Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Prokletí splněného přání

22.09.2010 (16:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1496×

Pire:

Našla jsem anděla. Tolik jsem si přála nějakého potkat… Modlila jsem se denně k dřevěnému kříži, který visel v naší chýši, a doufala, že ho jednou uvidím. Ten, kterého jsem spatřila v lese na lovu, musel být nejhezčím z nich. Jeho kůže byla tak světlá – světlejší než kůže kohokoli, kterého jsem viděla. Ani misionáři, kteří k nám občas přicházeli, nebyli tak bílí. A když na něj náhodou dopadl paprsek slunce, které probleskovalo mezi stromy, rozzářil jeho pokožku jako hvězdy. Jeho oči měly podivnou tmavě rudou barvu, ale jeho rysy i postava byly tak andělské, že mě ani nenapadlo, že by mi mohl ublížit. A když na mě promluvil, pochopila jsem, že se od něj už nedokážu odpoutat. Chtěla jsem být s ním, i kdyby to znamenalo jen se na něj dívat.

Měla jsem však větší štěstí. Kdykoli se mě dotkl, chlad, který jsem cítila na povrchu, soupeřil s ohněm vášně, který se ihned rozhořel uvnitř mě. Chtěla jsem, aby nikdy nepřestal. Nezáleželo mi na tom, zda zmrznu. Naše setkání byla jedinečná. Nechtěla jsem ho opustit, ale musela jsem, jinak by po mně začali pátrat a to jsme ani jeden nechtěli. Jeho přítomnost měla zůstat utajena. Přál si to tak a já nebyla proti. Proč by o něm měl vědět někdo jiný? Čekalo by mě jen spousta hloupých otázek a ty byly přece zbytečné. Milovala jsem ho od prvního okamžiku.

Jediný, komu jsem se svěřila, byla má sestra Huilen. Nechtěla jsem, ale nedokázala jsem lhát, když si všimla, jak rozzářená jsem se vrátila z lovu. Když jsem jí líčila naši schůzku a jeho samotného, vznášela jsem se opět v sedmém nebi. Jako bych znovu cítila jeho doteky a polibek, kterým se se mnou rozloučil. Huilen nebyla tak šťastná, jak bych čekala. Varovala mě. Mluvila o prastarých legendách, které hovoří o nemrtvých, jež si vybírají krásné ženy a ty potom skončí jako jejich potrava. Odbyla jsem ji. Nezáleželo mi na tom, kdo můj anděl je. Chtěla jsem být s ním.

Huilen se o mě bála, když viděla, jak se druhý den znovu připravuji na lov. Tušila, že s ním mám schůzku. Nemohla jsem se dočkat. Znovu se mě snažila přesvědčit, ať jsem vděčná za své štěstí, že ještě žiji a nepokouším osud. Jako bych měla na vybranou. Mé srdce už mu patřilo a chtěla jsem mu co nejdřív dát i zbytek. Je snad něco lepšího než být s andělem?

Milování s ním bylo nepopsatelné. Vášnivé, nádherné… a předlouhé. Nechtěla jsem ho od sebe pustit a on se nechal velmi snadno přesvědčit. Trvalo několik dnů, než jsme usoudili, že se opět musím vrátit ke svému kmeni. Joham – tak se můj anděl jmenoval, musel stejně na čas odcestovat. Byla jsem z toho zoufalá a ani on nevypadal lhostejně k takovému odloučení. Slíbil mi ale, že se vrátí, jak nejrychleji to půjde. Věřila jsem mu. Co jiného mi zbývalo? A proč by mi také lhal?

Sestra na mě čekala. Vyhlížela mě podle svých slov už několik dní. Měla o mě strach a viditelně se jí ulevilo, když mě spatřila živou. Opět jsem se vznášela na svém obláčku snění. Dolů na zem mě stáhl až její vyděšený hlas, který mi přikázal svléknout se. Podivila jsem se tomu, ale poslechla ji. Když jsem spatřila své tělo, nemohla jsem věřit vlastním očím. Snad každičký centimetr mé kůže byl poset modřinami. Některé už vybledly do žluta, jiné hrály všemi odstíny fialové. Proboha, co se to stalo?

Pro Huilen to byl jen další důkaz, že jsem padla na stvůru z legend. Libishomen – krev pijící démon. Jaká hloupost. A pak zaječela znovu. Ucítila jsem drobné šťouchnutí uvnitř sebe a ruce se mi automaticky spojily na břiše, jako by je chtěly chránit před světem. Překvapeně jsem se podívala dolů a spatřila jsem, jak mi břicho lehce vystupuje. Byla jsem sice mladá, ale viděla jsem už spoustu těhotných žen. Nebylo pochyb. Čekám dítě. A jelikož se mě až dosud žádný muž nedotkl, nemusela jsem já ani Huilen hádat, kdo je otcem.

Zalila mě vlna blaženosti. Čekám dítě s andělem. Budu na něj mít památku. Náhle jsem si byla jista, že i kdyby naše odloučení trvalo třeba věky, jednou se vrátí a ve chvíli, kdy uvidí naše dítě, zůstane s námi už navždy. Nikdy nás neopustí. Budeme dokonalá rodina.

Huilen trvala na tom, že musíme odejít do džungle. Nehádala jsem se, protože jsem znala předsudky, které panovaly v našem kmeni. Kdyby se kdokoli doslechl o tom, že čekám dítě, okamžitě by začalo pátrání po otci. A pokud by nedejbůh zjistili, že to byl on - můj anděl, zabili by nás dřív, než by se dítě narodilo. To jsem nemohla dovolit.

Sestra mi zpočátku navrhovala možnosti, jak se dítětě zbavit, ale já je rázně odmítala. Po pár hodinách pochopila, že se nedám přesvědčit a pokud bude pokračovat, uteču jí, a tak místo toho našla bezpečnou skrýš, kde se dalo přespávat. Dítě rostlo úžasnou rychlostí a bralo si pořád víc mé síly. Později jsem nebyla schopna pozřít normální jídlo. Sotva jsem ho ucítila, zvedl se mi žaludek.

Když už jsem byla kost a kůže, přinesla zoufalá Huilen mravenečníka, kterého zabila oštěpem. Nedovolila si vzdálit se ode mě dál než na doslech, a tak z něj ještě vytékala teplá krev. Jakmile jsem ji ucítila, moje tělo se vymrštilo, jako by mělo vlastní vůli. Sála jsem krev z jeho rány jako smyslů zbavená. Huilen mě s hrůzou sledovala, ale když viděla, jak se mi vrací barva, vyrazila na lov znovu.

Od té doby se má potrava skládala z krve zvířat a pouze příležitostně jsem si dovolila sníst i kousek masa, které Huilen upekla. Souběžně s tím, jak jsem sílila já, bylo i dítě stále silnější. Moje tělo se rozpínalo příliš pomalu, aby mu to stačilo, a tak mi brzy začalo lámat žebra a všechny dostupné kosti v těle. Výkřik bolesti však přes moje rty nepřešel. Milovala jsem ho stejně jako jeho otce. Byl to můj andílek, ačkoli má sestra ho nazývala zplozencem pekla.

Viděla jsem jí na tváři, jak se bojí o můj osud. Já se však jen usmívala. Nebála jsem se smrti. Pokud si mě měla vzít, neprotestovala jsem. Zaplatím vysokou daň, ale zbyde tu po mně nádherné dítě. Neměla jsem pochyb, že bude po otci. A jednou se tam nahoře sejdeme. Jediné, čeho jsem litovala, bylo to, že neuvidím setkání našeho potomka (plodu lásky) s otcem. Přála jsem si mít dost síly, abych své novorozené dítě alespoň zahlédla.

A potom se mé přání splnilo. Přišla moje chvilka. Mé tělo bylo jako v ohni. Bolest nad ním převzala vládu a já se nedokázala ovládnout, abych nekřičela. Sil mi valem ubývalo. Bála jsem se, že ublížím dítěti, ale Huilen mi pomohla. Rozřízla mi svým loveckým tesákem břicho a já konečně uslyšela křik mého syna. Jak jsem na něj byla hrdá. Pokynula jsem Huilen, aby mi ho ukázala a moje tvář se automaticky roztáhla do úsměvu. Byl tak nádherný. Můj maličký Nahuel.

Zrak se mi začal mlžit a já pochopila, že můj čas nadešel. Přinutila jsem Huilen přísahat, že se o něj postará a šťastně jsem se poddala konejšivé temnotě. Jednou se vrátí i jeho otec. Splní svůj slib, a i když já se na ně v tu dobu už budu dívat z nebes, věřím, že Nahuelovi vynahradí dobu, po kterou byli odděleni.

Joham:

Jsem badatel. Nic jiného mě v tomhle zkaženém světě nezajímá. Vytváření a poznávání nového a samozřejmě krev. Jak jinak, vždyť jsem upír.

Už jako člověk jsem strávil většinu svého života v univerzitní laboratoři. Když jsem se odhodlal ji opustit a vyrazit do světa, abych si své znalosti a teorie mohl ověřit, proměnili mě. Nejsem si vlastně úplně jistý, kdo mi to udělal. Byl jsem tak slepý – zadívaný do svých zápisků, že jsem nevěnoval pozornost okolí. Museli být se mnou v hospodě, kam jsem zašel na večeři. Proč taky ztrácet čas něčím tak povrchním, jako bylo vaření? Musela jich být skupina, protože jsem slyšel víc než jedno vrčení a skučení. Ani nevím, co je vyrušilo. Možná nějaký další člověk.

Lidé… ta hloupá nevědomá rasa, která ničí naši planetu a způsobuje vyhubování druhů. Někteří z mého druhu si myslí, že si nezaslouží nic než být potravou. Já s tím souhlasím jen na půl. Oproti nám – upírům mají totiž jednu obrovskou výhodu. Dokáží se rozmnožovat.

To by bylo něco, dokázat to jinak než pouhým kousnutím a svíjením se v bolestech. Těch pár dní, co v nás oheň stravuje vše lidské, jsme tak hloupě zranitelní a nepohybliví… Jistě, děti jsou také bezbranné, ale přesto. Bylo by úžasné vytvořit novou rasu. Takovou, která by dokázala splynout s lidmi. Pohybovat se mezi nimi nepozorovaně by byla nepřekonatelná výhoda.

Podobnou myšlenkou jsem se zabýval už několik let. Byl jsem ochotný se o to pokusit osobně. Proč také ne? Všude na světě jsou krásné ženy… a ještě se nenašla taková, která by mě odmítla. Jenže donutit se ji nezabít, bylo zpočátku nad moje síly. Problém nebyl ani tak v tom nevysát ji, i když musím uznat, že uprostřed aktu, kdy se jejich krev téměř vařila, a byly mi tak blízko, mě snaha odolat stála téměř všechny síly. Jejich křehkost byla ale větším problémem. Odhadnout, co si můžu dovolit a co už je příliš, znamenalo několik dalších měsíců zmařených pokusů.

Teď to však vypadalo, že jsem konečně na cestě k úspěchu. V nejzapomenutějších hlubinách džungle jsem objevil ženu – spíš ještě dívku, krásnou jako květ divoké orchideje. Byla úplně nevzdělaná, ale o to vášnivější. Byla kouzelná, když se mě dotýkala s posvátnou úctou. Jejich nářečí vycházelo z portugalštiny, a tak nebyl problém naučit se ho. Navíc jsem měl překrásnou učitelku. Říkala mi „můj anděli“ - kdyby tak věděla, jak špatně mě odhadla. Já jsem spíš ďábel, ale to se už nedozví. Když mě prosila, abych s ní zůstal, byla skoro dojemná. Nevěděla, že se tu nehodlám zdržovat – tím spíš, že jsem slyšel legendy jejího kmene, když jsem ji tajně pozoroval. Vědí o nás – nejsem zřejmě první upír, který se zaměřuje na krásné ženy.

Netuším, jak takové těhotenství probíhá, ale nejspíš nebude příliš odlišné od běžného. Navíc není nikde psáno, že skutečně můžu splodit potomka. Časem se ale vrátím. Splním jí přání… a dá-li bůh, svoje vlastní také. Ještě poslední noc, Pire, a rozloučíme se.

Návrat do Amazonské džungle mi trval déle, než jsem zamýšlel. Uplynulo plných 10 let, než jsem se dokázal odtrhnout od svého bádání. Mezitím jsem zjistil víc o těhotenství a porodu jako takovém. Žádná žena neměla šanci ho přežít. Děti se prokousávaly na svět vlastními zuby. Tělo ženy (nebo spíš to, co z něj zbylo) bylo při porodu doslova rozsápáno. Jejich plody je ničily, už když byly v matčině lůně. Braly si pro sebe všechny živiny, chtěly krev a jak rostly, lámaly svým matkám všechny kosti v dosahu.

Za ta léta se mi podařilo zplodit tři dcery. Ne, že bych nebyl šťastný. Bylo to dokonalé potvrzení a dobrý začátek, stále jsem ale toužil po synovi. Jen tak jsem mohl porovnat, jak moc se tento druh liší od upírů. Dívky nebyly jedovaté, ale co když je to s chlapci jinak? Nedokázal jsem odolat zodpovězení téhle otázky.

Nakonec jsem je našel. Huilen jsem poznal okamžitě. Měla podobné rysy jako její sestra, jen trochu ostřejší - proto také padl můj los na Pire místo na ni, když jsem si vybíral mezi ženami jejího kmene. Nahuel byl splněním mého snu. Dokonalý, krásný a jedovatý. Jak jinak si vysvětlit, že se Huilen stala upírkou? Musím přiznat, že mě zklamalo, když mi ledově oznámil, že mě nechce následovat. Zřejmě ke mně z jakéhosi podivného důvodu cítil nenávist - jako bych snad mohl za smrt jeho matky. Za tu ale mohl on sám…

Každopádně mám teď naději. Vím, že nová rasa existuje a budu se dál pokoušet stvořit jí co nejvíc. Jediné, co je nutné, je utajení. Nechci riskovat, aby se o mých poloupírech dozvěděli ti slídilové z Itálie. Mají pocit, že mají právo udržovat pořádek a soudit naše činy. Pcha! Nemají ani ponětí o bádání. Z temnoty nevědomosti, která je obestírá, nakonec dělají svého spojence. Doufám, že to tak zůstane co nejdéle.

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí splněného přání: