Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Patřit někomu jinému... - druhá část

28.07.2011 (16:45) • THe • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1721×

Co dál Ti mám říct, krom toho, že Tě miluji? Takže... Miluji Tě, Jacobe Blacku, miluji.

Napsala jsem poslední větu a vložila do ní veškerý cit, který ze mě ten pád z motorky nevymlátil. Položila jsem ho na hrob a se slzami v očích se dostrkala zpět. Nikdy ho nepřestanu milovat, vždy mu bude patřit velká část mého srdce. Ale kdo ví - třeba ta druhá - menší - část bude patřit někomu jinému...

Když jsem se konečně dostrkala k autu, Edward se usmál.

„Není ti teď líp? Víš, Bello, já věřím, že ti, co zemřou, nás stále sledují. Takže on - Jacob - to ví. Není ti líp?" zeptal se s očima plnýma očekávání.

„Ne, není. On nechtěl, abych mu napsala, že ho miluju, chtěl, abych mu to řekla." Zase slzy.

„Tak si to klidně mysli. Ale nevíš to. Jen si tím stále ubližuješ a znovu trháš srdce na kousky." Usmíval se na mě, ale nevypadala to, že si ze mě dělá legraci. Jako by mě chápal. Usmíval se, aby mi dodal odvahu. „Dost už bylo monologů. Pojď, zajdeme si na oběd."

„To ne!" Hlas mi vylétl překvapivě vysoko. „Já nikam nejdu. Najím se hezky doma. Nebudu zbytečně utrácet peníze."

„Bello!" Edwardův hlas káral. „Říkal jsem, že musíš začít znovu. A to, že se budeš schovávat doma jako předtím, to není začátek. Nebuď srab. Chápu, že se bojíš, že tě budou litovat. Ale když jim řekneš, že si nepřeješ, aby tě litovali, tak to dělat nebudou. Musíš otevřít pusu a mluvit!"

„Fajn, mluvím," odsekla jsem. „Jdi s tou psychologií do háje!"

A stejně jsme šli. Edward se mému rozčílení jenom smál. Měla jsem sto chutí na něj vypláznout jazyk, ale to by mi vážně nepomohlo. Smál by se mi ještě víc.

„Co si dáš?" zeptal se mě v restauraci. „Na, tady máš jídelní lístek."

„Nemám hlad," odsekla jsem. Znovu se usmál. „Ježíši, můžeš toho už nechat? Tak jsem k smíchu, no a? To ještě neznamená, že se mi budeš smát!" Tak a teď jsem ze sebe definitivně udělala blbce. Edward si to k srdci - samozřejmě - nebral a dál se mi vesele smál.

„Tak co si dáš?" zeptal se znovu.

„Už ses uklidnil?" zamračila jsem se. Nic to s ním neudělalo. Jenom zvedl obočí. „Jdu domů. Nechci tady být a ty mě nemůžeš nutit. Sbohem." A odjela jsem. (Pozn.: Tím odjela je myšleno na vozíku, nikoliv autem nebo čímkoliv jiným.) A on mě nechal.

***

Charlie doma nebyl, takže jsem mohla nerušeně přemýšlet - nebo brečet, aniž by se mě pořád ptal, jestli něco nepotřebuju, jestli jsem v pořádku a podobné kecy.

Najednou jsem dostala šílenou chuť mu něco uvařit. Nevařila jsem od té nehody, stravovali jsme se ohřátým jídlem ze sáčků a poté, co jsem odmítla chodit do restaurace, mi táta nosil hamburgery, hranolky, řízky...

Charlie by měl přijít až tak za dvě hodiny, takže to bych mohla něco uvařit... A tak jsem se do toho pustila. Bylo to příjemné, připadala jsem si jako za starých časů, když jsem sem přijela. Takhle krásně jsem se už dlouho necítila.

„Co to tady voní?" Charlie vešel do dveří a když uviděl prostřený stůl a mě, jak se na něj usmívám, oči se mu zalily slzami.

„Ahoj," zašeptala jsem. Můj úsměv pohasl. Nechtěla jsem, aby brečel, chtěla jsem mu udělat radost. „Uvařila jsem." No, nepovídej. „Já... No, dobrou chuť."

„Bylo to moc dobré, Bello," pochválil mě. Opravdu vypadal, že mu chutnalo. „Ukaž, já to umyju. Ty vaříš, já umývám. Tak co, jak jsi na tom s Edwardem?"

„Tati!"

„No dobře, promiň. Ale dnes za mnou byl." Zbystřila jsem. „Prý se bojíš vyjít na veřejnost. Chtěl dnes přijít, ale když mi řekl, že jste se pohádali, vymluvil jsem mu to. Vím, jaká jsi." Charlie se zasmál. „Každopádně se staví zítra odpoledne - chce tě vzít do kina. Bello, já tě prosím, jdi tam."

„Ach jo," zabrblala jsem si pod vousy. „Fajn, já tam půjdu. Ale jestli mě nase-"

„Bello!"

„Jestli mě naštve, tak okamžitě odcházím, rozumíš?" A pak jsem se rozesmála. Nechápu, jak se mnou lidi můžou vydržet v jedné místnosti. Chovám se jako pitomec.

***

Dracula. Horror. Super.

„Říkal jsem si, že asi nebudeš chtít jít na nějakou romantiku... Můžu koupit jiné lístky, jestli chceš." Proč byl Edward tak nervózní? Proboha, tak jde se svou pacientkou do kina. A právě v tu chvíli mi to došlo. On mě nikdy nebral jako pacientku, byla jsem pro něj prostě Bella.

„To je v pořádku," usmála jsem se. Šli jsme do sálu. Bylo zhasnuto, film ovšem ještě nezačal. Posadili jsme se; Edward mi pomohl.

Film nebyl špatný. Až na to, že mě to po deseti minutách přestalo bavit a v sále se nedalo dýchat, tak jsem šla ven, abych se trochu nadýchala čerstvého vzduchu. Edward přišel za mnou. Tentokrát se mi nesmál; bál se o mě. Dělalo mi to dobře.

„Doktor říkal, že pravou ruku už mám zcela v pořádku," řekla jsem, abych prolomila to ticho. „A když se budu snažit, mohla bych začít i chodit." Edward nic neřekl. Jen se na mě díval.

Najednou Edward natáhl ruku; myslela jsem, že mě chce praštit, ale nic jsem neudělala; ztuhla jsem. Ale on mi jenom zasunul pramen vlasů za ucho a pohladil mě po tváři. Polkla jsem.

„Bello, já..." zašeptal velice tiše, tak, že jsem ho málem neslyšela. „Rád bych tě políbil." Kdybych mohla, asi bych se vymrštila z vozíku nadšením. Místo toho jsem ho jen propalovala pohledem.

Edward znovu natáhl ruku a jemně mi zavřel oční víčka. Nic jsem neviděla; nic jsem netušila. Jen jsem cítila.

Jeho rty byly tvrdé, ale vášnivé. Chvíli mě líbal na rty, poté se odtáhl. „Miluju tě, Bello."

O několik let později:

„Slečno Swanová, berete si zde přítomného Edwarda Cullena?"

„Ano."

„Pane Cullene, berete si zde přítomnou Isabellu Swanovou?"

„Ano."

Chodit jsem nezačala. Ale když mi Edward prozradil své tajemství, tedy to, že je upír, neváhala jsem a začala ho přemlouvat, ať mě taky přemění. Trvalo mi to dva roky. Ale povolil. A upíří jed napravil všechno, já znovu chodím.

Je to sobecké, hnusné a já se za to opravdu stydím, ale děkuji Ti, Jacobe, že jsi zemřel. Hluboce sebou opovrhuji, že se odvážím na tohle vůbec pomyslet, ale je to tak. Bez Tvé smrti bych nepoznala Edwarda. Promiň... I přesto tě miluji, ale druhá část mého srdce - nyní už ta větší - patří někomu jinému.

KONEC

Omlouvám se za ten poslední odstavec. Jacoba začínám mít ráda, pro ty, koho to zajímá.

Věnováno Vicky. Děkuju.

Autor: THe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Patřit někomu jinému... - druhá část: