Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Please, tell me why...

Přidávám další z mých jednorázovek. Nechci o ní přiliš mnoho prozrazovat předem, ztratila by své kouzlo. Pouze napíšu, že jde o často omílané téma - Bella po odchodu Edwarda.

„Kdyby se tak dal vrátit čas,“ pomyslela jsem si v duchu větu, nad kterou jsem poslední dobou přemítala, možná, až příliš často. Pokusila bych se o ironický úsměv, ale nedokázala bych to. Jaká škoda, do této situace by se tak hodil.

Ale kdyby se přeci jen dal vrátit. Třeba jen jednou jedinkrát, byla bych ta nejšťastnější bytost. Věděla bych přesně, který okamžik bych změnila, a pak by možná bylo vše jinak… vše by bylo v pořádku a já bych mohla být šťastná, netrápila bych se. Přemýšlela jsem dál, vlastně to asi bylo to poslední, co jsem dokázala.

„Jak krásný by byl život, kdyby se nikdo nikdy neloučil?“ zeptala jsem se sebe sama v myšlenkách. Marně jsem v sobě hledala odpověď, netušila jsem, jaké by to bylo, protože jsem nežila takovýmto životem a už nikdy žít nebudu. Už jsem byla zničená… už nějakou dobu…

Loučení, tak prostá věc. Ale někdy dokáže tak ublížit, způsobit takovou bolest, kterou si člověk ponese v srdci do konce svých dní, přestože se marně přemlouvá, aby se mu podařilo zapomenout.

Loučení, tak prosté, kdo by kdy řekl, že mi dokáže způsobit tolik bolesti. Ta obrovská díra v hrudi, která se nikdy nezahojí, díra po vytrženém srdci, díra, která stále krvácí.

Nikdy nezapomenu na ta slova, která tehdy pronesl. Vryla se mi do paměti, jako nic jiného. Slova, která mi řekl, že jeho cit ke mně vychladl, že už není… nebude. Že pro něj nejsem dobrá. Vlastně jsem vždy tušila, že nejsem… Copak bych taky mohla? Obyčejná lidská holka, byla jsem nic a vždy budu.

Loučení… kdy neexistovalo, muselo by to být krásné.

Kdyby šel čas vrátit, chtěla bych do momentu, kdy jsem s ním stále v lese… kdy ještě byla možnost to vše změnit, kdy plápolaly poslední plamínky mé naděje. Kdybych mohla, prosila bych, aby mě neopouštěl. Udělala bych to, co jsem tehdy neudělala.

V hloubi duše jsem tušila, že i kdyby to šlo… nepodařilo by se změnit jeho city ke mně, dopadla bych stejně. Jako ta opuštěná holka s dírou v hrudi, dívka, která darovala srdce, o které obdarovaný nestál a zahodil ho. Ta zničená.

Ale aspoň by se mi líbil ten pocit, že jsem zkusila vše, co jsem zkusit mohla. Jen ten pocit, že to bylo nevyhnutelné, že by se to stalo ať bych udělala cokoli. Že jsem neztratila někoho, s kým bych mohla být šťastná, jen kdybych tehdy udělala něco jinak. Jen pro ten pocit, který mi chybí, protože já neudělala všechno, co jsem mohla a toho nikdy nepřestanu litovat.

Tak proč? Proč jsem nedokázala promluvit, proč jsem ho jen nechala odejít… možná jsme mohli být šťastní, jen, kdybych ho nenechala odejít tak snadno.

Proč minulost nejde změnit? Proč se nedá vrátit čas, vždyť by to mohlo pomoct tolika věcem. Proč, jen proč? Proč kladu otázky, na které mi nikdo nedokáže dát odpovědi, které potřebuji.

Možná jsem jen byla příliš naivní. Proč jsem si jen myslela, že to něco, co bylo mezi námi, by mohlo vydržet. Jsme… byli jsme tak rozdílní. Proč to nevyšlo? Proč mě přestal milovat? Proč jsem pro něj nemohla být lepší.

„Čas nejde vrátit, nikdy nepůjde,“ pomyslela jsem si tu nejsmutnější skutečnost. Tolik bych si přála stisknout k sobě víčka, nedovolit té bolesti, aby se prodrala na povrch, aby bylo vidět, jak jsem zničená. Přála jsem si je stisknout k sobě a už je nepovolit, zakázat tak těm slzám, které mi začaly samovolně stékat po tvářích, aby existovaly. Chtěla jsem stisknout víčka, ale nedokázala jsem to.

Možná jsem… určitě jsem příliš naivní, asi jsem i vždy byla, když jsem celou tu dobu stále čekala s otevřeným oknem a slzami v očích na jeho návrat. Stále doufám, přestože vím, že doufám marně. Vždyť jsem pro něj nic. A přesně to stejné nic cítí on ke mně. Nic, jen to prázdné nic. Jsem pro něj jen slovo, jen pouhé jméno dívky, kterou kdysi znal.

Nezáleží mu na tom, jestli ta dívka ještě žije, je mrtvá, nebo teprve umírá.

Ale teď, teď už nezáleží na ničem. Já ztratila vše, přátele, rodinu, lásku a teď ležím tady, pod schody a díky jedné nehodě ztrácím ty poslední dvě věci, které mi ještě zbývají. Možná, kdybych nebyla tak nešikovná, neztrácela bych to poslední, co ještě mám.

Ale jemu je jedno, co je s dívkou, která ho stále miluje… je mu jedno, že ta třetí možnost je správně, že umírá a už jí nic nedokáže pomoct.

Pocítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy, které nejdou zastavit. Nebyly to slzy bolesti, ale lítostí nad tím, že v posledních okamžicích jsem sama, bez něj a on nemá ani tušení, že za chvíli opustím tento svět. Tohle byly slzy lítosti a zklamání, ne bolesti.

Bolest, tu já necítila žádnou. Možná to bylo tím, že jsem si při pádu zlomila páteř, to by i vysvětlovalo, proč se nedokáži pohnout. Ve vzduchu jsem cítila krev… on tvrdil, že krev člověk cítit nedokáže, mýlil se. Mýlil se v tolika věcech. Tvrdil, že zapomenu a já nezapomněla.

Smrt… Možná bych měla mít strach, proč ho nemám? Měla bych křičet strachem a bolestí. Smrt, člověk zemře, a pak nastane tma, do které si nikdo nikdy nechce dostat. Tak proč je mi to tak nějak… jedno, proč nekřičím strachem?

Možná už nemám pro co křičet, pro co žít. Už nemám nic, co by mě tady drželo.

Tohle je opravdu smrt? Takto se cítí člověk, který umírá? Opravdu?

Žádná bolest, strach… prostě nic, jen čekání, kdy přestanu vnímat? Nikde není popsané, jak se člověk cítí, když za okamžik zemře, všichni zemřeli a nestihli to sepsat.  Vždy jsem si myslela, že umírání je něco nesnesitelného, jen to pomyšlení, že pak už není nic. Tohle, co jsem teď prožívala se tomu nepodobalo ani v nejmenším. Možná by se to dalo nazvat tichá klidná smrt.

V lékařských časopisech jsem četla, že nejlepší druh smrti, je usnout a neprobudit se. Prý to je bezbolestné, člověk nic necítí, je to to nejlepší, co si muže člověk přát. Já necítila nic, to byl ten problém. Možná bych měla začít bojovat o místo na tomto světě, ale proč? Komu by po mě bylo smutno, kdo by uronil slzu. S jistotou jsem věděla, že on by to nebyl.

Nikdo nechce umřít, proč se nesnažím udržet si zde své místo? Možná už to nemá cenu.

Začalo se mi trochu hůře dýchat, možná to bylo tím, že jsem si krom páteře zlomila i žebro. To prorazilo plíci a ta se právě plní krví… moc dobře jsem věděla k čemu to povede. Příliš mnoho krve v plíci… do mozku se nedostane dostatek okysličené krve a to povede ke ztrátě vědomí a následné smrti.

Co víc si můžu přát? Ironie…

Možná necítím tu bolest, kterou bych při umírání měla cítit kvůli tomu, že jsem si již vypěstovala svou vlastní formu apatie, která mě před ní uchránila. Ano, ignorovat okolí, v tom jsem se poslední dobou opravdu zlepšila.

Umírám poprvé, nemám to s čím porovnat. V mysli jsem si vybavila ironický úsměv.

Proč si pořád myslím, že kdybych dokázala vrátit čas, tak by se nic z toho nemuselo stát? Ach, ano… Já zapomněla, jsem naivní.

„Když ses narodil, všichni kolem tebe se smáli a ty jediný  jsi plakal. Žij tak, aby až budeš umírat, všichni plakali a ty jediný ses smál.“ Četla jsem kdysi tento citát. Kdysi jsem doufala, že bych tam opravdu žít mohla. Kdysi jsem doufala, že bych mohla být šťastná a nikdy neumřít. Stát se tím, čím je i on.

A co jsem dokázala? Umírám sama, bez někoho, kdo by mě chytil za ruku. Řekl, že navždy zůstanu v jeho srdci.

Nedokázal jsem nic a teď ležím tady, umírám se slzami v očích a s jeho dítětem pod srdcem…

Protože čas vrátit nejde, nikdy neucítím ten pocit, že jsem zkusila vše…

„Jsem naivní, protože být naivní pro mne znamená,

že kdesi v dáli stále ještě existuje naděje.“ - Crystal =D

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Please, tell me why...:

Přidat komentář:

Nick:

Text: