Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Show must go on

06.09.2011 (15:00) • Kejkej • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2321×

Show must go on

Konečně se mi splnil můj sen. Už od malička jsem věděl, že toto je můj osud. Bylo to tak jednoduché. Přijít k odvodu a zalhat verbířům o svém věku. Nebylo mi ještě ani sedmnáct let a já se stal hrdým vojákem Konfederace. Když jsem matce oznámil, že jsem vstoupil do armády, tak se rozplakala. A já její pláč nechápal. Mé představy o válce byly poměrně jasné, nicméně velmi zkreslené. Brzy jsem pochopil, jak se liší představa a skutečnost. Netrvalo to dlouho a má vojenská hvězda začala strmě stoupat. Byl jsem povýšen, major Jasper Whitlock. Věděl jsem, že otec by na mě byl pyšný. Přál si, abych se věnoval vojenské kariéře. Jeden z prvních úkolů, který jsem jako major obdržel, bylo, abych se postaral o evakuaci žen a dětí. Bezpečně jsem je dopravil do Houstonu a téměř okamžitě se vydal na zpáteční cestu do Galvestonu. Tehdy jsem ještě netušil, že to je poslední cesta majora Jaspera Whitlocka.

Prázdný vesmír - pro co vlastně žijeme?
Opuštěná místa - tuším, že víme proč.
Stále a stále - ví někdo, co vlastně hledáme?
Nějaký hrdina, nějaký bezmyšlenkový zločin
tam za oponou předvádí pantomimu.
Držíme se v linii, chce někdo víc?

Hnal jsem svého koně šílenou rychlostí, jen abych byl v Galvestonu co nejdřív. V myšlenkách jsem sem už viděl vedle ostatních důstojníků. Nemohl jsem se dočkat obdivu vojáků a mých nadřízených, že jsem tak rychle splnil zadaný úkol. Mohl jsem ujet asi tak míli, když jsem zahlédl tři postavy. Teprve když jsem byl blíž, poznal jsem, že jsou to tři ženy, bezpochyby ty nejkrásnější ženy, jaké na tomto světě kdy chodily. Zdály se osamoceny a v nouzi. Bylo by proti mému vychování zanechat je v pustině, tak jsem jim nabídl svou pomoc. Tehdy jsem netušil, že jsem udělal osudovou chybu. Jedna z nich, drobná hnědovláska, mě natolik okouzlila, že jsem nevnímal okolí. O několik okamžiků později jsem si všiml, že se ke mně ona dívka blíží a říká: „Doufám, že to přežiješ, Jaspere...“

Show musí pokračovat.
Show musí pokračovat.
Mé srdce ve mně puká,
můj make-up stéká,
ale můj úsměv stále zůstává.

Když jsem otevřel oči, skláněla nade mnou ta hnědovláska. Představila se mi jako Maria, zároveň mi představila své dvě společnice - Lucy a Nettie. Poté začalo dlouhé vysvětlování, co se se mnou stalo. Nemohl jsem tomu uvěřit, přišlo mi to šílené. Jenže pak mi ukázala svou ruku ve slunečním svitu a já uvěřil. Zeptal jsem se Marii, jestli je možné zbavit se toho pálení v krku. Ona se jen usmála a podala mi ruku. S veškerou důvěrou jsem ji uchopil a nechal se jí vést. Ruku v ruce jsme se rozeběhli. Ta rychlost byla fascinující, byl to úžasný pocit svobody. Náhle jsme se zastavili, s otázkou v očích jsem se na ní podíval. Maria se jen usmála a pak ukázala na mladého vojáka.

„Vem si ho“, zašeptala, avšak já její pokyn nepotřeboval. Téměř ihned jsem po něm skočil a srazil ho na zem. Pravou rukou jsem mu pootočil hlavu a získal tak lepší přístup ke krční tepně. Okamžitě jsem se do tepny zakousl a užíval si ten opojný pocit. Když jsem dokončil své dílo, pohlédl jsem vojákovi do tváře. Zděsil jsem se. Zděsilo mě jeho mládí, nemohl být o moc starší než já sám.

Cokoli se stane, nechám to náhodě.
Další zármutek, další nepovedený románek.
Stále a stále.
Ví někdo, pro co žijeme?
Já tuším, učím se,
musím být vstřícnější.
Brzy se za rohem otočím.
Venku už se rozednívá,
ale hluboko uvnitř mě bolí, jak chci být volný.


Po našem návratu z mého prvního lovu mi Maria jasně vysvětlila, co ode mě žádá. Chtěla, abych jim pomohl získat zpět jejich území, a já věděl, že pro ni udělám cokoli. A tak jsme pomalu začali budovat armádu. Maria, Nettie a Lucy vybíraly vhodné lidi k přeměně, já jsem v nich pak probouzel poslušnost a učil je techniku boje. Spolupráce nám šla dobře a po čase jsme byli připraveni k prvnímu boji. V naší skupině nás bylo dvacet a v té jejich necelých deset. Věděl jsem, že vyhrajeme. Pohlédl jsem na zbytek své skupiny a dal povel k útoku. Uhýbat ranám nepřítele a sám rány rozdávat - na to jediné jsem během boje myslel. Během chvíle bylo po všem. Vyhráli jsme. Nepřátelská skupina byla zcela zničena. Naše ztráty byly minimální, zanedbatelné. Věděl jsem, že Maria bude spokojená.

Show musí pokračovat.
Show musí pokračovat.
Mé srdce ve mně puká,
můj make-up stéká,
ale můj úsměv stále zůstává.

Moje duše je zdobená jako křídla motýlí.
Včerejší příběhy budou stárnout, ale nikdy nezemřou.
Můžu létat, mí přátelé.

Trvalo mi mnoho let, než jsem otevřel oči a pochopil, že mě Maria jenom využívá. Během těch let jsme několikanásobně zvětšili své území, odstranili Lucy i Nettie a opustil mě můj přítel Peter s Charlottou. O několik let později se Peter vrátil. Vrátil se v době, kdy jsem měl touhu Mariu zabít. Nevím, proč jsem to neudělal, jen doufám, že toho nebudu litovat. Odešel jsem s Peterem a jeho družkou a začal žít nový život, život bez bojů. Můj psychický stav se během mého žití s nimi zlepšil, ale stále byl hodně špatný. Strach mých obětí a láska Petera a Charlotty - to byla šílená kombinace. Peter se nepřestával vyptávat, co mi je, jak se cítím. Vnímal jsem jeho starostlivý pohled a nelíbilo se mi, že mu přidělávám starosti. Rozhodl jsem se - musím pryč, daleko od nich.

Show musí pokračovat.
Show musí pokračovat.
Postavím se tomu s rozesmátou tváří,
já se nikdy nevzdávám,
stále s tou show.

Seděl jsem v parku nějakého města. Ani už nevím jakého. Všechna mi přišla naprosto stejná. Plná lidí, plná mých potenciálních obětí. Park se pomalu vyprazdňoval, zamilované páry i matky s dětmi se vracely do svých domovů. Nakonec jsem zde zůstal sám. Sedl jsem si na houpačku a trochu se zhoupl. Přišlo mi to, jako bych se vrátil do svých dětských let. Tehdy jsem se sice na houpačce nikdy nehoupal, ale připadal jsem si stejně bezstarostný jako teď. Z mé nálady mě vytrhly tiché kroky. Otočil jsem se a uviděl malou holčičku. Nemohl jsem uvěřit tomu, že by někdo pustil tak malé dítě večer na tak hrozné místo. Otočil jsem se zpět a opět se zhoupl. A pak se to stalo. Ucítil jsem krev. Zvíře ve mně se probudilo k životu a já se vrhl po zdroji té opojné vůně. Cítil jsem bolest a strach té malé. Bolest kvůli rozbitému kolenu a strach kvůli mně. I přes ty hrozné pocity jsem se nedokázal ovládat. Chtěl jsem jediné, její krev.

Dostanu se až na vrchol,
přežiji.
Teď v sobě musím najít vůli to vše překonat.
Stále s...
Stále s tou show.

Byl jsem ze sebe naprosto zhnusený. Zabil jsem nevinné dítě a jeho tělo nechal jen tak ležet. Jak můžu sám se sebou žít? Vzteky jsem nakopl kamínek, jenže očekávaný pocit úlevy se nedostavil. Začalo pomalu pršet a já si uvědomil, že bych se měl někde schovat. Kapky deště vytrvale dopadaly na mou tvář, skoro jako by chtěly nahradit mé slzy. Pohledem jsem zavadil o jeden dům na protější straně ulice. Byl to nějaký bar a já věděl, že lepší úkryt už neseženu. Rychle jsem k němu přešel a otevřel dveře. Ihned jsem ucítil pach upíra. Chtěl jsem odejít, nechtěl jsem narušit jeho prostředí a loviště. Než jsem se stihl otočit, přiskočila ke mně malá dívka a pronesla: „Nechal jsi mě dlouho čekat.“

Show musí pokračovat!

Pevně věřím, že pod tímto článkem najdu víc komentářů než u Písně samotářky. :D Beru jakýkoli názor. Věřte mi, nekoušu. Jen bych si přála znát vaše dojmy, pocity... Doufám, že mi toto skromné přání splníte. :)

Domnívám se, že tato písnička líp vyzní v angličtině, ale kvůli neangličtinářům jsem zvolila její český překlad.

Autor: Kejkej (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Show must go on: