Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » S láskou, Bella II.

11.04.2011 (19:45) • Vellu • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1499×

S láskou, Bella I.

Bella:

Chlad mě objímal svými pevnými pažemi a prostupoval do každičké buňky mého těla.

Veškerý vztek, strach, smutek a zoufalství, které mě naplňovalo, po několika měsících utrpení zmizelo a mě naplnilo štěstí, radost a svoboda.

Najednou jsem všechno chápala a nic mi nevadilo. Byla jsem se vším smířená.

Zničehonic se kolem mě rozprostřelo teplé světlo a já se objevila v prosluněné chodbě. Kráčela jsem s nataženou rukou vstříc zdroji světla. Světla na konci všeho.

Edward:

Byl jsem absolutní kretén, že jsem ji tu nechal samotnou.

Co jsem si myslel? Že si najde přítele, vezmou se, budou mít děti a nakonec spolu zemřou?

Navíc jsem byl srab. Srab odejít a nechat ji tu. Každý den jsem ji sledoval z bezpečné vzdálenosti.

Doufal jsem, že když ji uvidím v objetí jiného, odejdu. Budu klidný.

Dnes jsem byl na lovu poměrně dlouho a zmeškal jsem její odchod domů. Vydal jsem se tedy k ní, když mi začal zvonit mobil. Alice.

„Co je?“ zeptal jsem se kapku nervózně. Od té doby, co rodina odjela, jsem se s nimi skoro vůbec nestýkal.

Na druhé straně jsem uslyšel Aliciny vzlyky a Jasperovo utěšování.

„Alice, co se -“ Nenechala mě domluvit.

„Edwarde… Bella… ona je na útesech... skočila a umírá. Prosím,... zachraň ji. Prosím,“ zavzlykala a típla to.

Zaklel jsem a rychle se rozeběhl k ní domů přesvědčit se, jestli má Alice pravdu.

Nebyla tam.

Rozeběhl jsem se lesem a zastavil se u jednoho stromu, kde byla pověšena igelitka. Strhl jsem ji z větve a našel v ní obálku s dopisem. Otevřel jsem ji a začal číst.

Edwarde,

i přes to, že jsi mi řekl, že ti nejsem dost dobrá, cítím povinnost napsat ti. Neber to ale tak, že ti chci něco vyčítat. (I když bych mohla a právo na to mám). Na to ale není čas.

Edwarde, miluji tě. Jsi člověk, který mi dal možnost žít šťastně s milovanou osobou, a za to ti děkuji. Ukázal jsi mi nový svět, který není stejný jako ten náš, a toho si cením.

Nic si nevyčítej, nemůžeš za to. Na tento svět prostě nepatřím nebo aspoň ne jako člověk.

Vyřiď Alice, že je pro mě nejlepší kamarádkou a navždy jí bude. Budou mi chybět nákupy s ní.

Řekni Jasperovi, ať si hlavně nic nevyčítá. Za nic nemůže a já to vím. Nezlobím se na něj.

Vyřiď Rose, že i přes to, že mě nenáviděla, ji mám ráda jako kamarádku a že doufám, že se jí její sny splní. Jednou bude nejšťastnějším člověkem na téhle zemi.

Emmettovi pověz, že je to můj brácha, kterého jsem si vždycky přála, a ať zůstane takovým, jakým je.

Carlisleovi a Esmé za mne za všechno poděkuj. Jsou jako moji druzí rodiče, které mám opravdu moc ráda.

A teď ještě jednou k tobě, Edwarde. Vím, že bych tě měla teď z duše nenávidět, ale já to nedokážu. Miluji tě víc než svůj život a vím, že jsi to neudělal schválně.

Doufám, že si najdeš někoho, kdo tě bude milovat, a kdo bude pro tebe dost dobrý. Tu dívku opatruj jako svoji duši, kterou tak chceš zpátky, a kterou člověku závidíš. Ona ti ji vynahradí.

S láskou, Bella

Dočetl jsem dopis, který byl plný emocí. Nevěřil jsem, že by toho byla schopna.

Rozeběhl jsem se k útesům a v hlavě si srovnával myšlenky. Proč?

Doběhl jsem na samý okraj a podíval se dolů. Ve vlnách se zmítalo bezvládné tělo v tmavě modrých šatech.

Skočil jsem dolů a modlil se, aby to přežila.

Dopadl jsem těsně vedle jejího těla. Trvalo mi jen pár vteřin zorientovat se. Popadl jsem její tělo a objal ho pažemi. Pokoušel jsem se nás dostat na pláž.

Po pár minutách se mi to přece jen povedlo a já se jí pokusil dát první pomoc. Chabý pokus.

Co teď? Pokud chci, aby přežila, musím ji proměnit.

Bez dalšího rozmysl jsem vzal její ruku a kousl do tepny. Vykřikla bolestí a párkrát sebou škubla. Proměna začala. Alespoň že žije. Teď ji musím odvést ke Carlisleovi a za tři dny jí znovu pohlédnu do očí.

Bella:

Jen pár krůčku a bude klid. Ještě pět… dva… už jen poslední... Natáhla jsem ruku připravena dotknout se toho světla a...

Najednou mě popadla hrozná bolest. Bylo to jako by moje tělo propadlo žáru. Hořela jsem a nikdo mě nechtěl uhasit. Řvala jsem z plných plic o pomoc, ale žádná nepřicházela.

Tohle je ten klid? To nebe? Nebo snad proto, že jsem milovala upíra a kamarádila se s vlkodlakem, musím do pekla?

Další nával bolesti. Chtěla jsem umřít. Nebo alespoň omdlít.

Nakonec jsem boj vzdala. Pomoc nepřicházela. Tak proč prosit o nic?

Zatínala jsem zuby rozhodnuta nekřičet. Musím začít myslet na něco jiného.

Před očima mi vytanula tvář Edwarda. Koho jiného. Jeho pokřivený úsměv, zlatý rozcuch, oči stejné barvy... To mě drželo při životě.

Nevím, jak dlouho jsem s žárem bojovala.  Najednou jsem cítila jak špičky prstů u nohou chladnou. Už nehořeli ani neboleli.

Takhle to postupovalo přes lýtka, stehna, břicho, prsty u rukou, ramena a nakonec hlava.

Veškerý žár se teď soustřeďoval pouze v srdci. To tlouklo jako splašené. Chvílemi jsem si dokonce myslela, že chce utéct od té bolesti stejně jako já. Zaposlouchala jsem se do toho bušení.

Buch, buch. Buch, buch. Buch, buch. Najednou bylo ticho a poté následovalo poslední bouchnutí, při kterém má hruď naskočila.

Klid. Ticho. Pokud nepočítám šum dění kolem mě.

Prudce jsem otevřela oči a podívala se nad sebe. Nade mnou se vznášely částečky prachu, které jsem dokázala ve vzduchu skvěle rozeznat. Uvědomila jsem si, že v místnosti nejsem sama. Prudce jsem se zvedla a postavila na nohy. Trochu jsem zavrávorala tou nezvyklou rychlostí. Počkat, tady něco nehraje. Jsem snad upír?

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Carlisle, Esmé, Rosalie, Emmett, Alice, Jasper a Edward. Všichni se na mě přívětivě usmívali, hlavně Rosalie, což jsem nečekala.

Podívala jsem se na Edwarda. Nevím, jestli se ve mně něco zvrtlo, ale pocítila jsem vůči němu vlnu nenávisti.

„Co si o sobě myslíš?“ zařvala jsem na něho a on jen nechápavě zavrtěl hlavou. Tohle nejspíš nečekal. Co si myslel? Že se rozeběhnu a skočím mu do náruče? To se chlapeček přepočítal.

„Co si o sobě mám myslet? Já z útesu neskočil jako tady někdo,“ řekl ledovým hlasem. To přehnal.

„Když ti tady tak překážím, tak jsi mě měl nechat chcípnout! Hraješ si na hrdinu nebo co? Táhni k čertu, Cullene!“ zavrčela jsem na něj a rozhlédla se po obličejích ostatních. Na Carlisleovi s Esmé byl vidět smutek, na Alici překvapení, Emmettovi pohrával úsměv na rtech i když v jeho očích se zračila bolest. Rosalie se mi vážně dívala do očí a Jasper sklonil hlavu, aby se vyhnul mému pohledu. Rozešla jsem se k němu.

„Nic ti nevyčítám, to si pamatuj,“ řekla jsem a on se usmál. Přešla jsem k Emmettovi a beze slova ho objala.

„Víš, že si nám docela za tu dobu zdivočela?“ zašeptal mi Emm do vlasů a já se zasmála.

Pustila jsem ho a přešla k Rosalie. Zaváhala jsem. Co jí mám říct?

Vyřešila to za mě. S úsměvem se ke mně rozešla a objala mě. „Ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ zašeptala.

„Já tebe taky ráda vidím“ řekla jsem a pokračovala k Alice. „I tebe.“

Jen se smutně usmála a vzala mě za ruku. Věděla víc než já a to se mi ani trochu nelíbilo.

„Carlisle, Esmé, chci vám za všechno poděkovat a zároveň se vám i za všechno omluvit,“ řekla jsem a Carlisle přikývl. Nic víc. Esmé se na mě mateřsky usmála a já se otočila na Edwarda.

„Můžu si s tebou promluvit?“ řekla jsem a vyskočila ven z otevřeného okna. Slyšela jsem Emmettův tichý smích a potom ránu. Rosalie si ho nejspíš zklidňuje.

„Bello, co se to s tebou děje? Myslel jsem, že budeš ráda, až mě uvidíš. Ani nevíš, jak já tebe rád -“ řekl Edward, ale já ho přerušila.

„Vidím? Ty mě rád vidíš? To myslíš vážně, Edwarde?“ řekla jsem a nadzvedla jedno obočí.

„Proboha, Bells, nech toho. Nepsala jsi náhodou v tom dopise, že mi nebudeš nic vyčítat?“

„To ano, ale také jsem ti psala, že nemám čas. Chtěla jsem konec. Klid. A ty tohle? To snad nemyslíš vážně. Co se mě třeba nejdříve zeptat, jestli takovej život chci?“ řekla jsem.

„Vždyť jsi mě prosila, ať tě přemění. Pořád si říkala, že -“

„Ano, ale to bylo předtím, než jsi mě opustil. Chtěla jsem být s tebou. Navždy. A ty? Nejspíš jsem pro tebe nebyla dost dobrá, co? Víš, tři dny jsou docela dlouhá doba na to, aby si člověk srovnal myšlenky. A to jsem přesně já udělala. Nech mě na pokoji, Cullene. Navždy,“ řekla jsem a otočila se k lesu, rozhodnutá odejít.

„Bello, já tě miluju, copak to nechápeš?“

„Ale já tebe ne. Nesnáším tě. Tak se s tím smiř!“ Asi jsem to přehnala, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Odcházela jsem od rodiny, domova. A od svého milovaného.

Byla jsem rozhodnutá žít nový život. Život bez Edwarda Cullena.

Edward:

„Bello, ale já tě miluju, copak to nechápeš?“ zeptal jsem se, udivený jejími slovy. Byla jiná. A já to nechápal.

„Ale já tebe ne. Nesnáším tě. Tak se s tím smiř!“ zařvala na mě a tím mi skoncovala s celým mým životem. Bylo to jako nůž do srdce.

Kdybych ji viděl šťastnou s někým jiným, dokázal bych se s tím smířit. Ale takhle?

Rozešel jsem se do garáže. Pro mě je teď jediné osvobození.

Volterra.

Autor: Vellu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek S láskou, Bella II.: