Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Počátek naší bolesti často se v radosti skrývá

10.06.2010 (15:00) • MaiQa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3905×

Byla jednou jedna dívka, nebyla ničím odlišná od svých vrstevnic. Na první pohled se ani její přítel ničím neodlišoval. Ovšem opak byl pravdou. On byl jednou z mytických příšer, kterých se lidé v dávných dobách báli. Byl upír. Milovali se a jejich láska měla být věčná. Ovšem život s nimi měl jiné plány. Nebylo jim souzeno žít společně napořád, měli se odloučit, aby se poté k sobě zase vrátili. Mohlo k tomu ovšem dojít? Dívka, Isabella, jej milovala víc než svůj vlastní život. On, Edward, taktéž. Kdyby nebylo té osudné narozeninové oslavy, jež byla již dávno předpovězena, nemuseli by se nikdy odloučit. Isabella na ní málem přišla o život, a to zásluhou neopatrnosti a neúmyslného zatmění Edwardova bratra Jaspera. Isabella se řízla o papír do prstu a záchrana přišla jen tak tak. Stále žila, ovšem za jakou cenu? Edward ji miloval a chtěl ji chránit, tak se rozhodl odjet a ji nechat v malém, věčně deštěm skrápěném městečku Forks. Bez své životní lásky byla Bella jako tělo bez duše a životem jen proplouvala. Tolikrát si přála se vrátit v čase a vše změnit. Když jí bylo nejhůř, přemýšlela, jaké by to bylo a co by změnila. Vždy se sama se sebou shodla, že by zabránila střetu s Jamesem a oslavě svých osudných narozenin. Jinak by vše nechala tak, jak to bylo. Za vše byla ráda. Milovala ty chvíle. Milovala.

Dnes byl úplněk a vše se mělo od základů změnit. Cesty osudu jsou zapeklité a klikaté, ale někdy se mohou rozhodnout pomoci vám k dobrému konci. Někdy.

Bella:

Byl den jako každý jiný. Jak dlouho už to bylo? Před jakým časem odešel? Dny, měsíce, roky? Čas se pro mě s jeho odchodem zastavil, dny mi splývaly do sebe. Byla jsem jen já a můj smutek. Stále se mi vracel ten hrozný okamžik a jeho krutá slova. Nemiluji tě. Nemiluji tě. Hučelo mi stále v hlavě. Nikdy mě nemiloval. Byla jsem jen malým zpestřením jeho věčného života. Jen malá muška na předním skle jeho života. Proč si se mnou zahrával? Co se mu na mně tolik líbilo? To, jak jsem byla naivní? Nejhezčí kluk ze školy a chtěl by mě? Jak jsem tomu mohla věřit? Byla jsem blbá.

Nebránila jsem se pláči. Ten jediný filtroval můj smutek, i když já ho měla stále stejně. Kdyby nebylo pláče, zbláznila bych se úplně. Vše mi ho připomínalo. Postel, pohovka, výhled z okna. Stále jsem mívávala pocit, jako by v tomto pokoji byl se mnou. Hlavně v noci. Nikdy jsem ho ovšem nemohla nezahlédnout. Byly to jen výplody mé choré fantazie. Nikdy už neucítím tu nádhernou koncentrovanou vůni. Nikdy neuslyším jeho nadpozemsky krásný hlas. Nikdy neuvidím jeho rozčepýřené bronzové vlasy. Už nikdy se nebudu utápět v jeho topazových očích. Nikdy neuvidím jeho pokřivený úsměv a jiskřičky v očích, když se směje. Jeho andělskou tvář. Nikdy ho už neuvidím.

„Bells, Angela přišla. Mám ji pozvat dál?“ zeptal se potichu Charlie. Neodpovídala jsem. Již dlouho jsem nemluvila, ani jsem si nepamatovala, jak můj hlas zní.

„Tak já ji řeknu, ať přijde jindy,“ špitl smutně. Na zlomek vteřiny jsem se na něj podívala a poté zase obrátila hlavu k oknu. Stále jsem doufala, že se jednoho dne ukáže před domem stříbrné Volvo a on z něj vystoupí, omluví se a vše bude tak, jak být má. Je to ovšem jen můj sen. Zdola jsem slyšela tlumené hlasy. Charlie se omlouval Angele, že dnes ji vidět nechci. Řekl jí, ať přijde zítra. Copak se zítra něco změní? Přijde snad Edward? To sotva. Slyšela jsem ta slova, která říkal popravdě. Nemiluji tě. Stále se mi vracela. Byla jako otravný hmyz, kterému se líbí, jak vás obtěžuje. Od té doby, co byli všichni pryč, jsem někdy ani nevěřila, že vůbec někdy existovali. O jejich existenci mě ale ubezpečovala bolest v hrudi. Bylo to, jako by mi tam někdo dal bombu a ta s jeho odchodem vybuchla. Stmívalo se. Byl čas jít spát. Čas nočních můr. Čas strachu, bolesti a samoty. Zvedla jsem se z křesla a zamířila do koupelny. Vykonala jsem očistu a převlečená do pyžama si lehla do postele. Bála jsem se spaní. Trápily mě noční můry. Hrozivé noční můry. Do okna svítil měsíc, byl úplněk. O úplňku se mají dít divné věci. Kdyby se tak i plnila přání. Kdyby ano, to moje by bylo jednoznačné. Chtěla bych se vrátit v čase, a to přesně do rána prvního dne ve škole. Přemýšlela jsem nad tím, jaké by to bylo, kdyby se přání splnilo a mezitím usnula.

Probudila jsem se v novém dni. Poprvé bez nočních můr. Mohla jsem se radovat, poprvé jsem se dobře vyspala. Tak proč jsem ale ospalá? Podívala jsem se k oknu, kraj byl zahalen v husté mlze. Včera byl úplněk. Dnešní den bych mohla brát jako odstartování nového života. Zkusit to bez Cullenových, bez Edwarda. Pohledem jsem zavadila o kalendář. 15. března? To jsem byla mimo tak dlouho? Vstala jsem z postele a přesunula se do koupelny. Ranní hygiena byla prioritou. Poté jsem se oblékla, vzala si batoh a šla dolů. Charlie seděl u stolu a čekal na mě, společně se snídaní.

„Ahoj tati,“ usmála jsem se na něj.

„Ahoj, Bells. Jak se ti spalo v novém městě a pokoji?“ zeptal se. V novém městě a pokoji. Vždyť tady jsem už skoro rok. Musel v koupelně spadnout na hlavu.

„Dobře,“ přistoupila jsem na jeho hru.

„To jsem rád. Tak se rychle najez, ať nezmeškáš první den ve škole,“ usmál se přívětivě. První den ve škole. To nebylo jen jedno fláknutí, on musel spadnout vícekrát. Počkat! A co když si srandu nedělá? Co když se mi splnilo přání a já se opravdu vrátila v čase? Pokud je to pravda, můžu zabránit mému setkání s Jamesem a oslavě. Jinak nic neměním. Třeba Edward zůstane.

„Kolikátého dneska je?“ zeptala jsem se pro jistotu. Co když je opravdu 15. března, ale roku 2003?

„15. března,“ odpověděl mi zaraženě.

„Prosím o rok,“ poprosila jsem.

„2003. Proč?“ zeptal se ještě zaraženěji.

„Děkuji,“ vykřikla jsem nadšeně. Raději se na nic více nevyptával a omluvil se, že musí do práce. Já se ještě chvíli doma zdržela. Šla jsem do obýváku a prohlížela si fotografie z minulosti. Byl tam všude s mámou. Svatební fotka z Las Vegas, v porodnici se mnou, pak následovala dlouhá éra mých školních fotek a končila tou z posledního roku na škole ve Phoenixu. Nechci nic měnit, takže tyhle fotky půjdou pokud možno co nejdříve jinam.

Připadalo mi to tu moc pusté a tak jsem se rozhodla odjet do školy. Podívala jsem se na hodinky a opravdu. Byl čas. Nějak takhle jsem, teda pokud si dobře vzpomínám, odjížděla i při minulém pokusu.  Natáhla jsem si bundu a vydala se ven do deště. Sáhla jsem pro klíč a zamkla. Otevřela jsem dveře náklaďáčku a rychle do něj vlezla. Bylo v něm sucho a útulno. Jako pokaždé. Nikdy nezradí. Nastartovala jsem hned na první pokus, což je dobrý výkon, a vyjela směr škola. Nezapomněla jsem si ani pustit rádio, byla fuška ho naladit za jízdy, ale nesplnitelné to nebylo. Bez potíží jsem dojela ke škole a zastavila na svém obvyklém místě. Teda na obvyklém místě na začátku mé docházky do této školy. Šla jsem rovnou k budově, kde byl nápis Přijímací kancelář. Tak dlouho jsem tu už nebyla. Naposledy když mi bylo blbě v biologii. No jo, zkoumali jsme krevní skupiny. To jsem ještě nevěděla, do koho jsem se zamilovala. Nedechla jsem se a otevřela pomalu dveře. Panebože, proč jsem nervózní?

„Hledáte někoho?“ zeptala se hned, jakmile jsem vklouzla dovnitř, žena, jejíž jméno jsem nevěděla, ale s určitostí jsem mohla říct, že byla něco jako sekretářka.

„Jsem Isabella Swanová,“ představila jsem se. Ihned pochopila.

„Samozřejmě,“ řekla. Prohrabávala se nebezpečně se kymácející hromadou dokumentů na svém stole, až našla ten, který hledala. „Tady mám váš rozvrh a mapku školy.“ Přinesla k pultu několik papírů, aby mi je ukázala. Řekla mi vše potřebné, na mapce vyznačila nejrychlejší cesty k učebnám a popřála mi hezký první školní den. Hezký bude, ale jak pro koho. Pro Edwarda, jak mi tak říkal, co jsem mu dělala se sebeovládáním první den, hezký nebude.

Vyšla jsem z budovy a vydala se do té hlavní. Většina studentů už dorazila. Mezi mnoha staršími auty přímo zářilo stříbrné Volvo. Takže už přijel. Bello, hlavně nezapomeň. Vše, jak bylo předtím, až na dvě věci. Připomínala jsem si. Nasadila jsem úsměv a vydala se na první hodinu anglického jazyka. Pověsila jsem si kabát na jeden z ještě volných háčků. Odnesla jsem papír, který mi měli všichni učitelé podepsat, panu učiteli Masonovi. Když si přečetl mé jméno na papírech, upřeně se na mě podíval a já zčervenala jako rajče. Podal mi seznam četby a poslal sednout do poslední lavice, úplně vzadu. Přemýšlela jsem nad tím, že bych si měla všechny ty autory znovu pročíst, a to mi zabralo celou hodinu. Ozvalo se zvonění a naklonil se ke mně přes uličku sedící Erik.

„Ty jsi Isabella Swanová, že?“ zeptal se.

„Bella,“ opravila jsem ho automaticky.

„Kde máš další hodinu?“ zeptal se zvědavě.

„Budova číslo šest, občanka,“  pověděla jsem mu rychle.

„Ukážu ti cestu,“ nabídl se a já přikývla. Vzala jsem si bundu a vydala se s ním k budově číslo šest. Celou dobu, co jsme šli, se mě vyptával na život ve Phoenixu. Zastavili jsme se u vchodu do budovy číslo šest.

„Možná se dneska ještě uvidíme,“ usmál se.

„Možná,“ odpověděla jsem a vydala se dovnitř. Zbytek dopoledne uplynul skoro stejně. Bylo komické, jak se mě jakoby všichni štítili nebo báli. Byla jsem nová a báli se. Nebo spíše nevěděli, jak bych reagovala. To jsem si přesně pamatovala, vždy jsem se začala bavit s mými hlavními kamarády a ostatních jsem si moc nevšímala. Šla jsem s Jessicou na oběd a moc se těšila. Tady poprvé jsem jej zahlédla. Sedla jsem si na obvyklé místo a podívala se na ně. Ano seděli tam. Krásná Rosalie, mistr vtipů Emmett, shopaholická Alice, nervózní a uzavřený Jasper a on. Mého srdce šampión. Edward. Zírala jsem na ně, neschopna odvrátit pohled. Byl tak nádherný, moje vzpomínky se stěží vyrovnaly opravdovému Edwardovi. Tenhle byl tak překrásný. Jak dlouho jsem jej neviděla? Půl roku? Rok? Dvacet let? Sto let? Připadalo mi to tak.

Alice se najednou zvedla a ladně odkráčela z jídelny. Moje nejlepší kamarádka. Když zmizela z dohledu, otočila jsem se zpět na Edwarda.

„Kdo jsou tamti?“ zeptala jsem se Jessii. Otočila tam, kam jsem ukazovala, a usmála se. Edward se na ni podíval a pak se svýma tmavýma očima podíval pro změnu na mě. Jak dlouho nebyl na lovu? Hned zase pohledem uhnul.

„To jsou Edward a Emmett Cullenovi a Rosalie a Jasper Haleovi. Ta, co odešla, byla Alice Cullenová,“ řekla šeptem. Podívala jsem se zpátky na něj. Právě rozmačkával dalamánek a rychle se svými sourozenci mluvil. Proč mám takový dojem, že o mně?

„Jsou tak krásní,“ šeptla jsem.

„Ano!“ zasmála se. „Ovšem taky spolu všichni chodí – tedy Emmett s Rosalií a Jasper s Alicí. A žijí spolu.“ Pro ni to bylo divný. Kdyby tak věděla, co vím já. To by se divila. Při rozhovoru s Jess jsem se stále dívala k jejich stolu. Na Edwarda hlavně. Tak dlouho jsem jej neviděla. Tak mi chyběl. Vzhlédl a podíval se mě se zaujatým výrazem. Takže v téhle chvíli přišel na to, že mi nemůže číst myšlenky. Aleluja. Konečně to vím. Jess si musela všimnout, jak na něj zírám, a tak hned začala.

„To je Edward. Je nádherný, ale na rande nechodí. Žádná holka u něj ještě neobstála.“ To zabolelo. Kdyby tak věděla, co ještě ani nemám vědět já. To mi připomíná, ještě jsem se ho nikdy nezeptala, kdy ji odmítl. Usmála jsem se a podívala se na něj znovu. Nedíval se sem, ale bylo vidět, že se také usmívá. Proč asi?

Vydala jsem se chvíli před zvoněním do třídy, a to ve společnosti Angely. Ani jedna z nás nepromluvila, jen jsme se obě dívaly do země. Otevřela dveře a zamířila ke svému pracovnímu stolu, každý zde už měl dvojici, jen jeden stůl byl neobsazený. A to Edwardův. Jako bych to nepředpokládala. Proč mě to vůbec překvapuje. Každý na téhle škole se jemu a jeho rodině straní. Jako by na sobě měli napsáno pozor nebezpečí. Blížila jsem se k větráku a věděla, co to znamená. Nechtěla jsem nic měnit, ale přinutila jsem se k tomu.

„Zadrž dech,“ šeptla jsem k němu. Věděla jsem, že to slyšel. Nasadil nechápavý pohled, ale vážně ho poté zadržel. Prošla jsem kolem větráku a podala učitelovi papíry k podepsání. Poslal mě, abych si sedla k Edwardovi a já vyhověla. Sedla jsem si vedle něj a usmála se.

„Odkud vane vítr z větráku?“ zeptala jsem se ho. Ukázal jinačím směrem, nežli jakým jsem byla já.

„Dobře, můžeš se nadechnout,“ oddychla jsem si.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se nechápavě.

„Prosím, teď to neřeš, jednou ti to vysvětlím. Hlavně tě prosím, až bude vát vítr můj pach směrem k tobě, tak přestaň dýchat. Nemuselo by to dopadnout dobře. Vlastním něco moc lákavého.“ Usmála jsem se. Nechápavě se na mě díval.

„Jak už jsem řekla. Jednou ti to vysvětlím, až bude čas,“ řekla jsem. Nevyzvídal.  Pohádala jsem se sama se sebou a vyhrála to s řešením, a la nebudu se na něj dívat. Vážně jsem to vydržela, ale on mi v tom teda vůbec nepomáhal. Pořád jsem cítila jeho pohled zaseknutý na mně. Byla to ta nejdelší hodina za tento den. Konečně zazvonilo. Rychle jsem se zvedla, pozdravila s Mikem a vydala se na poslední hodinu. Doufám, že to opravdu nechá zatím být. Převlékla jsem se do dresu, který mi našel trenér Clapp, i když mě do cvičení dnes ještě nenutil. Zkoušela jsem hrát s ostatními volejbal, ale moc se to nevedlo. Jako vždy. Tak jsem se raději posadila na lavičku a sledovala zápas. Konečně se ozvalo pro dnešek poslední zvonění. Převlékla jsem se, pobrala všechny své věci a vydala se do kanceláře přinést podepsané listy. Otevřela jsem dveře a zatřásla se. Ze zimy do tepla. Hrůza.

„Tak jak vám to šlo první den, drahoušku?“ zeptala se mateřsky ta paní z rána.

„Fajn,“ odpověděla jsem a podala jí papíry. Skontrovala je a poté mi popřála hezký zbytek dne. Ta dneska pořád přeje hezký dny. Vlezla jsem do náklaďáčku a nastartovala. Dnes již podruhé se to povedlo ihned. Už jsem říkala, že je to nejlepší auto, které kdy budu mít? Ne? Tak to říkám teď. Vyjížděla jsem z parkoviště a stačila si ještě všimnout mračícího se Edwarda. Takže přemýšlí, jak jsem toho mohla tolik vědět a jestli vím vůbec o tom, co je zač. Přijela jsem domů a málem jsem při natahování se pro klíč zahučela do křoví.

„Do háje,“ zanadávala jsem si a konečně odemkla. „Teplo,“ vydechla jsem a namáčkla se na topení. Když jsem se dostatečně zahřála, vlezla jsem do kuchyně a začala dělat večeři. Chilli con carne. Jídlo na dnešek a dalších pár dnů. Mezi čekáním mi zazvonil mobil. SMS? Zvědavě jsem se koukla na číslo a otevřela pusu dokořán. Tohle číslo poznám všude. Patřilo Edwardovi. Co to? Koukla jsem se na obsah.

Kdy mi to tedy řekneš? Opravdu by mě zajímalo, co to mělo znamenat. Edward Cullen :)

Odepsala jsem mu.

Nevím, kde jsi vzal mé číslo, a je mi to vlastně i jedno. Jak už jsem řekla, až bude čas, dozvíš se všechno. Bella

Zavrtěla jsem hlavou. Že by se vloupal do kanceláře? To chce tak moc vědět tu informaci? To mi ho ani za mák nepřipomíná, ale je pravda, že pokud jde o něco, co hodně chce, tak za tím jde jak lovecký pes za lovnou. Usmála jsem se tomu přirovnání a čekala dál. Když už bylo vše nachystané, rychle jsem to dala na talíře a čekala na příjezd Charlieho. Už zdáli jsem slyšela jet jeho auto. Slyšela jsem, jak otevřel a zavřel dveře a poté otevřel ty vchodové.

„Ahoj, Bells, jaký byl první den v nové škole?“ zeptal se.

„Všichni se na mě dívali,“ odpověděla jsem.

„Měla bys být ráda. Každý má rád společnost,“ usmál se přívětivě.

„Každý ne a navíc samotu mám ráda. V tom jsem po svém otci,“ usmála jsem se. „Na biologii sedím s Edwardem Cullenem,“ řekla jsem jakoby jen tak.

„To máš štěstí, takových jako je on a jeho rodina by ses měla držet. Nejsou s nimi žádné problémy. Jsou vychovaní, ne jako ti ostatní syčáci tady ve městě,“ odpověděl mi.

„Zdá se, že se s nimi nikdo moc nebaví,“ řekla jsem.

„Všem nahání hrůzu, nechápu proč. Jsou neškodní,“ pokrčil rameny.

„To jsou. Nachystala jsem ti večeři, tak ať ti chutná. Já už jedla,“ změnila jsem téma a odešla z kuchyně.

„Já jdu spát, dobrou,“ zavolala jsem ze schodů.

„Dobrou,“ odpověděl mi Charlie. Vykonala jsem hygienu a lehla si na postel. Pršelo a mě to znervózňovalo, jindy jsem to ani tak moc nevnímala, ale od té doby, co nejsem s Edwardem, to je horší. Zavřela jsem oči a představovala si ovečky s hlavou Edwarda, jak přeskakují dřevěnou ohradu. Jedna Edwardovečka, druhá Edwardovečka, třetí… usnula jsem.

Uprostřed noci mě vzbudil nějaký šramot. Otevřela jsem napřed jedno oko a až potom to druhé. Pomalu jsem se otočila a uviděla Edwarda. Byl otočený zády a díval se na fotky přilepené na stěnách.

„Jak ses sem dostal a co tady vůbec děláš?“ zeptala jsem se ho. Lekl se.

„Jaktože nespíš?“ zeptal se.

„A měla bych? Jak ses sem dostal?“ zeptala jsem se opět. Jak asi, šplhal oknem.

„Oknem,“ přiznal se. Dobře, Bells, hraj.

„Mohl ses zabít,“ zašeptala jsem vyděšeně.

„Nemohl,“ usmál se. Srdce mi poskočilo. Ten úsměv, tak mi chyběl.

„To tě tak zajímá, co to dneska bylo?“ zeptala jsem se.

„To také, ale jsi roztomilá, když spíš,“ usmál se a přešel pomalu ke mně. Srdce se mi rozbušilo dvojnásobnou rychlostí. Měla jsem dojem, jako by mi každou chvíli mělo vybuchnout.

„Kolik je?“ zeptala jsem se a snažila myslet na něco jiného než na něj.

„Něco málo po půlnoci,“ odpověděl mi pohotově.

„Když ti řeknu vše, co vím, musíš něco slíbit.“ Přikývl. „Slib, že mě bez přerušení budeš poslouchat a nebudeš mě po dovyprávění považovat za blázna. Vše se stalo a já toho stejně jako ty a tvá rodina byla svědkem. Možná něco vynechám, ale bude to jen pro tvoje dobro a tvou psychiku.“ Dokončila jsem svou úvodní řeč.

„Slibuji, hlavně prosím začni s vysvětlováním,“ usmál se a sedl si vedle mě. Začala jsem mu tedy vyprávět celý příběh a nic nevynechávala. Tedy skoro nic. Vynechala jsem jen to, jak mě James málem zabil a Jasper taktéž. To by nesnesl. Popravdě jsem měla strach, že by zase utekl a já bych měla za sebou už dva nepodařené pokusy. Byla bych zase na dně a nikdo by mi už nemohl pomoci. To jsem už nechtěla, dostala jsem druhou šanci a tu hodlám využít. Zaujatě poslouchal a chvílemi se mi zdálo, jako bych nevypravovala živé bytosti, ale kameni. Dokončila jsem vyprávění a čekala, až to všechno zpracuje. Alespoň deset minut seděl nehybně a já už začala mít strach, že je v šoku. Můžou být upíři v šoku? Poté se začal zase hýbat.

„Takže ty říkáš, že jsi tohle už jednou zažila, ale bylo to trochu jinak? Byli jsme spolu a já tě pak opustil. Byla jsi kvůli mně na dně a o úplňku sis přála vrátit se v čase a přání se splnilo? No, pokud je to pravda, tak to znamená, že já ti jen tak ublížil a řekl, že tě nemiluji? Jak jsem tohle mohl říci? Již teď vím, že ty budeš mou milovanou navždy. Jak jsem to jen mohl udělat? Bez důvodu? Nebyl tam nějaký důvod, kvůli kterému jsem tě opustil, že ne? Nic jsi mi opravdu nezatajila?“ ujišťoval se a já byla štěstím bez sebe. Co že to řekl? Už teď ví, že já budu jeho láskou navždy? Pokud to opravdu vše odvrátím, může se to stát skutečností.

„Miluji tě,“ vzlykla jsem a přestala válčit se slzami, které si pomalu nacházely cestu ven.

„Jsi můj život,“ vydechl a přitiskl si mě na svou hruď. Utěšoval mě, ale já stále plakala. Štěstím. Vše je perfektní a nic se na tom nezmění. O to se postarám.

„Měla bys jít zase spát,“ usmál se a položil mě na postel.

„Budeš tu ráno?“ zeptala jsem se s obavami.

„Budu tu navždy,“ špitl a políbil mě do vlasů. Usmála jsem se a ihned usnula.

Vzbudila jsem se do obvyklého rána ve Forks. Za oknem hustá mlha, která hledala skulinku v mém okně. Počkat! Nebylo otevřené? Snad se mi nezdálo o tom, jak jsem se vrátila v čase. Vyděšeně jsem se posadila a dívala se všude kolem sebe. Hlasitě jsem vydechla. Nebyl to sen. Můj anděl seděl v plné kráse v proutěném křesle a díval se na mě.

„Neměl jsi předtím jiné oblečení a nebylo okno otevřené?“ zeptala jsem se.

„Co by na to řekli sousedé? A okno jsem zavřel. Nechtěl jsem, aby ti byla zima,“ pokrčil rameny. „Vadí ti to?“ zeptal se provinile.

„Ne, nevadí. Kde je Charlie?“ zeptala jsem se.

„Už odjel. Před domem je mé auto. Takže v něm na tebe počkám,“ řekl a zmizel. Udělala jsem co nejrychleji vše, na co jsem zvyklá a za půl hodiny už jsem seděla u něj v autě a jelo se do školy.

„Pokud to bude jako poprvé, tak se na nás budou všichni dívat,“ oznámila jsem mu.

„To je mi jedno. Jsi tady a to je hlavní,“ usmál se.

„Edwarde, na něco se tě zeptám a chci odpovědět popravdě. Moje krev ti nepůsobí hrozný oheň v krku?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Snažím se si toho nevšímat. Chci být s tebou a žádná bolest v krku mě od toho neodradí,“ usmál se a věnoval se řízení. Když jsme se objevili na parkovišti, bylo to podle mého očekávání. Všechny tváře se k nám najednou otočily.

„Všichni se dívají, jak jsem očekávala,“ zamumlala jsem.

„Nevšímej si jich,“ poradil mi a vydal se se mnou na první hodinu. Neměli jsme ji sice společnou, ale on mě jen dovedl před dveře třídy a pak se rozloučil. Tak šel celý den. Na obědě jsem si přisedla k jeho rodině. Jediná Rosalie se mnou nepromluvila. Dalo se to čekat. Stejně ubíhaly i další dny.

„Zítra tě vezmu k nám domů,“ oznámil mi Edward.

„Dobře. Kdy přijedeš?“ zeptala jsem se.

„O desáté,“ usmál se a dal mi pusu na rozloučenou. Dnes jedou na lov. Takže ho neuvidím. Dívala jsem se na mizející Volvo a do domu se vydala až poté, co zabočilo za roh.

„Máš nějaký plán na víkend?“ zeptal se mě Charlie u večeře.

„Půjdu ke Cullenovým,“ odpověděla jsem. Zaskočilo mu jídlo.

„Tam nebyl ještě vůbec nikdo. Pak mi o tom povíš. Proč tě vůbec pozvali?“ zeptal se zaraženě.

„Já tak trochu chodím s Edwardem,“ přiznala jsem se.

„Aha,“ vydal ze sebe jen.

„Já jdu spát,“ rozloučila jsem se a odešla nahoru. Osprchovala jsem se a přesně v jedenáct hodin usnula.

Vzbudil mě zvuk troubícího auta. Otevřela jsem oči a koukla se na hodiny. Bylo přesně deset. Sakra. Zvedla jsem se z postele a podívala se na příjezdovou cestu. Stálo na ní stříbrné Volvo. Usmála jsem se a rychle se oblíkla. Na sprchu jsem se vykašlala. Za deset minut jsem vypadla z domu.

„Promiň, že jsi musel čekat. Zaspala jsem,“ omlouvala jsem se.

„To je dobrý, neomlouvej se. Hlavně, že jsi tady,“ řekl a vyjel. Zbytek cesty proběhl bez mluvení, ale zato byl plný elektřiny probíhající mezi námi a zbožných pohledů. Sjeli jsme z normální cesty na boční. Lesní. Takže jsme už blízko.

„Vypadám dobře?“ zeptala jsem se ho.

„Vypadáš nádherně,“ usmál se a já byla ráda, že sedím. Kdybych stála, teď už bych na tom byla opačně. Před námi se rozprostíral les a my vjeli na mýtinu, uprostřed níž stál ohromný z části prosklený dům. Pořád mě uchvacoval. Zastavili jsme kousek před ním a Edward vystoupil. Ve stejné chvíli, co dal nohy na zem, už se otevíraly dveře na mé straně.

„Děkuji,“ kuňkla jsem a zčervenala. Zasmál se. Vydali jsme se k domu. Nervózně jsem si hrála s jeho propletenými prsty. Otevřel mi dveře a já se ocitla v prostorné hale. Celá jeho rodina již byla připravena na přivítání. Stáli hned nalevo ode dveří, na zvýšeném pódiu vedle nádherného velkého piana. Přišla jsem k nim a Edward se ujal slova:

„Carlisle, Esmé, tohle je Bella.“

„Vítám tě v naší rodině, Bello,“ promluvil Carlisle klidně a podal mi ruku.

„Dobrý den, Carlisle,“ pozdravila jsem ho. „Esmé,“ usmála jsem na Edwardovu milou adoptivní matku.

„Ahoj, Bello!“ řekla a Alice a poskočila dopředu, aby mě políbila na tvář. Nebyla jsem zaskočená, zato Edward a Carlisle byli hodně.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě Jasper.

„Ahoj, Jaspere.“  Usmála jsem se nesměle.

„Ráda vás poznávám. Všechny. Moc krásný dům, Esmé. Smím vám tak říkat?“ zeptala jsem se.

„Děkuji, Bello. Jsem moc ráda, že se ti dům líbí. Jistě, že mi můžeš říkat Esme. Zas tak stará nejsem,“ řekla mateřsky. Bylo zcela nemožné nezamilovat si ji. Byla tak dobrosrdečná a mateřská. Edward s Carlislem o něčem potichu mluvili, a tak jsem se podívala toužebně na piáno. Vzpomněla jsem si na to, jaké to bylo poprvé tady. Edward krásně hrál. Esmé se podívala stejným směrem.

„Umíš hrát?“ zeptala se.

„Ne, ale mám takový dojem, že Edward ano,“ usmála jsem se.

„Ano, máš pravdu. Doufám, že je to opravdu jen dojem. Hrozně rád se vychloubá - doufám, že tebe toho ušetřil,“ usmála se na Edwarda mateřsky.

„Ne, nevychloubal se. Zahraješ mi něco?“ otočila jsem se na něj. Přikývl a vydal se k piánu. Sedla jsem si vedle něho a čekala, až začne. Jeho prsty se rozeběhly po klávesách a z piána zazněla krásná a velmi obtížná skladba. Přivřela jsem oči a vychutnávala si ji plnými doušky. Skladba dohrávala a já se přinutila otevřít oči. Pohlédla jsem směrem za sebe, ale nikdo tam už nestál.

„Kam šli?“ zeptala jsem se.

„Chtěli nám nechat trochu soukromí,“ odpověděl mi Edward.

„To je od nich hezké. Kam se poděla Rosalie s Emmettem?“ zeptala jsem se.

„Rosalie trucuje a Emmett se ji snaží dostat sem,“ usmál se. „Chce se s tebou taky seznámit.“ Usmála jsem se. V hlavě mi jel jako film celý tento den při prvním pokusu. Došla jsem k chvíli, kdy jsme tady takhle seděli a vzpomněla si na jeden z mnoha detailů. Tento byl ovšem ten nejděsivější.

„Edwarde, jak jste mluvili s Carlislem. Předtím. Ten tichý rozhovor. O čem byl?“ zeptala jsem se s obavami.

„Jen chtěl, abych něco věděl. Jednu novinku,“ odpověděl mi.

„Novinku? Jakou?“ zeptala jsem se.

„Alice viděla v jedné ze svých vizí návštěvníky, kteří se zde objeví. Dozvěděli se o nás a chtějí vědět něco více,“ povzdychl si.

„Laurent, Victoria, James,“ zašeptala jsem a automaticky jsem se zachvěla. Sadista James.

„Znáš je?“ zeptal se. Vzpomínáš na to, co jsem ti říkala?“ přikývl. „James do toho příběhu také patří. Schválně jsem jej vynechala.“

„Proč?“ zeptal se s obavou v hlase.

„Slibuji, že ti to jednou řeknu, ale ne hned teď. Necítím se na to.“ Přikývl. Podívala jsem se mu do očí a začala se utápět. Nemohla jsem se hnout. Byla jsem jako v pasti. Tohle jsem tak milovala, tak mi to chybělo.

„Nerušíme?“ zeptala se Alice. Edward se otočil a já také. Stála u schodů a dívala se na nás. Edward zavrtěl hlavou.

„Měla jsem vizi. Večer má být opravdová bouřka a Emmett si chce zahrát. Co ty na to?“ zeptala se. „Samozřejmě přijď s Bellou,“ usmála se. Edward váhal, ale nakonec přikývl.

„Půjdeš?“ otočil se na mě s hravým výrazem. Připomínal mi malinkaté štěňátko.

„Možná,“ odpověděla jsem a divila se, jak můžu přes ten velký knedlík v krku mluvit. Alice se potěšeně usmála a odešla zase nahoru.

„Co se bude hrát?“ špitla jsem.

„Baseball. Hrát budeme ovšem jen my, ty se budeš dívat,“ řekl a já ztuhla. Panebože.

„Je ti něco?“ zeptal se vyděšeně.

„Jo, jen bych tě chtěla o něco poprosit. Už zase. Kdyby Alice viděla, že se blíží ti tři nomádi, tak se mnou prosím co nejrychleji odejdi. Jasné?“ zeptala jsem se. Zaraženě přikývl.

Bylo sedm hodin a já čekala u dveří na Edwardův příchod. Jakmile zazvonil, vylezla jsem ven.

„Nějaká rychlá jsi,“ usmál se.

„Čekala jsem za dveřmi,“ přiznala jsem se a zrudla. Zasmál se. Až teď jsem si všimla, že lije jak z konve.

„Já vím.“ Vydali jsme se k autu. Jeep? Jako minule. Bože na nebesích. Stůj při mně a ochraňuj mě.

„Dávej na mou holčičku pozor, ano?“ vylezl ven Charlie. Edward se otočil.

„Se mnou bude v bezpečí, pane.“ Usmál se. Nasedla jsem do auta a snažila se pozapínat všechny ty pásy. Ach jo.

„Pomůžeš mi?“ zeptala jsem se Edwarda, který se právě dostal dovnitř. Přikývl a natáhl se ke mně. Přitom mi přejížděl rukama po krku a hladil po klíční kosti. Dýchala jsem přerývaně a na nic jiného, než na jeho doteky jsem nemyslela.

„Jak dlouho pojedeme?“ zeptala jsem se, jakmile nastartoval a mně se uklidnil dech.

„Čtvrt hodiny nanejvýš. Pak se proběhneme,“ odpověděl mi.

„Proběhneme?“ hlas mi přeskakoval.

„Tedy já se proběhnu,“ usmál se.

„Bude mi špatně,“ zaskuhrala jsem.

„Můžeš zavřít oči,“ odpověděl. Naklonil se ke mně, aby mě políbil a zasténal.

„Co je?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„V dešti tak hezky voníš,“ vysvětlil mi.

„Aha,“ odpověděla jsem jen. Sjel s Jeepem ze silnice a prodíral se hustou zelení. Nakonec zastavil úplně.

„Odsud musíme utíkat,“ řekl.

„Musíme?“ zaskuhrala jsem.

„Ano,“ odpověděl mi. Obešel auto k mým dveřím jako žíznivá čára. Začal mi rozepínat pásy. Nechala jsem se. Tohle jsem prohrála. Hodil si mě na záda. Obtočila jsem mu nohy kolem pasu a zasekla mu paže kolem krku.

„Zavři oči,“ připomenul mi. Udělala jsem to tak. Sotva jsem poznala, že se pohybujeme. Měla jsem nutkání ty oči otevřít, ale neudělala jsem to. Nakonec jsem se ovšem odvážila. To už jsme ale byli na místě. Slezla jsem na zem a protahovala si ztuhlé svaly.

„Kudy se jde?“ zeptala jsem se. Ukázal směr a já se jím vydala. Šel pořád vedle mě.

„Nezapomeň na ten slib,“ prohodila jsem jen tak. Usmál se. Vstoupili jsme na malou mítinku a vydali se doprostřed. Se všemi jsem se uvítala a sedla si na jeden z kamenů. Jakmile se ozvalo první hluboké dunění hromu, všichni najednou ožili. Alice držela míč, postavená na místě nadhazovače.

„Začínáme,“ odstartovala hru Esmé. Alice se postavila zpříma, klamavě nehybná. Držela míč oběma rukama u pasu a pak její pravá ruka vystřelila. Pálce se nějak podařilo švihnout včas, aby trefila neviditelný míč. Ozvala se hromová rána a míč vystřelil nad hřiště a zaletěl hluboko do lesa. Nevěřícně jsem vše sledovala. Podobně to šlo celou hru. Carlisle byl už skoro na řadě s pálkou.

„Edwarde, pojď sem,“ zakřičela jsem zoufale. Ihned byl u mě.

„Děje se něco?“ zeptal se.

„Víš, jak jsem ti říkala, že až řeknu, opustíme hřiště?“ přikývl. „Ta chvíle právě nadešla.“

„Dobře. My končíme.“ Zavolal na rodinu a vyhoupl si mě na záda. Když jsme byli na konci hřiště, ozvalo se hlasité vyjeknutí. Alice dostala tu vizi.

„Přidej,“ poprosila jsem zoufale. Udělal to. Zrovna startoval Jeep, když se před námi objevila Alice.

„Edwarde, rychle přišli na ni,“ křikla a Edward rychle vyjel.

„Nepovedlo se,“ vydechla jsem a zhroutila se.

Bella otevřela oči a ocitla se ve svém pokoji. Porozhlédla se a rozplakala se. Byl to jen sen. Čas se nevrátil. Byl to sice sen, ale nádherný. Kdo ovšem ví, co je skutečnost. Ve snech se přeci někdy stává, že sníme a vzbudíme se. Možná byl i tento moment vzbuzení jen kousek dalšího snu. Možná, když se probudí, přijde na to, že její milovaný nikdy neodešel a vše to byl jen sen. Špatný sen.



Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Počátek naší bolesti často se v radosti skrývá: