Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední noc

08.02.2011 (18:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3603×

Svítalo. Do lesů se nesla melodie z pootevřeného okna domu. Teskná, podmanivá, žalující…

Kdyby někdo kolem prošel a nahlédl dovnitř, uviděl by u klavíru chlapce, jak se zavřenýma očima hraje na klavír. Lehce se kolébal do rytmu skladby. Měl kamennou tvář. Možná – pokud by byl kolemjdoucí upír – viděl by, že se mu koutky úst občas nadzdvihly v nepatrném náznaku čehosi, co kdysi mohl být úsměv. Ale ať už by si toho všiml, nebo ne, nikdo nedokázal říct, co si chlapec u klavíru doopravdy myslí. Nad čím přemýšlí, když pomalu otevře oči a dívá se na nebe za oknem. Kam jeho duch odchází, unášen na melodii klavíru. Pro koho jeho srdce puklo?

Ne, tenhle chlapec nemohl být šťastný. Ten úsměv patřil vzpomínkám. Myšlenkám, které ho do konce jeho věčnosti neopustí. Doprovodí ho až k branám pekla. Vzdychl a uprostřed skladby stáhl ruce do klína. Nešlo to. Už ne. Ne po takové době, kdy hrával na klavír, aby zaměstnal ruce. Proč musel být tím, čím byl?

„Pořád tě to trápí?“ Žena za jeho zády mu položila ustaraně paži na rameno.

„Chtěla si vybrat. Měla si vybrat jinak,“ zašeptal a věděl, že si lže do kapsy. Vždyť dělal první poslední proto, aby změnila názor. „Víš, co je nejhorší?“ vyhrkl plný vzteku a otočil se k ženě. „Že jsem to viděl. Živě jsem si dokázal představit život s ní a až by odešla, šel bych zase za ní.“

„To neříkej, Edwarde,“ vzlykla žena.

„Ale ano, je to tak, Esmé. Šel bych.“

„Zareagovala tak, jak měla, zlatíčko. Muselo to takhle být,“ utěšovala ho Esmé a konejšivě hladila jeho rameno.

„Ale já ne,“ vzdychl a jeho vzpomínky se mu roztančily před očima, jako děsivé loutkové divadlo…

Nedokázal se od ní držet dál. I do Port Angeles, tehdy, když byl ten krásný den, ji sledoval. Hledal ji, protože se mu kamsi ztratila a našel ji. Málem pozdě. Viděl ty úchyly, jak kolem ní krouží, chtějí ji, ale on ji chtěl víc.

Když si všimla jeho auta, ve tváři jí probleskla nejprve úleva a vzápětí nový vyděšený výraz. Vystoupil skoro z jedoucího auta.

„Nastup,“ zavrčel.

„Ne,“ zašeptala a Edward si její odpověď musel několikrát zopakovat, než si uvědomil, že to odmítla.

„Bello, nastup si,“ prosil důrazně. Zavrtěla nesouhlasně hlavou a couvla ke zdi. Ta banda chlapů využila situace a rozutekla se pryč. Postará se o ně později, nemají šanci, napadlo ho.

„Jdi pryč… Já… Jdi, prosím.“

„Bello, chci ti pomoct. Dostanu tě odtud, ale nastup si.“

„Ne! Jdi! Odjeď odtud, prosím!“ V jejím hlase byl strach.

„Udělal jsem něco?“ znejistěl a přitom věděl, čeho se nejspíš bojí.

„Všechno. Všechno jsi zkazil…“ vzlykla a schoulila se u kamenné zdi. Vykročil k ní, ale její křik ho zarazil. „Jeď,“ naléhala znovu. Poslechl. Napůl. Nasedl do vozu a zaparkoval v tmavé vedlejší uličce. Když zamkl auto a vyskočil na střechu továrny, viděl, jak utíká pryč. Jeho srdce se sevřelo v šílené agónii. Utíkala před ním?

Druhý den s ní zkusil znovu promluvit. Čekal na ni před školou, jenže když ho uviděla, instinktivně zmáčkla čudlík a zamknula se ve voze. Musela vidět jeho zlomenou tvář. Nevystoupila, dokud neodešel. Sledoval ji alespoň v myšlenkách spolužáků. Nesmála se. Všechno ji lekalo. Neustále se ohlížela přes rameno. Vynechala oběd i biologii. Rozhodl se a ani Alice ho nepřesvědčila o opaku.

„Víš, co jsem viděla,“ připomínala mu.

„Nebude to tak,“ sykl a vyběhl ze školy, aby ji našel. Její vůně působila jako vodící niť. Zastavil své kroky až pod oknem jejího pokoje. Vyšplhal tak, jako už tolikrát předtím a vklouzl do okna.  Slyšel zurčení vody v koupelně. Rozhodl se počkat. Charlie, její otec, odjel do práce kvůli jakési záležitosti s pytláky. Byla sama doma. Mohl jí to vysvětlit. Čekal do chvíle, než vešla. Pořád stál u okna.

„Jak?“ vyjekla a začala vyděšeně couvat.

„Bello, poslouchej mě, prosím,“ úpěl. Až teď si uvědomil, že měl zvolit dveře, místo okna.

„Nechci! Jdi pryč! Já vím, co jsi! Jdi pryč!“ křičela. Každé její slovo ho bodalo do srdce, jenže nedokázal odejít.

„Já ti neublížím, slibuju.“

„Pomoc!“ zakřičela z plných plic a rozeběhla se ke schodům. Byl tam dřív. Zatarasil jí cestu.

„Bello, prosím. Dej mi šanci ti to vysvětlit, nemusíš se mě bát!“

„Jsi upír! Proč tu jsi! Co chceš? Přísahám, že to nikomu nepovím, ale nech mě být,“ vzlykala a třásla se. Vzduch naplnil její strach.

„Nelovíme lidi. Jsme jiní. Věř mi,“ opakoval a rozešel se k ní. Bella k sobě tiskla osušku a neustále nesouhlasně vrtěla hlavou.

„Jsi upír,“ vzdychla a lekla se, když narazila do otevřeného okna.

„Opatrně,“ vyhrkl. Vypadala najednou překvapeně. „Neubliž se, prosím.“

„Neublížíš mi,“ vydechla jeho vlastní slova. Ujišťovala se? Možná. Přikývl a zkusil se na ni usmát. Začala se ptát a Edward jí trpělivě odpovídal. Zase viděl jejich společnou budoucnost. Šanci ji vidět každý den. Mluvit s ní a možná, jednou, líbat její rty. Dotknout se její kůže…

„Měl jsem to vzdát a nechat ji žít už to odpoledne,“ zasténal Edward u piána a složil hlavu do dlaní.

„Dokázal bys žít s vědomím, že jsi to ani nezkusil?“ zeptala se opatrně Esmé a posadila se na stoličku vedle něj. Zvedl smutně tvář a zadíval se jí do očí. Do zlatých oken do duše…

Sledoval ji, jak usíná. Seděl na kraji postele, vyprávěl o své minulosti, konejšil ji pobrukováním tiché ukolébavky a zase mluvil. Poslouchala ho, dokud ji nepřemohla noc. Zahleděl se jí do očí a musel se usmát. Čokoládové okenice, černé záclony v podobě dlouhých řas a pohled do nejhlubšího nitra. Usnula a on odešel, jakmile napsal vzkaz: Počkám na tebe ráno před domem. Edward. P. S.: Už vím, jak se jmenuje můj osud. Bella.

Odešel oknem a běžel domů s tou největší radostí, jakou mohl cítit. Ještě chvíli a uvidí ji zase. Uslyší její hlas. Jen půl hodiny, než vstane. Stihne se převléct a vrátit vozem, jak slíbil.

V polovině cesty mu zazvonil mobil. Zvedl jej a ve stejnou chvíli otřásl Forks ohlušující výbuch.

„Ne!“ zakřičel hlas z telefonu a Edwardovi se podlomila kolena. Křičel s Alicí. Přiměl se k běhu zpět. Hnal se rychleji, než zvuk, ale bylo to marné. Dům… Ten dům, který tam před pouhou minutou klidně stál… Zůstala po něm jen ohromná ohnivá koule. K jeho nohám se jako pírko snesl kus ohořelého papírku: Počkám na tebe… Bella. Složil se jako hromádka karet…

„Ach, zlato,“ tišila ho Esmé, když se znovu rozvzlykal. Prohrál. Přišel o ni a dnes, každým okamžikem jí má jít říct své poslední sbohem.

Loučil se s ní už několik dní. Melodií, kterou ji tu noc broukal mezi jednotlivými příběhy. Usmívala se. I teď, když zavřel oči, viděl její tvář. Ležící na polštáři a usínající. Věděla tehdy, že se vidí naposledy? Že její sen od té chvíle nikdy neskončí? Jak moc bolela prázdnota v srdci… Měl ji nechat jít, možná by to dopadlo jinak…

Domem v ozvěně doznívaly poslední tóny Edwardova sbohem pro sladkou Bellu.

Kdyby někdo v tu chvíli šel kolem pootevřeného okna, viděl by žalem zhrouceného chlapce, v náruči své matky, která nedokáže sejmout tu vinu, kterou klavírista cítí. V uších mu, jako připomínka, zněla vlastní slova: „...a až by odešla, šel bych zase za ní.“ Musel jít.

shrnutí

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední noc: