Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přelud?

06.05.2010 (21:15) • LittleSonny • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2149×

Colbie Caillat - I Never Told You

Přelud?

Seděla jsem na vlhké zemi, opřená o strom. Dnes je 14. září. Přesně rok po tom, co mě opustil…

Několik měsíců jsem Edwarda Anthonyho Cullena Masena proklínala, nenáviděla ho. Nemohla jsem bez jeho přítomnosti fungovat. I dýchání - naprosto přirozená, instinktivní věc - mi dělala problémy. O těch dalších těžších věcech ani nemluvě.

Pak jednoho pozdního odpoledne se to stalo. Seděla jsem na posteli, s hlavou v dlaních a tupě zírala do rohu pokoje, když jsem ho uviděla. Stál tam a zoufale se na mě díval.

„Co to sakra…?“ ptala sem se sama sebe.

„Všechno bude v pohodě, Bello," ozval se jeho uklidňující hlas.

Rychle jsem vstala a šla k němu. Zastavila jsem se dva kroky od něho.Natáhla jsem ruku a chtěla se dotknout jeho hladké tváře a… Nic. Prostě nic. Moje ruka jeho tváří jen projela. Jako vzduchem. V tom mi to došlo. Je to jen přelud. Moje fantazie.

Ale i přestože jsem věděla, že to není pravý Edward, se mi najednou nějak lépe dýchalo. Ani moje mysl nebyla zahalená myšlenkami na smrt. Zavřela jsem oči, chtěla jsem se přesvědčit, zda se mnou zůstane. Pomalu, opatrně jsem je opět otevřela a s radostí jsem zjistila, že tam zůstal. V celé své kráse. Přesně takový, jakého jsem si ho pamatovala. Možná ještě dokonalejší.

Od té doby byl se mnou skoro pořád. Díky němu jsem se opět zapojila do normálního života.

Bohužel, poslední dobou se mi nějak ztrácel, a tak jsem si našla Jaka. Byl vždy usměvavý. Nic ho nedokázalo vytočit.

Nechtěně se z něj stal takový můj otrok. Chodil se mnou, kamkoli jsem chtěla. Edwardův přelud skoro přestal existovat. Cítila jsem se skoro šťastná. Pořád jsem ale někde hluboko uvnitř cítila, že mi něco chybí.

A pak se to stalo. Jake se na mě vykašlal. Normálně sprostě se na mě vykašlal. Jediné, co mi tehdy řekl, bylo, že už to mezi námi takhle nejde. Zavřela jsem oči a vybavilo se mi, jak se to přesně událo.

Seděla jsem na naší lavičce, opírala se o Jacoba a nastavovala tvář příjemnému letnímu sluníčku, které bylo ve Forks tak vzácné. Ve vzduchu bylo bohužel opět cítit jakési napětí mezi mnou a mým nejlepším přítelem, které trvalo už dlouhé týdny. Dál jsem to hloupé ticho nemohla vydržet a tiše jsem promluvila.

„Jaku?“ zeptala jsem se nejistě.

Nic, ticho. Spí?

„Jaku, máš mě vůbec rád?“ skoro jsem zašeptala.

Místo očekávané odpovědi jsem uslyšela Jakův nakvašený tón.

„Má tohle vůbec smysl?“ zeptal se a vstal tak prudce, že jsem ztratila rovnováhu a rozplácla se na lavičce.

„Cože?“ zeptala jsem se nevěřícně když jsem se opět normálně usadila.

„Má tohle vůbec smysl?“ zopakoval, tentokrát pomaleji a trpělivěji.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se a pomalu mi začalo docházet, co tím myslí. Ale musela jsem to slyšet od něj.

„Je konec, jasný? Už tě nechci vidět!“

„Nikdy?“ zeptala jsem se se slzami v očích.

„Ne. Nikdy,“ řekl pevným hlasem.

To mi stačilo. Moje srdce, které bylo částečně slepené díky Jakově pomoci, se najednou opět rozpadlo na miliony kousků. Rychle jsem se rozběhla ke svému autu a díky uslzeným očím jsem zakopávala o všechno možné.

Nasedla jsem do náklaďáčku a plnou rychlostí jsem se řítila domů…

Od té doby to se mnou šlo zase z kopce. Okolní svět pro mě přestal existovat. Jediné malé plus této nové bolesti bylo, že jsem zase každodenně potkávala svůj přelud. Edwarda. Ten mi pomohl zvládat každodenní činnosti jako je chození do školy a podobně.

Můj starý Chevy náklaďáček hlučně dopředl a já vystoupila. Kapky tiše bubnovaly o kapotu a já jsem utíkala domů, kde jsem počkala, až přestane pršet. Naštěstí jsem nemusela čekat moc dlouho, protože sedět doma bylo velmi deprimující. Chtěla jsem jít ven.

Nazula jsem si staré tenisky, vzala bundu a vyrazila. Nešla jsem daleko. Místo, na kterém jsem se zastavila, bylo na dohled mého domu. Sedla jsem si a opřela se o strom.

„Je to přesně rok…“ pomyslela jsem si.

„A 14 dní,“ ozval se tichý hlásek v mé hlavě. Ta slova zabolela, jako když vás někdo bodne dýkou do srdce. Cítila jsem, jak mi pomalu, ale jistě vlhnou oči. Bylo jen otázkou času, kdy slzy přetečou a já začnu brečet.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a daleko v lese jsem uviděla Edwarda. Tentokrát vypadal o něco skutečněji. Bylo to zřejmě mým zoufalstvím. Sklopila jsem zrak a povzdechla si.

Dlouho jsem civěla do země, když jsem za sebou uslyšela kroky. Věděla jsem, kdo to bude. Charlie. Měl o mě strach, a tak se přišel podívat, jestli jsem v pořádku. Už zase. Jako kdybych mohla být někde jinde. Sedávala jsem tu vždycky, když mi bylo nejhůř. Vlastně, posledních čtrnáct dní, když nepočítám čas, kdy mě Edward opustil. To jsem tímhle místem často bloumala a doufala, že se vrátí. Ale nevrátil.

Proto mě překvapil hlas, který jsem uslyšela. Přesto jsem nevzhlédla a dál zarytě sledovala mokrou zem.

„Bello?“ zeptal se nesměle.

„Hm?“ zabručela jsem nazpět.

„Víš, chtěl jsem se ti omluvit…“

„Víš, Jaku, má to vůbec smysl?“ zeptala jsem se nepříjemně, a sama tak zopakovala jeho slova. „Copak ti nestačí, že je ze mě díky tobě zase troska?“ rozkřikla jsem se a začala okolo sebe horlivě mávat rukama.

„Ššš, Bello, ššš!“ snažil se mě uklidnit. Cítila jsem, že zase brečím.

„Co to k sakru…“ nestihla jsem doříct, protože mě jednou rukou přikryl ústa a druhou mi pevně sevřel ruce k sobě.

„Nech mě to vysvětlit, prosím,“ řekl tiše a přitom se mi díval do očí. Jeho pohled byl spalující. „Já… Nechtěl jsem ti ublížit, jen… Nevím, co to do mě vjelo. Nechci, abys byla kvůli mně nešťastná, ale, víš, já tě miluju… “ Při tom posledním slově jsem sebou trhla a moje srdce začalo bít jako o závod. Byla jsem ráda?

Periferním viděním jsem viděla, jak sebou Edward trhl. Zoufale jsem se na něj podívala. Ihned nasadil kamennou masku, která po chvíli přešla do úsměvu. Toho úsměvu, který jsem tolik milovala.

Oparně jsem vzhlédla k Jakovi, který se mi stále díval do obličeje. V jeho očích jiskřilo. Ani nevím proč, ale náhle jsem se podívala na jeho plné rty. Kousla jsem se do jazyka.

Dost Bello! Je to tvůj přítel! Tvrdil jeden hlásek uvnitř mé hlavy. Ten druhý zase křičel. Bello! Miluješ ho! Copak to nevidíš?!

Znovu jsem se podívala do tváře svého anděla. Ten se povzbudivě usmíval a pokývl hlavou. Chtěl, abych byla šťastná. To mi dodalo odvahu.

Natáhla jsem krk a políbila Jaka na rty. Nic víc, nic míň. A přesto mezi námi proudilo něco, co se nedá popsat. Byla to naděje? Možná…

Vzala jsem Jaka za ruku a vedla ho pryč. Pryč od starých bolestí a křivd. Naposledy jsem se chtěla ohlédnout na svého anděla. Marně jsem prohledávala očima tmavý les. Nikde tam nebyl.

Poslední slza, která spadla z mého obličeje na zem patřila jen a jen jemu…

***

Nemohl jsem to bez ní dále vydržet. Běžel jsem dnem i nocí ze srdce Jižní Ameriky a myslel na ni. Přijme mě zpět? Nebo se řídila podle mích rad a našla si někoho lepšího? To jsem nevěděl, ale doufal jsem.

Když jsem přiběhl do Forks, ihned jsem ucítil její pach. Vydal jsem se neomylně za ní. Seděla opřená o strom v místech, kde jsem jí před rokem opustil. Vypadala nešťastně. Když mě spatřila, nepatrně se usmála a opět sklopila zrak.

Potichu jsem se díval na její bledou tvář a přemýšlel, proč ke mně nepromluvila. Po chvíli jsem ucítil chlapecký pach. Nevoněl zrovna moc dobře, ale to mě v tu chvíli nezajímalo. Strnul jsem, když jsem ho uviděl, jak se pomalu přibližuje k Belle.

Vyslechl jsem si jejich krátký, rozzuřený rozhovor. Ta poslední část se mi vůbec nelíbila. Miluje ji. Ale miluje i ona jeho? Při té představě jsem se otřásl.

Bella se na mě s trochu zoufalým výrazem podívala, a mě došlo, že k tomu klukovi něco cítí. Usmál jsem se. Tohle jsem přece chtěl, ne?

Když se na mě s nejistotou v očích podívala znova, povzbudil jsem jí úsměvem a pokývl hlavou. To co se dělo uvnitř mě, se nedá popsat. Jestli jsem byl do této chvíle roztrhaný na kusy, teď ze mě nezbylo vůbec nic.

Moje gesto dodalo Belle odvahu. Políbila ho jemně na rty. Tohle zabolelo. A strašně moc. Ale musel jsem být silný. Tohle přesně jsem pro ni chtěl…. Život bez oblud a příšer.

Moje láska vzala toho chlapce za ruku a vedla ho pryč od místa plného bolesti. Já už jsem se na to nemohl dívat.

Musel jsem pryč… Pryč od ní… Pryč od své rodiny… Do Voltery.