Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Překvapivá minulost

13.10.2010 (15:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2671×

2. července 1937

Sedl jsem si na bar a poručil si whisky. Sotva ji přede mě barman postavil, vyklopil jsem ji do sebe a gestem si poručil další. Pak jsem si opřel lokty o pult a zoufale si zajel do vlasů. Potřebuji námět na článek a měl by být setsakra dobrý.

Zítra budou totiž každé noviny v Americe (možná na celém světě) plné té děsivé zprávy. Amelia Earhartová – úžasně odvážná a populární letkyně a krásná žena k tomu - je nezvěstná. Zmizela při přeletu nad Tichým oceánem.

Jak mám tohle trumfnout? Jak se zapojit tak, aby můj článek nezapadl v hromadě stejných a přesto korespondoval s námětem?

Nedíval jsem se moc okolo, naprosto ponořený do svého problému, a tak jsem jen koutkem oka zahlédl, jak se na židli po mé levici kdosi vyhoupl. Zaujal mě záblesk ohnivě rudých vlasů, a tak jsem se k ní bezděky otočil. Měly tak unikátní barvu… A sotva jsem se jí podíval do obličeje, zkameněl jsem. Ani anděl nemohl být krásnější. Usmála se na mě a mně i přes okouzlení přejel po zádech mráz.

Kývla na mě sklenkou, ve které měla totéž co já. „Zapíjíte žal?“

Všiml jsem si, že má na sobě leteckou bundu, kalhoty a vysoké boty. Že bych měl přece jen štěstí? Že by byla pilotka jako Amélie?

Přikývl jsem. „Tak trochu. Amélie Earthartové je škoda. Tuším, že se už neobjeví.“

Trochu lítostivě pokrčila rameny a vzápětí se opět oslnivě usmála. „Souhlasím s vámi. Vás ale trápí něco jiného, že?“

Její hlas mě uváděl téměř do transu. Šel bych s ní kamkoli, stačilo by, aby o to požádala. Musel jsem zamrkat, abych byl schopný reagovat. „Jste všímavá. Přemýšlím nad článkem do zítřejších novin. Mám jen málo času, abych ho dodal do redakce a zatím nemám nápad.“

Vypadala, že ji můj problém zaujal, a tak jsem k ní natáhl ruku. „Mimochodem… já jsem Jeremy. Jeremy Cotton.“

S grácií mou ruku stiskla a já sebou trhl. Byla ledová. „Victoria. Victoria Likebloodová.“ Zajiskřily jí oči, jako by ji něco pobavilo. „Možná bych vám mohla pomoct, Jeremy. Hledáte téma, které by se hodilo ke zmizení Amélie? A co takhle průkopnice ženského létání? Mohla bych vám říct jeden příběh, který si dnes už nikdo nepamatuje.“

Zněla tak tajemně, že mě to zaujalo. Tedy, takové téma by mě zaujalo asi i tak. Ten článek jsem potřeboval. Zněla slibně a navíc její hlas byl dokonalý. Okouzlovala mě. Poslouchal bych ji, i kdyby mi tu přeříkávala recepty na vaření. Ona byla jedinečná. Nepotřeboval jsem výmluvy, abych si přiznal, že s ní chci strávit víc času. Kývl jsem ke stolku pro dva, který se právě uvolnil. „Skvěle. Posadíme se?“

Victoria se usmála a ladně seskočila ze stoličky. Přešla ke stolku a já si pospíšil, abych jí gentlemansky přidržel židli a zasunul ji, jak dosedala. Usmála se tak, že se mi na vteřinu vykouřil z hlavy důvod, proč tu vlastně jsme.

Victoria však poplácala židli vedle sebe a cvrnkla prstem do sklenky před sebou, až to zaznělo. Probral jsem se a usedl. Na okamžik se zadívala na své prsty hrající si teď se sklenkou a ponořila se do svých myšlenek. Pak se tichým hlasem zeptala: „Kolik toho víš o historii létání?“

Pokrčil jsem rameny. „Moc ne.“

Zadívala se na protější zeď, ale já si byl jist, že se její myšlenky toulají někde daleko dál – v jejím příběhu. „Říká ti něco jméno Jeanne Labrosse? Asi ne, co? Teď už ho nikdo nezná. No, v roce 1798 ji znal každý. Byla první ženou, která letěla sama v balónu. Její příběh by se mohl do toho zítřejšího vydání hodit, ne?“

Jakoby mimoděk se na mě podívala a spokojeně se usmála. Nemusel jsem odpovídat, má tvář zářila dost výmluvně i bez toho. Vytáhl jsem blok a tužku – byl jsem připraven dělat si poznámky.

„Tak tedy, Jeanne se narodila do rodiny nadšeného fanouška vzduchoplavectví. Její otec si vždycky přál syna, ale nakonec byl rád, že se mu po dlouhém čekání narodila alespoň dcera. Už od malička každá jejich vycházka končila tím, že se dívali na balóny. Nikdy neletěl, ale bylo to jeho vroucím přáním. A ona se do balónů zamilovala stejně jako její otec. Bylo jí deset let, když svět obletěla zpráva o první ženě v balónu. Neřídila ho sice sama, ale stejně. Elisabeth Thible jí dala naději, že je její sen uskutečnitelný. Jeanne chtěla dosáhnout toho, po čem toužil její otec. Chtěla letět a vzít tam nahoru i jeho. Musela překonat spoustu předsudků a potíží. Muži – letci ji mezi sebe samozřejmě nechtěli vzít. Nikdo nevěřil, že by byla schopna řídit balón. Ale o čtrnáct let později všem vytřela zrak. Pro svůj první samostaný let si vybrala velkou vzduchoplaveckou slavnost. Na její potupu se přišly podívat stovky lidí. Ona jim však ukázala, že ženy jsou stejně schopné řídit balón jako muži.“

Její černé oči plály zvláštním ohněm, když je na mě upřela. „Umíte si to představit? Cítit to vzrušení, lehkou nervozitu, se kterou znovu kontrolovala každou maličkost a připravovala svůj balón k vzlétnutí… A pak poslední pohled do tváře jejího nadšeného otce. Byl na ni tak pyšný…“ trochu se jí zachvěl hlas a já si v duchu říkal, jak se do příběhu položila. Jako by to sama prožila. Byla skvělá vypravěčka.

„Její první let netrval dlouho. Vlastně jen dvakrát obkroužila prostranství, na kterém se slavnost konala, ale i tak to byl obrovský úspěch, o kterém přinesly informaci noviny po celém světě. Ženy pokořily další tabu.“

Nostalgicky se usmála a poprvé od chvíle, kdy začala vyprávět, jsem měl jistotu, že mě opět vnímá. Visel jsem jí pohledem na rtech. Usmál jsem se a rychle si zapsal pár poznámek. Během jejího vyprávění jsem na to úplně zapomněl a teď jsem nechtěl zapomenout ani slovo. S hlavou skloněnou k bloku jsem prohlásil: „Krásný příběh, díky Victorie.“

Victoria přikývla a uvolněně se usmála. Zvedla sklenku k ústům a dopila její obsah. Sledoval jsem ji a pak navrhl: „Nepůjdeme se někam najíst?“

Byla pramalá šance, že by mé pozvání přijala, ale já si nemohl dovolit otálet. Pokud byla skutečně pilotka, jak naznačovalo její oblečení, už jsem ji nemusel spatřit. Victorii ale k mému překvapení spokojeně zajiskřily oči. „Dobře. Jsem docela hladová.“

Nemohl jsem věřit svému štěstí. Společně jsme se zvedli a vyšli ven do tmy.

Victoriin doslov:

Se spokojeným povzdechem jsem odložila tělo bez kapky krve a naposled se podívala do jeho tváře. Letmo jsem se dotkla jeho zavřených víček. Škoda, že jsem měla takovou žízeň. Svět si mohl připomenout jednu ženu, která si to zasloužila. Sáhla jsem mu do náprsní kapsy, vyndala bloček a vytrhla papír s poznámkami k mému příběhu.

Jeanne Labrosse zemřela v den svého triumfu. Nestihla už splnit otci jeho sen – vzít ho tam nahoru, aby mohl pozorovat zem, kterou tak miloval, z ptačí perspektivy. To, co jsem Jeremymu neřekla, bylo, že jeden z jejích obdivovatelů byl upír. Netušila to ani Jeanne, když se svými kolegy vzduchoplavci a spoustou dalších slavila až do brzkých ranních hodin. Dovolil se, jestli ji může doprovodit. Byl krásný a příjemný. Nebylo proč odmítnout. Její život skončil u hřbitova, kolem kterého vedla jejich cesta. Nechtěl ji zabít, chtěl ji jako partnerku. Prý si vždy cenil odvážných žen.

Odložila jsem své staré jméno stejně jako teď tělo Jeremyho Cottona. Nezůstala jsem se svým stvořitelem. Nedokázala jsem mu odpustit. Láska k létání mě ale nepřešla. I proto jsem se teď oblékala jako pilotka. S postupem času a rozvojem letectví jsem se zajímala o každou novinku. Pilotní licenci jsem získala jako jedna z prvních žen, i když samozřejmě pod jiným jménem.

Ukryla jsem tělo a toužebně jsem se zadívala na nebe. Amélie Earhartová, jestli tam někde jsi, závidím ti. Šťastný let.

♦ THE END ♦

* poznámka na závěr: Jeanne Labrosse skutečně jako 1. žena letěla v roce 1798 sólo v balónu a jelikož jsem o ní nikde nenašla jinou zmínku než tuhle informaci, skvěle se mi hodila. Co vy na Victorii vzduchoplavkyni? Nezávislá, odvážná, průkopnická… taková Victoria se mi líbí.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Překvapivá minulost: