Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pro blaho Anglie jsi teď moje 31

24.09.2010 (12:30) • Puntik • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3148×

Jasper:

„Raz, dva, tři… Raz, dva, tři,“ Andreas rozdával karty a házel je před každého z nás.

Nálada v komnatě byla povzbudivá, bylo veselo. V krbu divoce praskal oheň, od doby, kdy zatloukli okna, se po hradě rozlezla tma. Venku padal sníh a začínala být opravdu zima.

„Beru,“ ozval se Emmet a vzal si kartu do ruky.

 Zvláště on má dobrou náladu, hlavně když vejde Rosalie. Potutelně jsem se usmál, jakoby to tady nikdo netušil.

„Japere, moc se neusmívej,“ pošťouchl mě Andreas.

„Proč by…“

Vtom vletěl do komnaty zbrojnoš.

„K hradu přijíždí kočár,“ zalykal se.

Carlisle vyskočil až posunul křeslo pokryté kančí kůží.

Vyběhli jsme z komnaty a dupali po studené zemi.

„Viděl jsi někoho?“ halekal jsem na zbrojnoše.

„Ne, jede tam jenom ten kočár.“

 Udýchaný zbrojnoš nám téměř nestačil, neběželi jsme tak rychle, jak bychom chtěli, ale i tak byl zpravidla o jeden roh chodby za námi.

„Jak vypadá ten kočár?“ volal Elien, který běžel jako první.

„Je černý, celý černý, pane!“ volal zbrojnoš.

 Doběhli jsme na hradby. Studený vzduch nás švihal do tváří, okolní les už nebyl černý, ale celý bílý.

Příjezdovou cestou se k nám vážně hnal černý kočár.

„Okolo hradu nikdo nebyl, ani žádný pach, nic. A v lese zůstalo pár mých přátel, kdyby cokoli seznali, přijeli by mi okamžitě říct,“ řekl Andreas.

„Takže přijel sám?“ zeptal jsem se zmateně.

„Ani nevíme, jestli je to on,“ řekl Carlisle.

 Kočár dojel před bránu a zastavil. Otevřela se jeho dvířka a vyšel muž. Velmi si dal záležet na svém výstupu. Tarren.

„Kdo si snad jenom chvíli myslel, že to nebude on?“ vyslovil Elien ironicky.

Tarren se na nás podíval a přimhouřil oči.  Nastalo ticho, tiché, dusící ticho.

„Dobrý den.“

„Táhni zpátky do pekel,“ zasyčel k němu Elien.

Co to má znamenat?

„Jak se daří Anně?“ zvolal Tarren.

„Jak se opovažuješ se zeptat?“ zakřičel Emmett.

Tarren chvíli mlčel a potom se usmál.

„Gratuluji vám k novému rodinnému přírůstku.“

„Jestli je to všechno, cos nám chtěl oznámit, tak můžeš jít,“ řekl mu Carlisle.

„Ne, ještě něco.“

„Nechci to slyšet,“ řekl Elien hořce.

„Tohle budeš chtít slyšet.“

Tarren pomalu zvedl obě ruce nad hlavu a trochu se předklonil.

„Tímhle vám chci ukázat, že končím. Jak vidíte, jsem tu sám,“ rozhodil rukama, „když jsem odsud odjížděl, ještě jsi tu nebyl, Carlisle. Mám to, co jsem chtěl. Liza je… Liza.“

Kysele jsem se uchechtl.

Pak se Tarren otočil, nastoupil do kočáru a vyklonil se z okénka.

Jako opaření jsme sledovali výjev, co se před námi odehrával.

Přišel jsem blíž k Elienovi.

„Myslí to vážně?“

„Ano, ne… tedy. Nevím, co si o tom má myslet.“

Díval jsem se na něj a snažil se ho pochopit.

„Cože?“

„Co z něj cítíš?“

„No…“

Už jsem Eliena pochopil. Cítil jsem z Tarrena klid, jakoby opravdu věřil a cítil to, co nám říká.

„To ale přeci není možné.“

„No právě,“ přitakal mi.

„Sbohem,“ ozvalo se zezdola.

Tarrenův kočár se rozjel, za chvíli zmizel v lese.

„Ještě nikdy přede mnou nikdo nedokázal skrýt svoje myšlenky, ani Tarren ne. Ale nemůžu tomu přece věřit.“

„Co jsi slyšel?“ ptal se Carlisle.

„Je to tak, jak říkal.“

Sledoval jsem Carlislea, jak se mu mění grimasa ve tváři.

„Cože?“

„Já ti nelžu, bylo to tak,“ bránil se Elien.

„A co ty?“ otočil se na mě Carlisle.

„Nezájem, cítil jsem nezájem.“

„Ano,“ přitakal Elien, „chce dítě, rozhodl se si ho někde najít. Ale od nás už nechce nic.“

„Říkáš, že chce dítě, ale od náš už nechce nic?! Tak tomu snad nevěříš.“

„Ale jak by nás dva mohl oklamat?“ ptal jsem se.

Carlisle si povzdechl.

„Začínám si myslet, že už nebudeme mít nikdy klid,“ vzdychl si Elien.

Po Tarrenově vystoupení jsme zůstávali všichni v pozoru. Andreas ještě stále neodjel a se svými přáteli setrvávali na hradě. Nutno doznat, že jsem se cítil bezpečněji.

 Uplynul měsíc, dva, tři. Malý William se naučil první slova. Andreas tu stále zůstával, Anna a Elien už byli klidnější. Začínal jsem vážně věřit tomu, co Tarren tvrdil. I když se mi to pořád zdálo nepravděpodobné.  

Rosalie:

„Klička, ta klička, Alice!“

„Můj Bože, nech mě být. Nebo ti s tím na mou duši zacpu pusu,“ štěkla na mě trpělivosti zbavená Alice a prala se s jehlou.

Vlastně mi jí bylo trochu líto, když se jí tady už všichni posmívali, že neumí vyšívat a že nezapadá do naší „dámské společnosti“ , rozhodla se, že se to přes svůj velký odpor naučí.

Proklínala u toho Annu, protože ta se z nás vyšívání věnovala nejvíc.

„Já už na to nemám sílu,“ zanaříkala Alice a mrštila prací o zem.

„Bác,“ ozvalo se od Willa, který si hrál na zemi.

Pak se vesele zařehtal.

„No, vida. Už i to dítě se mi směje,“ řekla Alice.

„Jestli to nebude tím, že když se rozčílíš, vypadáš jako rozzuřený skřítek."

Alice po mně hodila nenávistným očkem a zvedla se. Došla pomalu k Willovi a udělala na něj rádoby naštvaný pohled.

 Vtom jsem uslyšela kroky, otočila jsem a spatřila Emmetta, jak váhavě stojí u dveří.

„No, Wille,“ řekla Alice a vzala ho do náručí, „myslím, že je čas, abychom se vzdálili.“

Prošla kolem mě, mrkla a zamířila ke dveřím.

„Jestli ruším, tak…“

„Ne, to je v pořádku,“ nenechala Alice Emmetta domluvit.

Když už byla skoro pryč, neodpustila si poznámku: „Jsou věci, na které jsi ještě moc malý, víš?“

Emmett si s úsměvem sedl ke mně.

„Co to děláte?“

„Vyšívám.“

„Aha.“

Chvíli bylo ticho.

„Copak jste to nikdy neviděl?“

Emmett se zarazil. Jeho nervozita mě posilovala.

„Ano, ale…“

Ticho.

Už jsem to nevydržela a začala se smát. Ten temný, tichý a někdy až trochu strašidelný muž se tu teď vedle mě klepal a nejraději by se schoval, jak byl nervózní.

„Nesmějte se.“

„Dobrá,“ uklidnila jsem se.

„Víte, chtěl jsem vám něco říct.“

Odložila jsem šití, už jsem byla nervózní i já.

„Ano?“

„No, můžu vás o něco poprosit?“

Chvíli jsem se na něj dívala a přemýšlela, co bude chtít.

„Jistě.“

„Víte, v podhradí žije jedna žena.“

Zatrnulo mi až v kostech. Ztratila jsem se.

„Ano…“

„Víte, ona už po mně moc dlouho touží a…“

Nadechla jsem se, aniž by mi vzduch chyběl.

„Mohla byste jí o mně říct?“ otočil se na mě s veselýma očima.

Nebyla jsem schopná ze sebe vypravit jediné slovo.

„Nebo nesouhlasíte?“

Stoupnula jsem si a plná bolesti jsem na něj prskla jediné slovo, které jsem mohla.

„Ano,“ a vyrazila jsem někam pryč od něj.

„Ale počkejte!“

Zarazila jsem se. Z očí se mi prodrala ven první slza, ale nebyla vidět. Nemohla jsem se otočit.

„Vždyť nevíte, co jí máte říct.“

„Asi to, že ji milujete a já se za vás mám přimluvit.“

„Ale ne,“ zvolal Emmett zoufale.

Otočila jsem se.

„Tak co?“

„Chci, abyste jí řekla, že já už miluji někoho jiného.“

Hloupě jsem na něj zírala.

A pak mi to došlo.

Nevěděla jsem, co mám dělat.

„A víte koho?“

„Ne,“ dostala jsem ze sebe bez rozmyslu.

Emmett ke mně pomalu přišel a políbil mě.

„Tak já jí to povím,“ pípla jsem a utekla.

Zastavila jsem se až na chodbě a přemýšlela, proč jsem se tak lekla.

„Rosalie…“

Emmett za mnou vyběhl ven.

„Paní, omlouvám se já…“

Vrhla jsem se mu kolem krku a oplatila mu to, co mi udělal.

„Aspoň se schovejte,“ ozvalo se z nádvoří.

U studně stál Jasper a hrál si s Willem, Alice nás pobaveně sledovala od brány.

„Já to říkala,“ zavolala.

Vzala jsem Emmetta za ruku a odvedla ho někam, kde budeme mít větší soukromí.

Japer 

Zima se pomalu přehoupla v jaro. Život nás pomalu donutil začít žít ty normální dny. Na Tarrena jsme mysleli, ale jak dlouho bychom se ještě takhle mohli věznit na hradě a mít oči na šťopkách. Hlídali jsme všechno, Andreas tu stále ještě se svými přáteli byl. Ale čas nezastavíte a život prostě jde dál. Carlisle přizval zpět na hrad služebnictvo. Znamenalo to mnohem více kontroly, ale co. Začínal jsem mít pocit, že se všechno vrací tam, kde to tak neslavně skončilo. Možná, že to bylo ještě hezčí, protože někteří z nás byli šťastnější, než tenkrát.

 Byla to Rosalie, kdo byl šťastný až na půdu. Srandovní na tom bylo to, že se chovala jako patnáctiletá dívenka, do které se právě zamiloval nádherný Emmett. A Emmett se choval jako patnáctiletý kluk, který se právě zamiloval do krásné Rosalie. Mluvili jste někdy se zamilovanými? Nedá se s nimi moc mluvit, co? Pokud nejste sami zamilovaní. Zamilovaný se asi dostává do jiné sféry, najednou má úplně jiné oči i myšlenky.

Byl jsem taky takový?

„Já nevím,“ řekla mi Alice, „byla jsem ve stejné sféře jako ty.“

„A teď už nejsi?“ zeptal jsem se jí.

„A ty?“ vrátila mi otázku.

„Jsem,“ řekl jsem upřímně.

Will byl roztomilé, chodící stvoření. Je asi důležité podotknout, že mu bylo šest měsíců.

A za další měsíc mu bylo sedm měsíců, za další dva devět.

 Když se rok znovu dostal k podzimu, chystal se Will oslavit své první narozeniny. Jeho tělo se správně těšilo, ale jeho mysl tou dobou vrtěla hlavou nad tím, jak je pozadu. I když, stále jsme se v něm nevyznali. V něčem byl napřed, ale v něčem se choval přirozeně.

 V ten den nám bylo všem veselo, chystali jsme oslavu. Uvnitř hradu všechny služebné létaly jako namydlené, Anna dostala za úkol chodit po nádvoří a zabavit Willa, aby neviděl, jak celá jeho rodina běhá po hradě a všechno připravuje.

 Naštěstí do hradu právě přijeli obchodníci. Bylo před zimou a tohle byla jedna z posledních možností, jak se zásobovat. Byl to obvyklý čas na takové trhy. K potřebným věcem se přidali i prodejci se šperky, s různými ozdobami, prostě se vším tím nablýskaným a barevným, co k trhům patří.

A právě v tenhle den se to stalo. Roční období nám připomělo, jaké jsme před rokem měli starosti, ale oslava nám pomohla na ně moc nemyslet. Všichni jsme byli po uši v přípravách.

Anna zrovna procházela kolem posledního stánku u brány a Will se motal okolo ní. Brána byla otevřená, pořád někdo chodil ven i dovnitř. Přicházeli sem kupovat různé věci i lidé z vesnice.

 Byl to už rok od toho, co se tu Tarren zjevil. Ještě dlouho potom jsme si dávali pozor, ale museli jsme někdy začít žít. Nevěřili jsme mu, ale s každým přibývajícím měsícem se zdálo, že nelhal. Byl čas na to vrátit na hrad zpátky život. Dokonce bylo docela příjemné být tu zase se všemi těmi lidmi.

 Ale právě protože tu bylo tolik lidí, tolik srdcí, co tepalo, nemohli jsme si všimnout člověka, který přišel k bráně. Navíc nikdo z nás nic nečekal a všichni jsme byli uvnitř v hradě. Jenom zbrojnoši stáli na hradbách.

 Anna ukazovala Willovi nějkou věc na stánku, když se otočila a zjistila, že Will je za branou na mostě a baví se s nějakým mužem. Zatím nezpanikařila, ale vydala se rychle za ním. Ale muž Willa čapl do náruče a jal se s ním rychle odcházet.

„Hej!“ zakřičela Anna a rozeběhla se za nimi.

V tom se za mostem objevila Liza.

Vytrhla muži Willa z náručí, ale to už u nich stála Anna. Divoce zatahala Lizu za vlasy, ale Liza se otočila a strčila Annu do ramene.

„Co to děláš?!“ zakřičel zbrojnoš na Lizu, ale bylo pozdě. Liza se tryskem vydala pryč po příjezdové cestě s Willem v náručí.

A v tu samou chvíli Anna na kraji mostu ztratila rovnováhu, patou nohy už stála ve vzduchu. Snažila se zachytit, ale nestihla to. Její pád zastavilo až dno příkopu se zbytky tlejícího listí.

 Přiběhli jsme hned, jak jsme uslyšeli zbrojnošovo volání, ale nemohli jsme kvůli lidem běžet tak a rychle a ani jsme nevěděli, co se děje!

 Našli jsem Annu na dně příkopu v bezvědomí.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 31: