Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Say Goodbye 1. Díl

05.12.2009 (15:10) • KairaTay • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 6246×

Say Goodbye

Budu vyprávět příběh Isabelly Swan v den jejích 17 narozenin.

Tak dnes je můj velký den mám 17 narozeniny. Přišla maminka s tátou. Dokonce spolu vydrželi v jedné místnosti. Jsou totiž rozvedení. Měla jsem jeden velký sen a to že mě poprvé pustí samotnou na diskotéku.

„Maminko mohla bych jít na zábavu?“ zeptala jsem se ji se štěněčíma očima.

„Bello víš, že jsi takhle nikde nebyla. Nechceš vzít alespoň kamarádku?“ zeptala se mě starostlivě.

„Dobře. Zavolám Jess a sejdeme se před budovou souhlas?“

„Tak jo. Dej vědět až půjdeš domů.“ Mezi tím mi podala svůj mobil.

„Ano zavolám. Děkuju,“ políbila jsem ji na tvář a zmizela se převléct.

V pokoji jsem hledala něco výjimečného a zároveň jednoduchého. Když jsem to našla oblékla jsem se a zalezla do koupelny upravit si obličej. Byla jsem hotová a tak jsem vyrazila z koupelny rovnou do nočního ruchu. Maminka mi zavolala taxi, které už tu čekalo. Dala mi peníze a já vykročila pravou nohou ze dveří. Utíkala jsem autu a nastoupila. Cesta trvala chviličku a zase jsem vystupovala. Rozhlédla jsem se kolem a všude bylo tolik lidí. Jess jsem stejně nezavolala alespoň mi nebude plašit kluky. Nad tím jsem se musela usmát. Když jsem vešla dovnitř hned se ke mně připojil velmi pěkný kluk.

„Mohu prosit?“ zeptal se mě a nastavil rámě.

„Jistě,“ odpověděla jsem a zahákla se do něj.

Byl tak hezký a krásně tancoval. Byla jsem z něj tak unešená, že jsem sním byla celou noc. Pak se na mě podíval a přemýšlel nad slovy.

„Nechtěla by ses projet mým autem?“ zeptal se opatrně.

„Myslím, že se mi nic s tebou nestane,“ řekla jsem a kdybych věděla, co se stane v životě bych to nezopakovala.

Nastoupila jsem k němu do auta a připadala jsem jako princezna, pro kterou si přijde princ na bílém koni. Tedy lépe řečeno v červeném autě. Po pár kilometrech zajel do lesa a já se začala docela bát.

„Mohla by si mě políbit?“ zeptal se mladík.

Já jsem neváhala a políbila ho. Po pár minutách se mi to začalo vymykat z rukou a já zjistila, že to nechci.

„Počkej tohle ne.“ Říkala jsem mu.

„Ale no tak,“ oponoval mi a nepřestával.

„Nech toho. Dost!“ křičela jsem, ale bylo mi to k ničemu. Široko daleko nikdo nebyl.

„Drž a přestaň sebou šít. Uděláš si to ještě horší,“ přestala jsem se bránit a tiše plakala.

Že já jsem někam chodila. Měla jsem poslechnout mámu a vzít sebou Jess. Ta by mě nenechala někam jet. Teď mi nezbývalo nic jiného než držet a přečkat to nejhorší. Až to bude mít za sebou. Cítila jsem se hrozně potupně. Připadala jsem si tak bezcenná prostě k ničemu. Netrvalo to moc dlouho a slezl ze mě. Já se začala svíjet do klubíčka. Neměla jsem na sobě skoro nic. Jen šaty napůl rozervané a kalhotky, které ležely někde na druhé straně auta.

„Odvezu tě domů. Jestli něco cekneš tak si tě najdu a uvidíš,“ řekl výhružně.

„Nic neřeknu. Slibuju,“ řekla jsem roztřeseným hlasem a na každém slovu se mi hlas třásl.

Když mě zastavil u domu musela jsem přemýšlet, jak se dostanu domů, aniž by mě někdo viděl. Vzpomněla jsem na strom, který je pod oknem. Vzhledem k tomu že jsem měla šaty zničené tak bylo zbytečné přemýšlet o následkách týkající se ošacení. Vlezla jsem na první větev a ty ostatní šly velmi snadno. Když jsem se tam vyšplhala sundala jsem zbytek šactva a nandala na sebe župan. Namířila jsem si to rovnou do koupelny. Natočila jsem si horkou vanu a vlezla do ní. Po tváři se mi začaly kutálet slzy. Ke kterým hned následovaly vzlyky a hysterie. Chtěla nebo spíš jsem potřebovala na to zapomenout, ale v tenhle moment se to vůbec nevedlo. Bylo to až moc čerstvé. Opláchla jsem se a vylezla ven z vany. Nandala na sebe osušku a osušila se. Vlezla jsem do županu a šla z koupelny. Ve dveřích jsem potkala maminku. Táta mezi tím odjel do Forks.

„Bello? Co tu děláš?“ ptala se mě celá vystrašená.

„Nebavilo mě to tam. Tak jsem tady.“ Vysvětlila jsem mamince a snažila se co nejdřív dostat do pokoje.

„Dobře. Tak si jdi lehnout. Sladké sny zlatíčko,“ políbila mě do vlasů a odešla do koupelny.

Když jsem za sebou zavřela dveře od mého pokoje uvědomila jsem si, že se mohlo stát něco horšího. Co kdyby ten kluk byl nějakej pošuk a já skončila někde mrtvá v lese. Při téhle myšlence jsem se otřásla, jak mi husí kůže proběhla po zádech. Zalezla jsem pod peřinu a se slzami v očích jsem usnula. Celou noc se ten den opakoval a já usnula až k ránu vyčerpáním. Ráno mě vzbudila až mamka že musím do školy.

„Bello vstávej je 7 hodin,“ jemně semnou cloumala.

„Není mi dobře. Bolí mě v krku a nemůžu se skoro hnout,“ maminka mi sáhla na čelo a měla jsem teplotu.

„Bello ty máš teplotu. Skočím pro teploměr a změříš se,“ stím odešla do lékárničky kterou máme v kuchyni. Hned byla zpátky a podávala mi ho.

„Mami je to nutné?“

„Bello neodmlouvej a strč si to pod to křídlo. Pak na mě zavolej.“

„Ano,“ strčila jsem si teploměr pod paždí a čekala, až vydá ten vysvobozující zvuk.

„Mami,“ zavolala jsem na ni. A ta hned naklusala a podívala se.

„Není to tak hrozné. 37,5.“ A sklepla ho.

„Zůstaneš doma. Do školy zavolám. Tak se ještě prospi,“ když to mamka dopověděla, běžela jsem na záchod. Ta za mnou hned běžela a držela mi vlasy, abych si je ještě nemusela mejt.

„Bello jsi v pořádku?“ zeptala se mě starostlivě.

„Jsem, ale je mi nějak divně. Asi jsem tam něco snědla.“

Vstala jsem a šla se umýt k umyvadlu. Vypláchla jsem si pusu a rovnou si ji vyčistila. Podívala jsem se do zrcadla a ta probděná noc se na mě hezky podepsala. Kruhy pod očima a oči červené jako kdybych byla obrácený upír. Ani do smíchu mi nebylo uměla jsem se jen usmát koutkama a to bylo asi tak všechno. Opláchla jsem si ještě ruce a osušila. Zalezla jsem si zase do pokoje a rovnou pod peřinu… Prospala jsem skoro 2 dny. Do pokoje přišla maminka a nesla znovu teploměr.

„Bello jak se cítíš? Prospala jsi skoro dva dny.“

„Myslím, že dobře,“ lhala jsem, jako když tiskne.

„Tu máš,“ podala mi znovu teploměr a já zase čekala na boží smilování až zatůtá.

„Konečně,“ myslela jsem si pro sebe. Podívala jsem se na něj a teplota byla pořád stejná.

„Je to pořád stejné. Dáš mi paralen?“ zeptala jsem se maminky.

„Jistě hned ti ho přinesu,“ a stím odešla.

„Tady ho máš,“ podala mi paralen s čajem.

„Děkuju.“

„Nemáš za co miláčku.“

„Když budeš ještě něco potřebovat tak stačí zavolat,“ stím odešla z pokoje.

Spolkla jsem prášek a zavrtala se do peřiny. Čas tak utíkal a já si říkala, že je to nemožné, aby to bylo před dvěma měsíci.  Pořád jsem si omílala ten den v hlavě, i když velmi nerada. Pořád jsem přemýšlela proč právě já. Ale k rozumnému vysvětlení jsem nedošla. Proč se mi pořád dělá tak špatně? Každé ráno. Ne odpoledne nebo večer ale ráno. Napsala jsem kamarádce, jestli by nebyla tak hodná a nekoupila mi v lékárně těhotenský test. Ochotně mi ho přinesla a byla tak tolerantní, že se na nic nevyptávala.

„Děkuju Jess,“ poděkovala jsem jí a zapadla do koupelny.

Když jsem udělala všechno podle návodu čekala jsem 3 minuty s hrůzou, co se tam objeví! Po třech minutách jsem padla na kolena a po tváři mi stékaly slzy.

„To není možné. Jak je to dlouho co se to stalo? 2 Měsíce? Proboha já jsem ve 2 měsíci!?“ mluvila jsem si pro sebe tak potichu, aby mě nikdo neslyšel.

Sedla jsem si a dala si hlavu mezi kolena. Pláč byl horší a horší. Tohle se nemohlo stát. Né mě. Co teď řeknu doma? Jess se za mnou přišla podívat, protože jsem byla dlouho pryč.

„Bello. Tak co ti z toho vylezlo?“ zeptala se zvědavě.

„Já… Já… Jsem těhotná,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Co? Jak dlouho? S kým?“ vyhrkla ze sebe milion otázek.

„Já bych o tom radši nemluvila. Chci na to zapomenout. Prosím.“  Prosila jsem skoro na kolenou, ať už o tom nemluví.

„Dobře. Jak chceš. Ale co teď budeš dělat?“

„Musí našim říct, že pojedu za kamarádkou. Ale doopravdy pojedu do nemocnice na potrat. Mohla bys mi nějak pomoc. Nemáš někde nějakou kamarádku?“ zeptala jsem se s nadějí v očích.

„Mám. Jmenuje se Rosalie. A bydlí na kraji L. A. v malé vesničce. To by mohlo stačit. Zavolám jí a všechno jí vysvětlím

„Děkuju Jess,“ podívala jsem se na ní a lehce se usmála.  Jen se na mě podívala a usmála se také.

Po 10 minutách Jessica položila telefon a jde ke mně.

„Bello. Vše je zařízeno jen to musíš říct rodičům. Tedy jako že jedeš ke kamarádce na čerstvý vzduch,“ vysvětlila mi velmi pomalu, protože jsem nevypadala zrovna, že vnímám.

„Bello. V L. A. se tě ujme nejlepší doktor co tam je. Je to její otec. Jmenuje se Dr. Carlisle Cullen.“

„Dobře tak já to jdu říct mámě,“ stím jsem vyšla z pokoje a šla rovnou za ní.

„Mami,“ zavolala jsem kuchyní.

„Tady jsem zlato,“ odpověděla mi.

„Myslíš, že bych mohla jet ke kamarádce? Bydlí na vesnici a je tam čerstvý vzduch. Možná by mi to mohlo pomoct,“ zkoušela jsem to oklikou.

„No já nevím Bell.“

„Prosíííím,“ a udělala smutné oči.

„Dobře. A jsi, sní domluvená?“

„Ano volala jsem jí a souhlasí.“

„Tak jo. Kdo tě tam odveze,“ hned se vedle mě objevila Jessica a čekala na vhodnou příležitost.

„Já ji tam odvezu René,“ řekla pohotově.

„Souhlasím holky. Ale dávejte na sebe pozor!“

Děkuju,“ poděkovala jsem a políbila ji na tvář.

Šla jsem do pokoje zabalit si pár věcí, které v nemocnici budu potřebovat. Začala jsem se celá klepat, ale statečně jsem si naházela věci do tašky a vyšla jsem z pokoje. Dole na mě čekala Jess s mamkou.

„Jess můžeme jet?“ zeptala jsem se jí. Chtěla jsem co nejdříve vypadnout a mít to co nejdřív z krku.

„Ano jestli máš všechno.“

„Maminko, měj se tu hezky a zase se vrátím, neboj,“ objala jsem jí a políbila na rozloučenou.

„Budeš mi chybět zlatíčko.“

Vzala jsem si ze země bágl a šla pomalu k autu. Ani mě nenapadlo se ohlížet zpátky. Mohla bych si to i rozmyslet a to dítě si nechat ale pochybuju, že bych ho milovala jako maminka mě! Musela jsem to udělat. Takhle to nešlo dál! Hodila jsem tašku do kufru a zabouchla ho. Naposledy jsem zamávala mamce a nastoupila do auta jako spolujezdec. Jessica zatroubila na pozdrav a já jsem jela vstříc snad lepší cestě, na které mě čekala úleva od té hrozné situace.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Say Goodbye 1. Díl: