Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pouto důvěry

27.04.2011 (16:00) • KristieNessie • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2318×

„Týjá! Týjá!“ ozývá se nadšeně za dveřmi. Vůbec ne dobrovolně otevřu oči a vidím, že už svítá.

„Týko! Pobudim!“ zažvatlá to malé stvoření opět za dveřmi a slyším, jak se sápe po klice. 

„Čáááu!“ křikne vesele, když jí někdo pomůže otevřít dveře a ona vběhne do mého pokoje. Slovo „čau“ umí říkat perfektně. Když k tomu přidá svůj tón hlasu, nejde se nesmát.

„Promiň, nedala se zastavit,“ omlouvá se mamka, která jde hned za ní.

„To neva,“ zamumlám rozespale. Moc dobře vím, jak to s malou chodí. 

„Obikat,“ táhne mě Aninka z postele, a když jí to nejde, začne otevírat skříň na oblečení. No jo, dneska je neděle. Jak to to dítě, kruci, pozná? Od té doby, co jsem nastoupila na střední školu, nemám na svou mladší sestru moc času. Vždycky se snažím urvat pro ni alespoň hodinu a půl denně, ale ne vždy se to podaří. V neděli jsme proto zavedly naše pravidelné ranní procházky.

„Tak, Ani, pojď, Týnka se obleče a přijde dolů,“ láká mamka toho malého teroristu. Já už odpověď dobře znám. Áně nastalo období vzdoru a okamžitě na otázku například - „Chceš napít?“ - odpoví okamžitě - „Ne!“ - ale za půl sekundy jí to dojde a začne křičet: „Pití! Pití!“ 

„Ne,“ řekla rázně.

„Já ji pohlídám, přinesu ji,“ řeknu mamce a začnu se hrabat z postele. Mamka se tedy otočí a jde dolů do obýváku. 

„Tak co, Aňucho, půjdeme ven?“ zeptám se a hledám džíny, triko s dlouhým rukávem a teplou mikinu. Aninka začne zběsile kývat hlavou.

Potom si spolu vyčistíme zuby a já si nalíčím oči jen řasenkou. Když chodím s ní, neřeším tolik svůj vzhled. 

Sejdu i s Nany dolů a rychle do sebe hodím snídani a sleduji sestřičku, jak vyndává ze své komody kalhoty - „kaotiti“, mikinku - „miki“ a rozčiluje se, protože se do toho nedokáže sama dostat.

„Pojď sem, obleču ti to,“ směju se a Aninka nadšeně poslechne. Donese mi z komody vytahané oblečení a já ji do toho navleču. 

Sbalím jí pár dětských křupek, dudlíka – ano, ještě se nám nepovedlo ho odbourat, a láhev s pitím.

Na verandě jí obuji botky, zavážu šálu, nasadím čepičku a obleču bundu. Sama si vezmu botasky a zimní bundu, protože venku, hlavně tady u nás u řeky, už není žádné teplo. 

Maminka nás nadšeně vyprovodí a zamává nám. Na očích jí vidím, jak je ráda, že si může odpočinout. Brácha i můj nevlastní taťka jsou na fotbalovém zápase a ona bude mít chvilku sama pro sebe. No, už jsem se zmínila, že Anička je moje nevlastní sestra? Ani mi to nejde přes pusu říkat. Miluji ji víc než cokoli na světě. 

„Tak co, Ani, kam dneska půjdeme?“ zeptám se jí. „Půjdeme za řeku do lesa nasbírat kaštánky?“

„Tam,“ ukáže na cestu k řece, za níž se rozprostírá les. 

„Ano, tam,“ usměji se. Poslední dobou je chápavá víc, než jiné děti v jejím věku. Dělá mi jen radost.

„Uku!“ zavelí a já ji chytnu za ručičku. 

Jdeme kolem řeky a Anička hledá „kákykáky“. Toto slovo používá jak pro večerní koupání, koupání v bazénu, tak i pro kachny.

Přejdeme most a zamíříme rovnou k lesu. Aninka celou dobu něco vypráví a já, ač jí nerozumím, odpovídám jí něco jako: „Vážně?“, „fakt jo?“, „hmm“, a „jasně“. 

Smějeme se spolu a já si užívám pocitu, že jsme spolu. Studený vzduch nám barví tváře do růžova a Aninka pozoruje barevné, spadané listí na zemi.

Už jsme byly kolem dokola obklopeny lesem a blížily se k „našim“ kaštánkům.

Anička pobíhala sem a tam a já ji nechala, ať se vyřádí před tím, než ji doma zase uložíme k polednímu spánku.

 „Aní! Podívej se! Kaštánky!“ volám nadšeně na sestru pobíhající někde za mnou. Když máte překvapení v hlase, malé děti to zaujme. Vážně. Věřte mi.

„Ka-áti?“ Podívá se na mě. 

„Ne. Kaš-tán-ky,“ říkám pomalu.

„Ka-táky,“ snaží se mě Anička napodobit a má roztomilý přízvuk na druhé slabice. 

„Šikulka!“ směju se nadšeně.

Aninka sbírá kaštánky a já ji pozoruji. Je mi krásně. Zaposlouchám se do toho uklidňujícího ticha s občasným Aninčiným narušením, které mu ovšem neubírá na kráse. V tom přímo vedle mě dopadne na zem další kaštan. Neuvěřitelně se leknu a uskočím. Aninka, která to celé viděla, se začne chechtat a tak ještě párkrát uskakuji, aby se smála dál. Melodie jejího smíchu mi pomáhá zapomínat na všechny starosti. Když je ona šťastná, jsem i já. Je to jako přímá úměrnost v matematice, úplně stejně jednoduché. 

V tom se zpoza stromu objeví kluk, který mi naprosto vyrazí dech. Tmavé vlasy, tmavé oči, snědá pleť… vypadá jako… ten vlkodlak! Jako Seth Clearwater ze ságy Stmívání! Párkrát se zapomenu nadechnout.

I když nevypadá nebezpečně, nenápadně zkontroluji Aninčinu pozici. 

„Ahoj,“ řekne nakonec. Také si mě zkoumavě prohlíží.

„Ahoj,“ sklopím zrak, když si uvědomím, jak neslušně jsem na něj zírala. Netuším, co bude následovat. Dá se snad s cizí holkou, která má s sebou dítě vypadající jako její, do řeči?

„Slyšel jsem její smích,“ koukl na Aničku. „Pak jsem vás zahlédl,“ dodá. Kývnu, protože si nejsem jistá, co na to mám odpovědět.

„Ona je…?“ zarazí se.

„Moje sestra,“ ujasním mu to.

„Aha. Jste si tak podobné,“ porovnává nás. „Máte úplně stejnou barvu očí.“

„Ani? Kam utíkáš, co?“ zavolám za ní, když zjistím, že si to někam štráduje.

Aninka se zastaví a otočí se na mě. Uculuje se tím nejkouzelnějším úsměvem a já moc dobře vím, co bude následovat. Otočí se a poběží dál. Nefunguje na ni vyhrožování, že odejdu sama, ani nic jiného. Ona ví, že prostě jednou ji chytnout musím.

Anina se samozřejmě zase otočí a utíká dál. Je k neuvěření, že tak krátké nohy mohou tak rychle kmitat. Po chvilce ji dohoním a chytnu do náručí. Párkrát s ní zatočím ve vzduchu, a když přestanu, nejsem si jistá, jestli se mám k tomu klukovi vracet. Když ale vidím jeho úsměv, nohy automaticky jdou směrem k němu. Jsem jako očarovaná a možná se není ani čemu divit. Když mě zklame pár kluků, kteří vypadali, že jsou ti hodní, nevěřím už na pravou lásku bez podvádění, lží a upřímnosti, potom stačí potkat kluka, který se na mě usměje, a už se mi podlamují kolena. Kristýno, ty jsi nenapravitelná, naivní a hloupá holka!

„Promiň, ani jsem se nestihl představit,“ usměje se na mě, když přijdeme blíž k němu. Naše oči se setkají a v těch jeho září plamínky štěstí.

„Jmenuju se Seth,“ natáhne ke mně přátelsky ruku a nespouští pohled z mých očí. Já rázem přestanu dýchat.

„Se-Seth?“ vytřeštím oči. Dělá si ze mě srandu? To je tady někde skrytá kamera nebo co?

„Jo, já vím, neobvyklý jméno. Jsem z Ameriky, jenom jsme teď byli vyřídit něco v Evropě, tak jsme si řekli, že chceme Evropu trochu poznat. Tady v Čechách jsme už půl roku a učíme se česky. Je to zvláštní jazyk.“ Zvláštní je, že vypadáš jako ten kluk ze Stmívání a ještě zvláštnější je to, že se i stejně jmenuješ.

„Aha. Já jsem Kristýna,“ podám mu ruku. Když se naše ruce setkají, je to, jako bych dostala elektrickou ránu, ale neucuknu. Roztávám se v jeho očích barvy hořké čokolády a pak si uvědomím, že na to, že ten kluk má jenom tričko s krátkým rukávem, má nějak horké ruce.

„Krásné české jméno,“ řekne si spíš pro sebe a já opět zapomínám dýchat. Jednak z toho, že jsem zmatená a jednak z toho, že se mi z něj podlamují kolena.

„A ty jsi?“ usměje se na Aninku v mém náručí.

„To je Anna, říkáme jí většinou Aninko,“ odpovím za ni a postavím ji na zem, aby se mohla proběhnout.

„Já mám taky sestru,“ usměje se zase, tentokrát, jako by si na něco vzpomněl. Neříkej, že se jmenuje… „Leah se jmenuje,“ pokračuje jedním dechem a já mám co dělat, abych se neplácla do čela, neštípla se, nepolila studenou vodou nebo neudělala něco, co mi dokáže, že tenhle kluk je jenom přelud třeba z nevyspaní, či hladu (ačkoli vyspalá celkem jsem a hlad rozhodně nemám).

„Ty, hele, už ti někdo řekl, že vypadáš jako ten… no, herec,“ začnu opatrně a Seth se začne smát.

„Víš, normálně na potkání tohle nikomu neříkám, ale tobě to řeknu. Já jsem ten herec, jenom jako herec vystupuji pod jiným jménem.“ Tak, teď jsem z toho celá tumpachová.

„Když to neříkáš lidem na potkání, proč to tedy říkáš mně?“

„Nevím, prostě mi připadáš jiná, než ostatní,“ odpoví mi. Kdybych se červenala, tak bych teď zaručeně byla rudá jako rajče. Ohlédnu se po sestřičce, a když vidím, že si spokojeně běhá mezi spadaným listím, musím se usmát. Je na ni kouzelný pohled.

„Aninko, pomalu! Neubliž si!“ křiknu na ni, ale vím, že to stejně nemá cenu.

„Máš ji hodně ráda, viď?“ zeptá se mě.

„Víc, než jak by to mohlo vypadat a víc, než jak to u sester bývá,“ odpovím mu a strčím si ruce do kapsy. Začínají mi mrznout. O pár okamžiků později se z lesa začne ozývat dívčí smích a dusot jakoby zvířecích tlap. Zaposlouchám se. Pořádně se leknu, když se najednou zpoza stromů objeví rudohnědý vlk, na jehož hřbetě sedí dívka okolo patnácti let s bronzovými vlasy. Vypadají jako… no to snad né! Jacob a Renesmé! Tohle se mi snad zdá! Otočím se a jdu si vzít Aninku do náručí. Tohle je už příliš.

„Ahoj,“ zazvoní hlas dívky, která právě seskočila z vlka. Seth se na vlka dívá omluvným výrazem a vlk tiše vrčí. Pomalu ustupuji čelem k nim s mojí malou beruškou v náručí.

„Kdo je to, Sethe?“ zeptá se dívka. Její hlas ale není nepřátelský, nýbrž zvídavý a přátelský. Já ale nepřestávám ustupovat.

„Hej, Jaku! Přestaň! Děsíš je! Copak nevidíš, že Seth se konečně…“ okřikne vlka dívka a já mám pocit, že se se mnou točí celý svět. Řekla „Jaku“? Co se Seth konečně? No to se mi snad zdá!

„Tohle je Kristýna a ta malá, to je její sestra Anna,“ ukáže na nás Seth. Dívka se usměje a pomalu tančí k nám.

„Ahoj, nemusíte se nás bát. Jmenuji se Renesmé, říkej mi Nessie. Ten vlk, to je můj snoubenec Jacob,“ usměje se na mě a tón jejího hlasu zní, jako bychom byly ty nejlepší kamarádky, které se znají už desetiletí.

„Nessie? Kde jsou ostatní?“ zeptá se Seth a vyhlíží, jestli se k nám ještě někdo přidá.

„Máma s tátou si udělali výlet do Paříže. Carlisle, Esme a Rose s Emmettem jeli navštívit královskou rodinu do Itálie a Alice s Jazzem,“ zamyslela se. „Kdo ví, kde je těch konec,“ zasměje se nakonec. Mně tedy moc do smíchu není. Seth, Jacob, Renesmé, její máma a táta, Carlisle, Esme, Rose, Emmett, Alice a Jazz? 

„Večer máme jít do Prahy na letiště. Sejdeme se všichni zítra ráno v Londýně.“ Zpoza stromů teď vystoupí místo vlka kluk. Ano, vypadá jako Jacob, ale tomu už se ani tak nedivím.

„Víte co? Připadám si jako v blbém filmu nebo ve skrytý kameře. Co tohle má bejt?“ přeruším je. Nessie se usměje.

„No jasně, znáš Stmívání, že?“ podívá se na mě Nessie.

„Myslíš?“ řeknu ironicky. Aninku tohle, zdá se moc nebaví a začne sebou házet v mém náručí.

„Vydrž, beruško. Nemel sebou, neudržím tě,“ chlácholím ji potichounku, ale vím, že si stejně nedá říct.

„Vážně se nás nemusíš bát. Nic vám neuděláme,“ přistoupí k nám Seth.

„Já… musíme domů. Aninka se nají a bude pravý čas jít do postele. Ráda jsem vás poznala, ahoj,“ podívám se naposledy do těch jeho nádherných očí, rychle se otočím a spěchám pryč. Mám strach, ne však o sebe, ale o jeden z nejdůležitějších smyslů mého života, který pevně svírám v náručí. Nikdy ji nebudu vystavovat nebezpečí, ať už jen relativnímu.

Když vyjdeme z lesa, postavím Aninku na zem, aby zbytek cesty už jde sama. Dojdeme v pořádku domů, naobědváme se a já se potom zavřu ve svém pokoji. Pořád a pořád přemýšlím. Kdybych šla sama, asi bych neutekla, ale já jsem nechtěla s Aničkou nic riskovat.

Otevřu balkónové dveře, abych si na chvilku vyvětrala, a lehnu si do postele. Přes hlavu plnou splašených myšlenek nevnímám, že vyvětráno už dávno je, začíná mi být zima a že se mi klíží oči. Na spodní straně víček se objeví jeho obličej. Sakra, holka, tak ty jsi v háji. Zaměřím se zkoumání detailů, ale najednou ucítím pocit, jako by na mě někdo něco pokládal. Vymrštím se do sedu a vytřeštím oči. Nade mnou totiž stojí Seth.

„Co tady děláš?“ zamračím se a chytím se za hlavu. Parádně se mi točí, jak jsem se prudce zvedla.

„A já myslel, že budeš aspoň trošičku ráda, že mě vidíš,“ usměje se a zakroutí hlavou.

„Bože, tohle se mi stejně jenom zdá, že jo?“ zeptám se ho.

„Ne, kdepak,“ zakroutí hlavou.

„To není možný. Nenakecáš mi, že Stmívání bylo napsaný podle skutečnosti,“ vysměji se mu.

„No, mrzí mě, že nechceš věřit pravdě,“ řekne sklesle a já si začnu připadat hloupě. Uslyším kroky na schodech z chodby. Seth se na mě zděšeně podívá.

„Schovej se! Rychle!“ začnu šílet. No, mami, to je můj kamarád. Přišel na návštěvu. Oknem. Zamrkám a Seth nikde. Byl to vážně jenom sen. Ozve se klepání na dveře.

„Dále,“ vzdychnu.

„Jdeme za babičkou, chceš jít s námi?“ usmívá se maminka s Aninkou v náručí.

„Asi ne. Není mi úplně dobře. Asi půjdu spát. Pozdravujte ji,“ usměji se a dveře se zavřou. Svalím se do postele a přemýšlím, jestli bych neměla navštívit psychiatra. Jak to, že tak najednou?

„Dobrý?“ ozve se najednou z druhé strany pokoje. No to snad né!

„Ty, hele, já přemýšlím, jestli nezajít k psychiatrovi. Halucinace jsou vážná psychická nemoc. Pořád mi budeš tvrdit, že jsi skutečnej?“ Připadám si zvláštně. Seth ke mně přistoupí a sedne si na kraj postele.

„Ne, myslím, že jsi zcela v pořádku. Jenom tomu nemůžeš uvěřit. Věř mi, že já taky ne. Našel jsem něco, co ani Steph by nedokázala popsat, ač se o to čtyři díly snažila.“ Hej, indiáne, doufám, že se mi nesnažíš naznačit nic… A v tom mě políbil. Něžně vzal mou bradu a přidržel hlavu tak, aby měl lepší přístup k mým rtům. V tu chvíli jsem porušila všechna pravidla, která jsem si kdy dala. Nikdy nebudu líbat kluka na prvním rande nebo kluka, kterého neznám. Nebudu si tahat kluky domů, dokud s nimi nebudu chodit alespoň měsíc. Všechno se rozplynulo jako pára nad hrncem.

Jen já, on a nic jiného. Všechno to, co mě za poslední měsíce trápilo, bylo teď zametené pod kobercem. Zvláštní, cizí kluk v mém pokoji, který se na mě takhle vrhne, já se ještě k tomu nechám a dokonce se s ním cítím v bezpečí. Něco, co jsem čekala od jiných, o kterých jsem si myslela, že je znám.

Chtě nechtě, já měla vždycky až moc rozumný mozek, proto jsem se za chvilku odtáhla. Seth se na mě díval a já mu uhýbala pohledem.

„Omlouvám se, asi to nebylo správné,“ zvedne se z postele.

„Ne, počkej, já jenom…“ začnu rychle drmolit, ale nevím, co mám říct. Seth čeká, až se dovymáčknu.

„Já nevím, prostě mi to přijde moc rychlý, pomalu ani nevím, jak se jmenuješ a...“ plácám páté přes deváté. „Promiň,“ sklopím hlavu.

„Ale no tak, Kristý,“ sedne si vedle postele na podlahu a přinutí mě se na něj podívat.

„Co bys tedy chtěla vědět?“ zeptá se a pokračuje jedním dechem. „Jmenuju se Seth Clearwater, pocházím z rezervace La Push. Jo a proměňuju se ve vlka.“ Na konci proslovu posmutní.

„Copak je to něco špatného?“

„Ne, jenom…“ odmlčí se.

„V knize jsi byl vlkem rád, byla to pro tebe pocta. Drž se toho, každý má nějaké poslání a můžeš být rád, že to tvé je tolik důležité. Co potom my, obyčejní lidé? My musíme své poslání najít a ani nevíš, jak je to občas těžké,“ snažím se ho trochu rozveselit.

„Když ti řeknu, že jsem se do tebe zamiloval, změní to tvoje poslání?“

„Ne, protože jsem svoje poslání ještě nenašla. Počkat… co jsi to řekl?“ uvědomím si pozdě to, co řekl.

„Miluju tě,“ nakloní se nade mne a naše rty se opět spojí v polibku. 

***

„Né,“ zašeptám, když zjistím, že tohle, byl doopravdy jenom sen. Oklepu se zimou a otevřu oči. Dveře na balkón jsou dokořán otevřené a já ležím zmrzlá na posteli. Neochotně se zvednu a zavřu je. Na nebi se objevují první hvězdy a já mám v očích slzy.

„Proč všechno krásné je vždycky jenom sen?“ zašeptám si pro sebe a chystám se zpátky ulehnout do postele a pod svou teplou peřinu. Obejdu stůl a zarazím se. Co to tam leželo? Otočím se na patě a skočím po obálce, která leží na stole. Utíkám s ní do postele a jako smyslů zbavená ji otevřu.

 Milá Kristý, 

usnula jsi a už byl čas odejít. Nechtěl jsem tě budit a tak jsem ti napsal alespoň tohle, protože mi bylo jasné, že si jinak budeš myslet, že se ti to zdálo.

 S tím, že tě miluji, jsem lhal. Já jsem se do tebe otiskl. Ani nevíš, jak je těžké tě tady teď nechat, ale já se vrátím, nevím sice kdy, ale vrátím. Do té doby máš spoustu času na přemýšlení. Rozhodni se sama, respektovat budu cokoli.

 Dávej na sebe, prosím, dobrý pozor a nikdy nezapomínej na to, jaká jsi úžasná a jedinečná osoba.

 Budeš mi chybět, s láskou Seth ♥

Hodila jsem papír z postele a nechala, ať slzy dopadají na polštář. Rázem jsem měla zmáčenou celou tvář od slz. Moje tělo ovládaly vzlyky. Konečně někdo, kdo vás má upřímně rád, ale zatím s vámi nemůže být. Moje srdce se rozbilo na milion kousků, když mi to došlo.

Znovu mě ovládla panika, když jsem zahlédla fotky, co mám na zdi.

Moje rodina. Aninka. Kamarádky, které bych za nic nevyměnila.

Můj svět, který budu buď muset jednou obětovat pro to, abych mohla být s ním, nebo zůstanu a zapomenu na něj. Dokázala bych to ale? Nechat tady svou minulost?

A tak jsem jen ležela, dlouhé hodiny plakala a hleděla ven čekajíc na zázrak. A on nepřišel. Místo něj se začaly z nebe snášet letošní první sněhové vločky. Chvílemi jsem si přála, aby tohle opravdu byl jen sen, ale potom mi vždy v hlavě zahrálo to jeho: „Miluju tě!“

Nevím, jak dlouho tento stav trval, ale konečně se mi podařilo uklidnit. Bolí to pořád stejně, ale snažím se být silná. Čas všechno zahojí a já se snad jednou rozhodnu správně.

Zvednu ze země dopis s obálkou, který jsem tam předtím zahodila. Z obálky vypadl ručně pletený náramek, podobný, jako měla na ruce Nessie v lese.

Usmála jsem se, protože se mi vybavila pasáž z knihy: „Tím náramkem si vlci vyjadřují mezi sebou silné pouto.“

Shrnutí ;))