Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Překvapení k výročí

06.12.2010 (18:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 6424×

Napadlo vás někdy, jak asi ve skutečnosti vypadá ten zvonivý hlas přisouzený Alici? Já nad tím popřemýšlela a rozhodla jsem se zapojit scénu, ve které Alice zpívala za Edwardova klavírního doprovodu (v Midnight Sun), do povídky. Doufám, že se vám bude líbit.

* pozn. hlas patří nizozemské zpěvačce Simone Simons (Epica) a uznávám, že Alice by nejspíš ty „operní“ části nedala, ale i tak… :o) Písnička se jmenuje Tides of time a je od Simoniny mateřské skupiny Epica.

* * *

Jasper:

Z trýznivého přemýšlení nad dárkem k blížícímu se výročí mě vytrhl Alicin hlas. Přidala se k Edwardově hře na klavír tak lehce, jako by to nacvičovali několik hodin a vůbec jí nevadilo, že píseň právě skládá. Najednou to bylo, jako by jim oběma tryskala přímo ze srdce.

Miloval jsem, když Alice zpívala. Neexistoval pro mě krásnější zvuk než její hlas, a tak jsem se do něj s radostí ponořil. Znovu, jako už tolikrát, jsem zalitoval, že nehraji na žádný nástroj. Tohle spojení nám bylo odepřeno. Možná bych se měl přece jen přemoci a alespoň se pokusit naučit se na něco, vydávajícího melodický zvuk.

Trhl jsem rameny, možná jednou. Momentálně jsem na to neměl trpělivost. Poslouchal jsem dál a víc než na slova jsem se soustředil na hudbu samu a pocity, které mě naplňovaly. Radost, láska a… překvapeně jsem zamrkal. Poprvé jsem si všiml i toho, že Alice cítí ctižádost. Ona by chtěla zpívat?

Jako upíři máme nevýhodu v tom, že jakkoli jsme talentovaní, musíme se držet zpátky. Nemůžeme se předvádět, protože čím víc lidí nás bude znát, tím víc hrozí prozrazení… a to by znamenalo rozsudek smrti pro ty, co by nás odhalili i pro nás. Ale přesto… možná… moment – možná, že mám nápad na dokonalý dárek!

Rychle jsem se podíval ke klavíru, jestli to Alice nezachytila, ale všiml jsem si jen, jak po mně Edward střelil očima. Usmál se a lehce kývl. To vypadalo, že mi pomůže. Tak co je potřeba? V první řadě jsem musel sehnat nahrávku Alicina hlasu. Mobil není zrovna nejpřesvědčivější. Zvuk v něm může být zkreslený, a tak jsem nenápadně vytáhl kameru. Edward začal hrát Alicinu oblíbenou píseň, aby nám pojistil, že se znovu přidá. V duchu jsem mu poděkoval a on se zakřenil.

Když hudba skončila, měl jsem co dělat, abych se donutil schovat kameru, než na ni Alice přijde. Nemusel jsem se bát, že Alice dostane vizi. Náhle dostávala jen ty opravdu důležité - revoluční a navíc jsem si už dřív od ní vyžádal slib, že se nebude pokoušet vidět můj dárek pro ni, abych měl překvapení.

Vytáhl jsem minidisk z kamery a pro sebe se usmál. Houknul jsem na Alici s Edwardem, že jedu do města a vypadl jsem dřív, než se stihl jeden nebo druhý ptát na podrobnosti. Celý plán jsem začal rozpracovávat až v autě, když jsem měl jistotu, že jsem dost daleko od domu, aby mi Edward nemohl přečíst myšlenky. Možná by tak úplně nesouhlasil s mým postupem, ale já nestál o ničí poznámky. Usmál jsem se trochu ďábelsky. J. J. bude jistě rád, až mě uvidí. A ještě nadšenější bude z mého požadavku. No, on si už nějak poradí. Jistě by mě nerad zklamal, nebo nedejbůh rozzlobil.

Navíc jsem si sehnal i dokonalé krytí, kdyby Alice přece jen neodolala a zjišťovala, co chystám. Koupil jsem lístky na koncert její oblíbené skupiny. Tak nebude nápadné, když  tu skupinu uvidí ve vizi.

Podle toho, jak se usmívala, kdykoli kolem mě procházela… a po každé mi vlepila aspoň krátký polibek, jsem usoudil, že neodolala a mé krytí vychází. Kdyby totiž spatřila můj skutečný plán, rozhodně by o něm nemlčela.

Konečně nastal den D. Hned dopoledne jsem potutelně se usmívající Alici zavázal oči a cestou ven jsem Edwardovi poslal prosbu, aby ostatní přivezl na koncert. Chtěl jsem, aby byli svědky Alicina triumfu.

Opatrně jsem ji usadil do auta a než jsem nastartoval, neodolal jsem a vášnivě ji políbil. Alice se rozesmála: „Vážně si nemůžu sundat ten šátek?“

Rozhodně jsem zavrtěl hlavou a jelikož mi došlo, že to nevidí, nahlas jsem zdůraznil: „Ať tě to ani nenapadne. Nech se překvapit, miláčku.“

Alice se lehce úsmívala: „Jsem si jista, že by se mi to tvé překvapení líbilo úplně stejně, i kdybych viděla, kam jedeme.“

Nastartoval a hodil po ní pobaveným pohledem: „Možná, ale já si chci pro jednou užít stejný únos, jaký provádíš běžně ty.“

Vyjel jsem a propletl si s ní prsty. Zvedl jsem si je ke rtům a políbil jí každý prst zvlášť. „Víš, že tě miluju stejně, jako když jsem tě viděl poprvé? Vlastně ne tak docela. Miluju tě každým dnem víc.“

Alicina tvář zářila a já na okamžik zalitoval, že jí nevidím do očí. „Jsem na tom stejně, Jazzi. Miluju tě celou svou bytostí.“

I kdybych pochyboval o jejích slovech, vysílala ke mně tolik lásky, že mě zaplavovala jako vlny. Přál jsem si, aby mohla cítit to co já a v zápětí jsem se o to postaral. Naše láska, láska násobená s každou další vlnou, byla náhle tak intenzivní, že jsem váhal, jestli nezastavit a nepoddat se jí. Jenže to bychom mohli přijet pozdě a já nehodlal připravit o Alici o nejlepší překvapení za posledních sedmdesát let.

Cesta netrvala příliš dlouho. Když jsem parkoval před halou, z Alice nebyla cítit nervozita, že neví, co se bude dít, ale naopak jistota. Myslela, že mě prokoukla. No, je na čase, aby zjistila, že si své myšlenky dokážu chránit stejně dobře jako třeba Edward.

Obešel jsem auto, otevřel dveře a podal Alici ruku. Dával jsem pozor, aby se při vystupování neuhodila, ale šátek jsem jí stáhnout nedovolil. Ještě ne. Tu chvíli ještě vydrží.

Zavěsil jsem ji do sebe a vedl jsem ji postranním vchodem do haly. Nebylo těžké najít šatny skupiny. Všude byly vylepeny A4 s šipkami. Konečně jsme zastavili a já Alici stáhl šátek. Usmála se na mě a dala mi rychlý polibek. Pak se zvědavě rozhlédla a tázavě se na mě zadívala. S úsměvem jsem se natáhl a zaklepal na dveře, před kterými jsme stáli. Zevnitř se ozvaly kroky a jakmile se rozrazily, Alice zalapala po dechu. Střelila pohledem ke mně, jako by se mi omlouvala a v zápětí už visela kolem krku svému oblíbenému zpěvákovi. Díval se na mě zprvu trochu překvapeně, ale když se na své „závaží“ zadíval pozorněji, usoudil, že proti tomu vlastně nic nenamítá.

Zdusil jsem žárlivé zavrčení, které se mi dralo ze rtů a to už se přišel na svou návštěvu podívat i zbytek kapely. Alice šla z objetí do objetí. Zářila tak, že kdyby ji napojili do sítě, mohla by svou energií nejspíš zásobovat celou halu po zbytek dne.

Pánové nás pozvali dovnitř a než jsme je stihli následovat, Alice mě popadla kolem pasu a věnovala mi vášnivý polibek. „Jaspere, ty jsi mi zařídil schůzku s mými oblíbenci? To je dokonalé. Viděla jsem jen koncert… a i ten by byl skvělý, ale tohle je milionkrát lepší.“

Zazubil jsem se a pohladil ji po tváři: „Zadrž, to ještě není všechno. Pojď dovnitř, oni ti to vysvětlí.“

Sotva za námi zapadly dveře, otočil se na nás dlouhovlasý zpěvák: „Takže ona opravdu zpívá tak, jako na té nahrávce?“

Alice vykulila oči a otočila se na mě, abych jí to vysvětlil. Já však jen přikývl: „Máte tu píseň?“

Bubeník vytáhl ze zadní kapsy několik archů papíru a zadumaně jimi plácnul o ruku: „Nejdřív ať zazpívá.“

Alice stále čekala na vysvětlení, a tak jsem se k ní otočil: „To je můj dárek. Poznal jsem, že bys chtěla, aby tě slyšel i někdo jiný. Nahrál jsem tě, když jsi doprovázela Edwarda a dohodli jsme se tady s kluky, že si tě vyzkouší. Když předvedeš, že zpíváš opravdu tak dobře… a já vím, že dokážeš zpívat i líp… dají ti písničku, kterou pro tuhle příležitost napsali a večer ji společně zazpíváte na koncertě.“

Alice otevřela pusu a úplně ztuhla. To bylo poprvé, co jsem ji takhle viděl. Nemusel jsem se ptát, jestli něco tušila. Její výraz mluvil za vše. Když už jsem si začínal dělat starosti, jestli se jí něco nestalo, rozzářila se jako druhé slunce, nadšeně vypískla a skočila mi kolem krku.

„Bože, nemůžu tomu uvěřit… Já budu opravdu… Moment. Jen se musím zamyslet. Co bych vlastně měla předvést? Že by… ale ne, to je hloupé. Nebo snad…“

Mluvila tak rychle, že pro kapelu bylo zhola zbytečné snažit se jí pozorumět. Pustila mě a rychlými kroky rázovala po malém kousku šatny, jak přemýšlela. Pak zvedla hlavu a tvář jí zazářila. Ze rtů se jí začala linout naše píseň. Nejnádhernější, co jsem kdy slyšel. Ta, kterou kdysi sama složila.

Byli jsme domluvení, že Alici s novou písničkou pozvou na pódium po úvodním „zahřátí“ publika. Předkapela nebyla špatná, ale většina se těšila na tu hlavní. A že to uměli rozjet. Přistihl jsem dokonce i Carlislea s Esmé, jak hlasitě zpívají spolu s nimi. Na to, že to nebyl zrovna žánr, který by si dobrovolně vybrali, zapadli skvěle.

Když si zpěvák vzal mikrofon a vyžádal si ticho, věděl jsem, co přijde. Po těle mi náhle přejíždělo mrazivé vzrušení – skoro jako předehra. Nemohl jsem se dočkat, až Alice vystoupí na pódium. A když se tak stalo, spadla mi brada stejně jako většině publika. I přesto, že jsem viděl, co Rose vybrala a souhlasil jsem s tím, vidět to na Alici spolu s dlouhou parukou, bylo něco docela jiného. Vypadala kouzelně… jako rockový anděl. A to nebylo nic proti tomu, když začala zpívat…

Píseň byla nová i pro mě. Snažit se zjistit, co cítí Alice, bylo ve vřavě, kterou způsobila, naprosto zbytečné. Rodina však na ni byla stoprocentně hrdá a publikum si ji zamilovalo. Ani jsem se nedivil. Tvářila se jako naprostá profesionálka a vlastně tak i vypadala. Nechápal jsem, jak se za tak krátkou dobu mohli se skupinou tak sladit, ale jejich vystoupení nemělo chybu. I ten největší pesimista a odpůrce musel být přemožený Alicinou krásou a čistotou jejího hlasu. Přišla, viděla a zvítězila.

Když se k nám o půl hodiny později přidala, padla mi kolem krku a zabořila mi tvář do vlasů. Nepřestávala opakovat: „Děkuju, děkuju, děkuju, lásko. Netušíš, jak moc to pro mě znamenalo. Byl to ten nejhezčí dárek  k výročí… co k výročí, nejhezčí dárek, který jsem kdy dostala. Naprosto dokonalé.“

Zvedla tvář a já ji šťastně políbil. K Alici se tlačili i další z rodiny, aby jí blahopřáli k výkonu, a tak jsem ji pustil. Emmett mě se smíchem chytil kolem ramen a jako by nic prohodil: „Tak tohle sis, kamaráde, pěkně podělal.“

Nechápavě jsem se na něj otočil. „Cože?“

Emmettovi poťouchle svítily oči: „No vážně, zkus se trumfnout. To jen tak nepůjde. Příští výročí ti teda vážně nezávidím.“

Kdyby to šlo, zbledl bych. A sakra! Má pravdu. Že já jí radši nedal kytku jako vždycky.

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Překvapení k výročí: