Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Second Chance

05.09.2010 (15:15) • EmmCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1844×

Můj život byl jednoduchý. Byla jsem šťastná, dvaadvacetiletá žena. Milovala jsem muže mých snů a on mi svou lásku oplácel. Byli jsme oba šíleně zamilovaní.

Jacob Black byl pro mě ten nejlepší muž, jakého jsem si dovedla představit. Byli jsme přáteli už jako malí, především proto, že naši otcové jsou taktéž bývalími přáteli. Když jsme pomalu začínali dospívat, začali jsme si uvědomovat, co k sobě cítíme.

Jacob byl mechanikem. Milovat tuto práci a byl v ní přeborník. Bydleli jsme v domě jeho otce. Jacob měl svůj obcchůdek v La Push, mezitím co já jsem pracovala za hranicemi La Push, kousek od Forks, v jedné prodejně.

Pořídila jsem pro mě a pro něj lístky na zítřejší pouť v Seattlu. Je to perfektní místo, kde si užít bezchybný, bezstarostný a romantický večer.

Bohužel, jsem ten den uvízla v práci déle, a tak jsem se musela vzdát perfektního večera. Zavolala jsem tuto novinu Jacobovi. Zeptal se mě, jestli může vzít sebou svého dobrého nejlepšího kamaráda Setha. Chtěla jsem jen, aby si to užil.

Ten večer jsem dostala od Jacoba spousty SMS, ale neměla jsem čas na ně odpovědět. Doufala jsem jen, že se skvěle baví. Mrzelo mě, že jsem nemohla být s ním, ale přeci jen jsme měli dost času.

V době, kdy jsem odcházela z práce, mi zazvonil mobil. Bez váhání jsem jej zvedla, aniž bych se podívala, kdo volá. Byla jsem si jistá, že je to Jacob.

„Haló?“ ozval se hlas na druhé straně.

Ten hlas nepatřil Jacobovi. Najednou mě zachvátil divní pocit v žaludku. Mé srdce bilo jako o život, ale i tak jsem měla pocit, že se zastavilo ve stejnou dobu, kdy se osoba na druhé straně poprvé ozvala.

„Slečna Swanová?“ zeptala se osoba.

„A-ano. To jsem já,“ odpověděla jsem třesoucím se hlasem. Byla jsem vyděšená.

„Mé jméno je Michael Newton, jsem jeden z pořadatelů Seattleské pouti. Mohu s Vámi mluvit, madam?“

„Jistě, jen... mi dejte chvilku,“ zamumlala jsem nervózně.

„Ovšem.“

Zamkla jsem za sebou prodejnu, klíče schovala do kabelky a telefon si opět přiložila k uchu.

„Omlouvám se, co pro Vás mohu udělat?“

„Slečno, znáte Jacoba Blacka?“

„Ano, ovšem, je to můj přítel,“ zhluboka jsem se nadechla, „a říkejte mi prosím Bella.“

„Jistě, Bello. No, nechce se mi to řešit takto po telefonu. Mohl bych se s Vámi sejít, prosím?“

„O-ovšem,“ zamumlala jsem, že mi snad nebylo ani rozumět.

„Kde jste?“

„No, mám blízko Seattleskou pizzerii 'One Hour', šlo by se sejít tam?“

„Jistě, do deseti minut tam budu.“

„Děkuji a je Jacob v pořádku?“

„Mohu Vám to všechno sdělit osobně, prosím? Již jsem na cestě k Vám.“

„Oh, jistě.“

„Tak zatím,“ řekl a ukončil hovor.

Dorazila jsem do pizzerie a čekala na Mika. Nemusela jsem čekat dlouho, asi do dvou minut přišel k mému stolu. Stoupla jsem si a potřásla jsem si s ním rukou.

„Zdravím, Bello. Rád tě opět vidím, ikdyž bych tě chtěl vidět raději za jiných okolností.“

„Dost řečí okolo. Miku, řekni mi, prosím, co se stalo?“

„Jacoba srazilo auto. Je mi to líto,“ odpověděl a podíval se na mou reakci.

Sedla jsem si v ohromení na židli a chvíli koukala na židli naproti mně. Znovu jsem pak pohlédla na Mika.

„C-co?! Miku?“ nebyla jsem si jistá, zda Mike mluvil vážně, ale rozhodně vypadal, že na tohle téma by nežertoval.

„Je mi líto, Bello. Když jej převezli do nemocnice ve Forks, bylo moc pozdě.“ hlesl a posadil se na židli naproti mně.

Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem plakat. Nemohla jsem dělat nic. Jen jsem otupěle zírala na Mika. Jacob byl mrtev, byl pryč, navždy.

Mike se po chvíli zvedl, stiskl mou ruku a se soucitem v očích odešel.

Chvíli jsem tam jen tak seděla nad nedotčeným jídlem, které jsem nám obědnala a pak položila na stůl peníze a odešla.

Jakmile jsem se dostala domů, lehla jsem si na postel a začala plakat. Plakala jsem, dokud to šlo. Oči mě pálely od slaných slz, stejně jako pokožka okolo nich. Vzlykala jsem, až jsem se pomalu dusila. Proč se to muselo stát zrovna jemu? Proš zrovna on?! Jacob, někdo, bez koho si nedovedu svůj život předtavit!

Pár dní na to jsem se odstěhovala na druhou stranu města. Nemohla jsem tam pobývat, aniž bych pořád myslela na Jacoba.

Začala jsem se častěji scházet s mým otcem, Charliem. Donutil mě si zajít k vyhlášenému doktorovi, Carlisleovi Cullenovi. Předepsal mi nějaké prášky, anti-depresiva a prášky na spaní.

Hodně jsem navštěvovala i jeho syna, Edwarda, který mi pomáhal se s tím vším vypořádat. Určitě by se uplatnil jako výborný psycholog. Byl velmi nádherný. Vlastně, pamatuju si na něj i ze školy. Chodili jsme spolu na biologii, dokonce jsme vedle sebe seděli v lavici, ale nikdy jsem se s ním nebo s jeho sourozenci nebavila. Vlastně snad nikdo ze školy se s nimi nebavil.

Ale nyní jsem viděla, jak skvěle si rozumíme. Naprosto chápal mou lásku k Jacobovi, tedy i chápal, jaké to pro mě je.

Po pár měsících jsem si byla s Edwardem o mnoho blíže nežli předtím. Tedy každý den se náš vztah prohluboval a prohluboval. Edward chtěl víc, nežli jen přátelství, dokonce i já. Ale, jak bych to mohla Jacobovi udělat? A takhle brzy?

„Edwarde, mám tě ráda, moc, ale nejsem si jistá, zda jsem připravena na vztah, navíc, není to tak dávno, co jsem přišla o Jacoba,“ řekla jsem, když bylo potřeba a pohlédla mu do očí.

„Bello, nesnažím se ti nahradit Jacoba, chci jen, abys byla schopna najít třeba jen malý prostor ve svém srdci věnovaný mně,“ odpověděl jednoduše.

Každý měsíc jsme k sobě měli blíže a blíže. A já také po pár měsících dospěla k rozhodnutí.

Po těch měsících jsem si uvědomila, že Edwarda Cullena miluji.

Ne každý může žít 'šťastně až do smrti', ale každý z nás rozhodně může dostat druhou šanci. - BeckyCullen

Autor: EmmCullen, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Second Chance: