Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pronásledovatel

20.11.2009 (12:24) • Angelina • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2202×

Byla jsem v Port Angeles. Už byl večer, ale já se stále ještě nechystala vrátit domů. Auto jsem měla zaparkované někde u centra, ale teď mě nezajímalo, že jsem si ani nemohla vzpomenout, kde přesně zůstalo. Nechtěla jsem se opět ocitnout pod Charlieho lítostným pohledem. Pravda je, že jsem ho většinou vůbec nevnímala, ale i tak mi bylo jeho pokukování nepříjemné.

Potřebovala jsem teď klid. Procházela jsem se po temných ulicích města, ale neměla jsem strach. Sotva jsem vnímala svoje okolí, ani jsem nevěděla, kam jdu. Musela jsem přemýšlet o důležitých věcech – divných věcech. O tom, co se mi stalo včera. Byla jsem s Jessicou v kině, což bylo divné, ale to nebylo to, co mě trápilo. To se stalo až potom, když jsme se šli najíst.

Slyšela jsem jeho hlas. Za poslední čtyři měsíce jsem se snažila nezbláznit, ale zdálo se, že se mi to asi nepovedlo. Protože on tam být nemohl, i když to vypadalo, že ten hlas slyším z velké dálky, jako by to bylo jen šeptání větru. Ale ten hlas – jeho hlas – tam byl, já jsem ho slyšela. A rozhodně patřil jemu, protože tu dokonalou melodii nemohl nikdo napodobit.

Nechápala jsem to. Opravdu jsem se zbláznila? Protože nic jiného to být nemohlo. Jen šílenství.

Zničehonic jsem za sebou zaslechla nějaké kroky. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Nacházela jsem se kdesi v průmyslové zóně, daleko od centra. Cítila jsem, že mě někdo sleduje. Ale tohle bylo jiné – děsivé. Od včerejšího večera, kdy jsem se probrala ze své mlhy, jsem neustále cítila, že mě někdo sleduje, ale neděsilo mě to, spíše uklidňovalo. Ale tenhle pocit byl jiný, naháněl strach. Tušila jsem, že kroky, které za sebou slyším, nevěstí nic dobrého.

Připomnělo mi to tu noc, stejně jako včera večer, kdy jsem byla ve stejné situaci. Jen těch, co mě tehdy sledovalo, bylo více a on mě přijel zachránit… Ale to se teď nestane, protože on je někde daleko a užívá si svou věčnost. Přemýšlela jsem o tom, jestli bych měla přidat do kroku nebo se zastavit a počkat na toho, kdo mě sledoval. Zaváhala jsem a zpomalila.

„Nezastavuj, Bello!“

Stalo se to znovu. Slyšela jsem ho. Jsem blázen a líbí se mi to. Zastavila jsem se a přivřela oči, abych si mohla plně vychutnat ten zvuk.

„Běž! Musíš se odsud dostat!“ přikazoval znovu a já jsem tentokrát poslechla jako správná hodná holčička.

Snažila jsem se jít, co nejrychleji, ale nestačilo to. Kroky za mnou se pomalu, ale jistě přibližovaly. Věděla jsem, že bych se měla asi bát daleko více, ale já jen přemýšlela nad Charliem. Doufala jsem kvůli němu, že se vrátím domů.

„Prosím, Bello, musíš rychleji.“ Nakazoval mi jeho hlas, ale já jsem nemohla být rychlejší. Musela bych běžet, ale to jsem nesměla. Nesměla jsem upadnout a tak jsem sledovala svoje nohy. Zlost a panika v jeho hlase mi říkaly, že je to asi špatné. Moc špatné. Mě to ani tak nevadilo. Musela jsem ale myslet na Charlieho a tak jsem se snažila najít správnou cestu z téhle změti uliček. Pořád jsem jen bloudila, nevěděla kudy zpět mezi lidi.

Pronásledovatel byl už sotva deset metrů za mnou. Nenápadně jsem se otočila, abych si ho prohlédla. Byla tma, takže jsem si svým odhadem nemohla být jistá, ale vypadal tak na třicet a rozhodně byl opilý. Trochu se motal, v ruce držel láhev a stále se přibližoval. Byla jsem na něj otočená jen pár vteřin, ale to stačilo pro moji nešikovnost. Najednou jsem byla na zemi. O něco jsem musela zakopnout.

„Vstaň! Rychle, Bello!“ Vzdálené šeptání větru se zdálo stále více zlostné a prosící.

Vstala jsem a běžela, ale neuběhla jsem ani pět metrů a byla jsem znova na zemi. Zvedla jsem hlavu, abych prozkoumala své okolí. Tmavá ulička, neviděla jsem na krok. Pouliční světla byla příliš vzdálená, aby mohla osvítit tuhle děsivou scénu a měsíc byl schovaný za mraky. Už jsem se bála. Bylo jasné, že z tohoto neuniknu a už se nebudu moci vrátit za Charliem. Chudák Charlie…

Náhle mě někdo vytáhnul na nohy a přirazil ke zdi za mnou. Dívala jsem se do tváře muže, který vůbec nebyl pěkný. Nebyl oholený, oči podlité krví z toho, jak byl opilí – alkohol byl cítit i z jeho úst.

„Ahoj děvče,“ usmál se a mě se začal zvedat žaludek.

Nechtěla jsem chápat, co se právě chystal udělat, ale najednou byl pryč. Uslyšela jsem ránu a podívala se tím směrem. Ten odporný chlap ležel dobrých deset metrů ode mě v hromadě odpadků a vypadalo to, že je v bezvědomí. Rozhlédla jsem se okolo sebe a v té tmě jsem rozpoznala siluetu postavy. Byl to také muž, ale vypadal mladší a stál sotva dva metry daleko, otočený zády ke mně. Možná bych se mě stále bát, ale strach už odešel.

Došlo mi však, že normální člověk by nedokázal někoho odhodit, tak daleko. Ale to by znamenalo, že-

V tu chvíli se postava přede mnou otočila a já mohla spatřit tvář svého zachránce. Srdce se mi roztlouklo šílenou rychlostí, mozek nechápal, co mu oči ukazovaly. Ta tvář­… Byl to on – Edward!

„Edwarde,“ zašeptala jsem. Stále jsem to nechápala, nevěřila tomu, co vidím.

Jednu prchlivou vteřinu jsem opravdu věřila tomu, že jsem blázen – nejen, že slyším hlasy ale už i vidím osoby, které tu nejsou. Potom jsem došla k názoru, že je to úplně jedno. Udělala jsem jeden dlouhý krok a skočila mu do náruče. Byla jsem si jistá, že jím proletím a skončím na zemi, ale on mě chytil za nohy a přitiskl na své kamenné tělo. Bolelo to – ten náraz, ale na tom nezáleželo. Jednou rukou si mě přidržoval za zadeček a druhou mě objal okolo pasu. Obtočila jsem kolem něj nohy, rozhodila paže okolo krku a vdechovala jeho vůni.

„Bello,“ zašeptal procítěně. Nepřemýšlela jsem nad tím, jaké pocity byly v jeho hlase slyšet. Zabořil tvář do mých vlasů a vdechoval jejich vůni.

Začínala jsem pomalu věřit, že on je opravdu tady. Tiskla jsem se k němu vší silou, měla jsem strach, že mě odstrčí a pošle mě pryč. On už mě přeci nemiluje. Nechtěla jsem se ptát, co tady dělá – mohl by odejít. Začala jsem se třást, ale zima mi nebyla.

„Proč pláčeš?“ zeptal se stále jen šeptem. Tak proto jsem se třásla? Až teď jsem si uvědomila slzy, které mi zmáčely tvář.

„Bojím se, že se mi zdáš…“ Nebo že je to jen velmi živá halucinace.

„Přesvědčím tě,“ slíbil. Odtáhl se ode mě, ačkoliv jsem ho stále držela celou svou silou.

„Ne! Prosím, neodcházej!“ Téměř jsem zakřičela, ale můj hlas na to byl příliš slabý.

„Neodcházím. Nikdy jsem neodešel,“ řekl a já se mu konečně mohla podívat do očí. Začala jsem se jako už tolikrát topit v tom zlatém moři.

Pomalu se ke mně sklonil a jemně se otřel o moje rty. Zalapala jsem po dechu překvapením. Ale on se neodtáhl, nepřestal mě dráždit. Vrhla jsem se na něj a líbala ho jako o život. Protože jen jeho blízkost znamenala život. Bez něj, celé ty nekonečně dlouhé čtyři měsíce, jsem jen přežívala. Stále jsem byla jen člověk a tak jsem se musela po nějaké době odtáhnout, abych se mohla nadechnout. On však nepřestal a motýlími polibky mě líbal všude, kam jen dosáhl. Znovu jsem si přitáhla jeho rty a užívala si jejich chuť.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem, když jsem se od něj musela znovu oddálit.

„Takže už si nemyslíš, že se ti to zdá?“ zeptal se mě.

„Nemívám tak krásné sny, takže je to nejspíš skutečné.“ I v matném světle jsem mohla spatřit, jak se jeho obličej při mých slovech stáhl bolestí.

„Omlouvám se,“ řekl hlasem plným emocí. „Vím, že omluva nikdy nemůže stačit, za to co jsem ti udělal, ale přesto se omlouvám.“

„Neomlouvej se. Není přece tvá vina, že mě nemiluješ,“ řekla jsem s očima sklopenýma k zemi. Nechtěla jsem se o tomhle bavit. Jen mu to nejspíš připomene, že ho tu nic nedrží a on odejde. Vím, ještě před chvílí mě líbal, ale to nic neznamenalo, mohl kdykoliv zmizet, jako tenkrát…

„Bello, já…“ začal, ale já mu skočila do řeči.

„Co tu vlastně děláš?“ zeptala jsem se a zase se na něj podívala. Tentokrát se díval do země on.

„Vím, že jsem ti dal slib… Slíbil jsem ti, že odejdu a ty mě už neuvidíš, ale nedokázal jsem to. Umíral jsem při pomyšlení, že se každý den nebudu moct podívat na tvou tvář­, slyšet tvůj hlas… Nezvládl jsem odejít, i když jsem věděl, že bych měl. Jsem slaboch.“

Celou dobu, co mluvil, zíral někam za mé rameno, viditelně zahanbený svou slabostí, ale mě to neustále nedocházelo. Co bylo tak těžké na tom, odejít ode mě, když mě už nemiluje?

„Já… Nechápu tě,“ vykoktala jsem ze sebe. Podíval se mi do očí, jako by mě sílou svého pohledu chtěl přinutit pochopit.

„Tehdy v lese­,“ zašklebil se při těch slovech, jako by mu způsobovali stejnou bolest jako mě, „jsem ti lhal v mnoha věcech, Bello. Zmizel jsem z tvého života, abys mohla žít svůj lidský život s někým, kdo tě nebude ohrožovat, s kým budeš v bezpečí. Ale já jsem nedokázal odejít. Byl jsem schovaný ve stínech a chránil tě. Vždy, když ti hrozilo nějaké nebezpečí, jsem zasáhl. Nikdy jsi si mě nevšimla, i když by jsi mohla – nevnímala si svět okolo sebe. Čekal jsem, až si někoho najdeš, až začneš být šťastná a usmívat se. Ale ty ses nesmála, s nikým si nemluvila. Bál jsem se o tebe, ale uklidňoval jsem se tím, že časem se to zlepší. Čekal jsem. Ale ono se to nelepšilo, že ne? Ublížil jsem ti a bylo to zbytečné?“

Moje mysl fungovala pomalu a s jeho slovy jako by ještě zpomalovala. On tu byl celou dobu? Nikdy neodešel? Pořád jsem byla zmatená. Ignorovala jsem jeho otázky a položila vlastní.

„Já tomu pořád nerozumím. Proč jsi to všechno dělal?“

„Protože tě miluju, Bello. Nikdy jsem nepřestal,“ řekl a jeho oči plály upřímností. Bylo nemožné mu nevěřit. Byl stejně přesvědčivý jako tenkrát, když jsem ho viděla naposled, když říkal, že mě nemiluje.

„Takže ty jsi tu byl? Nikdy jsi neodešel?“

„Nedokázal jsem to. Chtěl jsem, abys žila život, který jsem ti já nemohl nabídnout. Doufal jsem, že zapomeneš a začneš od začátku. Myslel jsem, že se přestěhuješ za matkou, ale ty jsi tu zůstala­…“

„Čekala jsem na tebe, ačkoliv jsem byla přesvědčená, že se nikdy nevrátíš,“ svěřila jsem se šeptem. Jeho objetí zesílilo, ale mohl by mě rozdrtit a mně by se to stále nezdálo dostatečně pevné. Potřebovala jsem ho cítit u sebe. Po tolika měsících prázdnoty…

„Miluju tě, Bello. Dokážeš mi odpustit, co jsem ti způsobil?“

„Není co odpouštět, Edwarde. Miluju tě a nikdy nepřestanu.“

Jak si jen mohl myslet, že bych na něj dokázala zapomenout? Zdálo se to neuvěřitelné, to co mi tu říkal. Ale jistým nemyslitelným způsobem to znělo logicky – pro něj. Znala jsem Edwarda natolik, abych věřila tomu, co tvrdil. Byl téměř posedlý tím, abych žila lidský život, ale já jsem nemohla žít bez něj. On byl to jediné, co mě činilo šťastnou. Dívala jsem se mu do očí a nechtěla se vůbec pohnout. Zdál se být naladěn stejně jako já, ale prohlížel si mě, čím dál více starostlivě.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se.

„Není ti zima? Je docela chladno. Možná bych tě měl odvést domů.“

„Není mi zima, ale chtěla bych jet domů… K tobě domů.“ Nebyla jsem tam od té doby, co jsem si myslela, že mě opustil. Stýskalo se mi po tom místě.

„Samozřejmě, jestliže chceš,“ odpověděl a někam šel zatímco se mi stále díval do očí. Tušila jsem, že jde k mému náklaďáčku. V tu chvíli mi došlo, že aby mohl řídit, bude mě muset posadit na sedadlo spolujezdce. A to by znamenalo, že by mě už nemohl objímat.

„Nemohl by jsi běžet? Určitě to bude rychlejší než jízda náklaďáčkem.“

Zastavil se a pozvedl obočí v otázce: „Myslel jsem, že tě můj běh děsí…“

„Vlastně se mi po tom stýskalo.“ A po všem ostatním taky...

Už se na nic neptal. Přesunul si mě do náruče a držel mě jako malé dítě. Otočil se opačný směrem a rozeběhl se. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi. Nebylo to však, kvůli té rychlosti a větru, co mě bičoval do tváří, pouze jsem chtěla cítit jeho vůni. Celou cestu jsem si neustále přehrávala náš rozhovor a došla jsem k názoru, že už na to temné období nechci nikdy myslet. On mě miluje a já už mu nikdy nedovolím, aby odešel. Opakovala jsem si v mysli jeho slova lásky a musela jsem se usmát. Znělo to tak krásně.

Ani jsem se nenadála a už začal zpomalovat. Poznala jsem to jen díky tomu, že ten vítr okolo slábnul. To znamenalo jediné, už jsme byly blízko.

„Bello, lásko?“ Znovu jsem se usmála. Ta slova byla balzám na mou duši. Podívala jsem se na něj a zasekla se do jeho očí.

„Asi bych tě měl upozornit, že ostatní z rodiny jsou v domě. Alice nejspíš měla vizi a tak se vrátili,“ oznámil mi. Oči se mi rozšířili.

„Alice a ostatní jsou tu taky?“

Přikývl a moje nálada byla ještě lepší, i když jsem si myslela, že šťastnější být nemůžu. Za pár minutek jsem už viděla dům a najednou jsme byli uvnitř. Slzy štěstí mi naplnily oči. Všichni tu byly. Celá má milovaná rodina. Edward mě postavil na nohy, ale nepouštěl mě. Pořád mě objímal okolo pasu. Tolik se mi stýskalo. Jako první ke mě přiběhla Alice, ale hned jí následovali další, dokonce i Rose mě přivítala. Samým štěstím se mi málem rozskočilo srdce. Všechno bylo, tak jak by to mělo být.

Edward se vrátil, Edward mě miluje a my už budeme navždy spolu…

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pronásledovatel: