Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Prokletí nesmrtelnosti měničů

04.03.2011 (19:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2088×

Byla jako na trní. Tolik hodin a on ještě není doma, to přece není normální. Snad se mu nic nestalo. Když už chtěla zavolat Samovi, jestli o něm něco neví, uslyšela na verandě kroky. S úlevou mu vyběhla naproti.

„Jaku, díky bohu. Jsi v pořádku?“

Unaveně zvedl hlavu a usmál se na ni. Objala ho a políbila, jako kdyby se neviděli nejméně měsíc. Pevně ji sevřel v náručí a dopřál si pořádný nádech, dokud její vůně nepronikla do každého kousíčku jeho plic. Aspoň na okamžik vytěsnil veškeré starosti a užíval si jen její přítomnosti.

Pak ji pustil a společně vešli do svého domečku. Kdysi tu žil se svým otcem, ale to už je dávno. Vždyť Ness je podle lidského počítání padesát, co na tom, že pořád vypadá na dvacet?

Nesmrtelnost. Požehnání nebo prokletí? Pro něj požehnání, protože ta, kterou miluje, je taky nesmrtelná, ale dneska (zase) poznal i druhou stranu.

Nessie ho zatlačila do židle a postavila před něj vrchovatý talíř. Tiše sledovala, jak jí. Chtěla se ptát, ale tušila, že odpovědi nebudou příjemné, a tak Jakovi dopřála klid aspoň u jídla. Počkala, až se vykoupal a vlezla si k němu do postele. Usínali takhle spolu od chvíle, kdy dospěla a její rodiče jim dovolili spolu bydlet. I předtím spolu párkrát tajně spali, ale oficiálně to bylo lepší. Byla to jejich chvíle klidu a intimity. Nessie litovala, že ji pokazí, ale potřebovala vědět, co se děje. Nebylo to poslední dobou poprvé, co se Jake vrátil s takovou náladou.

Začala zlehka. „Tak povídej. Kdo si žádal zásah Ochránců tentokrát?“

Jake se na ni smutně zadíval a Nessie okamžitě došla pravda. „Zase Paul?“

Jake přikývl a hlas se mu trochu zachvěl lítostí. „Je mi ho tak líto. Rachel chybí i mně, ale on se s tím nechce vyrovnat – ani se nesnaží.“

Nessie si chlácholivě přitiskla jeho hlavu na rameno a laskala ho ve vlasech. Povzdechla si. „Chápu ho a chápu i tebe, lásko. Nemusíš se ale cítit provinile. Rachel odešla tak, jak lidé odcházejí. Je to přirozené. Smrt je pro ně vysvobozením – jen další část cesty…“

Jake se ušklíbl, ale pak Ness políbil. „Vím, že máš pravdu. To jen Paul se s tím nechce smířit. Nebudeme už o tom mluvit, ano? Pojď ke mně.“

* * *

Později, když vedle něj už jeho žena tiše oddychovala, mohl konečně popustit uzdu své bolesti. Smrt jeho sestry byla nevyhnutelná – věděli to všichni, ale to neznamenalo, že by se na ni dokázali připravit. A Paul… ten to nesl nejhůř. Už od pohřbu pil. Přes den nevycházel z domu, s nikým se nebavil a večery a noci trávil v hospodě.

Dnes v noci zavolali Jaka jako několikrát předtím. Když se Paul napil, stával se tím rebelem, kterým býval kdysi. Bolest ho rvala na kousíčky a on to řešil alkoholem a rvačkou nebo rozbíjením věcí. Nezáleželo mu na tom, jestli mu patří, nebo jestli je v právu. Potřeboval ze sebe nějak dostat svou bolest a zlost na nespravedlivý osud.

Jak mu Jake rozuměl, ale pomoct mu nedokázal.

Zatímco Sam a další otištění členové smečky se časem dokázali přestat přeměňovat, aby mohli zestárnout se svými láskami, Paul byl příliš roztěkaný. Zůstal uvězněný v těle mladíka, zatímco jeho manželka stárla normální rychlostí. Nikdy mu to nevadilo… ani když přišly děti, ani když vypadala jako jeho matka, babička. Miloval ji a na ničem jiném nezáleželo. Nikdy, až dosud. Smrt Rachel ho uvrhla do zoufalství hlubokého jako šílenství.

Když ho dnes v noci Jake konečně trochu uklidnil a nacpal do auta, aby ho odvezl domů, Paul se bezmocně rozvzlykal. „Jsem slaboch! Kdybych byl co k čemu, už dávno jsem požádal některou z těch pijavic, co se sem každou chvíli přijedou podívat, aby moje trápení ukončila. Mohl bych být s Rachel a ne se tady upíjet. Proč, Jaku? Proč jsem takový posera? Proč nemám trochu pevnější vůli? Proč nejsem jako Sam nebo Quil? Myslíš, že jsem si nevšiml, jak ji trápilo, že jsem pořád mladý? Ale já ve své sobeckosti nedokázal přestat. Vlčí život, síla a rychlost, kterou nám to dává, mě bavila. A teď je pozdě. Už jí nemůžu říct, jak toho všeho lituju. I moje děti teď vypadají starší než já. Vidím na nich ten strach… strach, co zase provedu. Strach, že mě tu nechají samotného. A obvinění, že můžu za její konec. Rachel… Rachel, proč nemůžu být s tebou? Ty roky utekly tak rychle. Nechci dál takhle žít, být uvězněný další desetiletí v tomhle těle, svázaný povinnostmi ke kmeni.“

Jakovi ho bylo líto. A když se na něj Paul zadíval s prosbou v očích, Jake v nich poprvé viděl jeho skutečný věk. „Pomoz mi, brácho. Nenávidím se, nenávidím tuhle existenci. I kdybych se dokázal přestat přeměňovat, je už pozdě. Nebudu čekat, až si mě vezme smrt. Být normální člověk, mohl už jsem o život přijít stokrát. To jen ta má prokletá sebeuzdravovací schopnost.“

Jake mu pohled opětoval se vzrůstajícím zoufalstvím. „Nemůžu pro tebe nic udělat, Paule. Nezabiju svého bratra, to po mně nemůžeš chtít. Stejně bych ti nedokázal ublížit tak, aby ses neuzdravil.“

Paulovi se zableskly oči – nejspíš už o té možnosti přemýšlel. Tiše zašeptal: „Ale máš příbuzné, kteří mají to, co mě zabije. Přemýšlej! Stačí trocha jedu…“

Jakovi se při té myšlence zvedl žaludek. Chtěl okamžitě začít protestovat. Dotáhnout Paula do postele a nechat ho vystřízlivět… jenže něco uvnitř mu říkalo, že tohle ráno nespraví.

Paul mu položil ruku na rameno: „Udělej to pro mě, Jaku. Promluv s Edwardem – jestli to někdo pochopí, bude to on. Už si přece kdysi na chvíli zažil, jaké to je ztratit životní lásku.“

Jake nerad kývl a to Paulovi stačilo. Otevřel dveře a odpotácel se ke svému domu. Odmítl další Jakovu pomoc. O tu jedinou, o kterou stál, už požádal - teď šel spát s pocitem, že je to možná poslední noc jeho trápení.

Jake ho sledoval, dokud za ním nezapadly dveře a nerozsvítilo se za nimi.

Nechtěl to udělat, vlastně se rozhodl, že to neudělá - nepožádá o upíří jed. Ale když se teď tak převaloval v posteli a nemohl usnout, přišlo mu to jako zrada. Paul byl přece jeho bratr, člen smečky, jeho švagr. Chápal jeho bolest a do určité míry ji sdílel.

Dokázal by si představit život bez Nessie? Přes záda mu přeběhl mráz a rychle se ujistil, že vedle něj pořád s andělským úsměvem spí.

Má vůbec právo odmítnout Paulovi svou pomoc? Jaká by byla jeho role? Zahrál by si jen na prostředníka, poslíčka… Splnil by Paulovi poslední (a vlastně jediné) přání.

Je pozdě! Už by měl dávno spát a ne nad tím přemýšlet. Rozhodl se - ráno zavolá Edwardovi. Dluží Paulovi aspoň ten pokus.

Ortel nad Paulem - 1. část, 2. část

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelnosti měničů: