Tak, je tu jednorázovka, doufám, že se bude líbit. Jak to je s Bellou po Edwardově odchodu? Bella Ness
01.10.2011 (17:15) • BellaNess • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 2070×
Porušený slib
„Nedělej to…,“ zaprosil.
„Klidně to udělám!“ řekla jsem mu skoro plačtivě. Znovu jedna z mých iluzí. Přede mnou se rozprostíralo obrovské pole, kam jsem se chystala jet na motorce, kterou jsem si koupila. Sice není nejnovější, ale mně je to jedno. Táta ani neví, že něco takového vlastním! Pro mě jedině štěstí.
„Bello…“ Jeho sametový hlas mi zněl v uších jako rajská hudba.
„Nezůstaneš se mnou, tak proč bych tě měla poslouchat? Hm?“ odpověděla jsem mu a mrzutě se podívala na pekelný stroj, na kterém jsem se sotva udržela, když to nejelo. Ušklíbla jsem se. Stroj se zakuckal při pokusu ho nastartovat. Člověk, který mi ji prodal mi i ukázal, jak ji nastartovat. Tak znovu.
„Bello nedělej to, prosím…,“ zaprosil znovu tím nejsametovějším hlasem. Zakroutila jsem hlavou. „Vzpomeň si na Charlieho…,“ dodal po chvíli ticha. Podívala jsem se na něj. Byl stále stejně úchvatný, ale nebyl tu se mnou. Nemůžu přestat, když jsem tak daleko! Ne nepřestanu! Dokážu mu, že to zvládnu!
„Ne!“ řekla jsem výhružně. Možná sebou trošičku cuknul, ale přišlo mi to jako hloupost. Iluze a bát se mě? Haha! Jsem fakt k smíchu. Jake mě s něčím takovým vyhodil. Tak jsem se rozhodla si pořídit něco sama. Tak na druhý pokus jsem tu motorku nastartovala. Teď se jen udržet, abych nespadla. Motorku jsem rozjela, i když nevím, jak se mi to povedlo. Teď porušuji slib, který jsem mu dala, když se se mnou loučil. Jsem takový sobec? Kdybych byla, tak tu už dávno nejsem. Jsem tu kvůli Charliemu a taky kvůli mamince a Philovi. Jela jsem stále dopředu. Nepozorovaně jsem zrychlovala. Ručička tachometru vylítla k osmdesáti kilometrům za hodinu. Ou. To je moc. Bohužel jsem postřehla, že ručička stále stoupá. Zpanikařila jsem. Co teď?! Podívala jsem se na cestu. Pole jsem přejela, mířila jsem na cestu plnou kamení. Ještě víc jsem se zděsila.
„Bello, zastav…“ Jeho naléhavý tón byl i prosebný. Trhla jsem sebou. Neuvědomila jsem si, co se se mnou děje. Nepoznávala jsem se. Najednou se mi zatmělo před očima a já jsem cítila jen, jak se kutálím po obrovských balvanech. Motorka zůstala někde za mnou. Zastavila jsem se o kámen. Uhodila jsem se o něj do hlavy. Udělalo se mi mdlo. Bylo mi tak hnusně, že se to nedalo popsat. Nemohla jsem se ani pohnout, nemohla jsem nic.
„Co se to se mnou děje?“ ptala jsem se sama sebe, ale odpověď jsem neznala. Necítila jsem nic. Bolest přetrvávala, ale já prostě nic necítila. Upadala jsem do temnoty. Všude černo. Co to bylo? Nějaký záblesk? Otočila jsem se za tím. Ano! Tudy se určitě dostanu pryč. Napadlo mě to, když jsem uviděla bílo. Snažila jsem se dostat blíž k tomu. Přišlo mi, že se naopak dostávám od toho bílého světla, té naděje, která mi ještě zbyla, co nejdál. Snažila jsem se tak moc a bylo mi to k ničemu. Z dálky jsem cosi slyšela, nějaký šum, ale nedokázala jsem zaostřit na jednotlivé zvuky. Jak moc jsem chtěla vědět, co se se mnou stalo. Taková beznaděj. Můžu si za to sama, vím to. Zavřela jsem oči. Všude prázdno a tma. Kolem mě nebylo nic jiného. Je tohle smrt? Slyšela jsem hlas. Jeho hlas. Volal mě, jenže jsem byla moc daleko na to, abych mu rozuměla. Chtěla jsem ho obejmout. Chtěla jsem ho mít u sebe. Stále ho vidím před sebou, i když tu je tma.
„Bello…,“ řekl neodolatelně, jako vždy v mých iluzích a snech. Zalapala jsem po dechu. Je tohle opravdu moje smrt?
„Chci tě prosím políbit. Naposledy políbit…,“ chtěla jsem říct. Moje rty se pohybovaly, ale nevycházely z nich slova. Slyšel mě? Slyšel mou prosbu? Natáhnul ke mně ruku. Moje ruka mu vyšla vstříc. Zaváhala jsem. Po několika málo sekundách jsem šla rukou. Rozplynul se.
„Neee!!!“ chtělo se mi ječet z plných plic, „vrať se, prosím. Nenechávej mě tu.“ Do očí se mi nahrnuly slzy. Uviděla jsem světlo. Konečně! Probojovala jsem se k němu. Oslepilo mě ještě větší světlo. Bolela mě hlava. Hodně mě bolela. Bolelo mě i celé tělo.
„Tys mi nahnala strach!“ řekl někdo. Zamžourala jsem očima.
„Bolí mě hlava…,“ zaskuhrala jsem. Nade mnou se sklonil Jacob.
„To přejde,“ řekl chlácholivě.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se, jako bych si toho nebyla dobře vědoma.
„Padala jsi po šutrech,“ řekl rozzlobeně. Měl na to plné právo. Chtěla jsem se pohnout, jenže bolest mi to nedovolila.
„Nehýbej se,“ řekl rázně. „Víš, jaký strach si mi nahnala, když si nebyla doma s Charliem?“ Zamrkala jsem, Charlie… Jsem bezohledná!
„Promiň…,“ řekla jsem provinile.
„Máš se proč cítit provinile,“ řekl, když poznal můj provinilý tón v hlase.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se.
„Čtrnáct dní,“ řekl bez nějakých dlouhých protahování. „Myslel jsem, že se neprobudíš,“ zabrblal.
„To jsem celou dobu spala?“ zhrozila jsem se.
„Jo, ale Charliemu jsem neřekl, že jsi jela na motorce a vymlela se. Řekl jsem mu, že jsi u Sama a Emily,“ řekl a podíval se na mě smutným výrazem.
„Promiň, Jaku, já jen,“ nedořekla jsem větu dokonce, i tak dokázal poznat, co jsem chtěla říct.
„Dobrý, už se tím netrap,“ řekl a posadil se ke mně na postel. Až teď jsem si všimla, že ležím v jeho pokoji.
„Myslela jsem, že umřu…,“ řekla jsem po dlouhé době mlčení. Do očí se mi nahrnuly slzy.
„Neplakej, jsi tu a to je hlavní,“ řekl chlácholivě. Snažila jsem se o úsměv. Rozesmál se.
„Takovej ksicht na mě budeš dělat?“ řehtal se ještě víc. Přidala jsem se k němu, jenže mi to nešlo. Bolel mě i nádech. Takže z toho vyšlo divné zakuckání.
Pomalu, ale jistě, jsem se uzdravovala. Porušila jsem všechny sliby, které jsem mohla. Mrzelo mě to.
Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Porušený slib:
Škoda, že to nemá pokračovanie
Tohle je moc pěkné . Škoda, že to bylo tak kraťoučké.
No vidíš... Tak tohle se ti povedlo. Bylo to o 100% lepší než to, co jsem četla předtím. Tohle si nezaslouží kritiku, ale chválu. Opravdu se mi to moc líbilo, jen škoda, že to bylo tak krátké. Opravdu hezké, moc se mi to líbilo. Doufám, že jsem ti trošku zlepšila náladu a zpravila si reputaci minulého komentáře.
Ježiš, to bylo smutný. Ani nevím proč čtu tyhle věci poslední dobou. No, nevím, jak se k tomu vyjádřit maximálně takhle
Článek jsem ti opravila. Příště si dávej pozor na následující chyby:
+ přímá řeč,
+ překlepy,
+ skloňování podstatných a přídavných jmen,
+ mě/mně (2. a 4. pád je mě, 3. a 6. je mně).
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!