Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sáňkování o Silvestra

31.12.2010 (16:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3081×

Sáňkování o Silvestra

*Všechny 'chytré' fráze jsou z mojí hlavy, navíc jsem nebyla úplně normální v ten den, tak to berte s rezervou. Pokud způsobím někomu nemoc svou tvorbou, napište mi to, ať vím, že příště se do takové ptákoviny nepouštět.

Zrovna jsem si to štrádoval z lovu. Měl jsem chuť na šťavnatého medvídka a nikdo se mnou nechtěl jít. Musel jsem les poctít svou návštěvou sám. Medvídek mi nechutnal. Připadalo mi, jako by měl sraženou krev. Buď to bylo věkem, nebo tím, že se jako jediný povaloval pod stromem a měl jazyk venku. Z toho jsem usoudil, že se sluní, i když sluníčko na obloze nebylo. Pohladil jsem svoje útroby nepříliš dobrou krví a vydal se zpět domů k mé oblíbené činnosti. Tedy druhé oblíbené činnosti, ta první se týká Rose, mě a naší ložnice.

Nabral jsem na rychlosti, a už se viděl u televize při baseballovém zápase. Rozrazil jsem dveře a nakoukl dovnitř. Bylo tu ticho. Ani živáčka jsem neviděl. Pomalým krokem jsem našlapoval na dřevěná prkna, která pod mou váhou zapraskala. Při každém prasknutí jsem se usmál. Byl jsem jako malé dítě, agent 007, pomyslel jsem si.

Takovým krokem jsem došel do obýváku, kde se mi na mém svatém křesle povalovala Nessie. Se skelným pohledem hleděla na televizi a v ruce si žmoulala růžový šátek. Už jsem neměl náladu si hrát na tajného agenta, když jsem viděl, jak sedí v tureckém sedu a smutně kouká. Došel jsem k ní a soucitně se na ni zahleděl.

„Nessie, copak tu děláš?“ zeptal jsem se sladkým hláskem. Chtěl jsem si sednout a pustit sportovní kanál, za chvíli to začíná.

„Strejdo Emme,“ povzdychla si a smrkla. Takový tón já přeci znám. Naposledy jsem ho slyšel, když byl Haloween. Musel jsem se obětovat a navléknout se do růžového obleku králíčka. Rose se mnou týden nemluvila. Podle ní, jsem byl jako teplý králíček, který se lísal ke každé věci, co měla prsa. Nerozumí ničemu.

„Zlato, leze to z tebe jako z chlupaté deky, stalo se něco?“ Potajmu jsem doufal, že ne. Nechci přijít o poslední zápas ligy.

Postavila se přede mě, založila si ruce v bok a s prosíkem se na mě koukla. „Napadl sníh, venku je příjemná teplota a v garáži nám hnijí sáně, co je jít provětrat?“ vysoukala ze sebe.

„Dobře, zavolám tetu Alice a strejdu Jaspera, ať tě vezmou na kopec,“ ujasnil jsem situaci. Podívala se na mě pohledem ‚jsi nechápavý‘ a našpulila ty její rtíky. Musel jsem se v duchu smát, když se naštvala, byla rozkošná, tedy ze začátku, pak to bylo o něco horší.

„Kdybych chtěla jít sáňkovat s tetou Alice a strejdou Jazzem, neseděla bych tu. Oni nejsou takový srandovní jako ty, strejdo. Oni jsou nudní. Teta Alice mě chtěla navlékat do lesklé kombinézy pro krasobruslařky, strejda Jazz se mnou chtěl hrát hokej a nemohli se dohodnout.“

„A proč neřekneš mamince a tatínkovi?“ měřil jsem si ji podezíravě.

„Tatínek mě tu posadil a řekl, ať čekám na tebe, prý mají důležitou práci.“ Na tváři jí tkvěl úsměv.

„Práci? Jakou?“ nakrčil jsem jedno obočí, teď mělo tvar Niku.

„Tvrdí, že po mém narození se usilovně snaží udělat mi bratříčka, abych si měla s kým hrát. Tatínek mi povídal, že už to mají skoro hotové, jen jsou potřeba dodělat vlásky, nosánek, prstíčky a ouška. Musí se usilovně modlit, aby jim čáp přinesl další ‚hodné‘ děťátko jako jsem já.“

Jo, takhle. Oni dodělávají dáreček pro Nessie někde v lese, tam se usilovně potí a já bych jim měl dělat chůvu? Proč se nemůžu snažit já s Rose? Bože, co jsem komu udělal? Čáp by jim měl přinést další ‚hodné‘ děťátko? Jestli bude takové jako Nessie, dobrovolně se odstěhuju na Hawaii. Vzal jsem Nessie do náruče a zdvihl ji tak, že jsme si hleděli rovně do očí.

„Kde máš psa?“ zeptal jsem se kousavě.

„Myslíš Jaka?“ přimhouřila oči.

„Jo, Jaka.“

„Musel s Billym jet do nemocnice na kontrolu, kdyby mohl, určitě by mi vyhověl, ale už je zaměstnaný. Snaží se vyhovět nemohoucím lidem. Jak velkorysé,“ zasnila se.

„Nessie, nemohlo by to sáňkování počkat na jindy?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. Neúspěšně. Začala smrkat do růžového šátečku a sklopila hlavu.

„Nikdo mě nemá rád. Jsem tu jen na obtíž, nestojím nikomu za kousek času, abyste se obětovali. Jsem jediná malá holčička, a nevěnujete mi pozornost. Vždyť bych chtěla jen sáňkovat, jít se podívat na zasněženou krajinu Forks, je to tak těžké?“ dloubla malým prstem do mé hrudi. Už jsem se připravoval k ostré odpovědi, – říct jí, jak se maminka s tatínkem snaží o miminko – ale nechal jsem to plavat. Nessie si položila hlavičku na mou mohutnou hruď a zkoušela mě napálit pláčem.

Povzdychl jsem si. Tohle bude dlouhé odpoledne. „Běž se převléknout, za deset minut se tu sejdeme,“ ponoukal jsem ji. Zvedla svou malou hlavičku a oči jí tančily radostí. Objala mě a darovala pár pusinek na tvář. Její bronzové vlásky mě šimraly na nose. Položil jsem ji na zem a hnal ji do pokoje. Ještě najít ty sáně, kam jsme je jen dali?

Naposledy jsem se válel ve sněhu v osmašedesátém, což je pěkná řádka let. To jsem tenkrát neskončil moc dobře. Do cesty se mi připlížilo auto a já neměl moc času na vyseknutí zatáčky. Najel jsem do lesa, který se mnou srážku nepřežil. Celý jsem ho vykácel.

Zakroutil jsem nad svou hloupostí hlavou a vyšel vstříc obracení garáže vzhůru nohama. Plno klíčů, šroubů, kliček zdobily ponk, ale ani jedny sáně. To je divné. Poškrábal jsem se na hlavě. V nejhorším případě, budu muset koupit nové, ale rád bych se pochlubil Nessie, jaké sáně jsme používali my, v naší době.

Odhrnul jsem modrou plachtu, pod kterou měl Edward schované svoje nové auto od Belly. Vánoční dárek. Za zadkem toho rozkošného brouka, jsem uviděl ‚otěže‘ saní. Hned jsem se pro ně natáhl a chtěl je vytáhnout, ale neměl jsem tolik místa, abych to zvládl. Vtěsnal jsem se do malé škvírky a ohnul se. Jakmile se můj zadek dotkl auta, Mercedes našel živé nožičky a pádil si to ven z garáže. Na to jsem měl jen jedno slovo. „Uppps“

„Strejdo Emme, kde jsi?“ ozvalo se z domu.

„V garáži, Ness. Počkej ještě chvilku, hned přijdu,“ zabrblal jsem a snažil se rychle dohonit jezdící dárek. Musel jsem přeskočit přes kapotu a celu váhou se do toho opřít. Auto se zastavilo, jen na kapotě byl malý škrábanec. Trochu jsem se obával jejich reakce, ale pořád lepší malý škrábanec, než lesklá, zmačkaná šunka se znakem Mercedes. Odtáhl jsem auto zpět na své místo. Přikryl ho plachtou a neslyšně se vytratil se sáněmi v rukou.

Nessie už čekala v čepičce a šátkem u dveří. Chtěl jsem něco namítnout proti tomu šátku, ale jen na mě ukázala ukazováček.

„Andy jde se mnou, chce si taky užít zábavu,“ usmála se na mě. Super, pomyslel jsem si.  Nejenže budu mít plnou zodpovědnost za Nessie, ale i za šáteček, jestli se jim něco stane, roztrhne mě Bella s Edwardem a Alice také, prý je šáteček z kvalitní látky. Vzal jsem na sebe bundu, posadil Nessie na saně a vydali jsme se vstříc ohromnému dobrodružství plných úrazů – doslova.

Už to byla dobrá hodina, co jsme bloudili lesem a hledali vhodné místo na sáňkování. Když jsem našel kopeček, kde byl čistý sníh, hladce uleželý, Nessie se nelíbil kopeček. Když kopeček splňoval vhodná kritéria, zas sníh nám tu dělal neplechu. Už jsem toho měl tak akorát nad hlavu. Jen tak jsem s Nessie chodil a ona mi vyprávěla, jak by si představovala život s Jakem. Musím říct, že představa to nebyla lákavá, kdybych se nedržel, asi bych jí něco řekl. Vidět toho psa u Nessie v posteli, ježily se mi chlupy na rukou a bůh ví, kde ještě.

„Tady chci sáňkovat,“ zazněla za mnou věta, kterou si žádám už dobrou hodinu. S úsměvem jsem Nessie natočil z kopce dolů a strčil ji. Jen jsem slyšel její křiklavý sopránek a válející se holčičku v kupce sněhu. Přikryl jsem si pusu a vyjekl: „Íppp“

„Strejdo Emme, mám pocit, že by ty saně potřebovaly záruku,“ poznamenala Nessie.

„Zlato, ta už je dávno tabu, co ti na nich vadí? Za mých let jsem na nich dělal rekordy,“ našpulil jsem rty.

„Za tvých let? To myslíš před opicemi?“ odvětila drze. „Chce to něco rychlejšího, takhle si vůbec neužiju srandy.“ Zkřížila ruce na prsou a vyplázla na mě jazyk. Moc dobře jsem věděl, co tohle znamená. Jestli se jí nebude líbit daná rychlost, budu tu s ní do svítání. To jsem nemohl dopustit, musím stihnout reprízu zápasu.

Pochodoval jsem po zasněžené cestičce a usilovně přemýšlel, čím bych to zrychlil, až jsem si vzpomněl, co je dnes za den.  Jak daleko je odtud nákupní centrum?

„Nessie, počkej tu na mě, během pěti minut jsem zpět, ani se nehni, ano?“ Udiveně si mě prohlížela, ale to už jsem skákal po větvích stromů, za jasným cílem. Navštívit obchod s pyrotechnikou.

***

O 5 minut později:

„Jsem tu,“ zakřičel jsem na Nessie, která ležela ve sněhu a dělala andělíčka. Vstala, oprášila se a zvedla jedno obočí.

„Strejdo, co s těmi petardami a izolepou?“ zeptala se zvědavě. Nechal jsem ji tápat a řítil se k saním, nachystat je.

„Ne, to neuděláš,“ vyjekla. Určitě na to kápla.

„Ale ano, chceš jet rychleji? Tak ti vyhovím. Navíc budu jezdit s tebou, ochráním tě,“ přesvědčoval jsem ji. Vzal jsem izolepu a začal olepovat rachejtle na spodek saní. Koupil jsem jich plno. Barevné, jednobarevné… všechny druhy. I včeličky, kdyby náhodou.

Vše jsem olepil, moje mistrovské dílo, musel jsem se pochválit.

„Pojedu první, abych zjistil, jakou rychlost to má, ty tady ze shora fandi,“ mrkl jsem na ni. Nessie se posadila na kupku sněhu a šklebila se. Sedl jsem si na sáně a z bundy vyndal zapalovač s Rose. Minulé Vánoce jsem si ho olepil její fotkou, jak jí to tam slušelo. Musel jsem s ní zacházet opatrně, co kdybych si zapálil spodky. Zbyla by po mně jen bunda a boty. I ty spodky s prasátky by shořely.

Škrtl jsem zapalovačem a vykouzlil malý barevný plamínek. Přiložil k šňůrce vyčuhující z jedné petardy a čekal, než mě to někam odpálí. Za mým zadkem se začaly tvořit jiskry a následně jsem ucítil nepříjemné teplo na pozadí. Zapištěl jsem a viděl jen míhající přírodu mně před očima. Pak jsem si něco uvědomil.

„Nessie, kde najdu brzdy?“ zakrákoral jsem.

„To opravdu netuším,“ slyšel jsem její hlásek, náramně se bavila.

Kdyby se tam nenakvartýroval kopeček, schovaný pod kupkou sněhu, přežil bych to v pohodě, jen se zapáleným zadkem a hvězdami, které se za mnou objevovaly. Po kapsách jsem začal hrabat návod, který jsem obdržel v prodejně pyrotechniky, ale o brzdách se tam nic nepsalo. Sakra!

„Strejdo, já si myslím…“

„Nessie, ticho, přemýšlím,“ utnul jsem ji a dál hledat brzdu, alespoň ruční by tu mohla být. Letěl jsem takovou rychlostí, že se mi po pár sekundách Nessie z dohledu ztratila.

„Strejdo?“ zaslechl jsem ozvěnu hlasu, „opravdu bys měl brzdit je před tebou…“

„Nessie, už jsem ti… áhhhh, strom,“ zavřeštěl jsem. Sáně se zasekly a já se vydal dál na procházku letem. Nějak jsem se neudržel na místě a chtěl se seznámit se stromem.

„Akce a reakce,“ zapištěla Nessie. V zápětí jsem ucítil tvrdý náraz a před očima se mi zatmělo. Chtěl jsem okolo sebe šmátrat, ale měl jsem jaksi omezený prostor. Kopal jsem nohama, ale dělaly si, co chtěly. Pomalu mi začalo docházet, kam jsem se to dostal. Nessie zatím doběhla za mnou a začala se mi posmívat.

„Strejda Emm naboural do stromu a jen nožičky mu čouhají ven, on se tam zašprajcl,“ vysvětlovala všem okolo.

„Nessie, hned mi pomoz,“ nakazoval jsem jí. Ale neúspěšně. Zkoušel jsem hýbat rameny, ale pořád jsem se nedostal nikam. Nechtěl jsem poničit přírodu kolem sebe, dost, že jsem se svým ohromným tělem zasekl do dubu, já se jednou sám hodím do jámy lvové.

Ze stran se začaly ozývat uchvácené výjevy, slova chvály a výskání malých harantů. Co je to napadlo? Pomyslel jsem si. Nessie začala také výskat radostí a poskakovat.

„Ohňostroj,“ ozvalo se vedle mého ucha. No, ozvalo, to bylo jako vykřičené z rozhlasu.

„Myslím, že by sis měl pospíšit, strejdo. Scházejí se tu lidi, a už se diví, jaký trotl přilepil petardy k sáňkám, a kdo vytvořil ten krásný ohňostroj pět hodin před půlnocí,“ taktně upozornila Nessie. Musel jsem jednat, jinak mě Carlisle označí za neschopného budižkničemu.

„Stromečku, odpusť mi to,“ zašeptal jsem a otřásl se. Zacítil jsem malé křupnutí a už viděl, jak se holá koruna stromu řítí na zem. Trochu jsem se protáhl, křuplo mi v zádech a rozhlédl se okolo. Koukala na mě maminka s chlapečkem v náruči. To jsem to zas podělal, pomyslel jsem si.

„Divné to dřevo v dnešní době, že?“ nahodil jsem úsměv a na důkaz toho se dotkl zbylého kmene. Pod nátlakem mé ruky se rozprostřel po zbylé ploše v podobě třísek. Už jsem to podělal víc než dost. Začalo se stmívat. To mi zas Bella dá, jestli Nessie přijde na večeři pozdě.

„Hezkého Silvestra a šťastný nový rok.“ Hodil jsem si ji na záda a neslyšně se vytratil do neznáma.

Jen, co jsem byl z dohledu lidí, napomáhal jsem si stromy, abych to stihl. Nessie se celou tu dobu chichotala mému manévru a mým trampotám. Zastavil jsem deset metrů od verandy a postavil Nessie na zem. Krásně se na mě usmála a nakázala mi, abych se sehnul níž.

„Děkuji ti za krásné odpoledne, strejdo. A ten ohňostroj byl famózní, už vím, na co jsi potřeboval petardy.“ Darovala mi jednu pusu na tvář. Malými krůčky kráčela k verandě za Bellou. V domě byl zmatek, to jsem slyšel až sem. Nessie si cestou vzala hrstku sněhu a schovala ji za zády.

Dveře se otevřely a v nich stála Bella s Edwardem. Edward mě na dálku vraždil pohledem a Bella byla ráda, že Nessie vidí živou a zdravou.

„Škoda, že jste neviděli ten ohňostroj. Byl úžasný!“ poznamenala Bella.

„My jsme ho viděli,“ zašvitořila Nessie.

„Dokonce víc, než si myslíte,“ doplnil jsem ji.

Edward se začal smát mému zadku, který byl schovaný jen pod tenkou vrstvou trenýrek. Málem že sebou nepraštil o zem.

„Emmette, nebyl jsi v kontaktu s ohňostrojem až moc?“ dělal si ze mě srandu.

Pořád lepší jet na saních s petardami, než se potit v lese a dotvářet vlasy s oušky, poslal jsem mu v myšlenkách.

Samozřejmě se hned zarazil. Vydal jsem se ke dveřím ve stejných šlépějích jako Nessie.

„Zlato, bála jsem se o tebe,“ zavolala na Nessie Bella.

Nessie se jen mile usmála a vytasila se s koulí sněhu.  Mrštným pohybem ji hodila Belle do obličeje a začala i se šátečkem poskakovat a radovat se. Bella nestačila nijak reagovat, byla v šoku.

„Šťastného Silvestra,“ zakřičela na celý dům Nessie. Že by se po mně stejně někdo podědil?

Jste ještě živý? Tak to gratuluji, úspěšně jste dolezli ke konci. Klaním se! KacenQaCullen.

shrnutí

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sáňkování o Silvestra :