Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sen noci Svatojánské - Zrada

25.05.2010 (15:30) • Ivanka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1154×

Leah

Seděla jsem na vyplaveném dřevě. Pláží se rozléhalo šumění vln a hukot příboje. Slunce zapadalo a s ním zhasínala i moje naděje. Vzpomínala jsem na jeho slova, jeho úsměv, který dřív patřil jenom mě. Byl to můj princ a zmizel bez varování či nějaké omluvy. Znovu, snad po tisící, jsem slyšela jeho ledová a zároveň  smutná slova, která nám zničila budoucnost:

„Je mi to líto Leah, ale už tě nemiluji.“ Jak se to mohlo stát? Byli jsme jako tělo a duše, jako dva kousky skládačky, dva nerozluční milenci. Stačil jeden den a vše bylo pryč. Jedno špatné rozhodnutí, které mi zničilo život.

Asi před měsícem mi zavolala uplakaná Emily. Rozešel se s ní její dlouholetý přítel a já nemohla svoji milovanou sestřenku odmítnout. Pozvala jsem ji k nám, přesněji k Samovi a mě, do La Push. Přijela tři dny na to. Sam byl zase někde v čudu a tak jsme si celé odpoledne povídaly. Rozebraly jsme to, jak ji Derek podváděl a společně došly k tomu, jaký je to vlastně neskutečný pako. Když jsem jí odvedla do jejího pokoje, už se usmívala. Byla jsem ráda, že za mnou přijela a já jí dokázala pomoct.

Byla skoro půlnoc. Chystala jsem se jít spát, když najednou někdo zazvonil na dveře. Neochotně jsem vstala od televize a šla odemknout dveře. Za nimi nestál nikdo jiný než Sam.

„Promiň, lásko, doufám, že jsem tě nevzbudil. Zapomněl jsem klíčky,“ omluvil se kajícně a já ho místo odpovědi přitáhla k sobě a vytrestala polibkem. Nechtěla jsem se od něj odtrhnout a toužila jsem, aby tahle chvíle trvala na věky. Moje přání se bohužel nesplnilo. Otevřely se dveře a v nich stála rozespalá Emily.

„Co se tady dě…?“ konec věty zanikl v rozpačitém tichu. Upřeně se dívala na Sama. Něco mi říkalo, že tohle rozhodně není dobré. Pomalu, váhavě, jsem se otočila na Sama. Díval se na Emily s otevřenou pusou, jako ten největší… (To co mám na mysli je poměrně neslušný výraz a myslím, že si ho všichni hravě domyslí.)

To, jak se na sebe dívali, mě zamrazilo až do morku kostí. Tohle přece není normální! Sam se na ni díval jako na důvod své existence, jako na své osobní slunce. Připadala jsem si zrazená, nebylo nic, co by dokázalo přerušit tohle oční spojení. Najednou se Sam otočil a utekl dveřmi do tmy.

Emily tak pořád stála a ve mně se pomalu stupňoval vztek. Nakonec jsem to nevydržela a utrhla jsem se na ni:

„To tu hodláš stát až do rána?“ věděla jsem, že to rozhodně nebylo řečeno tím nejslušnějším tónem, ale nemohla jsem jinak. Emily jako náměsíčná odkráčela do svého pokoje.

Celou noc jsem nezamhouřila oka. Něco neznámého mi svazovalo hrudník. Co se stalo? Proč k sakru nic nechápu? K ráno jsem konečně neklidně usnula. Zdál se mi strašný sen, který vypovídal vše o mé náladě.

Bloudila jsem bludištěm. Stěny byly šedé a vysoké až do nebe. Všude bylo šero a slunce jako by přestalo existovat. Nikde nebylo ani živáčka a až do pasu se mi tetelila mlha. Procházela jsem pořád mezi stejnými stěnami a vypadalo to, že chodím v kruhu. Vykřikla jsem Samovo jméno, ale nedočkala jsem se odpovědi. Můj výkřik neměl ani naději na ozvěnu. Jakoby vše skončilo, připadala jsem si jako vyvrženec, nicka. Chtělo se mi plakat, ale neměla jsem slzy. Zabočila jsem za roh a dospěla do středu bludiště.

Uviděla jsem tam Sama, jak objímá Emily a kolem nich pobíhala kupa dětí. Honily se a křičeli na sebe. Jejich obraz byl prosvícen sluncem a štěstím. Nemohla jsem to vydržet a rozběhla se pryč. Chtěla jsem být kdekoliv, jen ne tady. Docházel mi dech a mé děsy mě doháněly. Začala jsem se třást strachy. Najednou nastalo zemětřesení a stěny se bortily. V tom se moje tělo změnilo. Cítila jsem se naprosto jinak. Můj duch jakoby se odprostil od těla a já místo mě samé viděla velkého šedého vlka. Vykřikla jsem děsem a posadila se na posteli.

Byla jsem zpocená, klapala jsem se strachy a hledala vedle sebe Sama. Nebyl tam. To jen potvrdilo můj sen a já se rozplakala. Můj zármutek osvítily první sluneční paprsky.

Věděla jsem, že je něco špatně, něco mi našeptávalo, že je to konec. Roztřeseně jsem vstala a šla se vysprchovat. Když jsem se na sebe koukla do zrcadla, zděsila jsem se. Místo mě se tam totiž odrážela smrtka. Měla obrovské kruhy pod očima a její tváře brázdily skvrny od slz. Vlezla jsem pod sprchu a snažila se dát do kupy.

Oblékla jsem se a šla připravit snídani. Domem se linula vůně smažených vajíček, která mě neomylně zavedla do kuchyně. Vstoupila jsem a spatřila to poslední, co bych čekala.

Stála tam Emily a líbala se s Samem. Bylo to, jako kdyby mi někdo dal klackem do břicha. Připadala jsem si zrazená, na dně. Dusila jsem se, mozek najednou přestal vysílat signály k nadechnutí. Lapala jsem po dechu.

„Same?“ kníkla jsem tiše. On se okamžitě odtrhl od Emily a otočil se na mě. Vypadal zmateně, jakoby ani nechápal, co tu dělám a proč ruším jejich chvilku. V očích se mu značila bezmezná láska, ale ne ke mně. K Emily, k té potvoře.

„Leah?“ šeptl tiše. Nebylo to láskou procítěné tak, jako poslední tři roky. Bylo to omluvné, se skloněnou hlavou a já to pochopila. Nechtěla jsem tu dál být. Láska z nich sálala na hony daleko a já si připadala jako vetřelec. Otočila jsem se a rozrazila venkovní dveře. Cítila jsem se jako pes, kterého právě zbil jeho pán. Utíkala jsem na pláž, co nejdál od našeho domečku, kde ještě před týdnem bydlelo naše štěstí a láska. Přes slzy jsem skoro neviděla a cestou jsem několikrát zakopla.

Bylo mi to jedno, všechno bylo bezvýznamné. Před očima jsem místo cesty měla Sama objímající Emily. Ani jsem nevěděla, jak jsem se ocitla u moře. Koleny jsem padla na písku a ten se mi dostal do čerstvé odřeniny. Bolelo to, ale nebylo to nic proti tomu, jak jsem se cítila duševně. Slzy mi stékaly po tvářích a svět ztratil barvu. Uslyšela jsem za sebou kroky, ale neotočila jsem se. Cítila jsem, že za mnou stojí Sam, ale neměla jsem sílu podívat se na něj.

„Leah?“ ozvalo se za mými zády. Nereagovala jsem. Najednou slunce zastínil něčí stín. Zvedla jsem hlavu a stál tam on v celé své kráse.

„Musíme si promluvit,“ řekl tiše a já přikývla. S velkým vypětím jsem vstala a následovala ho. Pak se z ničeho nic otočil čelem ke mně.

„Je mi to líto, Leah, ale už tě nemiluji. Víš, já vlastně ani nevím, co se stalo. Uviděl jsem Emily a najednou to bylo. Prostě jsem se zamiloval. Ne, že bych tě neměl rád, ale to, co cítím k Emily je silnější. Sám si to neumím vysvětlit, prostě to tak je,“ dokončil svůj monolog a chtěl odejít. Zastavilo ho mé tlumené slůvko:

„Proč?“ zeptala jsem se zlomeně a zvedla k němu své oči. Nevydržel se do nich dívat a sklonil své čokoládové okna do duše. Pokrčil rameny, ale já pokračovala:

„To už nejsem tak dobrá? Co jsem udělala špatně? Nebo jsem ti jenom zevšedněla? Já to nechápu.“ Můj hlas nabíral na síle. „Ještě včera jsi mi vyznával lásku a dnes se líbáš s Emily. Proč? Protože je nová, zajímavá, hezčí?“ Můj hlas se zlomil. „Je to tím, že je nová viď?“ Můj hlas byl najednou trpký. „A až tě omrzí, tak ji znovu vyměníš za nějakou jinou.“ Neměla jsem sílu dál mluvit. Slzy se vydraly na povrch. Zlomeně jsem vzlykala a zamlženě pozorovala Sama. Chtěl jít ke mně, chtěl mě utěšit. Udělal pouze dva kroky. Pak ho zastavila nějaká neviditelná ruka a on tam jen tak stál. Po chvíli se otočil a beze slova odešel.

Zhroutila jsem se na rozpálený písek. Se vším byl konec. S mými sny na pohádkovou svatbu a hejnem dětí. Vše se zhroutilo během pár hodin. Vzlykala jsem a toužila umřít. Bůh mé přání nevyslyšel a nechal mě trpět. Slunce zapadalo a začalo mrholit. Všechno mi bylo jedno.

Najednou jsem na sobě ucítila něčí ruku a zvedla jsem oči v naději, že je to Sam. Nebyl to on, ale Seth, můj mladší bráška. Starostlivě se na mě díval a něco říkal. Jakoby někdo ztlumil hlasitost. Neslyšela jsem jiné zvuky než kvílení v mé hlavě. Najednou se v mém zorném poli objevila další hlava, táta. Po chvíli zbytečného mluvení se sehnul a vzal mě do náručí. Přitulila jsem se k němu tak, jak jsem to dělala jako malé dítě. Znovu jsem dala průchod slzám.

Táta mě donesl domů a tam mě položil na postel. Máma se ke mně vrhla. Z dálky jsem slyšela, jak se vyptává, co se stalo. Chtěla jsem jenom klid, nic jiného než klid. Zavřela jsem oči a zacpala si uši. Propadla jsem se do neklidného spánku.

Vždycky jsem věřila na pohádky. Jako každá holka jsem doufala, že se jednou objeví princ na bílém koni, zamilujeme se do sebe a bude happy end. Jenže tohle není pohádka, tohle je život. A ten můj končí debaklem, prohrou, smutkem a zradou. Sama jsem nenáviděla, ale zároveň jsem ho celým srdcem milovala. Který cit pro mě znamenal víc? To jsem nevěděla. Možná se to jednou dozvím, ale nebude už pozdě? Škodolibej a krutej, takovej je život. Sundejte si růžový brejle a jděte bojovat, protože nikdo, nikdo nedostane nic zadarmo. Já bych o tom mohla vyprávět.

Autor: Ivanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sen noci Svatojánské - Zrada: