Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Říct promiň nestačí!

23.03.2011 (17:00) • enchantress • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 5122×

Seděla jsem na naší louce a dívala se na zapadající slunce a paprsky, které dopadaly na mou diamantovou pokožku. Byl to kouzelný pohled, ale bolestnější vzpomínky. Milovala jsem ho a byla jsem ochotna mu dát mou věčnost. Jenže on toho využil. Vzal si všechno. Mé mrtvé srdce, štěstí a dceru. Dceru, za kterou jsem bojovala do konce, ale boj jsem prohrála.

Ptali jsme se jí, s kým chce být, a ona si vybrala otce a rodinu. Co jsem měla čekat? Vždyť já byla vždycky obyčejná dívka. Když jsem se stala upírkou, myslela jsem si, že bude všechno dokonalé, ale nebylo.

Pár let po svatbě mě začal podvádět s upírkou. Taťána se jmenuje. Tím začaly první hádky, které trvaly klidně i pár hodin, ale po pár měsících jsem to nevydržela a požádala o rozvod. On to s radostí podepsal a ještě mi řekl, že mi Renesmé nenechá. Tu, za kterou jsem bojovala už od samotného začátku. Ještě než se narodila, bojovala jsem za ni. To on ji chtěl zabít a já to nedovolila. Tak proč teď musím sedět na téhle louce a vzpomínat nad krásným obdobím, které skončilo?

Pět zpropadených let uběhlo. Od té doby jsem neviděla nikoho z mé rodiny. Byla jsem sama, bez nikoho. Má malá Renesmé už ani není malá. Tento rok má slavit opravdové osmnácté narozeniny. Když jsem ji viděla naposledy, už vypadala na osmnáct. Byla to mladá dívka s jiskřičkami v očích a dolíčky na tváři.

Byla, a věřím, že je pořád kouzelná. Vždyť vznikla z lásky, která vyprchala jako pára nad hrncem. Vzlykla jsem. Život je tak nespravedlivý a já ho začínám nenávidět. Chtěla bych ji vidět, chtěla bych ji znova obejmout a říct jak ji mám ráda, ale je mi to dovoleno? Není!

Vstala jsem ze země a rozběhla se do domu, který patřil Cullenům. Vím, že bych tam neměla chodit, ale musím. Musím si připomenout, jaké to bylo, když jsem každé ráno šla do pokoje Renesmé, abych ji vzbudila. Běžela jsem tak rychle, jak to mé síly dovolovaly. Za chvíli se před mou osobou objevila obrovská vila. Usmála jsem se a šla ke dveřím.

Pomalu jsem je otevřela, a když jsem vešla, zjistila jsem, že se nic nezměnilo. Jen nábytek byl zakrytý bílými plachtami. Chtěla jsem jít do prvního patra, kde jsem měla pokoj s Edwardem, ale zazvonil mi telefon. Podívala jsem se, kdo mi volá, ale číslo bylo neznámé.

„Prosím?“ zeptala jsem se do telefonu.

„Mami?“ zeptal se mě známý hlas, který patřil mé dceři.

„Renesmé?“ vydechla jsem úžasem. Nikdy jsem netušila, že by se mi má dcera ozvala.

„Ano, jsem to já,“ řekla mi a já měla sto chutí skákat dva metry vysoko.

„Kde jsi?“ zeptala jsem se hned.

„Nevím, kde přesně, protože mě to ani nezajímá,“ špitla a já byla nejšťastnější na světě.

„Smím tě někdy vidět?“ zeptala jsem se opatrně a neměla jsem daleko k pláči bez slz.

„Samozřejmě, maminko,“ řekla mi má dcerka, kterou jsem neviděla dlouhých pět let. Byl to tak nádherný pocit slyšet hlas mé dcery a zároveň osoby, které jediné ještě věřím.

„To jsem ráda,“ špitla jsem a opřela se o stůl, který tu byl. Až teď jsem si uvědomovala, že se nacházím v jídelně. Díra v hrudníku se ještě více otevřela.

„Mami?“ ptala se mě do telefonu, ale já neodpovídala. Bolest byla příliš velká. Příliš velká na to, abych měla odvahu povídat. Telefon mi upadl na zem a já se zhroutila k zemi. Začala jsem vzlykat. To jediné mi bylo dovoleno. Vzlykat, ale slzy si stejně cestu nenašly. Ignorovala jsem telefon, z kterého se pořád ozýval hlas mé dcery. Byla jsem znovu ve svém světě. Byl to svět, který jsem si za těch pět let vytvořila.

Byla jsem v něm šťastná a nic nevnímala. V podstatě to byly vzpomínky, ale proč tenhle svět znovu přišel? Proč teď, když se mi ozvala dcerka?  Zavřela jsem oči a začala přemýšlet. Nikdy mi pořádně nedošlo, proč odjeli všichni. Proč neodjel jenom Edward? Nessie by možná byla se mnou, ale odjela i rodina. Rodina, v kterou jsem tolik věřila a myslela jsem si, že mě nezradí. Ale znovu jsem se mýlila. Kolikrát jsem se v životě mýlila? Nejméně stokrát a to se ještě držím při zemi.

Ty omyly bych mohla rozdělit, ale asi čtyři jsou nejhlavnější. Ten největší je, že jsem se přistěhovala do tohohle městečka jménem Forks. Druhý a opravdu nejhorší je, že jsem se zamilovala do upíra jménem Edward Cullen. Další omyl mého života je, že jsem mu odpustila, když jsme byli ve Volteře. A ten poslední? Ten poslední omyl je, že jsem svolila, aby si mě vzal. Prý upíří manželství je věčné. To naše trvalo čtyři roky plus rok hádek a výčitek.

Bylo to hrozné. Tolik to bolelo, a když se na malý moment zdá, že se mi vrátí dcera, tak zkolabuju. Nesmím! Musím být silná a musím potkat svou dceru. Možná to je poslední příležitost, abych jí mohla říct, jak ji mám ráda a jak mi chyběla. Zvedla jsem se ze země a ihned vzala telefon. Vytočila jsem to číslo a chvíli čekala, ale nic. Nikdo to nezvedal.

„Sakra!“ zakřičela jsem a zkusila vytočit číslo, které patřilo mé nejlepší kamarádce a sestře v jednom. Alici. Pořád jsem ji brala jako sestru, protože na ni se nedá zapomenout. Nedá se zapomenout na ty psí oči, které dělávala, když chtěla jet na nákupy. Její soucitný pohled, když musela odjet. Počkat! Tady něco nehraje. Všichni členové kromě Edwarda měli soucitný a ublížený pohled. Nemohli odjet z vlastní vůle, protože to by neměli ty pohledy.

Chvíli jsem ještě čekala a pak se na druhém konci ozvalo zašustění.

„Prosím?“ zeptala se Alice.

„Alice?“ zeptala jsem se.

„Bello!“ zapištěla nadšením a já se musela usmát.

„Alice, kde bydlíte?" zašeptala jsem.

„Bello, nejezdi… Nejde to, protože Taťána má dar,“ zašeptala, jakoby nemohla mluvit.

„Alice, jaký dar?“ zeptala jsem se naléhavě.

„Může komukoliv něco vnutit. Funguje to přes mysl,“ špitla smutně.

„Alice, asi jsi zapomněla, že mám dar,“ řekla jsem trochu vyrovnaně.

„Bello, musím končit. Bydlíme tam, kde jsme bydleli, než jsme přijeli do Forks,“ řekla v šifře a zavěsila.

Začala jsem pátrat po tom, kde bydleli. Přemýšlela jsem trochu déle, protože jsem si nemohla vzpomenout. Vím, že bydleli s jejími přáteli. Myslím, že se jmenovali Denaliovi, a hned mi to docvaklo. Denaliovi. To znamená, že bydlí v Denali. A Denali je na Aljašce. Vyběhla jsem z toho domu a utíkala do svého skromného domečku.

Vzala jsem si doklady a peníze. Naházela jsem to do kabelky a popadla klíčky od auta. Vyběhla jsem k autu a nasedla. Vyjela jsem směr letiště, které bylo v Seattlu. Můj cíl byl jediný, a to zachránit rodinu, kterou tolik miluji.

O pár hodin později v Denali

Roztáhla jsem svůj štít, abych byla zatím v bezpečí. Věděla jsem, že to nemusím přežít, ale za tu pomstu mi to stálo. Zabočila jsem na lesní cestu, která nešla moc vidět. Nevěděla jsem, kde přesně jsem, ale podle vůně tu museli někde být. Byla tak silná, že jsem najednou byla přesvědčená o tom, že tu jsou. Sešlápla jsem plyn ještě silněji. Nedivila bych se, kdybych teď dostala smyk a narazila do stromu, protože já tu smůlu mám pořád.

Najednou se přede mnou objevila obrovská vila, která byla hodně podobná té, co byla ve Forks. Vystoupila jsem a pořádně třískla dveřmi. Ať jen ví, že tu jsem. V sobě jsem najednou měla jasný cíl, a to zničit Taťánu. Upíří rychlostí jsem se přemístila před dveře a slušně zazvonila. Nechci přece, aby hned Edward věděl, že mu jdu zabít jeho lásku.

Chvíli jsem čekala a pak se dveře otevřely. Stála tam vysoká upírka, která měla blonďaté vlasy a zlaté oči. Dívala se na mě s bolestí v očích, ale na tváři jí hrál úsměv. Byla to ona. Byla to Rosalie, která mi tehdy pomohla, a já jsem jí za to nesmírně vděčná.

„Bello,“ zašeptala a já se usmála.

„Rose, taky tě ráda vidím, ale teď si musím něco vyřídit,“ řekla jsem a ona pochopila. Ustoupila mi, abych mohla vejít. Ocitla jsem se v hale, která byla sladěna do červené. To určitě nemohla vymyslet Esmé. Ona měla ráda světlé barvy a hlavně neměla takový vkus. Najednou byla u mě Rosalie.

„Bello, ona je silná. Nevěřím, že se jí ubráníš,“ řekla mi se smutkem v hlase, ale já ji ignorovala. Vyšla jsem schody a ocitla se v prostorném obývacím pokoji, který byl opět sladěn do červené. O Taťáně jsem si začala myslet, že není normální, protože kdo se má pořád dívat na barvu krve? Jestli jí to dělá dobře, tak by se s tou barvou měla rozloučit, protože za chvíli už bude spálená na popel.

Pohledem jsem přelítla obývací pokoj a zírala na pohovku. Seděl tam Edward a ona. Odkašlala jsem si a do obývacího pokoje se přiřítil zbytek rodiny. Všichni na mě hleděli jako na zjevení, ale pohled na mou dceru mě uklidnil. Lehce jsem se na ni usmála a přešla k pohovce. Edward se chystal něco říct, ale já ho zastavila.

„Vidím, že se v tom vyžíváš!“ křikla jsem na ni. Ona se chvíli soustředila a chtěla mě ovládnout, ale to se jí nepovedlo.

„Proč to nefunguje?“ zeptala se sama sebe a já v ten moment zaštítila svou rodinu, ale Edwarda ne. Však on si poradí.

„Překvapená?“ zeptala jsem se a ona kývla. Hrála si na neviňátko, kterým nikdy nebude. Musela jsem se usmát a pomalu jsem se k ní začala přibližovat.

„Asi nevíš, že jsem mentální štít,“ řekla jsem odhodlaně a s úsměvem na tváři.  Ona měla najednou strach v očích.

„Nezabíjej mě,“ škemrala, ale to já jen tak v úmyslu neměla.

„Řekni mi, proč jsi mi vzala dceru!“ křikla jsem na ni. Není nic horšího, než být bez svého dítěte pět let, když víte, že bude žít věčnost.

„Protože si ji nezasloužíš!“ odpověděla mi najednou s klidem.

„A ty jo?“ zeptala jsem se otráveně.

„Samozřejmě!“ řekla s úsměvem a vysmívala se mi do tváře. Byla jsem vzteklá a měla sto chutí ji teď hned zabít, ale vyrušila nás Rosalie.

„Ty nevíš nic! To ona za ni bojovala a ten grázl, co sedí vedle tebe, ji chtěl zabít. Nechtěl dceru, ale pak byl rád, ale ty? Ty jsi obyčejná…“ Nedopověděla a já zakroutila hlavou.

„Bohužel tě teď zabiji, protože ty si nezasloužíš rodinu, jako jsou oni!“ řekla jsem jí a ona na mě zaútočila. Tak to si snad dělá srandu. Chce boj? Má ho mít.

„Dobře… Chceš bojovat, ale venku,“ řekla jsem jí a vyšla ven. Tam začal teprve boj na život a na smrt. Byla silná a já jednu chvíli prohrávala, ale nakonec se mi povedlo to, co jsem chtěla. Oddělila jsem její hlavu od těla. Z kapsy jsem vytáhla sirky. Škrtla jsem a hodila je na její tělo. Pak bylo na mě všechno moc rychlé. Viděla jsem Edwarda, jak se řítí proti mně. A to bude můj konec.

Nejdříve měl v očích vepsanou zlost, ale pak smutek a… Lásku? Došel ke mně a sledoval mě.

„Prosím, odpusť mi,“ začal mě prosit, ale já na to neměla. Ted si jen tak přijde a bude mě žádat o opuštění?

„Říct promiň nestačí,“ špitla jsem a odešla k rodině. Opět si vzal část mé osoby. Chce mě zničit nebo mě opravdu miluje?

„Bello,“ usmála se na mě Esmé a hned mě objala. Usmála jsem se a najednou jsem kolovala z náruče do náruče. U Nessie jsem se zastavila a začala ji drtit v náručí. Tolik mi chyběla. Nevěděla jsem, co jí říct. Nevěděla jsem nic, ale díra v hrudníku se zacelovala. Byla jsem šťastná, ale přitom zmatená. Co mám říct Edwardovi? Mám mu odpustit nebo ne? Uvidíme, ale teď se musíme vrátit domů. Domov je a vždy bude ve Forks, ale bohužel tam jedeme jen na chvíli. Pak odjedeme zase o stát dál, abychom nebyli nápadní…

O pět dlouhých let později

Právě jsme se nastěhovali do jednoho malého městečka v Kanadě. Slunce tu svítí třicetkrát do roka a to jsou ideální podmínky pro nás. Právě jsem vybalila poslední krabici a lehla si na postel. Je zajímavé, jak se všechno změnilo. Všechny vztahy v rodině se změnily, ale Esme s Carlislem zůstali spolu a samozřejmě Renesmé a Jacob. Když mi ti dva oznámili, že budu babičkou, tak jsem málem dostala infarkt, ale nemohla jsem nic namítat. Vždyť já Renesmé měla taky v osmnácti. A Edward? Edward je teď s Alicí. Jak říkám všechno je přeházené. Rosalie je s Jasperem a já? Má láska je Emmett. Sice na něj někdy vyjedu kvůli tomu, že dělá vtípky, ale to k němu patří. Prostě taková rodinná idylka, až na události, na které se každý snaží zapomenout, ale upírům to tak lehce nejde.

Samozřejmě nikdy nezapomenu na období, kdy jsem byla s Edwardem, ale musím přiznat, že s Emmettem se budeme za týden brát. Připadám si jako v pohádce a možná to i pohádka je.