Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » První upír

12.01.2011 (16:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 5398×

Věnováno Caiovi - za nápad.

Aro vstal a vzal z knihovny tlustý svazek vázaný v kůži. Vypadal velmi staře a Aro s ním zacházel jako se vzácností. Posadil se do křesla a otevřel knihu na prvních stránce. Pak se podíval na tázavě ho sledující gardu.

„Ptali jste se, odkud jsme přišli. V této knize je zapsaná historie upírů. Prvním z nich byl Hekmat... poslyšte jeho příběh.“

Území dnešní Palestiny – o něco méně než 9000 let př. n. l.

Stmívalo se, a tak jsem přiložil na oheň. Tuto noc jsem se rozhodl přijít na to, kdo nám mrzačí stádo. Ovce tvořily spolu s obilím základ naší obživy. Už dvakrát jsme ráno objevili několik zraněných kusů. Jejich ranky byly malé, ale nepřestávaly krvácet a ovce díky nim rychle slábly. Museli jsme je zabít, aby se zbytečně netrápily. To musí přestat. Nemůžeme si dovolit zabíjet ovce jen tak.

Vzal jsem si s sebou pořádný kyj, oštěp a za pasem jsem měl připravený ostrý pazourkový nůž. Byl jsem nejlepší bojovník ve vesnici. Ať už ty rány způsobuje jakékoli zvíře, proti mně nemělo šanci.

Tma neúprosně postupovala a vyrvávala světlu půdu centimetr po centimetru. Brzy už nezbylo žádné kromě toho, jenž vydával můj oheň. Ovce, které až doteď uklidňovala moje přítomnost, náhle znervózněly. Začaly bečet a snažily se natlačit co nejblíž sobě. Do svého středu vzaly jehňata, na kraje shluku se postavily silné kusy.

Rozhlížel jsem se, abych mohl odhadnout, odkud útok přijde. Světlo mého ohně mě ale oslňovalo. Najednou jsem uslyšel žalostné zabečení. Na jedné z ovcí přistál černý stín. Než jsem se k němu stihl dostat, připojil se k němu další. Byly docela malé a vydávaly zvláštní pištění. Ucítil jsem zápach krve, vytékající z ran postižené ovce. Ohnal jsem se po stínu a ucítil bolest v ruce. Z blízkého stromu se oddělilo několik dalších stínů, ale místo aby se vrhli na ovce, zaujal jsem je já.

Cítil jsem ostré drápky, které mi drásaly kůži, a pak se do mě zakouslo hned několik čelistí. Zařval jsem a snažil se je setřást, ale bylo to zbytečné. Vůně mé krve vábila další a mě se začala zmocňovat otupělost. Chtěl jsem bojovat dál, ale mé tělo mě zradilo. Podlomily se mi nohy a já se skácel do trávy. Snažil jsem se zvednout, ale čím víc jsem se o to pokoušel, tím rychleji proudila krev z mých ranek a tím více stínů přilétalo. Nebyl jsem schopen už ani křičet – jediné, čím jsem ještě mohl pohybovat, byla víčka. Viděl jsem spoustu stínů, pokrývající mé tělo tak, že pod nimi téměř nebylo vidět. Lízali krev, která vytékala z mých zranění.

Připadal jsem si, jako kdybych se ocitl ve snu, ze kterého se nedokážu probudit. Celé tělo jsem měl malátné a nedokázal jsem už ani pořádně myslet. Oči jsem měl doširoka rozevřené, protože jsem se bál, že když je zavřu, už se nedokážu přimět znovu pohnout s víčky. A pak se to všechno změnilo. Otupělost začala ustupovat a na její místo nastoupil oheň. Jakmile se mi uvolnila ztuhlá čelist, začal jsem křičet – co křičet, řvát, jak jsem ještě neřval. Dostal jsem se snad do ohniště? Ale jak to, že mě ten oheň nezabije? Proč mu to trvá tak dlouho?

Koutkem mysli jsem si uvědomil, že stíny už na mně nesedí. Nejspíš jim oheň, který nahradil krev v mých žilách, nechutnal. Nedokázal jsem odhadnout, kolik času uběhlo, ale se svítáním se ke mně seběhlo několik mužů z naší vesnice a odnesli mě do chýše našeho kouzelníka. Co nedokázal vyléčit on, nedokázal nikdo. Pokoušel se zjistit, co mi je, mazal mi zranění a ta se začala ztrácet – aspoň podle toho, co jsem slyšel. Oheň v mých žilách ale neustupoval další dva dny. Po čase jsem ochraptěl a stejně – křik neměl smysl. Věděli přece, jak mi je, a nedokázali pro mě nic udělat. Žádal jsem o smrt a byli by mi ji možná i dali, ale nikdo nenašel dost odvahy ukončit mé trápení. Znali jsme se přece léta. Dokud byla aspoň nepatrná naděje, nechtěli mě o ni připravit.

Na sklonku třetího dne se mé srdce rozběhlo ohromujícím tempem. Bilo tak prudce a hlasitě, že jsem neslyšel nic kromě něj. Ticho, které se rozlehlo po jeho posledním úderu, bylo zvláštní. Tak nějak magické. Zapřemýšlel jsem o tom, že smrt je úplně jiná, než jsem si ji představoval. Když teď otevřu oči, spatřím Velkého Otce a svoje předky?

Kolem mě se nic nedělo, a tak jsem to riskl. Byl jsem v chýši sám, to jsem poznal podle ticha, které se tu rozprostíralo. Ve chvíli, kdy jsem to udělal, se ale otevřely dveře a ke mně zavanula tak úžasná vůně, že jsem nebyl schopen odolat. Než jsem si to vůbec uvědomil, už jsem stál. Dvěma skoky jsem dosáhl dveří a bez přemýšlení hmátl po zdroji té vůně. Ucítil jsem slabý odpor, a tak jsem svůj stisk zesílil. Zakousl jsem se do té lahůdky a lačně sál nádherně teplou tekutinu, která hasila pálení v mém hrdle. Vyschla však až příliš rychle. Znechuceně jsem suchou skořápku odhodil stranou a do nosu mě uhodila další vůně. Nemusel jsem přemýšlet – mé tělo zareagovalo samo. Našlo zdroj té vůně a dopřálo mi další a další doušky toho úžasného pití. Nikdy v životě jsem neochutnal nic tak chutného.

Trvalo dlouho, než se rozplynula rudá clona, která zastírala moji mysl. A sotva se to stalo, přál jsem si, aby mi znovu zatemnila rozum. Všude kolem mě ležela mrtvá těla. Ty suché skořápky, jak jsem nad nimi ještě před chvílí přemýšlel, byli mí sousedi, přátelé… můj kmen. Nebyl nikdo, kdo by přežil.

Co se to ze mě stalo? Krvelačná zrůda jako ty stíny, co nám zabíjely stádo. Jenže já byl horší. Nespokojil jsem se s krví zvířat. Neměl jsem už nikoho, nikam jsem nepatřil. Jako v mátohách jsem se potácel vyvražděnou vesnicí, když mi pohled padl na oštěp. Byl ostrý. To bylo řešení. Bez přemýšlení jsem ho vytrhl ze země a namířil ho proti místu, kde ještě nedávno tlouklo mé srdce. Jenže když jsem ho tam chtěl zarazit, oštěp se mi v rukou rozpadl na třísky a pazourek se rozštěpil na tenké plátky. Na mé kůži nezanechal ani nejmenší zranění. Začal jsem místo zkoumat hmatem. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. A pak mi došla další věc. Jak to, že vidím stejně dobře jako za nejjasnějšího dne, když je kolem černočerná tma? Nebe bylo zatažené, jako by drželo smutek za mou vesnici. Pohled mi padl na vědro s vodou. Když jsem spatřil svůj odraz, na rtech mi vykvetl úsměv. Změnil jsem se.

Moje kůže byla nejbledší, jakou jsem kdy viděl. Tvář krásnější než nejpohlednější dívky… Byl jsem nezranitelný, rychlý a silný. Zoufalství nad mým činem mě opustilo. Vždyť já jsem dokonalý. Co záleží na ostatních? Můj život bude jako pobyt na pastvinách Velkého Otce. Byl jsem mu roven, nebo bych ho dokázal zabít?

Postavil jsem se doprostřed prostranství, na němž jsme obvykle vzdávali úctu bohům. Teď ji mrtvoly vzdávaly mně. Stal jsem se Hekmatem – bohem sajícím krev. Prvním z dlouhé řady. Střežte se, lidé. Modlete se, abyste mě nepotkali, neboť vaše krev se pro všechny časy stane mou potravou.

♦ œTHE END ♦

První shledání

Bůh moří

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek První upír: