Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Promiň, není to osobní...

28.04.2010 (15:45) • LittleSonny • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1844×

Promiň, není to osobní…

Byla zrovna půlka ledna, když se po škole začalo povídat, že se má do Forks přistěhovat nová dívka. Přesněji dcera policejního náčelníka Swana. Pár lidí ji tu znalo, protože jako malá jezdívala za svým tátou na prázdniny. Já ani nikdo z mé početné rodiny ji ale neznal, protože jsme sem se přistěhovali před dvěma lety. Ostatně tak, jak to děláme každých pár let. Jsme totiž upíři, vegetariáni, a lidé nesmí nic tušit. Tehdy mi bylo to, že jí neznám, jedno. O jednoho člověka méně nebo více…

***

Ten den bylo zataženo, ale nepršelo. Tedy alespoň zatím. Když jsem přijel na školní parkoviště, většina lidí už tam byla. Skoro všichni mysleli na novou dívku, Bellu. Náš příjezd je už nijak nevzrušoval jako těch prvních pár měsíců. Naprosto nás ignorovali. Nijak mi to nevadilo, a tak jsem se mohl zahloubat do mého a Emmettova zítřejšího loveckého výletu. Pojedeme do rezervace kousek od Seattlu. Měl to být jen krátký výlet, který jsem už hodně potřeboval. Moje žízeň byla velká. Hrdlo mě pálilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. Raději jsem zrychlil a vydal se do budovy číslo 3, kde jsem měl španělštinu.

Třída byla poloprázdná, bylo ještě brzo. Když jsem vcházel do třídy, nikdo se na mě ani nepodíval až na Jessiku, která po mě po očku šilhala a myslela si, že je nenápadná. Bavila se s Mikem. Jejich rozhovor se točil okolo Belly. V Mikově mysli se ta nová dívka točila jenom kolem něho. Chodili spolu. Ani nevím proč, ale ta jeho myšlenka mě rozčílila. Nechal jsem to být a ponořil se do svých myšlenek. Španělština i zbytek dopoledne byl nudný. Kdybych mohl usnout, a to jsem si teď přál víc než jindy, usnul bych.

U oběda jsme s rodinou nemluvili. Alice byla ponořená do myšlenek o nakupování, které plánovala s Rosalií, Emmett zase vymýšlel nějaký vtípek na Jazze, který zase přemýšlel o Alici a o jejich výročí. Já, jako ostatně pokaždé, zastával tu nejtěžší práci. Dělal jsem, že jím. Drobil jsem na talíř nějaké divně vypadající pečivo, které odporně páchlo, a bezděky těkal mezi lidskými spolužáky. Tu novou dívku jsem nikde neviděl. Prohledával jsem stoly podrobněji, ale doopravdy tam nebyla. Chtěl jsem si jí alespoň prohlédnout. No, snad jindy, pomyslel jsem si, když jsem zaslechl myšlenky Angely Weberové, hodné a upřímné dívky, jejíž myšlenky se daly dobře použít jako odposlouchávací zařízení bez zbytečného přibarvování. Neměla bych jí tam donést nějaké jídlo? Třeba by si pak sedla k nám. Nemůže přece na těch toaletách zůstat celou přestávku. Aha, schovala se na záchodech. Nedivím se jí. Ty pohledy první den jsou vždy nesnesitelné…

Raději jsem to dál neřešil a pečlivě drtil rohlík. Když za chvíli zazvonilo přípravné zvonění, vydal jsem se do třídy.

Čekal jsem zrovna ve své lavici, až začne učitel biologie něco vykládat, když vešla do učebny. Pan Banner se na ní káravě podíval.

„Promiňte, nemohla jsem najít třídu,“ řekla dívka nesměle a začala se červenat.

„No dobrá. Takže třído, tohle je Bella Swanová. Bello, sedni si k Edwardovi,“ řekl učitel a ukázal na volné místo vedle mě.

Kráčela nesměle uličkou, a když zakopla o batoh Tawnie Munroové, někdo se vzadu začal smát. Bella se začala červenat ještě víc a srdce jí začalo bít o sto šest. Pan Banner si odkašlal a ve třídě se najednou rozhostilo úplné ticho.

Větrák, který právě pan Banner pustil, začal vát Belle do zad a já poprvé ucítil její pach.

To, jak vypadala si nedovedu vybavit, ale ta její vůně… Byla dokonalá. Naprosto omamná. A naprosto intenzivní. Okamžitě jsem přestal dýchat a zaťal ruce v pěsti. Zadržení dechu mi ale moc nepomohlo.

Měl jsem její vůně plnou hlavu. Ne! Edwarde! Ty to dokážeš! Nemůžeš přece zklamat Carlislea!  Opakoval jsem si pořád v hlavě. Ta jedna hodina pro mě byla naprosté peklo. Připadala mi nekonečná. Přímo věčná, a věřte mi, já vím, o čem mluvím. Chytil jsem pevně okraje židle a snažil se myslet na něco jiného. Na svou rodinu. Na Carlislea a Esme. Ty přece nemůžu zklamat. A co by na to řekla její rodina? Jak by se její matka smířila s tím, že svou dceru už nikdy neuvidí? Hmmm. Třeba by byla ještě ráda… Ne. Tohle mi moc nepomohlo. Bojoval jsem s tou zrůdou uvnitř mě. Ale marně. Svíral jsem okraje židle naprosto strnulý. Jako kámen.

Ještě ani nezazvonilo a já už byl ze třídy pryč.

Začalo pršet. Utíkal jsem lidskou rychlostí, která mě nesmírně unavovala, ke svému Volvu. Nasedl jsem do auta a prudce zavřel dveře. Měl jsem mít ještě matematiku, ale vykašlal jsem se na ni. Jedna hodina mě nezabije. Na chvíli jsem se zaposlouchat do melodie kapek deště, bubnujících o kapotu mého auta.

Pustil jsem si Debussyho. Musel jsem se uklidnit. Svíral jsem volant tak silně, že málem praskl. Zhluboka jsem dýchal čerstvý vzduch. Hrozně jsem miloval tu vůni kožených sedadel. Hmmm. Vůně… Její vůně… Dost! Nesmím na ni myslet!

Seděl jsem tam možná dvě hodiny, přemýšlejíc a bojujíc sám se sebou, když jsem ji uviděl, jak se zamračeným výrazem kluše ke svému autu. Byl to takový hodně starý rezavý Chevy náklaďák. Nemohl jet víc než padesát kilometrů v hodině. Prostě děsivé auto. Brrr!

A najednou, jako bych se zbláznil.

Rychle jsem vystoupil z auta a utíkal k ní. Nebylo to v plánu. Chtěl jsem odolat, ale prostě jsem si nemohl pomoct. To nutkání bylo až moc silné. Nestvůra uvnitř mě zvítězila. Už jsem se s ní nesnažil bojovat. Temně jsem se pro sebe usmál a znovu jsem se nadechl a ucítil tu sladkou vůni. Ihned se mi v ústech začal vytvářet jed.

„Ahoj. Jsem Edward Cullen,“ pozdravil jsem ji tím nejsladším hlasem.

„Uh. Ahoj, jsem Bella,“ vykoktala, červenajíc se. Oh, jak roztomilé, pomyslel jsem si ironicky.

„Nechceš se se mnou projít?“ nasadil jsem opět ten sladký tón.

„Jasně!“ řekla a okamžitě zrudla. Krev jí začala pulzovat jako o život.

„Tak pojď se mnou,“ řekl jsem a pokynul jí rukou, aby šla za mnou.

Zavedl jsem jí do lesa. Dost daleko od školy, ale přece jen blízko, aby byl slyšet její křik na školním pozemku. Mýtina, na které jsme zastavili, byla nesymetrická a naprosto promáčená. Její kroky na zemi nepříjemně čvachtaly.

Otočil jsem se k ní a lačně se na ni podíval. Moje tupé, divoké černé oči by jistě každého na jejím místě vyděsily, ale ona stála s užaslým pohledem v očích a prohlížela si mě. Pomalu jsem se k ní přibližoval. Její vůně byla s každým krokem intenzivnější a intenzivnější. Lačně jsem si olízl rty a množství jedu se v mých ústech zdvojnásobilo. Když jsem stál na krok od ní, hladově jsem si přičichl k jejímu krku.

„Promiň, není to osobní,“ řekl jsem omluvně, „víš, Aro by řekl že jsi La Tua Cantate,“ dodal jsem hořce.

Nechápavě se na mě podívala. A zamrkala. Zřejmě jí došlo to, co se chystám udělat.

Jemně jsem ji políbil na krk. Lehce se zachvěla a pak jsem jí zakousl své ostré zuby do tepny. Začal jsem pít její krev. Byla tak sladká a omamná.

Byl jsem jako v transu, dokud v jejím těla nezbyla ani jediná kapička krve. Otřel jsem si čistým, bílým rukávem ústa od krve. Její chladné, bezvládné tělo jsem donesl dál do lesa, vytrhl menší strom i s kořeny ze země a uložil tam její tělo.

Prohlédl jsem si její obličej bez výrazu a uvědomil jsem si, že je nádherná. Její tmavě hnědé vlasy, teď už špinavé od vlhké hlíny, se jemně vlnily okolo obličeje a rty přímo vybízely k polibku. Až teď mi došlo, co jsem udělal. Jsem vrah. Nic víc než jen odporný vrah. Zrůda.

Studené kapky dopadaly na její krásný obličej. Pláč mi nahrazovaly kapky čisté vody a moje srdce bylo prázdné. Jako by mě část chyběla.

Klekl jsem si před její hrob a hodiny na ni s tupým výrazem zíral. Carlisle by byl zklamaný. Celá moje rodina by mě zavrhla. Proto, když se setmělo, jsem dlouho neváhal a se smutným výrazem odešel do neznáma. Už se sem nikdy nevrátím. Už nikdy neuvidím svou milující rodinu. Až do konce věčnosti budu trpět za tuhle jednu vraždu…