Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Podzim

23.11.2011 (17:45) • IsabelMasen • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 3211×

Tohle ráno bylo jako každé jiné. Vstala jsem, umyla se a s rozpolcenými pocity došla ke skříni. Když jsem ji otevřela, vydýchla na mě vůně proti molům, vycházející z kolíku, a můj oblíbený parfém. Nadechla jsem se a vzala první věc, která mi padla pod ruku. Triko, džíny a mikina. Neutrální oblečení, které mě dělalo neviditelnou, a cítila jsem se v něm dobře.

Stála jsem na školním parkovišti a věděla jsem, že jít do školy byl opravdu špatný nápad. Všichni stáli ve skupinkách, povídali si, plánovali společné výlety, nebo se jen smáli. Záviděla jsem jim. Hodně. Od doby, kdy mi umřela maminka, jsem se změnila. Byla jsem veselá, docela oblíbená a o kamarády jsem neměla nouzi. Jenže v deváté třídě se stala ta hrozná nehoda a já přestala žít. Maminka byla na místě mrtvá a já neměla pořádně šanci se s ní rozloučit. Prý vypadala hrozně a táta mě za ní nepustil. Chtěla jsem ji pohladit po ruce, políbil ji na tvář a říct tu větu, kterou tak ráda slyšela. Jsem ráda, že jsem tvoje dcera.

Jenže jsem nemohla. Pohřeb se konal několik dní po té události a já byla taky mrtvá. Sice mi srdce tlouklo a krev kolovala mým tělem, ale uvnitř jsem byla mrtvá. Všichni okolo mě plakali, vzlykali, jen já jsem stála nad rakví a nebyla schopná ničeho. Házela jsem do hrobu červenou růži a s ní jsem pohřbila i svůj život. Od té doby jsem nebyla ta veselá a hodná Bella, ale tichá a nezajímavá Isabella.

„Ahoj, Bello,“ zašeptal někdo za mnou a já se překvapeně otočila. To bylo poprvé, co na mě někdo, tedy kromě učitelů, promluvil. Když jsem spatřila toho, kdo na mě mluvil, zalapala jsem po dechu. Rachel Smithová. Byla to nejhezčí a nejoblíbenější holka na škole. Věděla jsem, že se mi chce vysmát, a proto jsem nastoupila do auta a odjela. Bylo mi jasné, že to bude průšvih, ale nechala jsem to být. Teď mě to nezajímalo. Právě v tuto chvíli jsem chtěla být sama.

Jela jsem zrovna okolo parku v Port Angeles, když jsem to uviděla. Obrovský strom se žlutým listím. Vypadal, jako by tu byl staletí. Zastavila jsem auto na nedalekém parkovišti a šla do parku. Brána, kterou jsem prošla, byla černá a nádherná. Několik květin na klice mi dávalo pocit, že jsem doma. Maminka vždycky všechno zdobila květinovými vzory. Přešla jsem blíž ke stromu a dýchla na mě omamná vůně deště, zimy a ohně. Pod stromem stála malá lavička, která mě lákala, abych si na ni sedla. Neváhala jsem a její prosby jsem vyslyšela. Posadila jsem se a cítila se skvěle. Všude kolem mě bylo spadané listí a mokrá půda. Podzim. Milovala jsem tohle období. Listí, déšť a zima.

Během těch několika hodin, co jsem tu seděla, kolem prošlo jen pár lidí. Měla jsem možnost srovnat si myšlenky a přemýšlet, co se svým životem. Chtěla jsem ho změnit, ale bylo to těžké. Pořád jsem cítila tu hroznou bolest a prázdnotu. Život s tátou byl skvělý, ale pořád mi něco chybělo. Něco, co by mě nakoplo zpátky do života.

Tělem mi proběhl mráz a já jsem se lehce zatřásla. Nechtěla jsem si přiznat, že je mi zima, ale pravda byla taková, že jsem se celá třásla. Tolik se mi to místo líbilo, že jsem ho nechtěla opustit. Dál jsem seděla na lavičce a pozorovala odpolední oblohu. Šedé mraky byly můj život po té nehodě a slunce, které bylo schované za mraky, byl můj život před nehodou. Chtěla jsem, aby slunce víc bojovalo a zářilo, ale nebylo to možné. Stejně jako u mě. Od té nehody jsem se usmála jen párkrát a většinou z donucení. Měla jsem tvář celou ztuhlou a úsměv ji už několik let nezdobil.

Zvedala jsem zrovna k odchodu, protože začalo jemně mžít, když jsem ho uviděla. Seděl pár laviček ode mě a díval se na nebe. Jeho tvář byla smutná a plná bolesti, ale i přesto byl dokonalý. Bledá pokožka kontrastovala s tmavým kabátem, a když sklopil zrak na strom za mnou, uviděla jsem ty nejkrásnější oči na světě. Byly velké a zářily zlatem. Byl krásný, ale něco mě varovalo, abych na něj tak nezírala. Znovu jsem se posadila a nenápadně po něm pokukovala. Seděl na lavičce, jako by k ní přirostl a svým držením těla prozrazoval, jak moc se trápí. Jeho tvář byla stáhnutá bolestí a v očích měl vepsanou bezmocnost. Netušila jsem, co se mu stalo, ale vypadal opravdu nešťastně. Vypadám takhle i já?

Když jsem ho pozorovala dalších dvacet minut, jeho obraz se stával rozmazaným, jak moc jsem se třásla zimou. Naposledy jsem se na něj podívala a nakonec jsem se zvedla a šla ke svému autu. Když jsem nastoupila, hned jsem zapnula topení a během několika minut jsem byla schopná hýbat prsty. Hřála jsem si ruce, a když jsem usoudila, že už jsou použitelné, nastartovala jsem svůj náklaďáček a vyjela směr domov. Nevím, jestli tomu místu lze tak říkat, ale jiný výraz jsem pro něj nenašla. Bylo to místo, kde jsem přespávala, jedla, učila se a odpočívala. Domov je o něčem jiném. Opravdový domov vás má vítat. Když vejdete, máte cítit to teplo a radost z toho, že jste v bezpečí. Já jsem takový pocit neměla.

Parkovala jsem před domem, když jsem si všimla policejního auta na příjezdové cestě. Ach ne, táta už je doma. Zase dostanu přednášku o slušném chování a navštěvování školy. Kdyby mě ta škola bavila, chodila bych tam. Jenže mě nebaví. Jenom se tam trápím a přicházím tak o čas, který je mi vyměřený. Nikdo neví, kdy se to stane a smrt si vybere zrovna jeho, jako svou další oběť. Od smrti mé maminky mám hrozný strach ze smrti. Renée byla mladá, zdravá a měla rodinu, tak proč si ji vybrali a nechali ji zemřít? Měla dceru a muže, který na ni čekal. Co je to za spravedlnost brát ženu, jako byla ona?

„Bello,“ přivítal mě táta, když jsem vešla do domu. Čekala jsem řev, rozkazy, ale nic se nedělo. Jen jsem stála na chodbě s napůl svlečenou bundou a překvapeně na něj hleděla. Když přišel blíž ke mně, zpozorovala jsem důvod jeho klidu. Červené kruhy pod očima dokazovaly, že plakal. Hrdlo se mi stáhlo pod náporem emocí a já lehce zavrávorala dozadu. Otcovi pevné ruce mě postavily zpátky na pevnou zem a já na něj pohlédla.

„Už mi tohle nikdy nedělej. Když jsem přišel o ni, málem jsem zemřel žalem. Víš, co by to pro mě bylo, kdybys odešla i ty?“ Jeho otázka ve mně vzbudila pocit viny. Profesoři mě ráno viděli, museli mu volat. Najednou se ve mně něco pohnulo a já mu skočila kolem krku. Potřebovala jsem cítit alespoň trochu lásky a porozumění. Jeho ruce mě objaly kolem zad a já se nadechla vůně, která vycházela z jeho těla. Mentol a les.

„Promiň,“ zašeptala jsem a pustila ho. Kývl hlavou a já vyběhla po schodech do svého pokoje. Když jsem zavřela dveře, po tváři mi steklo něco mokrého, a když to doteklo k mým ústům, cítila jsem slanou chuť. Slzy. Prstem jsem si otřela tvář a podívala se na to, co již několik let mé oči nevypustily ven. Malá kapka slané vody, která dokazovala, jak moc jsem zoufalá.

***

Dnešní školní den byl nekonečný. Lidé se mi stranili a nikdo mě nezkoušel, takže jsem měla možnost přemýšlet. Jenže to jsem dělat neměla. Vzpomínala jsem na něco, co mě bolelo, a proto mi přišel ten den nekonečný. Když zazvonilo, vyběhla jsem z budovy a nasedla do svého auta. Rychle jsem nastartovala a čekala, až se náklaďáček chytne. Hlasitý zvuk motoru mě uklidnil a já se rozjela k parku v Port Angeles. Vylezla jsem z auta a pospíchala na svou lavičku. Sedla jsem si a cítila, jak ze mě všechno padá. Starosti obyčejného dne i starosti dlouhodobé. Sebrala jsem ze země žlutý list a prohlížela si ho. Struktura té malé věci mě fascinovala tak, že jsem prošvihla příchod toho neznámého chlapce. Když jsem zvedla oči od listu, už seděl na svém místě a znovu pozoroval tmavé nebe. Byla jsem okouzlena jeho krásou. Měl na sobě hnědé kalhoty a tmavý kabát. Kolem krku měl obvázanou béžovou šálu, ze které vykukovala jeho hlava s bronzovými vlasy rozházenými do všech stran. Jeho hruď se pomalu nadechovala, a když vydechoval, z jeho úst vycházel obláček kouře. Fascinovaně jsem ho pozorovala a nebyla schopna jakéhokoliv pohybu. Seděla jsem přikovaná k lavičce a s prázdnou hlavou sledovala jeho smutnou tvář. Ruce měl schované v kapsách kabátu a viděla jsem, jak nohama maluje obrázky do písku pod lavičkou. Díval se na nebe, maloval do písku a na čele se mu dělala malá vráska.

Zrovna jsem zkoumala jeho tvář, když se na mě podíval. Jeho zlaté oči se setkaly s mými a já zalapala po dechu. Smutné oči se na mě upíraly s takovou silou, až jsem se zajíkla. Náš oční kontakt trval několik vteřin, pak zrak vrátil na nebe. Uvnitř mě se odehrával divný boj. Zajímalo by mě, proč je tam, smutný a tichý.

Když jsem tentýž večer ležela v posteli, přistihla jsem se, jak nad ním přemýšlím. Mé poslední myšlenky před spánkem patřily tomu neznámému, dokonalému chlapci z parku.

***

Uběhly tři dny mého vysedávání v parku, ale nebyl tam. Seděla jsem na lavičce několik hodin, ale neukázal se. Cítila jsem zklamání. Mé nitro toužilo po tom, zase ho vidět, ale rozum ho okřikoval. Nechtěla jsem, aby mě zasáhlo něco, na co nejsem připravená.

Čtvrtý den jsem opět seděla na svém obvyklém místě, ale měla jsem takový zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Mrazení v zádech a lehké chvění mého těla mi dokazovalo, že se nemýlím. Nechtěla jsem se otáčet a setkat se tváří v tvář se svým pozorovatelem. Užívala jsem si pocit, že na mě někdo hledí a dál pozorovala zatažené nebe.

„Je tu volno?“ Polekaně jsem sebou trhla, když jsem za sebou uslyšela hlas. Otočila jsem se a ihned toho litovala. Neznámý smutný chlapec stál u lavičky a s nadějí v očích na mě hleděl. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na kývnutí hlavy. Než jsem vrátila hlavu do úhlu, ve kterém byla předtím, už vedle mě seděl a spolu se mnou pozoroval šedé mraky.

„Všiml jsem si tě, jak tu sama sedíš a hledíš na mraky,“ zašeptal a já se pod dokonalostí jeho hlasu otřásla.

„Tohle místo je dokonalé pro přemýšlení a odpočinek,“ odpověděla jsem mu a on kývl hlavou.

„Mimochodem, já jsem Edward,“ představil se mi a podal mi ruku. Okamžitě jsem ji přijala a cítila, jak roztávám. Sice měl ruce stejně ledové jako já, ale hebká kůže a síla toho doteku ve mně vzbudila pocit, který jsem neznala.

„Isabella,“ zašeptala jsem a on po chvíli pustil mou ruku.

„Proč je tak krásná dívka, jako ty, tak smutná?“ Jeho otázka mě nepřekvapila, čekala jsem ji. Chtěla jsem ho odbýt, ale něco ve mně mi říkalo, ať se mu svěřím. Nadechla jsem se a vyprávěla mu všechno. Smrt mé matky, konec mého života a několik let trápení. Potichu mi naslouchal a neskákal mi do řeči. Když jsem domluvila, podívala jsem se na něj a on se zájmem hleděl na mě.

„Proč je chlapec tak krásný, jako ty, tak smutný?“ Mé otázce se zasmál a já cítila, jak se mi koutky úst zvedají vzhůru. Chtěla jsem to zastavit, ale nešlo to. Úsměv ozdobil mou tvář a já se najednou cítila lehčí. Nic mě netížilo, jen jsem si užívala ten dokonalý pocit radosti.

„Umřela mi přítelkyně,“ přiznal a já se na něj smutně podívala. V jeho očích jsem viděla bolest, ale i radost z toho, že se má komu svěřit.

„Je to už dva roky zpátky, ale pořád to bolí. Jmenovala se Lucy a umřela na rakovinu. Chtěl jsem jí pomoct, ale zemřela dřív, než jsem měl možnost to zkusit,“ zašeptal a já zalapala po dechu. Podle jeho slov a tónu, kterým vyslovil její jméno, jsem si domyslela, že ji velmi miloval. Dřív, než jsem mohla uvažovat nad tím, co dělám, jsem zvedla levou ruku a pohladila ho po rameni. Překvapeně se mi podíval do očí, pak na mou ruku a nakonec zavřel oči. Na jeho dokonalé tváři se objevil úsměv, který mi bral dech.

***

Uběhlo půl roku od našeho prvního rozhovoru a já jsem o něm věděla všechno. Od jeho oblíbené hudební skupiny, až po nejhorší zážitek z dětství. Každým dnem mé city k němu rostly a já si uvědomila, že se nemůžu dočkat našeho dalšího shledání. Netrpělivě jsem bubnovala nohou na tvrdé půdě, a když se konečně objevil, pohltila mě taková radost, až se mi chtělo plakat. Před naším seznámením jsem se nezasmála několik měsíců, ale teď jsem se usmívala každý den. Můj táta i spolužáci ve škole si všimli, že jsem jiná a všechno se začalo vracet do starých kolejí. Místo hnědé mikiny jsem si raději vzala zelené triko a místo černé bundy jsem si raději koupila červený kabát. Místo vedle mě, které bylo vždy prázdné, se na několik předmětů zaplnilo a já se bavila. Nemusela jsem přemýšlet nad smrtí a trápením, ale měla jsem možnost povídat si s několika odvážnými a sdělovat jim svoje zážitky a myšlenky. Dokonce jsem si po několika letech zašla do kina. Byla jsem s Angelou, mou novou kamarádkou. Bavila jsem se a dokonce jsem se přistihla, jak se nahlas směji. Svůj vlastní smích jsem neslyšela tak dlouho, že mě na chvilku vyděsil a vykolejil.

Znovu jsem seděla na lavičce a čekala, až přijde. Na sobě jsem měla zelené triko a přes něj fialovou mikinu. Vlasy byly stažené do ohonu a na řasách jsem měla trochu řasenky. Tváře mi zdobila lehká vrstva pudru a kolem sebe jsem cítila svůj nový parfém.

„Ahoj,“ zašeptal Edward a já se na něj s úsměvem na tváři otočila. Měl na sobě tmavě fialovou košili a černé džíny. Slušelo mu to, ostatně jako vždycky.

„Edwarde, neuvěříš, co se mi stalo. Byla jsem s Angelou v kině a smála jsem se. Nahlas. Dokonce jsem si koupila něco nového na sebe a měla jsem ze sebe takovou radost, až jsem...“ Chtěla jsem pokračovat, ale jeho rty na mých tomu zabránily. Překvapeně jsem sebou trhla, ale on mě nepřestal líbat. Mezi svoje rty jemně vsál můj dolní ret a já vzdychla. Bylo to tak krásné. Přistihla jsem se, jak mu polibky oplácím a vyděšeně se od něj odtáhla. Jeho tvář zdobil šťastný úsměv a vsadila bych kalhoty, že na mé tváři je ten samý.

„Miluji tě,“ vyznal se mi a mně po tváři stekla slza.

„Taky tě miluji,“ zašeptala jsem a on mě znovu políbil. V mé hlavě nebylo kromě jeho dokonalého dechu nic. Žádné starosti, žádný strach, jen štěstí a radost ze života.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Podzim: