Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Potkali se v letadle

11.01.2014 (15:00) • Marianne • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 3449×

Období Vánoc, doba, kdy lidé blázní po obchodech a perou se o nejlepší dárky, všude hrajou koledy a samozřejmě letenky jsou hrozným způsobem předražené. Jediná doba v roce, kdy sedím na kufru, abych ho mohla vůbec zavřít. A pár hodin před odletem se nervuji kvůli váhovému limitu. Kdo by nemiloval to chaotické období...

Stojíte na úplném konci fronty k prohlídce a přemýšlíte nad tím, jak následující let z Londýna do Seattlu bude nudný. Pro někoho nejspíš ne, ale uznejte, že když po zbytek letu posloucháte brečící miminka, sedíte na nepohodlné sedačce a nemáte co dělat, tak je to opravdu nudné. Avšak ani to mě nedonutí litovat dne, kdy jsem se rozhodla odletět ze Seattlu a splnit si svůj sen do Londýna. Chtěla jsem poznat zdejší kulturu a hlavně osamostatnit se. Můj otec, Charlie, to ze začátku nesl celkem špatně, ale pak byl na mě pyšný.

Jsem se ani nestačila představit. Jsem Bella. Bella Swanová. Trvalým pobytem v malém nudném městečku Forks. Momentálně nacházející se na letišti Heathrow. Vše je naštěstí za mnou a můžu si v klidu vychutnat svou Starbucks kávu. Když si dám poslední doušek, podívám se na tabuli a zjistím, že za dvanáct minut se má otevřít brána do Seattlu. Správný čas na to, abych si opět postála ve frontě. Naštěstí stojím hned vepředu, přede mnou je akorát parta businessmanů, co probírají chystající se konferenci a důležitost tabletů. Zrovna ohlašují menší zpoždění při nástupu na palubu letadla, stále se čeká, až nám ho sem přistaví. Již nevím co dělat, a tak pozoruji halu do nejdrobnějších detailů. Když vtom ho vidím procházet. Odděluje nás pouze provaz, označující, kde máme stát. Prochází kolem mě a sedá si kousek od fronty. Pak se ještě vrací pro kamaráda, a když se naše pohledy střetnou, tak mám pocit, že ho znám. Přijde mi jako někdo, koho jsem již viděla, někdo, s kým jsem se již setkala. Samozřejmě si nejde nepovšimnout toho, jak vypadá. Jeho divokého rozcuchu, měděného odstínu jeho vlasů, zajímavých očí a hlavně krásného úsměvu. Má na sobě černý zimní kabát a šálu kolem krku a přijde mi to nesmyslným způsobem hodně přitažlivé. Vím, je to zvláštní, ale prostě v kombinaci, jak vypadá, je černý kabát přesně ta závěrečná tečka k dokonalosti.

Naštěstí se fronta dává do pohybu a já přicházím rychle na řadu. Pomalu jdu směrem k letadlu a stále přemýšlím nad neznámým panem Božským. No, řekněte, kdo by nesledoval Sex ve městě a neznal prostě pana Božského. Když projdu kolem s úsměvem vítajících letušek a jednoho stevarda, tak se již mohu usadit na své místo. Pro mě typické nad křídlem na pravoboku. Tak, a nuda začíná. Tedy do té doby, než mezi posledními cestujícími nastupuje on. V tom okamžiku, když vidím, jak se vítá s letuškami a jak kamarádským tonem se s nimi baví, mi to hned dojde. Ten pocit, že ho znám, že jsem ho již viděla, byl pravdivý. Jelikož mi na paměť vyvstane scéna z léta.

Polovina srpna, doba, kdy jsem se konečně mohla rozloučit s mou brigádou a dovolit si letět domů na prázdniny. Myslím, že Charlie by mi neodpustil, kdybych si na něj neudělala čas. Ve chvíli, kdy sedím v letadle, mě zaujala pouze jedna osoba. Tou osobou byl náš stevard. Né, že by to bylo jeho krásou, se kterou se nikdo nemohl rovnat. Nýbrž ten úsměv a ty jiskřičky v očích. To, jak byl veselý, a jak se na mě později krásně usmál. Opět se totiž ukázala moje nešikovnost při zapínání bezpečnostního pásu a kdo jiný byl zrovna po ruce než on. Ve chvíli, kdy se na mě podíval a prohodil vtipnou hlášku, jsem zčervenala jako rajče. Celý let jsem z něj nemohla spustit oči.

Byl to on, akorát bez uniformy. Ten, kdo mě donutil se červenat. Ten, na kterého jsem během dnů ve Forks vzpomínala a nakonec úplně zapomněla. Teď byl ve stejném letadle a ke všemu mimo pracovní dobu. Zrovna procházel kolem mě, když se rozhodl usadit na levoboku o jednu řadu ode mě. Opět o mě zavadil pohledem a já uvažovala, jestli to je jen tak, nebo třeba v tom je i něco víc. Ve chvíli, kdy jsem zpozorovala blonďatou letušku v jeho dohledu, s jakou kamarádskou přehnaností se k němu měla, jsem se málem neudržela na místě. Jak se na něj až příliš tlačila, přehnaně kolem něj poskakovala a usmívala se. Bože, co se to se mnou děje? Já jsem taková nikdy nebyla.

Ne, nebudu to řešit, prostě budu se soustředit na něco jiného a nebudu se na něj otáčet. Stejně by na to přišel, není normální, aby se někdo tak často otáčel. Dala jsem si sluchátka do uší a vytáhla tužku a blok. A prostě nebudu na něj myslet. Byli jsme zrovna v půlce letu, moje metoda se značně osvědčovala, aneb snažila jsem se neotáčet. Když jsem ho zpozorovala, jak vstal, prošel kolem mě, kde nepatrně zavadil o mou ruku. Samozřejmě se hned otočil, uvěznil mě ve svém pohledu a s tichým ,promiňte' pokračoval v cestě. Došel až k samému konci, kde se dal do rozhovoru s hlavní letuškou. Snažila jsem se na něj nedívat, ale občas mi ten pohled prostě utekl. Sice se s ní bavil, ale stále pohledem utíkal ke mně. Intenzivně se po mně díval a snažil se opět mě uvěznit ve svém pohledu. Já však jak leklá ryba uhýbala pohledem.

Zrovna jsem se snažila něco jen tak bezmyšlenkovitě kreslit do sešitu, když se něco vedle mě pohnulo. Zvednu svůj pohled a on sedí vedle mě a se zájmem si mě prohlíží.

„Ještě jednou se omlouvám za to drcnutí do vás. Letíte domů na Vánoce?" A já nevěděla, jak se jmenuju. On si jen tak pro nic za nic sedl vedle mě a má zájem se s mnou bavit? Tak proč ne, přece se nebudu chovat jak nějaká leklá ryba. Swanová, prober se a ukaž, že jsi něčeho schopná.

„Vánoce, jediné období v roce, které člověk miluje a zároveň nenávidí. A jak to prožíváte vy?"

S mírným pobavením se na mě podíval a chvilku přemýšlel nad svou odpovědí.

„Pokud se zrovna tak jako já vracíte do plného baráku rodiny a říkáte si, že opět bude blázinec, tak asi víte, jak se cítím. Létáte často? Přijde mi, že už jsme se viděli."

Jak někdo může odolat jeho svůdnému hlasu, jeho podmanivému pohledu a krásnému úsměvu? Je to skoro nemožné.

„Většinu času trávím v Londýně, ale snažím se celkem často létat domů na návštěvy. Přeci jenom moji rodiče by to nesli špatně, kdybych byla celý rok tady. Zrovna přemýšlím nad tím, jestli vám to sluší víc s uniformou nebo bez."

A s vyzývavým pohledem jsem se na něj podívala. Hbitě mi chtěl něco odpovědět, ale v tu chvíli se u nás objevila známá blond letuška, krásně se na něj usmála a poprosila ho, jestli by jí s něčím pomohl. Aneb takto skončila moje jediná konverzace s panem Božským. Když odešel, tak se pak po zbytek letu již nevrátil, ale nevím, proč jsem měla pocit, že mě má stále na očích. Že mě pozoruje, ale já se prostě nechtěla otočit. Nechci, aby měl pocit, že ho uháním.

Měla jsem ještě pár hodin před sebou, a tak jsem se rozhodla zavřít oči a snažit se usnout. Bezúspěšně. Naštěstí to brzy uteklo a začali jsme přistávat. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mám let za sebou, ale na druhou stranu se ve mně usídlil pocit osamění. Kvůli tomu, že nás nebude dělit jen pár metrů a že ho pravděpodobně už neuvidím. Že jsem asi mohla udělat něco víc a třeba se domluvit na dalším setkání. Ale ne, přece si nebudu nadávat za to, co dělám a co jsem kdy udělala. Letadlo zastavilo a já se pomalu začala zvedat. Vzala jsem svou tašku, sundala dolů kabát, naposledy se po něm otočila a vyrazila z letadla. Myslela jsem si, že ve chvíli, kdy vystoupím, nechám myšlenky na pana Božského uletět bůhvíkam.

Poslední věc, co mě dělila od Charlieho, byla zavazadla. Nekonečné čekaní u pásu, tedy do chvíle, než jsem zpozorovala někoho kousek ode mě. Proč se postavil zrovna sem? I když s někým postával a na uchu měl přilepený telefon, tak očima bloudil po mně. Naštěstí mě zachránil pronikající pískavý zvuk, který oznamuje, že zavazadla jsou zde. Pět minut čekání a můj objemný kufr byl zde. Takm pořádně ho zvednout a dát na vozík. Avšak se to zdá trošku těžší, než by mělo být. Když vtom mi někdo bez problémů zvedl kufr a jako kdyby byl lehký jak pírko, ho položil na vozík. Opět ten krásný úsměv a opět ten zvídavý pohled.

„Říkáš, že černá uniforma mi sluší, jo? Čtrnáctýho srpna, ten samý let, mám pravdu? Nemysli si, že bych se nevšiml někoho tak krásného, jako tebe."

Tak teď jsem skončila beze slov. Svým způsobem jsem měla chuť vzít všechny čtyři na nohy a utéct. Jak bych se měla zachovat? Je přeci období Vánoc, doba, kdy se tolerují bláznivé věci. Jenom jsme tam tak stáli a koukali na sebe. Vtom jsem se k němu naklonila a políbila ho. Byla to věc naprosto bláznivá a ode mě naprosto neočekávaná. Dlouze a vášnivě jsem ho políbila a překvapivě mi to oplácel. Pro mě to byl jeden z nejlepších polibků. Ve chvíli, kdy tahle hezká chvíle skončila, jsem ho tam prostě nechala zaraženě stát, otočila jsem se a s vozíkem odcházela. Ještě než jsem zatočila za roh, jsem se naposledy otočila.

„A pro příště, jmenuju se Bella... "

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Potkali se v letadle: