Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » R.I.P.

16.09.2010 (16:00) • Salazaret • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2812×

Seděl jsem ve svém autě a pozoroval přicházející lidi. Vše okolo bylo smutné a ponuré a moje nálada byla o to víc na bodě mrazu. Nechápal jsem, jak se něco podobného mohlo jen stát? Já tomu měl zabránit! Teď bych tu neseděl.

Smutně jsem si povzdechl a donutil se vystoupit. Už takhle jdu pozdě. Nechtěl jsem sem jít, ale je to má povinnost. Kvůli mně se tohle stalo, tak musím nést následky!

Proč jsem se k ní tak upoutal? Proč jsem ji hned na začátku našeho vztahu nenechal být? Mohlo být teď vše jinak. Ona by byla šťastná a její srdce by nikdy nepřestalo tlouct. Usmívala by se tím svým kouzelným úsvěvem, její tváře by lehce zčervenaly. Vždy se mi to na ní líbilo. Ale teď? Jen chlad a smrt. Proč jsem ji nechal zemřít? Neměla se ztratit! Byla tak bláhová a tak moc chtěla zemřít pro někoho jako jsem já. A nakonec se jí to povedlo!

Smrt je součásti života, umíráme, aby jiní mohli žít. Ale u nás je to jiné. Já a má rodina tu budeme věčně. Tohle nebyl život, dokud jsem nepotkat mého anděla v podobě krásné a nemotorné Bells. Byla dokonalou součástí mě samotného. To jak jsem ji mohl opatrovat jako nejcenější poklad světa. Jak jsem ji musel hlídat na každém kroku, aby si neublížila. Ale ona už taková hold byla. Její omamná vůně, která mě tak strašně mučila. Vždy když jsem ji políbil, vždy když jsem se jí dotkl. Pamatuji si ty okamžiky, kdy jsem ji poprvé políbil. Omdlela mi v náručí. Tohle se už nestane, o něčem podobném si můžu nechat jen zdát.

Ona měla žít! Normální a úžasný život. A já ji o něj připravil. Měla si najít někoho lepšího, než jsem já. Měla mít děti... vnoučata. Ale já tohle zadupal do země. Kvůli svému pokrytectví jsem zabil anděla.

Pomalu jsem přešel ke skupince lidí. Všichni byli oblečení v černém a většina z nich neměla daleko k slzám. Její máma stála opřená o svého nynějšího manžela. Tiše vzlykala a hlavou se jí honily nejrůznější vzpomínky. Na dceřiny první krůčky, na to jak jí poprvé řekla mami. Na ty krásné růžové šatičky, co Bells tak nesnášela, ale pro svou mámu by udělala cokoliv. Viděl jsem její baculaté tvářičky, jak protestují. Musel jsem se pousmát. Byla tak roztomilá. Byly to krásné vzpomínky. Ale teď už je to jedinné, co její mámě zůstane. Jen vzpomínka.

„Je mi to moc líto,“ šeptl jsem a lehce jsem potřásl rukou její mámy.

„Jsme rádi, že neumřela sama. Děkuji ti, Edwarde,“ řekla mi na oplátku. Byla to pro mě rána pod pás. Tak ona mi děkuje? To já zabil její dítě, její dokonalou dceru! Měla by mě odtud vyhnat. Měla by mě nenávidět! A ona mi děkuje?

Usmál jsem se na ni, ale nic už jsem říct nedokázal. Raději jsem se šel schovat ke své rodině. Alice se na mě skoro ani nepodívala. Vyčítala si to stejně jako já. Ale vždyť ona za nic nemůže. To vše já!

„Alice, ty za to nemůžeš...“ začal jsem, ale nedovolila mi pokračovat. Tiše na mě zavrčela a tím mi dala jasně najevo, že se do jejich myšlenek nemám plést. Raději jsem ji jen objal kolem ramen a lehce ji políbil do vlasů.

Nemám tyhle obřady zrovna dvakrát rád. Ale tenhle jediný si chci uchovat ve své paměti. Jsou to poslední okamžiky, tady ve Forks. A hlavně bude to důvod se sem jednou vrátit. Možná za rok... Možná za pár desetiletí.

Obloha se zatáhla a během chvíle začalo poprchávat. Obloha plakala nad touhle ztrátou. Kdybych mohl, tak bych taky brečel. Ale tohle nám bylo odepřeno.

Samotný obřad byl opravdu nádherný. Šokovalo mě, kolik lidí se sem přišlo rozloučit. Vždyť Bells tady byla sotva pár měsíců. Ale přesto přirostla k srdci mnohým... Tak jako mně...

„Edwarde? Jdeš?“ optal se mě můj adoptivní otec. Ale zatřepal jsem hlavou. Chci tu být. Chci tu zůstat a přemýšlet. Co by se teď asi dělo, kdyby to dopadlo jinak? Kdybych Jamese zastavil a nedovolil mu jí ublížit!

Setmělo se a jediná pouliční lampa osvětlovala světlý náhrobek.

Milovaná dcera, kamarádka, přítelkyně.

Isabella Marie Swan

*13. 9. 1987

†16. 3. 2005

Navždy zůstaneš v našich srdcích.

Přešel jsem blíž k náhrobku a prsty kroužil po jednotlivých písmenech.

„Ach, Bells...“ šeptl jsem do ticha sychravého večera.

„Edwarde?“ Uslyšel jsem její zvonivý hlásek a okamžitě jsem se za ním otočil.

„Bello? Přece jsi měla zůstat doma! Co když tě někdo uvidí?“ Usmála se na mě a ladným krokem ke mně přišla. Nemohl jsem se na ni zlobit, to prostě nešlo. Koukala se na mě a v jejích rudých očích jsem viděl náznak smutku, ale také štěstí a lásky. Chytila mě za ruku a přitáhla si mě k sobě. Něžně mě políbila.

„Byl to krásný obřad,“ řekla a znovu se usmála.

„To ano.“ Znovu jsem se zahleděl na náhrobek.

„Škoda, že jim nemůžu říct pravdu. Ale je to tak lepší,“ řekla a znovu mě lehce políbila. Pousmál jsem se a naposledy přejel po posledním nápisu na kamenném náhrobku.

Rest in peace...