by až teď vrcholilo to napětí, které se za těch několik měsíců v nitru každého z nich dusalo a dusalo a čekalo na to, až se bude moct vyvalit na povrch jako vřelá láva, unikající z několika tisíc let nečinné sopky.

 

٥٥٥٥٥

 

Renesmé myslela, že špatně vidí. To, co k ní právě přistupovalo, bylo něco divného. A ona nevěděla, jestli to má značit dobré, nebo špatné. Z té osoby čišelo bohémství, něco nečekaného, nepopsatelného. Celým vzhledem zapadalo do úplně jiné doby, do jiného světa…

Blížila se k ní, samozřejmě s ocáskem Leah, což Renesmé přišlo ještě divnější. Leah je opravdu tak zahořklá, ale něco… něco v ní je…

 

„Fajn. Kterým se jde směrem?“

„Tímto,“ ukázala před sebe Leah a nasupeně Renesmé obešla. „A jestli Adaminu nějak rozrušíš, věř, že žádný seslání z nebe se konat nebude.“

„Odkdy se zajímáš o ostatní? Nevěděla jsem, že kámen může začít měknout.“

 

„Opravdu to chceš udělat?“ Šedovlasé stvoření vztáhlo k Renesmé ruku a zastavilo ji až těsně u zvídavého obličeje.

„Opravdu se chceš vzdát tak krásného života, tak skvělé rodiny a takového daru, jaký máš?“

„Adamino,“ procedila Leah skrz zuby, a z rozzářené oblohy se začaly snášet krůpěje dešťových kapek.

 

„A-ale,“ koktala Renesmé.

„Tvá rodina bude žít věčně. Isabella bude plynout s věčností s tím, že to, pro co málem umřela, je pryč, její čin byl pro nic za nic, co si vše vytrpěla, tu bolest, jak psychickou, tak fyzickou. A Edward? Bude se muset dívat na ztrápenou Isabellu, bude si vyčítat, že to, co mělo umřít, když ještě nebyla vytvořena žádná pouta –“

„Pouta? O čem to tady mluvíte? Jak tohle všechno víte?“ kulila oči Renesmé. Cítila, jak se jí drobné, lesklé kapky zachytávají do hřívy hustých vlasů.

 

„Odpověz,“ zašeptala Leah za Adaminou. Ta stála s rukou stále natáhnutou k Renesmé a mlčela. Ignorovala před chvílí položenou otázku, nedýchala. Oči hleděly nepřítomně do prázdna, vyčkávaly.

 

„Já… Nemůžu… Jacob byl můj život. On je já, když není on, nejsem ani já. Nemohla bych žít s tím, že jsem mohla něco udělat a přesto jsem tak neučinila,“ zajíkala se Renesmé a cítila, jak se jí vlhké vlasy stáčí do desítek zlatavých prstýnků. Déšť jí smýval slzy z tváří a blyštivé kapky ji hladily po líčkách, avšak utěšit ji nemohly.

„Pokud chceš tedy Jacobovi dát druhou šanci, musíš ty sama přijmout jeho osud. Osud bloudění světem mrtvých, leč ty nebudeš moci zpátky v posteli z pavích per ulehnout.“

 

Postel z pavích per? O čem to mluví? A jak ví Jakeovo jméno? třeštila oči zlatovláska. Budu muset zemřít já, přeříkávala si zaskočeně a uvědomovala si moc slov média.

 

„Chci.“

„Odpověď je jenom jedna. Jen jedna vykreslí v obloze řeč tvou, kterou ve zmatku sčesala jsi spletitými trny povadlé růže…“

„Chci!“ snažila se dívka překřičet hrom, který zaburácel blízko okolního lesa. Adamina byla mimo sebe; náhle se deštěm promíchávaly našedlé vločky se spletitými strukturami vyšívaných, tenkých nitek.

 

٥٥٥٥٥

 

„Renesmé!“ Z lesa náhle vyběhlo několik vlkodlaků, kteří větřili slechy a ošívali se pod slabou, leč studenou vánicí. Dlouhými řasami mrkali jako umělé panny, lesklé panenky v očích a zkoumavý pohled zračily nechápavost a touhu pochopit.

Pronikavý hlas se linul celou krajinou, duněl a burácel, stejně tak jako hromy, jejichž blesky nepravidelně ozařovaly posečenou louku.

 

„Tati?“ vykulila oči Renesmé, jejíž už teď mokré vlasy se jí lepily na ztuhlý obličej. „Co tu děláte?“

 

Ruka Adaminy byla stále vztáhnutá těsně k dívčinu obličeji, nepřítomný pohled stále hleděl do prázdna.

 

„To bys nám měla říct spíše ty,“ ozval se další z nově příchozích.

„Dědo? Jste tu všichni!?“

„Co to má znamenat?“ zvolal do hlomozu kolem další.

„Teto! Ty pochopíš to, že nemůžu být bez něčeho, co miluji, že se to snažím získat způsobem, alespoň tím jedním, kterým to jde, kdybys to mohla udělat taky, nebudeš váhat ani minutu, abys –“

 

„Leah.“ Vzduchem se neslo zasyčení, zlověstné usyknutí, varování, které by se mělo brát na potaz s tou největší vážností. Renesmé ztuhla ještě víc, když slyšela tak tvrdý hlas z úst někoho, kdo byl po celý život její sladkou oporou, kdo jí tiše broukal, líbezně hladil po tvářích… „Co tu děláš s mou dcerou? A kdo je ta žena?“

„Isabello,“ procedila snědá žena, která se za Adaminou až doposud schovávala. „Dávám jí něco, co jí nedokázal dát nikdo z vás všech.“ Pohodila hlavou, ale do popředí nevystoupila.

„A to je co, feno?“ zahřměl další, tmavovlasý svalovec. Vlkodlaci, kteří stáli po boku rozzuřených upírů, začali varovně frkat a tlapami drápat do rozmoklé zeminy, k žádnému dalšímu kroku se ale neuchýlili.

 

„Nechejte Leah být, všichni!“ Dívka s potrhanými šaty měla na obnažené pokožce husí kůži. Tenký, třepající se hlas jí začal přeskakovat, a z našedlé látky jí skapávaly kapky vody.

„Nikdo z vás neví, co pro mě poslední hodiny dělala! Sice byla a je protivná, ale udělala pro mě něco, co by pro mě udělal jen pravý a opravdový přítel!“

 

O čem to, zatraceně, mluví? nadávala v duchu Leah. Jako by toto všechno nestačilo, ještě po mně, ta mrcha, chce, abych se já cítila provinile?

Rychle se chytila za pusu a oči se jí zúžily do nepředstíraného šoku. Ta pijavice, čtečka. Úplně na něj zapomněla! Edward se na ni podezřele díval, ale žádné reakce na své myšlenky se Leah nedočkala.

Když v tom jí to došlo. Adamina. Štít. Nic neslyší! Dobře mu tak, chudákovi.

 

„O co tady jde, zlatíčko?“ optal se vysoký, zvonivý hlas, a zpod závěje vloček se vynořily černé, lesklé vlasy.

„Tetičko!“ vypískla Renesmé a k malé postavě se rozběhla. Adamina svou ruku ovšem nespustila, ba naopak, prsty se jí ještě více propnuly a oční víčka začala zrychleně kmitat.

„Tetičko Alice, já se ho nemohla jen tak vzdát, když jsem se dozvěděla, že ho můžu zachránit, musela jsem podstoupit dohodu!“

 

„Dohodu?“ Alicin hlas zněl zhrozeně.

„Ty to… nevíš?“ polkla dívka.

 

„Jaká dohoda? A proč neslyším myšlenky té ženy?  Renesmé, kdo je ta žena?“

„Tati, tati…“ vzlykla zlatovláska. „Je mi to líto.“

 

٥٥٥٥٥

 

„Osud bloudění světem mrtvých…“ začala mumlat Adamina, však její šepot rezonoval celou krajinou.

 

Obloha se náhle začala vyjasňovat, vločky se přestaly snášet v kupkách obláčků z bělostné vaty, déšť vystřídalo mžení…

 

„… leč nebude možnost zpátky v posteli z pavích per ulehnout…“

 

„Renesmé… Co jsi to udělala?“ Upírka zněla zhrozeně a nešťastně, začala se přibližovat ke své dceři, až došla do pomyslného kruhu uprostřed sluncem oslněné louky. „Proč jsi to udělala… Jestli to chápu správně…“ zajíkla se.

 

„Mami,“ vydechla Renesmé.

 

„Odpověď je jenom jedna. Jen jedna vykreslí v obloze řeč tvou…“

 

„Tati,“ vzhlédla k němu nadějně, když přistoupil k nim.

 

„… kterou ve zmatku sčesala jsi spletitými trny povadlé růže…“

 

„To nesmíš. Existuje tolik možností… Byla to nehoda v bitvě, strašná nehoda. Ale vzpomeň si na Charlieho –“

„Ale Charlie umřel věkem, mami!“ Krásná upírka s hnědými vlasy sebou trhla, když uslyšela dceřin ostrý tón.

„Ale… Nevíme, co se mu stalo, broučku…“ Cítila, jak jí buší ve spáncích, jak nemůže najít jedinou kloudnou větu, kterou by to mohla vše odčinit, rozhodnutí Nessie, všechno…

„Neříkej mi broučku, mami,“ zavrčela dívka. „Neříkej mi tak!“

 

Zatřásla hlavou, vlasy ve slunci, jehož paprsky ozařovaly celou krajinu, vrhaly zlatavé odlesky do strhaných tváří upírů a vlkodlaků, kteří tiše postávali a čekali, co se bude dít dál. Z oka jí sklouzla modrá, lesklá slza…

 

„Vzpomínáš si,“ polkla Bella a cítila, jak jí její muž povzbudivě tiskne dlaň. Ze sevření se mu ale vymanila, a přistoupila k dceři o krok blíž.

„Vzpomínáš si,“ zašeptala znovu, ale tentokrát pokračovala, „na jeho suchý humor? Jak ti říkal, že i přesto, že je strašný děda, dělá tu roli, jak nejlépe umí? Že když mluví déle jak minutu, že to dělá pro tebe? Abys nikdy nezapomněla jeho hlas…

Falešně ti pobroukával, i když věděl, jak je to příšerné, a že to všichni v domě slyší, mu nevadilo?“

 

Byly to úsměvné vzpomínky, ale nikdo se nesmál. Byly tak silné, že by si nikdo smích nedovolil.

 

„Vzpomínáš si na to, když chytil větší rybu než ty, a ty jsi plakala, protože sis myslela, že má dar na rybaření a proto ho nikdy nepřekonáš? Nebo když jste hráli na schovávanou a ty jsi ho ani nemusela hledat, protože jeho úkryty byly tak mizerné, že ani nemusel vyčnívat schválně? Když jsi…“

 

„To stačí,“ řekla zostra Renesmé, i když její hlas byl zastřený, a uslzeným pohledem dávala jasně najevo, že si vše pamatuje, vše, do těch největších podrobností.

„Já nechci vzpomínat. Od toho tu nejsem, a byla bych ráda, kdyby –“

 

„Holčičko…“

„Jacob byl, je a bude můj život, tati!“

„Jen chci říct,“ přistoupil k ní a pohladil ji po vlasech, „že ať uděláš cokoliv, vždy budeme stát za tebou. Ať se děje cokoliv.“

 

„Rozhodla se. Zpět není cesty před branou vykoupení… Avšak ani za ní. Překročíš a práh opačnou stranou nikdy více neprojdeš…“

 

٥٥٥٥٥

 

Renesmé se svalila na zem. Ani upíří rychlost nezabránila ulehnutí do zelené, svěží trávy. Zlatavé vlasy dívky se leskly v paprscích slunce, které prozařovaly celou louku, zejména její střed…

 

„Renesmé!“ zvolalo pár lidí naráz a kroužek okolo ležící dívky vystřídal chumel nad jejím poklidným obličejem.

„Nessie,“ šeptaly zhrozené hlasy, ale dál mluvit nedokázaly.

 

Mžení přešlo v jemný déšť, který nad povadlými květy rostlin vymaloval pestrobarevnou duhu…

 

„Může mi někdo, do háje, říct, co se tady děje?“ zaburácel hlas směrem k lesu. Všichni se po něm udiveně otočili.

„Jaco-cobe?“

„Co se to tady děje?“ zopakoval znovu, když došel o kus blíž.

 

Upíři a vlkodlaci se nad dívkou rozestoupili.

 

„Nessie!!!“ Muž se snědou pletí se rozeběhl k bezvládnému tělu. Stříbřité souměrné kapičky dopadaly na stočené zlatavé nitky, které splývaly s hebkou, průsvitnou pletí.

 

„Nessie… Nessie, co jsi to udělala…“ vzlykal tiše a hladil Renesmé po bílé tváří. Bylo to, jako by spala, ovšem bez vzdouvající se hrudi a tichého oddechování.

 

Slunce dopadalo na pokožku upírů, která paprsky odrážela k obloze zpět. Edward držel Bellu kolem ramen, a ta tiše, bez slz, plakala na jeho tvrdé, třesoucí se hrudi…

Nikdo nemluvil, vlkodlaci vzdávali hold skloněnými hlavami a pozvednutými pravými tlapami, upíři se drželi jeden druhého a na scénu před sebou se neodvažovali pohlédnout.

 

٥٥٥٥٥

 

Sedmikrásky se začaly nepatrně kývat sem a tam v poryvu mírného větru.

 

„Leah?“ zhrozil se Edward. „Same, máš pravdu. Kde je Leah?“ Otočil se k upírům.

„Le… Leah?“ zpozorněl Jacob.

„Proboha, Edwarde, kde je ta chalupa?“ zhrozila se Bella a Alice vedle ní zalapala po dechu.

 

Stáli na osamocené, posekané louce, plné zářivých květin…

„Musela jsem to udělat, Jacobe! Ty si zasloužíš skončit líp,“ rozlehlo se krajinou. Hlas vycházel z našedlých mraků, které pluly po obloze... Ženský hlas se ozvěnou točil v krajině jako nezastavitelný, prudký vír, který ničí vše, co mu přijde na dosah…

„Ty mrcho!“ Rozpřáhnul muž paže. „Já si tě najdu, ty mrcho!“

 

A na mramorovém náhrobku bělostný kapesníček s iniciály

Renesmé Carlie Cullen-Black…

Navždy...

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Síla vzpomínek 2/2:

Přidat komentář:

Nick:

Text: