Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Seznamte se 2.

07.08.2011 (19:45) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1771×

Seznamte se (Edward a Nessie)

Jeden by řekl, že i tak jich tu je jak much, ale oni ne… Přišel další! No ale ten teda byl. V první chvíli jsem věřila, že čerti fakt existují. Šklebil se na mě, jako kdybych byla vana plná vody a on se měl jít koupat. Brr. Pojď blíž! dychtila jsem. No jo, moje zvědavost neznala mezí. Obzvlášť, když jsem se mohla oprostit od té divně páchnoucí kaše, co mi nutila ta blond. Tenhle čertík byl rozhodně zajímavější. Čím déle jsem na něj nepokrytě civěla, tím míň se mračil. Ach, mé osobní kouzlo. To koukáš, co? Hehe!

Z děsivého šklebu přešel do lehkého podmračení a z toho pak do tupého výrazu. Asi hodně vysoké IQ, co?

Pomalu se ke mně vydal. Napadlo mě, že asi nebyl nejlepší nápad ho k sobě lákat, jenže ani bušení do blond hlavy tomu nezabránilo. Naopak. On se na mě začal tamto… No… usmívat. Pleskla jsem dlaň blondýně do obličeje, až jí můj malý prst vjel skoro do nosu. Máma nebo táta! Čert!

Blond se otočila, aby uviděla toho zplozence pekla a zavrčela. Do něj! Nedej se, blondýno!

Sakra, byl tak blízko, že mě začínalo bolet za krkem, jak jsem na něj koukala. Jdi dál, nevidím… jdi… jenže jelikož mi ještě nevyměnili můj porouchaný překladač, vyšlo ze mě jen hehe, híí, ooo…

Mohla jsem mu v IQ docela slibně nakopat zadek, jenže to bych se musela projevovat na jiné úrovni.

Když po mně natáhl ty ohromný připálený ruce – jo, připálený. Pytlík, mahagon a ani blond je takhle čmoudlý nemají. Je jinej. Je divnej. Jsi sjetej?

Jenže ty jeho zuby… bílý! Hele, že ty sis taky zobnul toho v tom pokoji? Svítí ti chrup.

Zblbnul mě tak moc, až jsem k němu sama zvedla ruce.

„Jacobe, jdi pryč,“ vrčela blond.

„Jen si ji chci pochovat, to je trestné?“ sykl. Týjo! Já myslela, že čerti nemluví lidštinou! Ale on jo! Týjo!

„Jestli jí něco uděláš…“ varovala ho. Proč se tihle dva už nezubí? Čerte, zub se! Líbí se mi tvoje zuby! Kde se zapínají?

„Nic jí neudělám.“

No a vmžiku jsem byla ve vzduchu a byl mi tedy parádní hic. Na jednu stranu bylo fajn, nedrkotat dásní, když se mě někdo dotkl, ale takovýhle tropy? Z toho jeden omarodí!

Věřil jsem, že se toho malého monstra dokážu zbavit, jenže ona pak na mě upřela ty ohromné hnědé oči a já se dostal kamsi mezi realitu a fikci. Pískalo mi v uších a nohy mi omotaly ohromné řetězy, které mě tu držely. Ona mě tu držela. Pozorovala mě a krčila nos jako já, když jsem cítil upíra.

Když pak praštila Rosalii do tváře, zakřenil jsem se a to malé stvoření vykulilo oči. Už jsem neviděl bestii, která z mojí holky vysála život. Viděl jsem jen ten život. Jen ji. Ona byla můj život a já si byl najednou neuvěřitelně jistý, že jinou už nechci. Když jsem ji pak sevřel v náruči, zamračila se. Napodobil jsem ji a ona znovu vykulila oči. Ihned jsem se usmál, abych ji neděsil víc, než už nejspíš byla. Edward říkal, že je nadmíru inteligentní a šikovná. Jenže ona byla mnohem víc. Byla dokonalá a já byl připraven udělat pro ni cokoliv.

Jo, tak takhle vypadá někdo, kdo má IQ tykve? Přitroublý škleb a skoro sliny? Hele, já už taky neslintám! Tak ty taky ne.

Zopakovala jsem svůj osvědčený plác-na-ksicht a zvažovala, co mu pustím. Jdeme tam! pobídla ho a myslela na ten pokoj, kde viselo to bimbací. Jenže ten čert sebou trhl a málem mě s hrůzou zahodil. No pardon!

„Co to bylo, do prdele?“ vyhrkl. Do – kamže? Když už jsem měla tu ruku na jeho tváři, zeptala jsem se jako správná zvědavka.

„Nebuď před ní sprostý, Jacobe!“ vyjekla blond.

„Sakra… pozdě…“ zaúpěl.

„Co ti ukázala?“ vyhrkla znovu blond a trhala mě od něj. Poperte se, děti! Hej, au! To je moje ruka, čerte!

„Dej mi ji. Už jsem v pohodě! Asi se ptala, co je prdel.“

„No super! Edward tě zabije,“ zářila nadšeně blond. Pleskla jsem ji do tváře. Táta?

„Ano, maličká, přesně ten. Udělá Jacobovi auví, že tě učí taková sprostá slova.“

„Prdel není sprostá. Každý ji má,“ bránil se čert s bílými zuby.

„Tak se s ní jdi rozloučit, protože ti ji Edward s Bellou rozmašírují tak, že budeš jediný exemplář bez ní.“

Fakt jsem si začala připadat, že jsem tam navíc. Hej! Huu! Jsem tady! Prdel, prdel, prdel! Vnímejte mě!

„Teď tu ale není, tak mi ji dej.“

„Nedám už. Teď zase já!“ durdila se blond.

„Ne, tys ji měla furt. Dej mi ji.“

„Nedám!“
„Co je to tady za řev?“ Jééé, pytlík! Natáhla jsem k němu tu roztřepenou věc, která ze mě rostla hned dvakrát, a oni tomu říkali ručičky. Jenže blond mě drtila jak o život. Zkusila jsem se zavrtět a vymanit se od ní, ale ona nepustila. Otočila jsem se k ní a majzla ji do tváře. Táta! Chci tam! Blond se jen zamračila a pode mnou bylo najednou pusto. Týjo, taková dálka od ní! Ne, že mě pustíš! Drž mě! Pytlík mě vzal během chvilky. A že to byla dost perná chvilka. Tak a teď vás prásknu! Na Pytlíka jsem byla citlivější. Jen lehce jsem se ho dotkla a pak spustila: Je retardovanej, táto! A sprostej! A zajímavej, viď? Nevím, co se mu z toho líbilo míň, ale když jsem mu ukázala čertův obličej, taky se napnul jak plná plína a zavrčel.

„Ty ses mi otisknul do dcery?“ sykl pytlík. Cože, do mě? Hele, ty!

„Já za to nemůžu, Edwarde. Fakt jsem si to nenaplánoval!“ bránil se čert provinile.

„Jsem zvědavá, co tomu řekne Bella,“ vysmívala se blond. Máma? Plesk vehementně do tátovy tváře.

„Maminka ještě spí, srdíčko. Až se probudí, určitě ji uvidíš, slibuju,“ šišlal pytlík. Taky porouchaný překladač?

„To necháme na ní,“ odpověděl táta odměřeně.

„Nic jí neříkej, prosím. Chci jí to vysvětlit sám,“ prosil čert. Pak jsem si vzpomněla na to super slovíčko, kvůli kterému se tu hádali. Prdel, prdel, prdel!

„Tys ji naučil prdel?“ vrčel táta.

„Ona sama!“ vyhrkl čert. Bílý zuby! Táto, dej! Bílý zuby!

„Nevím proč, ale asi k tobě chce.“

„To je otisk, nemůžeš si pomoct…“ usmál se čert a natáhl ke mně ruce. Na moment jsem zpanikařila, že pod sebou zase budu mít tu díru, ale nestalo se. Čert mě vzal od pytlíka pěkně zblízka. Jo, tak takhle ředěný teplo bych brala.

Zase byla u mě a mně bylo jedno, co si kdo myslí. Ani kdyby mě hnali klackem, nešel bych. Ne bez ní. Bella to pochopí. Ví, jak to s otiskem je. Edward s tím nic neudělá. Když mě tu Bella bude chtít, neodežene mě. Na to mu chybí koule. Edward zavrčel a malá se rozesmála.

„Je jak vzteklý pes, viď?“ zašeptal jsem k ní a Renézmí.. Renézmí… Kruci… Nessie – ha! Nessie nakrčila ten malý knoflíček mezi očima.

„Nessie?! No, tak za tohle máš stěhování jisté,“ sykl Edward.

„To jméno je dost krkolomný, nemyslíte? Proč není třeba jen Renée? Nebo Esmé?“

„Protože Bella chtěla Renesmé. Proto,“ odfrkla si Rose. „Jdu ti sbalit, pse.“

„Dělej si, co chceš…“ vzdychl jsem a hodlal věnovat většinu své pozornosti přáním malé. To kvůli ní jsem tu ještě byl a ignoroval pach upírů. Pro ni. Ji jsem byl rozhodnutý chránit vlastním tělem i před vlastní matkou. Novorozenou matkou. Přešel jsem ke gauči a posadil se. Nessie jsem si uvelebil na klín a ona položila malou hlavičku na moje rameno. Hned jsem pýchou povyrostl. Dokázal bych takhle sedět hodiny a dny, kdyby chtěla. Už jsem chápal, proč otištěný vlk je ihned retardovaný. Jeho potřeby se v tu chvíli prostě vytratí a nahradí je potřeby jeho objektu otištění. Mojí Nessie.

„Jsi nádherná,“ zašeptal jsem jí a podíval se přes rameno na zamračeného Edwarda. „A jsi moje…“ dodal jsem provokativně. Sledoval jsem jeho reakce. Nessie to musela poznat, protože zvedla hlavu a podívala se na něj taky. Jeho tvář se hned roztavila do stejně tupého úsměvu, jaký jsem produkoval já, když šlo o tenhle malý uzlíček.

Bylo to horší a horší. Tyhle jejich škleby byly všude a já byla bohužel pokaždé u toho. Schovala jsem obličej preventivně za čertovo rameno a nabrala si řádně do nosu jeho pach. Oči mi šly v tu ránu každé jinam. Týjo, to je síla!

„Čas na novou plínu!“ Mahagon! A jé! To zase bude průvan! To bude smradu! Nemá někdo kolíček?

Sebrala mě od čerta a mně se roztřásla dáseň. Moje zuby o sebe vesele bušily. Jestli si je vymlátím, tak vám to nedaruju! Varovala jsem Mahagonku, která mě pokládala na stůl s dekou. Ti dva šmíráci – táta a čert – se objevili vedle Mahagonky. Se stydím! Nekoukat! Fuj, zima! Drk, drk, drk, dáseň, kous, au!

Rozhodila jsem nohy, ruce a rozeřvala se jak raněná srna. V jazyku mi tepalo, jak to bolelo. Všude bylo najednou milion rukou, přestože hlav jen trio.

„Co je jí?“ Čert.

„Cos jí udělal?!“ Táta.

„Jděte odtud, nemám prostor!“ Mahagon.

Do toho mé dokonalé dvoučárkové cé a dupot. Sloni? Heh… Jen blondýna… pf…Automaticky jsem přestala a poslouchala, jestli jsem se fakt nespletla s tím stádem slonů. Když se nade mnou vztyčila, tvářila se dost samolibě. Ups, tak to jsem nechtěla…

„Vidíte? Slyší tetu a přestane,“ dobírala si je.

„Myslela na slony, Rose,“ ušklíbl se Edward a ona, ta Rose, se zamračila. Vypadala jako čertova babička!

„Lžeš,“ ucedila a víc to nekomentovala.

„Edwarde, můžeš? Vypadá to, že se blíží konec…“ křikl ze schodů někdo. Další? Bože, oni se snad množí geometrickou řadou, ne?!

Táta byl v tu ránu pryč. No, vlastně ne v tu ránu. Ještě mi – zase k mému absolutnímu vzteku a nechuti – olízl čelo. Hele, tohle si odvykni. Je to nehygienický! A pak zmizel.

„Měli bychom vymyslet, jak to uděláme, až se Bella probere. Nemůžeme ji k malé pustit hned,“ vyhrkl čert. Hej! Já ti dám, že mě nepustíš k mámě! Už ses seznámil s Bonnie a Clydem? Moje dva přední zuby jsou fakt dost bojový!

„Uvidíme potom,“ utnula to blond a já preventivně vycenila – po stylu táty, to víte, jsem učenlivá – Bonnie a Clydea. Boj se, boj!

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Seznamte se 2.: