Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Představ si!

08.05.2010 (12:30) • • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1459×

Představ si!

Milovala ho tolik, tak dlouho čekala, až se vrátí… Ale on se nevrátil. Nemoc ho dostihla již v tak mladém věku. Každý den proplakala, v noci se budila děsem, strachem. Stále doufala, že se objeví v jejím okně, jako tehdy poprvé.

Byla temná noc, všude tma ani pouliční lampy nesvítily. Probrala se, když zaslechla vrzající okno v jejím pokoji. Lehké kroky došláply na koberec, ledový vánek vlétl do pokoje a dívku zamrazilo. Ze zimy i strachu, kdo je v jejím pokoji. Ale nekřičela, tiše vyčkávala, co se bude dít.

„Hey, kdo jsi?“ Nemohla dál jen tak nečině sedět, když se jí evidentně někdo přímo přední vloupal do pokoje.

„A… ale, ty tu nemáš být.“

„Neměla jsem tu být máš pravdu, ale jak to víš?“

„No, šlo o… o sázku.“ Z jeho odpovědi ji došlo, že lže, jako když tiskne.

„Opravdu? A o co ses vsadil?“

„No, tak jo… víš… dlouho se mi líbíš, ale měl jsem strach tě oslovit…“

„… Takže ses vloupal až ke mně do pokoje?“ Zasmála se. Netušil, co říct. Bylo to trapné a hloupé, kdyby ho někdo viděl, měl by i problémy.

„Já jsem Bella a ty?“ Bella se pokusila započít rozhovor.

„Edward, Edward Masen. Těší mě.“

„I mě," řekla nadšeně Bella a s Edwardem si povídali téměř až do rána.

Stále doufala, ale nepřicházel. V noci již radši ani nespala, noční můry ji děsily, jen plakala a čekala. Zbytečně. Společné fotky spálila, deník ve kterém si psala vše co se odehrálo též spálila na popel. Ale vzpomínky… vzpomínky nedokázala zničit, spálit, vyhodit. Nemohla jen tak zapomenout.

„Mami, tati,“ nadechla se, „chtěla bych vám představit Edwarda. Mého přítele.“

„Swan, těší mě. Edward? Nejsi náhodou kluk od Masenových?“

„Jsem, znáte se s rodiči?“

„Páni, už velice dlouho, ale poslední dobou jsme se nevídali, mám pocit, že to se teď změní.“

Bellin otec neměl nic proti Edwardovi, ale matka. Ta byla toho názoru, že Edward není ten ‚správný‘ a dost dobrý pro její jedinou dceru. Ale své pochybnosti si nechala pro sebe, nechtěla bránit v dceřině štěstí. Přece jen, slyšela pár báchorek, které si babky na ulici povídali, ale snažila se jim nevěřit. Edward nemohl být takový sukničkář, ne, nevěřila tomu.

Stála vedle svého okna a dívala se na rozsvícené lampy, venku byl zuřivý déšť, kroupy s hlasitým dopadem oznamovaly bouřku. Ale toho si nevšímala, vzpomínala na ten nejšťastnější den ve svém životě.

„Pojď se mnou, prosím,“ požádal jí Edward. Neptala se, kam jdou ani co se stalo, že je to tak naléhavé. Zastavili se v parku, bylo léto, květiny všude okolo byly rozkvetlé a celé místo bylo tak živé a nádherné. Už na nic nečekal, klekl si před Bellu a zhluboka se nadechl.

„Bello, vím, neznáme se tak dlouho, ale ta láska, kterou k tobě chovám… je tak, úžasná, dokonalá skutečná. Ty jsi moje vše a nechci tě nikdy ztratit, proto se tě teď a tady ptám… Vezmeš si mě za muže?“ ptal se s nadějí v očích i hlase. Bellu to tak překvapilo, že nevěděla co říct, nevěděla, jestli jásat nebo brečet.

„A… ano, samozřejmě, ano.“ Slzy štěstí ji tekly po tvářích. Edward jí objal vší silou a tetelil se radostí. Všichni, celá rodina byla šťastna z jejich zasnoubení. A přípravy na svatbu byly v plném proudu.

Teď, když vzpomíná má chuť umřít, nezůstal ji tu nikdo, kdo by ji dokázal pomoci. Nedokázala to ani sama. Jak ji mohli pomoci ostatní.

„Vypadáš úchvatně.“ Matka objala svou dceru, radost z obou přímo zářila, svatba byla na spadnutí.

„Už je tu?“

„Nevím, ale pokud ne, jistě brzy dorazí.“

„Snad, nemohu se dočkat.“

Stála sama v lese, strach ji stahoval hruď, těžce dýchala. Cítila další bytosti, jak kolem ní kráčí, potichu tak aby je neslyšela.  Ale z jakéhosi neznámého důvodu se nebála, vlastně ji to bylo jedno. Přemýšlela o lásce, kterou v sobě stále chová. I když je Edward mrtvý, nikdy na něj nezapomene. Nemoc, ta strašná nemoc jej zastihla tak náhle, vždyť byl šťastný a pak… se k němu štěstí obrátilo zády a přišla noční můra. Pamatuje si stále na jeho poslední dny, na to jak se na ni díval a z těžka ji řekl „Miluji tě.“

Ten nával pocitů ji uchvátil, zhroutila a položila se na ledovou zem. Vzpomněla si na ty dokonalé svatební šaty, věděla, že se mu budou líbit.  Ležela a plakala nad jeho ztrátou, vlastně ani nemá hrob, ke kterému by mohla chodit, podle slov doktora, který ho léčil by se nemoc roznesla dál, a tak jeho tělo museli spálit a popel, ten nechala Bella rozprášit do oceánu.

Tiché kroky ji vyrušily ze smutnění. Vstala a otočila se po zvuku. Zděšením málem omdlela. Viděla jeho, Edwarda jak stojí naproti ní, dokonalý, jiný.

„Edwarde,“ zašeptala do ticha.

„Ty… co tu děláš, nemáš tu být. Musíš pryč.“

„Edwarde, co to říkáš, tohle se mi jistě jen zdá, ano přesně tak, já to vím. Tohle je jen hloupý sen… Proč, proč na mě tak koukáš?“ Jeho oči byly tmavě rudé, plné touhu, žízně.

„Jdi pryč, hned.“ Téměř na ní zakřičel.

„Ty, ty mě tu nechceš?“

„Ne,“ odpověděl chladně.

„Ty se mnou nechceš být?“

„Ne.“ Zněla jeho odpověď. A odešel, chtěla jít za ním, ale byl moc rychlý.

Běžela ke skále, vysoké, pod ní byly kameny, ostré a tvrdé jako břitva. Nikdo by pád nepřežil. A to ani neměla v plánu, řekl, že ji nechce. Nikdy. Proč byla tak hloupá, proč? Ne, jen byla zamilovaná a stále je. Stoupla si na kraj a skočila dolů.

Pád to byl dlouhý, cítila se jako by mohla létat. Měla jen jedinou myšlenku.

‚Miluji tě Edwarde, to se nikdy nezmění a třeba se někdy, někde potkáme. A znovu budeme spolu.‘

Představovala si, jak bude vše jinak a najednou… byl konec.

Představ si cestu a žádné domy.
Představ si oblohu za svitu měsíce,
představ si hvězdy, jichž je na tisíce.
Představ si úzkou a předlouhou cestu
a na ní dívenku v šatech pro nevěstu.
Představ si, jak kouká v daleký obzor
a šeptá do té tmy „dávej si pozor..."
Představ si tu dívku, jak rychle kráčí.
I světlo měsíce sotva jí stačí.
Představ si tu dívku, jak lapá po dechu
a s tichým výkřikem upadá do mechu.
Představ si tu dívku, jak slzy polyká,
síly jí dochází, ale dál utíká.
Představ si dívenku, kolem ní lesy,
v nichž mají démoni posvátné plesy.
Představ si jejich smích, dívčiny slzy.
Představ si, nalži si, že tě to mrzí.
Představ si, jak dívka modlí se k bohu,
jak těžko pozvedá ze země nohu...
Představ si život, jak z těla jí utíká,
poslední minuta brzy již dotiká.
Představ si krev její v dubovém listě.
Představ si, že jsi teď na jejím místě!

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Představ si!: