Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přežila jsem smrt

Pohled: Alice

Čekala mě další šoková terapie. Kdy už to skončí? Kdy konečně skončí mé věčné trápení? Vždyť jsem nic neudělala. Teda... Ano, mé vize. Ale já za ně přeci nemohu!

***před pěti lety***

„Mishel!“ zavolala máma na mou sestru.

„Ano mami, už jsem tu, co potřebuješ?“ zeptala se.

„Dones mi, prosím tě, něco k pití!“ poprosila ji.

Mishel zatím šla do kuchyně. Chtěla jsem jít obejmout mou maminku, ale nemohla jsem. Byla jsem jakoby přilepená k zemi. V hlavě se mi něco v útržcích pohybovalo. Tatínek... Muži... Výstřel... Krev... Hrob... Poté, co to skončilo, jsem ihned vykřikla.

„Né!“

„Mami, tatínek zemřel!“

„Alice, víš, že nenávidím tyto vtípky, tak toho nech, ano?“ říkala v klidu.

„Mami, já si ale nevymýšlím,“ nenechala jsem se.

„Už mlč!“ Už nic neříkala. Sklopila jsem hlavu a odešla ven. Vylezla jsem na můj oblíbený strom a vyplakala jsem se. Byla jsem ráda, že mě nikdo nehledal.

Druhý den, okolo třetí hodiny ráno nám přišel telegram. Stálo v něm, že včera byl zastřelen náš otec. Minulý den jsem se na to tak trochu připravila, takže už to tolik nebolelo. Ale měla jsem pocit, jakoby mi někdo zabodl do hrudi dýku. Šla jsem za mou maminkou. Běžela jsem ji obejmout, ale zarazila mě dříve, než jsem u ní byla na metr.

„Nepřibližuj se ke mně!“ vykřikla, což přivolalo Mishel.

„Mami, co se stalo?“ zeptala jsem se udiveně.

„Ty se mě ptáš, co se stalo?“ křikla na mne.

„Ano,“ odpověděla jsem jí. Hlas se mi klepal.

„Za všechno můžeš ty!“

„Cože?!“

„To tys včera řekla to, že otec zemřel!“ Nutnou chvíli bylo ticho. „Alice, ty jsi úplný blázen! Nemám jinou možnost. Pošlu tě do blázince!“ Už jsem to prostě nemohla vystát. Běžela jsem do pokoje, kde jsem se položila do postele a usla jsem. Probudila jsem se až v autě.

„Co? Mami, prosím, ne!“ rozkřikla jsem se. Ignorovaly mě obě.

Když jsme dojely na místo, tak jsme vystoupily. Rozhlédla jsem se kolem do kola. Budova byla moc velká.

Neměla ani zahradu, nic. Co byste taky čekali od ústavu? Při slově ,ústav' mi stekla slza po tváři. Maminka mě objala a řekla:

„Miluji tě, navždy.“ Poté mě objala Mishel.

„Mám tě ráda. Nikdy nikdo nás nemůže rozdělit.“ Nastoupila si do auta. Koukla jsem se na ně. Vidím je naposledy v životě. Rozvzlykala jsem se. Někdo mě hrubě vzal za ruku a vedl do 'pekla'. Ten dotyčný mě hodil na postel a odešel. Rozběhla jsem se ke dveřím, ale byly zamčené. Svezla jsem se po nich a rozbrečela jsem se.

***po pěti letech***

Po mé další šokové terapii mě opět hodili do pokoje. Byla noc. Černo černá, jako obvykle, ale byla neobvyklá.

Pohled: Nikoho

Někde venku běhal vrah. Toužil jen po jednom. Po krvi. Po Alicině krvi. Ano, byl to upír. Stopař. Měl dar. Vždy si zadal jednu osobu a tu prostě musel mít. Musel mít její krev. Jedné obyčejné noci – teda... obyčejné pro lidi – se rozhodl zaútočit... Ale bůh to tak nechtěl. Nechtěl, aby ji zabil. Už, když se Alice narodila, tak jí Osud už vše přichystal. Ale Štěstí zasáhlo dříve, než ji zapsala i smrt. Ano, její srdce už bít nebude, ale bude žít. Jako upír, ale bude. Bude moct mít budoucnost, manžela i rodinu.

Pohled: Alice

Slyšela jsem ránu. Vzbudila jsem se a porozhlédla se po pokoji. Byly vyražené mříže a okno a na druhém konci pokoje stál muž. Měl krátké, blonďaté vlasy, asi metr devadesát, silnější postavy. Více jsem nepoznala. Šel blíž ke mně a já se začala zvedat z podlahy, na které jsem usla.

Když byl u mě tak na metr, tak zavrčel. Počkat, zavrčel? To... To nechápu. Udělal poslední krok ke mně a skláněl se ke mně. Vypadalo to, jako by mě chtěl políbit, ale nestalo se tak. Byl blíže a blíže k mému krku.

Dostala jsem vizi. Do pokoje mi vtrhne doktor a s tím mužem se začnou prát. Doktor... Mě kousne. Dál už nic.

Do pokoje vtrhl doktor. Když uviděl toho muže, co už stál u něj, a prali se. Skoro nic jsem nepostřehla. Nastala další vize. Doktor prohodí toho muže oknem a poté běží ke mně. „Promiň, není jiná možnost. Promiň, že ti to nemohu podrobně vysvětlit, ale není čas. Budeš upír jako já. Promiň,“ kousne mě do krku.

Už jsem tam jen stála. Věděla jsem, co bude následovat. Byla slyšet pouze rána a vnímala jsem doktorova slova. Křečovitě jsem zavřela oči. Ucítila jsem kousnutí. Čekala jsem, až mě postihne bolest.

„Áááá! Prosím, pomozte mi, prosím!“ Otevřela jsem oči a uviděla stromy. Jen stromy. Asi mě musel vynést ven. Konečně to skončilo.

Bolest byla neuvěřitelná, ale po neuvěřitelně dlouhé době bolest začala ustupovat. Sice od konečků prstů, ale přeci trochu. Když bolest ustoupila, tak se soustředila uvnitř mého posledního lidského orgánu. Mé srdce mělo na kahánku. Prohrávalo bitvu s útočícím ohněm. Prohrálo. Dvakrát bouchlo a poté už jen jednou poskočilo a konec. Otevřela jsem oči a v úžasu se podívala nad sebe. Viděla jsem o sto procent lépe. Když jsem se nadechla, tak to bylo jiné. O moc jiné, než,  když jsem byla ještě člověk. Nepotřebovala jsem to. Nepotřebovala jsem kyslík.

Stoupla jsem si a zašeptala:

„Přežila jsem smrt.“