Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Raději zemřít, než být bez tebe

28.08.2011 (15:00) • DarkFireflies • FanFiction jednodílné • komentováno 38× • zobrazeno 4108×

(Doporučuji, aby jste si tuto píseň pustili, je opravdu skvělá)

Pohled: 3. osoba

Hnědovlasá dívka seděla skrčená na dřevěné židli a hleděla otevřeným oknem ven. Přemýšlela nad životem, nad životními cestami, které člověk musí projít.

Někteří lidé mají před sebou lehký život. Je to, jako by mohli jít celý život po rovné cestě, kde nejsou žádné karamboly. Jiní se na cestě životem dostanou do slepé uličky a jen těžko z ní hledají cestu ven. A někdo má zase před sebou dlouhou a poměrně lehkou cestu, ale ani tak po ní nejde. Poté je tu také ta nejhorší alternativa. To když život, který by měl před sebou mít ještě pořádnou štreku, najednou končí, jeho cesta již dál nepokračuje. A to byl případ této dívky. Lékařská zpráva jí ohlásila, že ji čeká jen pár dní, nebo pokud bude mít štěstí, tak týdnů, života. Vážná nemoc měla přerušit její život dříve, než měl vůbec šanci pořádně začít.

Co by většina lidí udělala, kdyby něco takového zjistila? Někteří by celé dny proplakali a na nemocničním lůžku čekali na svou smrt. Jiní by si zase užívali každou minutu, která by jim ještě zbývala. Zbývající čas by strávili se svou rodinou, nebo by se snažili dohnat to, co doposud nestihli. Své poslední dny by prožili naplno, vše by dělali s vědomím, že je to naposledy. A ten zbytek? Ten by hledal možnost, naději. Do poslední chvíle by věřili v uzdravení.

Tato dívka by se ale neřadila do žádné ze zmiňovaných skupin. Přemýšlela o smrti jako o vysvobození. Jako jedna z mála o své nemoci věděla již dříve. Nebo možná nevěděla, ale tušila, že to, co se s ní děje, není úplně v pořádku. Lékaře nevyhledala. Vyšetření absolvovala až potom, co si jejích zdravotních obtíží všiml její otec. A to bylo bohužel až příliš pozdě. Dívce již nebylo pomoci.

Ona sama ale byla přesvědčena, že ji na tomto světě vůbec nic nedrží. Ve svém životě měla spoustu utrpení, o kterém nikdy s nikým nemluvila, nedávala ho najevo. Ale trpěla, trpěla více, než si kdokoliv jiný v jejím okolí dokázal představit. Již několikrát sešla z cesty, moc dobře znala slepé uličky a karamboly na své cestě životem. Na cestě, která měla skončit ještě dříve, než ona tušila.

Ale i ona měla něco, co chtěla stihnout dříve, než odejde na druhý břeh. Chtěla si znovu připomenout nejšťastnější období svého života. Období, které odešlo společně s jejím milovaným, období, které bylo již více než dva roky pryč. Vzpomínky na ten nejkrásnější rok v jejím životě jí sice vypalovaly do hrudi obrovskou díru, ale nebylo to jedno, když její cesta měla po pár krocích končit?

Pohled: Bella

Venku začínalo pršet, po obloze plulo několik černých mraků. Na takové počasí jsem byla zvyklá z Forks. Tam někdy pršelo i týden v kuse. To byl také jeden z důvodů, proč jsem odtamtud odešla. Takové počasí jsem vždy nesnášela. Ale hlavně jsem tam již nedokázala dále žít bez něj. Vše mi ho připomínalo. Stále jsem měla před očima jeho hřejivý úsměv. Na ruce jsem cítila stisk jeho studené ruky a stále dokola jsem slyšela jeho smích, který mi připomínal cinkání rolniček. Hrozně moc mi chyběl. Bez něho jsem nebyla nikým. A teď už to bylo stejně jedno.

Pohledem jsem přejela přes cár papíru, který jsem držela v ruce. Lékařská zpráva. Zpráva o tom, že mi zbývá jen pár dní života. Mně samotně to nevadilo, smrti jsem se nebála a do jisté míry to pro mě bude i osvobozující. Spíše mi dělalo starosti, co bude s rodiči. Nechtěla jsem jim říkat, co mi je. Ať žijí v sladké nevědomosti, dokud to ještě jde. Ale mě ještě čekala jedna povinnost. Musela jsem to udělat, kvůli sobě ano. Musím se vrátit do Forks. Musím se podívat po všech těch místech, kterým jsem se snažila vyhnout. Tenkrát to moc bolelo. Dneska to bude bolet také. Ale záleží na tom, v jakém stavu odejde má duše z tohoto světa? Já myslím, že ne.

Asi bych ještě měla navštívit rodiče, ale neudělám to. Asi bych to nezvládla, nebo bych se podřekla. A takhle to pro ně bude lepší. Snad.

Vstala jsem od stolu a zmuchlanou lékařskou zprávu jsem hodila do přeplněného odpadkového koše. Ze skříně jsem vyndala malou tašku a naházela do ní pár kusů oblečení a hygienické potřeby. Spěchala jsem. Bylo to nutné, přece jen jsem nevěděla, jestli se zítra ještě probudím. A musím to ještě stihnout.

Do jedné ruky jsem popadla sbalenou tašku a přes rameno jsem si přehodila kabelku. Před domem stálo mé auto. Sice jsem si nebyla jista, jestli je stavěno na tak dlouhou cestu, ale nedalo se nic dělat.

Řídila jsem celý den i celou noc. Nechtěla jsem se nikde zdržovat, ale když jsem konečně uviděla ceduli Vítá vás město Forks, byla jsem již absolutně utahaná. Ale co, já to zvládnu. Nemůžu ztrácet čas.

Jako první jsem si to namířila ke škole. Bylo hodně brzy ráno, ale doufala jsem, že ve škole někdo bude. Tedy někdo jiný, než školník. Toho by se mi asi nepodařila vzbudit.

Zaparkovala jsem auto a ani jsem se ho neobtěžovala zamknout. Kdo by tu mou rezavou plechovku kradl? A i kdyby, stejně mi již k ničemu nebude, nebo snad ano? Vyběhla jsem schody a začala si prohlížet zvonky. Bylo jich tam pět – sekretariát, školník, sborovna a dva nepopsané zvonky. Protože mi bylo jasné, že školníka nevzbudím ani motorovou pilou a ve sborovně asi ještě nikdo nebude, zkusila jsem zazvonit na sekretariát. Když jsem začala ztrácet naději, že by mi mohl někdo otevřít, dveře se přeci jen otevřely. Stála v nich má bývalá učitelka matematiky a z neznámého důvodu na mě zírala jako na přízrak.

„Isabello, co tady děláš, navíc v tak nekřesťanskou hodinu?“ zeptala se a unaveně si promnula oči.

„Měla bych na vás otázku. Mohla bych se podívat do učebny biologie?“ Matikářka na mě pouze vyjeveně zírala, ale po několika minutách přemlouvání mě do učebny zavedla a vrátila se zpátky do sborovny.

Podívala jsem se na lavici, kde jsme s Edwardem seděli. I tento pohled mě bolel, jako kdyby mi někdo zaživa vypaloval do hrudi obrovskou díru, jako kdyby mé srdce cupovali na malé kousíčky. Stále jsem ho tam viděla. Jeho karamelové oči svítily v jeho nádherném, sněhobílém obličeji. Byl tak nebesky krásný, vypadal jako anděl. Nejenže tak vypadal, on se tak i choval.

Sedla jsem si na židli, na které dříve sedával on, a myslela na jeho tvář. Vyrušilo mě až zvonění školního zvonku, které mi oznámilo, že je nejvyšší čas opustit tuto místnost. Bleskově jsem proto přešla školní chodbu a vydala se zpátky ke svému autu, které stálo na místě, přesně jak jsem čekala. Nasedla jsem do něj a vydala se k další zastávce. Celou cestu jsem myslela na Edwarda. Celé dva roky jsem si na něj zakazovala myslet, ale stejně mi to k ničemu nebylo. Každá myšlenka, i přes mou snahu, patřila jemu, zdálo se mi o něm, všude jsem ho viděla a slyšela. Zezačátku jsem si vždy, když jsem na něj myslela, připadala osamocená, prázdná a zbytečná. O nějakou dobu později jsem ale zjistila, že na něj myslet musím. Má mysl to vyžadovala. Takže jsem se utápěla v bolesti, která se o něco později změnila v otupělost. A procházela jsem ještě mnoha dalšími fázemi. Po nějaké době jsem si třeba snažila namluvit, že ho nenávidím. Ale nebylo to možné. Ať už mi ublížil jakkoli, stále jsem ho milovala. Milovala jsem ho tak moc, že na nenávist již v mém srdci nezbylo místo. Ať jsem se snažila sebevíc, zapomenout jsem na něj nedokázala. Člověk si ale zvykne na cokoliv, dokonce i na bolest. Po čase jsem se ji naučila brát jako svou součást. Dokázala jsem žít alespoň trošku normální život.

Ale jak moc byl ten život normální, když jsem se kvůli němu již nechala málem zabít? Věděla jsem, že se se mnou něco děje. Cítila jsem bolest. Ale byla jsem na ni již tolik zvyklá, že mi to dlouhou dobu nepřišlo divné. Nedokázala jsem odlišit mentální bolest od té fyzické.

Cestu jsem znala nazpaměť a odřídila jsem ji zcela automaticky. Dostala jsem se před dům, který byl již více jak dva roky opuštěný a neudržovaný. Po zdech se pomalu plazil plevel. Zahrada byla zarostlá a barva domu již značně zašlá. Ale byl to dům, ke kterému se vázalo tolik vzpomínek. Pravda, bolestivých vzpomínek, vzpomínek na něj. Ten dům mi bez něj a bez jeho rodiny připadal hrozně prázdný. Hrozně mi chyběl. A nejenom on, ale také Alice. Moje jediná kamarádka. Bez ní jsem zůstala již úplně sama. Neměla jsem se u koho vybrečet, nemohla jsem nikomu říct, jak hrozně moc mi Edward schází. Byla jsem sama. Úplně sama. A to mě užíralo.

Byla jsem sama na svůj zpackaný život a teď budu sama na smrt. Na smrt, která bude nejspíš stejně zpackaná jako můj život. Smrt, která bude pro mě vysvobozením. Jediný, komu budu chybět, budou rodiče. Ale zvyknou si. Kdybych měla takovou nemoc před třemi lety, snažila bych se najít nějaké řešení, hledala bych něco, co by mi mohlo pomoct. A to jen proto, abych ho tady nenechala. Jenže až teď chápu, že by mu to bylo jedno. A bude mu to jedno i teď. Tedy, jestli se o tom vůbec někdy dozví…

Přišla jsem k vratům a očima přejela zahradu. Pod trávou, která by mi sahala až do pasu, vykukovaly zvadlé květiny, které sem, kdysi dávno, zasadila Esmé. Ach, Esmé. I ta mi chyběla. Její přístup, její chování. Měla jsem ji hrozně ráda. Ale ona odešla, stejně jako Edward a Alice. Nechali mě tady. Nikdy jim na mně nezáleželo. Byla jsem hračka. A Edward si zahrál, potrhal mě a zahodil. Odešel se slovy, že mě nemiluje. Proč?

Naposledy jsem se ohlédla a opět jsem vyrazila ke svému autu. Už zbývala pouze dvě místa, která jsem chtěla vidět. Rozhodla jsem se, že jako první navštívím to vzdálenější místo – Port Angeles.

Tohle město se vůbec nezměnilo, vypadalo stále stejně. Byly tam stejné obchody, stejné domy a také stejná atmosféra. Pohlédla jsem na budovu, která byla již značně oprýskaná. Byla to restaurace, ve které jsme spolu seděli poté, co mě zachránil před těmi idioty, na které jsem tady narazila. Tak ráda bych se vrátila v čase. Asi bych měla říct, že kdyby se čas opravdu vrátil, nikdy bych na Edwarda nepromluvila, protože by mne potom nemohl opustit. Ale to nejde. Já nelituji toho, co jsem s ním prožila. Raději teď budu trpět. Raději budu překonávat tu nekonečnou bolest, kterou cítím po celém těle, ale především u srdce, které se mi pomalu, ale jistě, mění v pouhý popel. Ale co, já celá za chvíli budu na popel. Za pár dní, možná týdnů.

Ještě jednou jsem si prohlédla tu starou budovu a šla se projít po okolí. Hlavou mi stále dokola šrotovala jediná otázka. Proč? Proč odešel, proč mě tady nechal, proč si se mnou takhle hrál?  To v něm vážně nebylo kouska citu? Bavilo ho to? Bože, proč jsem byla tak naivní? Jak by se mnou mohl zůstat někdo jako on. To by bylo nemožné, nerealistické. Ale byl to krásný sen. Sen, který jsem nerozeznala od reality. Byla jsem tak hloupá! Nejraději bych si teď rvala vlasy. Zbytečně jsem zničila všechno. Svůj život, svou duši a také život svých rodičů. Kdybych se do něj nikdy nezamilovala, nikdy bych nemusela trpět a taky bych na svou nemoc přišla dříve, protože bych bolest nezařazovala k duševní bolesti. Možná, že je to špatné, ale ani tak nelituji. Nelituji a nikdy nebudu litovat jediné minuty, jediné vteřiny, kterou jsem strávila s tebou. Ať chci, nebo ne, je to tak.

Prošla jsem několik zašlých a polorozpadlých ulic. Překvapilo mě, nakolik zůstalo město stejné. Vše mi tady ale připomínalo minulost. A ta se nevrátí.

Ucítila jsem palčivou bolest a hlava se mi začala točit, jako kdybych byla na horské dráze. Na bolesti, které mi způsobovala má nemoc, jsem si již zvykla, ale tohle bylo horší. Bylo mi úplně jasné, co to znamená. Blíží se konec. Už ho mám na dosah ruky, ale ještě po něm nemůžu sáhnout. Před smrtí chci vidět ještě jedno místo. To nejdůležitější. Dala jsem si hlavu mezi kolena a čekala, kdy závrať přejde. Když odezněla natolik, abych se mohla alespoň postavit, vydala jsem se vrávoravým krokem ze zapadlé ulice, ve které jsem se právě nacházela. Nakonec se mi podařilo dojít k autu, ale bylo mi jasné, že v tomto stavu řídit nemohu. Cestou jsem několikrát spadla, takže mé oblečení bylo celé od krve. S vynaloženou námahou jsem se nakonec v těsném autě převlékla. Protože jsem nevěděla, jak bych si oblékla džíny, vzala jsem bílé šaty, které jsem dostala od Renée jako dárek k maturitě. Poté jsem poodešla od auta a stopla si taxík.

Nechala jsem se zavézt až na silnici, která vedla k La Push. Sice se mi to dost prodražilo, ale bylo mi to jedno. Vedle silnice se nacházely rozlehlé lesy, v kterých jsem po Edwardově odchodu trávila většinu času. Hledala jsem naši louku. Doufala jsem, že mi pomůže od bolesti. Když jsem ji ale našla, když jsem ztratila svůj cíl, něco, na co jsem se mohla upnout, bylo mi ještě mnohem hůř. Nějaký čas jsem trávila každou volnou chvilku právě na té louce. Brzy jsem toho nechala. Bylo to pro mě ještě horší. Jestli to tedy vůbec šlo.

Byla jsem si jistá, že bych tam trefila i poslepu. Tolikrát jsem tam byla, tolikrát jsem tam seděla a sledovala slunce.

Prorážela jsem si cestu trním a zlomenými větvemi. Přesně jsem věděla, kde mám zahnout, abych se bezpečně dostala na louku. A také jsem na ni po několika minutách došla. Hlava se mi točila, ale já jsem v sobě sbírala poslední síly, protože jsem si byla jista, že smrt již na mě čeká. Za chvilku nejspíše skončí jeden bezvýznamný život. Přijdu o život, znovu. Protože jsem pochopila, že o život nemusím přijít jen smrtí. A smrt je rozhodně lepší než to, co mě potkalo. Teď již budu mít klid. Upadnu do věčného nevědomí, do ticha, do tmy. Budu mít od všeho pokoj.

Rozhlédla jsem se po tom nejnádhernějším místě, jaké kdy mohlo existovat. Vypadalo to, jako by snad tu trávu někdo sekal. Byla krásně souměrná a krátká. Mezi stébly vykukovaly polní květy, které měly snad všechny barvy duhy. I přesto, že dnes bylo zcela zamračeno, na louku dopadal pruh slunečního světla a rozzářil každý centimetr tohoto dokonalého místa. Dešťové kapky se leskly jako perly a zdobily okvětní lístky.

Po tváři mi stekla slza, kterou jsem zatlačovala již od rána. Tohle ale bylo místo, kdy jsem mohla brečet, kde jsem mohla křičet, kde jsem si konečně mohla uspořádat své myšlenky. Až teď mi došlo, co pro mě toto místo znamená. I přesto, že tu nebyl se mnou, tady jsem si mohla lehko nalhávat, že se mnou stále je. Tady bych věřila všemu. Ale neznamenalo to, že by má bolest byla menší, nebo zmizela. Ne. Ta nezmizí nikdy. Tedy, myslím samozřejmě tu krátkou dobu, kterou ještě strávím na tomto břehu.

Lehla jsem si do mokré trávy a zavřela oči. Vzpomínala jsem na ty okamžiky, kdy tu byl se mnou. Kdy mě držel za ruku, a já cítila motýlky v žaludku. Na jeho karamelové oči, na jeho bronzové vlasy. A najednou tam se mnou zase byl. Chvilinku jsem se nechala unášet představami. Pak jsem ale otevřela oči a prudce se zvedla do sedu. On už nepřijde. Já za chvíli zemřu a již ho nikdy neuvidím. Způsobuji si pouze hroznou bolest.

A mně to najednou bylo jasné. Nechci být bez něj již ani jedinou minutu. Chci mít klid. Od všeho. Rozechvěle jsem se postavila a ve snaze zmenšit svou bolest, jsem začala křičet.

„Chci raději zemřít, než být bez tebe! Prosím! Prosím!“ křičela jsem stále dokola. A v tu chvíli mě pohltila tak šílená bolest, že jsem byla nucena kleknout si do trávy. Bylo mi jasné, co to znamená. Mému přání bylo vyhověno. Umírám. Je konec...

Pohled: 3. osoba

„Chci raději zemřít, než být bez tebe. Prosím! Prosím,“ zopakovala naposledy dívka a padla na kolena. Po tvářích jí tekly slzy bolesti. Ale nebrečela kvůli fyzické bolesti, která jistě byla obrovská, ale kvůli té duševní. Ta totiž bolí nejvíce. Přesně jak praví jeden citát: Jizvy, které jsou vidět, jistě bolí. Ale ty, které nevidíme a jsou skryté v naší duši, bolí mnohem, mnohem víc. A tato hnědovláska to moc dobře věděla. Ještě chvíli tiše ležela na zemi a potom její srdce uhodilo naposledy. Její cesta byla u konce. Ji už čekal jen klid. Bylo to pro ni vysvobození z pekla, které jí připravil někdo, koho z celého srdce milovala. Jenže on nepřipravil peklo pouze jí, ale také sobě. Trpěl jen proto, že chtěl pro svou nejmilejší šťastný život. A nikdy by ho nenapadlo, že díky tomuto rozhodnutí zemře. Zabil jedinou bytost, kterou miloval více, než cokoliv a kohokoliv jiného.

Možná to byl osud, kdo tomu tak chtěl. Jen pár hodin po dívčině smrti, se znovu sešly cesty dvou mrtvých srdcí. Chlapec, kterému srdce neudeřilo již více než sto let, se vydal na louku. Na louku, která se stala jedné dívce osudnou. Netušil, jak strašný pohled ho čeká.

Dívka, která vlastnila jeho mrtvé srdce, bezvládně ležela na mokré trávě. Hnědé vlasy měla bez lesku a zmáčené ranní rosou. Byla bílá a její kůže byla stejně studená, jako kostka ledu. Sněhobílé šaty, které měla na sobě, pokrývala jedna jediná červená skvrna. Na tváři jí ale hrál spokojený úsměv. Konečně se zbavila spalující bolesti.

Chlapce tento pohled zničil více, než cokoliv jiného. V tu chvíli se pro něj přestala země otáčet. Vlastní vinou zabil dívku, kterou miloval, a která milovala jeho. Proč?

Ztichlým lesem zněl ještě dlouhou dobu jej jeden jediný zvuk. Byly to melodické vzlyky. Kdo by se zaposlouchal, uslyšel by melodii. Melodii písně, která vyprovázela mrtvou dívku. Dívku, která ztratila svou cestu. Dívku, která raději zemřela, než aby byla bez něj.

Ano, tato povídka byla asi depresivní. Já ale měla potřebu ji napsat. Doufám, že se vám alespoň trochu líbila a zanecháte komentář. Byla bych moc ráda.

Možná se vám zdá, že Bella brala svou vlastní smrt až příliš dobře. Věřte mi, byl to účel.

Tuto povídku bych ráda věnovala uživatelkám kajka007, Kika57 a MidnightShadow. Zaslouží si to!

Píseň: Damian Rice: 9 crimes (Devět trestných činů). Krásná, i když smutná píseň, která mě inspirovala.

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Raději zemřít, než být bez tebe: