Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pozdě, ale přece! - 1. část

21.05.2010 (17:00) • Vanesska • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3134×

Jacob:

Dopíjel jsem asi pátou plechovku piva a v ruce svíral malý, červený šroubovák. Je možné, že už je to sedm let? Sedm dlouhých let, co jsem naposled viděl Bellu? Ano, přesně sedm a půl roku, co seděla v téhle polorozpadlé garáži a tváře jí zářily zdravím nebo alespoň životem, když jsem ji prosil, aby mi podala křížový šroubovák. Samozřejmě se natáhla po tom plochém, červeném.

Tolik mi chyběl její smích a červeň v obličeji poté, co se spletla nebo zakopla o nějaký kus nářadí přesto, že jsem ji předem upozornil.

Teď byla jiná, byla jednou z nich a já s tím nemohl nic udělat. Svůj boj o její život i srdce jsem dávno prohrál.

Snažil jsem se sebevíc si v paměti uchovat, tu krásnou veselou holku, co má obě nohy levý, ale dost mi v tom bránil ten poslední, osudný večer v domě pijavic.

Obrázek, kde ležela celá od krve a umírala, se mi vryl do paměti. Myslel jsem, že se zblázním, umírala mi před očima a já byl naprosto bezmocný, spolu s Edwardem, mým úhlavním nepřítelem ve všech ohledech, jsme spolupracovali na záchraně jejího doznívajícího života. Nakonec ale přežila a stala se tím, po čem toužila. Alespoň je šťastná. Má svoji malou upíří rodinku a početné, opět upíří příbuzenstvo.

Její dceru, jestli se to tak dá nazvat, jsem nikdy neviděl. Z doslechu vím, že se jmenuje Renesmé, ale o víc jsem se nestaral. Málem Bellu zabila, to ona byla její vstupenkou do světa nesmrtelnosti.

Ze začátku mi volala, nějakou dobu jezdila za Charliem, ale já ji nechtěl vidět, nechtěl jsem ji vidět jako upíra, našeho nepřítele od počátků věků. I když se mi po ní tak stýskalo. Proto jsem byl raději, když se odstěhovali. Ten pocit, kdybych věděl, že je jen kousek ode mě, že stačí jen přeběhnout louku a les, by mě zabíjel. Rozhodně bych měl nutkání se za ní podívat. Teď jsem ale nevěděl, kde žijí. Možná to tak bylo lepší.

Se Samem se všechno urovnalo. Stálo to sice trochu námahy a pár hádek, ale domluvili jsme se. Alfou jsem teď byl já tak, jak bylo kdysi předpovězeno. Ne, že by to teď k něčemu bylo, žádní upíři se tady od odjezdu Cullenů už neobjevili. Jak výstižné.

Bylo mi 24, ale rozhodně jsem na to nevypadal, tak jako se mi Bella vždycky smála, že je mi 16 a vypadám na víc, teď to bylo obráceně. Důvod byl jasný. Stárnul jen můj věk, já jsem díky častým transformacím zůstal stále tím pubertálním výrostkem, jak tvrdila Bella. Z puberty jsem teda rozhodně vyrostl.

„Hej Jaku, měl by sis najít holku. Tohle garážový dumání ti moc nesvědčí!“ vytrhl mě z proudu vzpomínek Embry a mrštil po mně jednu z upatlaných kousků hadříků na utírání odkapávajícího oleje. Samozřejmě, že teď všichni zasvěcení, jak mi tomu říkáme, měli holky. Většina se otiskla a zbytek randil se svými spolužačkami nebo jinými dívkami z rezervace. Tím, že Cullenovi odešli, se nejspíš zastavil růst vlkodlačího genu a nikdo jiný se už neproměnil. Díky bohu za to.

Já jsem neměl nejmenší náladu s někým randit, občas jsem si s nějakou dívkou vyšel, ale tímto končilo. Žádná mi nepřipadala dost dobrá, ne v tom slova smyslu dokonalá, ale dobrá pro mě. Mohla být sebevíc krásná, ale já v ní pořád hledal Bellu, a i když jsem si namlouval, že na ni zapomenu, prostě jsem nedokázal být s někým jiným. Nějaká vnitřní síla mi to nedovolovala.

„No jo budeš do smrti panic!“ přidal se Quil a oba se začali smát.

„Jasně, jasně. Nemáte co na práci?“ Vyskočil jsem a stačil praštit nepřipraveného Quila do břicha. Chvíli dělal, že děsně trpí a po té využil mé chvilkové nepozornosti a úder mi oplatil. Byl to jeho trik, teda alespoň si to myslel. Každý z rezervace mu na to dřív skočil, když se začal válet po zemi a řvát, ale teď mu spíše každý ještě jednu přidal. Tomu jsem se musel zasmát.

„Fajn, nejspíš se půjdu proběhnout. Lepší než poslouchat ty vaše žvásty.“ Sundal jsem si tričko. Zbytek oblečení schovám jinde, nevím, jestli by byli ještě schopni mi ho vzít, tak jako to udělali už tolikrát a já musel domů nahý. Nebavilo mě si oblečení pořád přivazovat.

Rozběhl jsem podél pláže k mému oblíbenému místu, nebo spíš šatně, shodil přebytečné svršky a jako bájná, mytologická příšera jsem vyrazil do lesů.

Neslyšel jsem myšlenky nikoho jiného, takže jsem byl zatím jediný ve své kůži. Miloval jsem tuhle podobu, dřív to pro mě bylo prokletí, ale teď neodmyslitelná součást života, bez které jsem si ho nedokázal představit.

Ten pocit volnosti, nespoutanosti a osvobozující rychlosti pro mě byl jako droga.

Běžel jsem stále hlouběji a nepřemýšlel, jen se nechal unášet. Většinou jsem oběhl několik míst v rezervaci, ale tentokrát jsem se zatoulal až do Forkských lesů. Cullenovi tady nebyli, takže žádná smlouva neplatila. Přeskakoval jsem jeden potok za druhým a po chvíli se mi v hlavě začal rýsovat podvědomý plán mé cesty. Charlieho dům. Párkrát přijel za Billym, ale moc často jsem ho neviděl.

Vypadalo to, že není doma. Policejní vůz jsem nikde nezahlédl a ticho, které všude panovalo, tomu taky nenasvědčovalo.

Položil jsem se na trávník a z dálky pozoroval zadní vchod do jeho domu. Moje myšlenky opět bloudily k otázce, co by bylo, kdyby Cullenovi neexistovali. Nebo se alespoň nepřistěhovali do Forks.

Malá zahrádka zela prázdnotou, jen sem tam jsem zaslechl, jak pod náporem větru zavrzala houpačka.

Tohle mě ničilo, věděl jsem, že bych, jsem neměl chodit, pokud jsem chtěl alespoň chvíli racionálně uvažovat. Ne se pořád toulat v představách nebo bloudit ve vzpomínkách, tak jako tomu bylo v posledních dnech nebo letech.

Zvedl jsem své mohutné tělo a napálil si to plnou rychlostí zpět do lesa. Prodíral jsem se malými keříky, které kupodivu nešlo přeskočit, a cítil, jak mi trhají chlupy. Jasně, že se mi srst občas trošku zadrhla a vznikl malý chuchvalec, ale copak jsem pes, aby mě někdo kartáčoval?

Blížil se konec lesa, takže jsem trošku zvolnil a vychutnával si čerstvý vzduch. Jako vlk jsem zachytil mnohem víc vůní samozřejmě, proto bylo nejpříjemnější běžet po rozkvetlé louce.

Musel jsem se ale zarazit, tenhle pach jsem neznal. Byla to nádherná jemná vůně, přímo mě vábila a lehce štípala do nosu. Nebyla tak chladná, jako mají upíři, ale rozhodně mi nepřipadala lidská.

Pokradmu jsem našlapoval po její stopě a byl zvědavý, na co narazím.

Vylezl jsem zpoza větších keříku a zůstal stát, jako opařený, kdybych byl v lidské podobě, pusu bych měl dokořán.

Co to sakra je? Zavrčel jsem si pod fousy a nemohl z té osoby spustit oči.

Kousek ode mě ležela na zemi nějaká dívka. Měla dlouhé, lehce zvlněné vlasy, bronzové barvy a šaty zacákané krví. Byla neskutečně, neuvěřitelně krásná. Koukala na mě svýma čokoládovýma očima a já zapomněl důvod své existence. Všechno se mi vykouřilo z hlavy, všechny vzpomínky, jakoby skákaly jedna přes druhou a postupně mizely. Zůstala mi jen jedna jediná a tou byl tenhle okamžik.

Když jsem se konečně odpoutal z jejího pohledu, sklouzl jsem níže a prohlížel si její tělo. Jemná látka letních šatů klouzala po její dokonalé ledově hladké kůži. Kousek opodál ležela malá mrtvá veverka, a když jsem sjel zpátky k jejím šatům, došlo mi to.

Ona je upír. To není možné, vypadala tak lidsky, ale přitom kouzelně, na člověka moc dokonale.

„Sakra, to ne!“ otočila hlavou a zavzdychala. Až teď mi došlo, proč se nehýbala. Nohu měla zaklíněnou v nějaké jámě a nemohla ji dostat ven. Viděl jsem, jak zrychlenými pohyby mává rukama, ale k ničemu jí to nebylo. Sklouzla pod velký kámen a zem byla ještě mokrá, takže to muselo podkluzovat. A čím, více sebou šila, tím více zapadávala hlouběji. Musel jsem se usmát, upír v nesnázích, to se jen tak nevidí.

Udělal jsem další dva kroky směrem k ní a ona zasyčela. Měla strach, to bylo jasné. Slyšel jsem její zrychlený dech a tlukoucí srdce. Moment srdce? Zarazil jsem se. Upíři nemají srdce.

Co je sakra zač? Tolik jsem si přál, abych se teď mohl přeměnit, ale producírovat se před ní na Adama se mi zrovna nechtělo.

Znovu sebou začala házet a já si všimnul její malé hromádky kamenů, kterou si stihla nashromáždit za tu dobu, co na ni zírám. Byla tak roztomilá, rozplýval jsem se, dokud mi mezi oči nepřilétl jeden z těch kamenů.

Chtěl jsem říct něco jako „au,“ ale místo toho jsem zakňučel. To ji nejspíš pobídlo a začala na mě házet jeden za druhým. Mírně jsem couvnul, když se jí podařilo zasáhnout čumák, ale udržoval jsem si stejnou vzdálenost. Jednou jí ty kamínky dojdou.

„Renesmé!“ ozvalo se najednou.

„Nessie!“ zakřupaly větvičky pár metrů od nás a já se dal na útěk. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Byla to Bellina dcera.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pozdě, ale přece! - 1. část: