Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poznamenaná 1. část

14.12.2010 (15:30) • Kirsten • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1970×

Poznamenaná

1. část

„Tak, Bello, pojď!“ zavolala na mě mamka.
„Ať nepřijdeme pozdě,“ houkl táta.
„Vždyť už jdu,“ křikla jsem a seběhla po schodech. Vyběhla jsem z domu, zamkla za sebou a naskočila do auta. Táta už seděl za volantem a máma vedle něj na sedadle spolujezdce. Mohli jsme vyrazit. Každý rok jsme na moje narozeniny jezdili do kina a pak na večeři do naší oblíbené restaurace. Dnes je mi šestnáct a ještě mě to neomrzelo. Mám mámu s tátou hrozně moc ráda, jsem ráda, když takhle něco podnikáme.

Za půl hodiny cesty jsme dojeli do Port Angeles. Mohli jsme jet sice do Seattlu, ale trvalo by to zbytečně dlouho.
Vystoupili jsme před kinem a mohli jsme jít. Táta vybral nějakou komedii, tak jsem zvědavá. Koupili jsme si colu s popcornem a šli do sálu. Film akorát začínal. Bylo to moc pěkné a hrozná sranda. Takže když jsme vycházeli z kina, byli jsme rozesmátí. 
Jelikož naše oblíbená restaurace byla kousek od kina, nebrali jsme auto a šli jsme pěšky. Pořádně jsme se tam najedli a nasmáli.

Do auta jsme nastupovali veselí. 
„Nejlepší bylo, jak ta holka spadla do toho dortu a pak se to pokoušela smýt v dřezu na nádobí,“ smála se po cestě mamka, která si teď na zpáteční cestu sedla ke mně dozadu.
„To teda ne,“ odporoval táta, „nejlepší bylo, jak se ten kluk probudil nahej ve člunu bez pádel někde na řece a jak pádloval těma klackama,“ řekl táta a otočil se na nás. Všichni jsme se smáli, byl to dobrý film.
„Charlie, pozor!“ vykřikla najednou mamka. Podívala jsem se, co se děje, a všimla jsem si auta, které jelo proti nám v dost velké rychlosti. Táta se snažil strhnout auto na stranu, ale nepodařilo se mu to a auto do nás napálilo. 
Cítila jsem ostrou bolest na hlavě a hrudníku. Než jsem ztratila vědomí, uslyšela jsem v dáli houkání sirény.

Otevřela jsem oči a dívala jsem se na bíle vymalovaný strop. To je divný, v pokoji mám vymalováno žlutě. 
Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že jsem v nemocnici. Pak se mi všechno vybavilo. Narozeniny, kino, večeře a... nehoda. Rychle jsem se vymrštila do sedu, ale ostrá bolest v hrudníku mě donutila lehnout si zpátky. 
Otevřely se dveře od pokoje a dovnitř vešla sestra a doktor.
„Co se stalo s rodiči?“ vyhrkla jsem na ně hned. V krku jsem měla sucho, potřebovala bych se napít. Sestra asi poznala, co potřebuju, jelikož mi podala sklenici vody. Celou jsem ji vypila a pak ji položila na stolek.
„Děkuju,“ řekla jsem už normálním hlasem.
„Tak, Isabello,“ začal doktor.
„Bello,“ opravila jsem ho automaticky. Nemám ráda, když mi někdo říká Isabello.
„Dobře tedy, Bello, máš otřes mozku a zlomená tři žebra. Jinak je vše v pořádku. Pár dní si tady poležíš a budeš moct jít domů,“ řekl doktor a usmál se na mě. 
„Dobře, a co se stalo s mými rodiči?“ zeptala jsem se znovu. Doktor se zatvářil smutně a já se začala bát.
„Vaše matka má jen pár odřenin a je v šoku. Vypadá to na nervový otřes,“ začal. Fajn, to nezní tak hrozně.
„Ale váš otec, je mi to líto, ale zemřel na místě," řekl smutně a mě vhrkly slzy do očí. Ne, to ne, to nemůže být pravda. Je to jen noční můra a já se probudím! Prosím, ať to není pravda!
„Upřímnou soustrast,“ řekl doktor a odešel. A to je jako všechno?! To mi víc neřekne?! Jen: Upřímnou soustrast?!

Rozhodla jsem se zavolat sestřičku. Přišla během chvíle.
„Děje se něco, slečno?“ zeptala se.
„Ne, víte, jen jsem se chtěla zeptat, kdy budu moct mluvit s mámou?“ zeptala jsem se na rovinu.
„Ach tak, to opravdu netuším. Na to se musíte zeptat doktora,“ řekla a mateřsky mě pohladila po vlasech.
„A ještě jsem se chtěla zeptat, nevíte, co se stalo mému tátovi?“ zeptala jsem se tiše a potlačovala slzy.
„Vím, ale nevím, jestli vám to smím říct,“ řekla sestra. Smutně jsem se na ni podívala a ona si povzdechla.
„Dobře. Jak jistě víte, slečno, jelo proti vám auto v protisměru. Váš otec si ho všiml pozdě a snažil se strhnout auto na stranu. Ale nepovedlo se mu to a auto nabouralo přesně na straně řidiče. Byl těžce zraněný, měl spoustu vnitřních krvácení. Umřel na místě, ještě před příjezdem sanitky,“ řekla a mě vrkly slzy do očí. 
„To bude dobré,“ konejšila mě a hladila mě po vlasech.
„Potřebujete ještě něco? Prášek na spaní nebo tak?“ zeptala se po chvíli mile.
„Ne, díky, myslím, že to zvládnu,“ řekla jsem a otřela si slzy. Ona se zamračila.
„Myslím, že něco přinesu,“ řekla a odešla. Po chvíli se vrátila s práškem a sklenicí vody.
„Na,“ podala mi to a já to poslušně spolkla a zapila celou sklenicí vody. Pak odešla a já zhasla lampičku. Ještě chvíli jsem přemýšlela, ale pak mě přemohl spánek.


Mámu jsme viděla hned druhý den a vypadala příšerně. Nejprve byla v šoku z nehody, ale jakmile zjistila, že táta umřel, nervově se zhroutila. Buď brečela, nebo na všechny křičela. Doktoři jí domluvili nějaké terapie a dali jí prášky. Pak ji pustili domů, což nechápu, ale nejsem odborník.
Mě pustili týden po nehodě. Měla jsem být ještě pár týdnů v klidu a jednou za týden jsem měla chodit na kontroly.

Doma vypadalo vše úplně stejně, jako v den mých narozenin před odjezdem do města. Teda skoro stejně, až na nehorázný bordel co tu všude byl. Válely se tu pytlíky od bonbónů a od brambůrek. A v kuchyni byly všude krabice od pizzy nebo špinavé hrnce. Povzdechla jsem si a šla hledat mámu. Ležela v ložnici a tupě zírala do stropu. Od nehody jsem s ní moc nemluvila, jelikož nebyla pořádně při smyslech.
„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji. Otočila na mě svůj pohled a lehce se pousmála.
„Ahoj, holčičko,“ řekla a rozvzlykala se. Došla jsem k ní a objala ji.
„Ale, mami, to bude dobrý,“ utěšovala jsem jak ji, tak sebe.
„Nic nebude dobrý! Slyšíš? Nic!“ začala řvát jako pominutá a hystericky pobíhat po pokoji.
„Nic nebude dobrý! Je mrtvej, slyšíš co ti říkám? Je mrtvej! To znamená, že už ho nikdy neuvidím!“ řvala a pak se zhroutila na podlahu, kde se znovu rozvzlykala. Pomohla jsem jí vstát a uložila jsem ji do postele. Počkala jsem, až se utišila a až usnula. Pak jsem se zvedla a potichu šla do svého pokoje, kde jsem si taky lehla na postel. Jen tak jsem zírala do stropu a vzpomínala. Celkem mě udivilo, že nebrečím, ale nepotřebovala jsem to. Slzy mi nějak došly.

Asi po hodině ležení jsem se rozhodla uklidit kuchyň a něco malého uvařit. Sice to moc neumím, ale těstoviny zvládnu.
Úklid kuchyně a všech poházených věcí mi zabral docela dost času. Pak jsem ještě uvařila těstoviny s omáčkou, snědla to a šla do koupelny, kde jsem si dopřála hodně dlouhou koupel. 
Pak jsem se převlékla do pyžama a zalezla do postele.

Probudil mě otravný zvuk. Panebože! Co to je?! Nějaký zvonění. Budík to nebude, zvonek taky ne, tak co? Telefon! Vylítla jsem z postele a letěla dolů ze schodů, takže jsem asi třikrát zakopla, ale stihla jsem to včas a vzala to.
„Prosím?“ zeptala jsem se a přemýšlela, kdo může volat.
„Bello? Jsi to ty? Tady babička z Phoenixu,“ ozvalo se.
„Ba... - babi?“ řekla jsem zaskočeně. Nevím, kdy naposledy volala. Specializuje se na nečekané návštěvy, takže nějaké volání....
„Ano, jsem to já, zlatíčko. Volal mi doktor a to, co se stalo, je strašné,“ vzlykla mi do sluchátka.
„Rozhodli jsme se k vám přijet a pomoct vám,“ sdělila mi svůj plán.
„Dobře, to budu moc ráda, máma je na tom špatně,“ řekla jsem.
„A bude schopna pro nás dojet na letiště? Přiletíme už zítra,“ ptala se starostlivě.
„Nevím, ale snad jo. V kolik kde budete?“ zeptala jsem se.
„Měli bychom být ve dvě v Port Angeles,“ řekla.
„Dobře, dojedeme pro vás. Už se na vás těším,“ řekla jsem popravdě.
„My se taky těšíme, tak zatím, holčičko moje!“ Ukončila rozhovor.
Tak babička s dědou přijedou na návštěvu. Mám je ráda. Vždycky jsem byla ráda, když přijeli, nebo když jsme jeli k nim. 
Jelikož už jsem nebyla unavená, rozhodla jsem se udělat snídani. Míchaná vajíčka zvládnu. Dala jsem se do práce a za chvíli bylo hotovo. Najedla jsem se a sedla si k televizi. Nedělám to moc často, ale co.

Byla jsem tak zabraná do nějakého filmu, že jsem si ani nevšimla, že přišla máma.
„Dobré ráno,“ pozdravila mě.
„Ahoj, jestli máš chuť můžeš si dát vajíčka,“ řekla jsem mile. Nechtěla jsem ji rozrušit.
„Děkuju, ráda,“ řekla a odešla se najíst.
„Díky, bylo to dobrý,“ přišla po chvíli máma a sedla si ke mně. 
„Abych nezapomněla, volala babička, že zítra s dědou přiletí, jestli je vyzvedneme na letišti,“ řekla jsem.
„Fajn,“ řekla máma a dál sledovala televizi. Po chvíli se zvedla a šla nahoru. Slyšela jsem, že tam brečí. Nevěděla jsem, jestli mám jít za ní nebo ji nechat vybrečet, ale dala jsem na doktorovu radu, že by neměla být moc sama, takže jsem se vydala nahoru za ní.
„Mami?“ řekla jsem a zaťukala na dveře.
„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jo, nech mě!“ zakřičela a já ji poslechla. Šla jsem do pokoje, kde jsem si i s knížkou lehla do postele.

Nevím, jak dlouho jsem četla, ale přečetla jsem celou knížku. Nebyla sice moc tlustá, ale stejně. Koukla jsem se z okna a venku byla tma. Aby ne, když už je osm večer. Na to kolik bylo hodin jsem neměla hlad, ale jak jsem koukala z toho okna, dostala jsem chuť se projít. Oblékla jsem se a vyšla z pokoje. Nakoukla jsem k mámě do ložnice a viděla, že spí, to je dobře.
Vyšla jsem z domu a jen tak jsem se procházela, kam mě nohy nesly. U toho jsem přemýšlela nad vším možným.

Domů jsem se vrátila asi za dvě hodiny. Máma pořád spala, tak jsem si dala sprchu a zalezla do postele. 
Těšila jsem se na babičku s dědou, ale nevěděla jsem, jak to všechno bude s mámou. Celkem mě překvapilo, že jsem nedopadla podobně. Ne že by mi tátova smrt nevadila, to rozhodně ne, chybí mi, moc, ale nemám potřebu brečet. I kdybych chtěla, tak by mi to nešlo. Hrozně mě štve, že je mrtvý, moc mi chybí i za těch pár dní a nedokážu si představit, jak to bude všechno dál, ale stejně nemám potřebu brečet. Mám chuť jen tak sedět a tupě zírat do tmy a u toho vzpomínat, ale to je všechno. 

Nevím jak, ale nějak jsem usnula a vzbudila jsem se až kolem deváté ráno. Už jsem hlad měla, tak jsem si šla udělat lehký salát.
Po jídle jsem se šla podívat na mámu. Byla vzhůru a koukala na televizi.
„Dobré ráno, jak je?“ zeptala jsem se.
„Je krásné ráno, nevidíš? Venku vykukuje sluníčko, ptáčci zpívají, všude krásné barevné stromy...“ řekla klidným hlasem, ale cítila jsem, že je to v ní.
„Naprostá pohoda!“ vykřikla a zase začala brečet. Radši jsem ji nechala být a šla do pokoje. 

Zase jsem si vzala nějakou knížku a četla jsem až do oběda. To jsem si dala opět salát, šla se převlíknout a k mámě.
„Mami? Je jedna, měly bychom vyrazit na to letiště,“ řekla jsem a ona se zvedla z postele. Jen přikývla a šla se převlíknout. Sešla jsem dolů a počkala na ni v obýváku. Byla dole během dvou minut.
„Tak jedeme,“ řekla zvesela a vypadala jako před několika dny. Jen jsem doufala, že jí to dlouho vydrží.

Po cestě jsme vůbec nemluvily. Já neměla potřebu mluvit a máma se soustředila na cestu. Celkem obdivuju, že si za ten volant sedla. Po tom co se stalo.
Na letišti jsme byly přesně, skoro až pozdě. Akorát jsme našly místo, kde měli babička přistát a akorát tam byli. Tak dlouho jsem je neviděla, alespoň čtvrt roku! 
„Babi! Dědo!“ houkla jsem na ně a jakmile si nás všimli, šli k nám.
„Ahoj, Bello! Renée! Jak dlouho jsme se neviděli?!“ Vítaly jsme se s babičkou a pak i s dědou. 

Po dlouhém vítání jsme nasedli do auta a vyjeli k nám domů. Po cestě mluvila hlavně babička s dědou. Já byla úplně zticha a jen jsem koukala z okna. Máma občas něco prohodila, ale taky nic moc.

Doma jsme vynosili kufry a sedli si do obýváku. 
„Napadlo nás, že bychom tu mohli zůstat delší dobu. Na pár měsíců, klidně i déle,“ navrhla babička. Máma mlčela, tak jsem se do toho vložila.
„To by bylo skvělý!“ řekla jsem, co nejnadšeněji jsem mohla.
„Fajn, tak jo. Můžete spát v ložnici a já budu v obýváku,“ řekla máma a šla nahoru.
„Bude skvělý, že tady budete, myslím, že tak to máma líp zvládne. Nemá s rodiči moc dobrý vztah,“ řekla jsem.
„Já vím, tvůj táta mi to říkal. Víš, Bello, na svůj věk se chováš dospěle a jsi rozumná. Určitě jsi si všimla, že máma není úplně v pořádku,“ začala babička.
„Jo, všimla,“ řekla jsem.
„Víš, když se tvůj táta seznámil s tvou mámou, vypadala jako bezstarostná milá holka, ale uvnitř sebe dusila stres. Už v mládí měla špatný vztah s rodiči, pořád se hádali a křičeli na ni. A jelikož byla, a pořád je, velmi citlivá, stresovala se kvůli tomu. Ale pak se seznámila s tvým tátou a vše bylo krásné, celých sedmnáct let co spolu byli, až do té doby než minulý týden Charlie zemřel. Všechny matčiny potlačované pocity vypluly na povrch. Navrátil se stres z mládí a k tomu se přidala hysterie. Bude to teď mít hodně těžké, ale když bude pravidelně chodit na terapie, bude brát prášky a nebude podléhat depresím, bude za pár měsíců v pořádku,“ vyložila mi babička. 
Věděla jsem, že máma je hrozný nervák, že je hysterická, že se kvůli všemu stresuje a že ji leccos dokáže rozhodit. Taky jsem věděla, že je hrozně citlivá. Ale netušila jsem, že se takhle zhroutí. A taky mě překvapilo, jak to všechno babička ví.
„Jak to všechno o ní víš?“ užasla jsem.
„Něco mi Charlie řekl, něco jsem vypozorovala.“ Pokrčila rameny. 

Pak jsem šla nahoru do pokoje, kde jsem opět četla. 
Dolů jsem sešla, až když mě babička zavolala na jídlo. Udělala výborné kuře, mňam. 
Máma vypadala celkem v pohodě, ale jistá jsem si být nemohla. Babička s dědečkem už měli vybalené věci a byli zabydlení. 
Po večeři jsem šla zase nahoru, ale jelikož jsem dočetla další knížku a nechtěla se mi číst jiná, rozhodla jsem se pro kreslení. Když jsem byla mladší, vždycky mě to hodně bavilo, ale tak rok už jsem nic nekreslila.
Vyndala jsem velký malířský stojan, vzala si suché pastely a začala jsem kreslit. Úžasně jsem se u toho uvolnila a nemyslela na nic.

Dokreslila jsem asi až v jednu v noci. Až teď jsem se pořádně podívala, co jsem nakreslila. Byla to dívka, jak sedí u okna a pláče. Musím uznat, že se mi to docela povedlo.
Rozhodla jsem se, že sprchu si dám až ráno, tak jsem šla rovnou do postele. 

Celý den jsem byla skoro celou dobu v pokoji. Jen jsem četla nebo kreslila. Dolů jsem chodila jen na jídlo. 


A tak to šlo týden co týden, až do mé poslední návštěvy v nemocnici, kde mi řekli, že můžu jít do školy. Nevadilo mi to, doma už mě to vážně nebavilo.


A tak jsem zase nastoupila do školy. Do školy jsem většinou chodila cekem ráda, měla jsem tam kamarády a tak. Ale po té době, co jsem tu nebyla, se vše změnilo a hlavně, já se změnila. Kamarádi pochopili, že jsem se změnila, že jsem jiná, takže jsem o ně vlastně přišla. Zůstala mi jen jedna kamarádka, Angela. Naprosto mě chápala a s ní jako jedinou jsem alespoň trošku mluvila. 
Jinak jsem nemluvila s nikým, pokud to nebylo nutné. Neměla jsem náladu se s někým vybavovat. Nevím, co to se mnou bylo, ale prostě jsem neměla na nic a na nikoho náladu. Tedy kromě Angely, kreslení a čtení. 
Vlastně jsem nedělala nic jiného, než četla a kreslila. A když říkám nic jiného, tak opravdu. Úplně jsem kašlala na učení, vůbec jsem se nepřipravovala na hodiny, neučila se na písemky. Takže jak to asi po měsíci vypadalo? Měla jsem skoro samé trojky, čtyřky i pětky. Věděla jsem, že by to tak být nemělo, že je to špatně, ale neřešila jsem to. 


Tímhle stylem to šlo asi měsíc po tom, co jsem nastoupila do školy, takže zhruba dva měsíce po nehodě. Máma už na tom byla líp, jelikož pravidelně chodila na terapie a babička s dědou jí hodně pomáhali. Se mnou to bylo horší...

„Bello, takhle by to dál nešlo!“ odchytla mě ve dveřích babička, když jsem přišla ze školy.
„Pojď sem a posaď se,“ řekla a odvedla mě do obýváku.
„Vím, že to máš těžké, ale takhle to fakt nemůže jít dál. Nemůžeš takhle kašlat na školu. Vím, že jsi moc chytrá holka! Vzdělání budeš potřebovat, aby ses mohla pořádně uživit, holčičko,“ řekla a pohladila mě po vlasech.
„Já to všechno vím, babi,“ řekla jsem tiše.
„Tak v čem je problém?“ Podívala se a já si uvědomila, jak jsem se dosud chovala. Ubližovala jsem tím ostatním, ale hlavně sobě.
„Máš pravdu, babi, musím pořádně dostudovat. Škola je moje priorita,“ řekla jsem odhodlaně a zvedla se.
„Dám se do toho hned!“ řekla jsem a chystala se nahoru.
„Díky, babi!“ otočila jsem se na ni ještě a políbila ji na tvář. Jen na mě vykuleně koukala a pak se usmála.

Jak jsem řekla, tak jsem taky udělala. Vrhla jsem se na učení a po dalším měsíci už jsem měla zase většinu předmětů v pořádku. Teda až na matiku, tam jsem měla vždycky problémy...
Jinak jsem se bavila s Angelou, věnovala se četbě a kreslení. Jako před tím...

Konec 1. části

Shrnutí 2. část

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenaná 1. část: