Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pátek neštastný je den... - II. část

19.06.2010 (15:15) • BellaCullenSwan • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4720×

Pátek nešťastný je den – II. Část

Pohled Belly:

Ležela jsem mu na hrudi. Zvedla jsem hlavu a usmála se na něj. Po chvíli jsem se vytáhla k jeho rtům a políbila ho. Přesunula jsem se k uchu a potichu zašeptala: „Mimochodem, jsem Bella...“

Políbila jsem ho na krk. Cítila jsem, jak mu divoce tepe krev v tepně na krku, nemohla jsem to vydržet. Pod náporem jeho vůně jsem se zakousla do krku.

Začala jsem sát tu blahodárnou tekutinu, která mě přiváděla do extáze. Jenže tohle jsem přece nechtěla. Nechtěla jsem ho zabít! Chtěla jsem... Ne, já potřebovala. Potřebovala jsem si užít... Měla jsem si jen užít a odejít, už nikdy se mu neukázat.

Proto jsem se od něj rychle odtrhla. Nic jsem neslyšela, tak jsem s hrůzou sledovala jeho bezvládné tělo. V tu chvíli se ozvalo hlasité BUCH, a já byla nejšťastnější člověk – upír, na světě.

Přeměna začala. Nezabila jsem ho.

To sice ano. Nezabila jsem ho, ale přeměnila ho v monstrum, jako jsem já. Třeba nebude stejný. V to doufám ze všeho nejvíce.

Okamžitě jsem vstala. Byla jsem stále nahá. Popadla jsem deku a nějakou pokrývku hodila po Edwardovi, který tu ležel taky nahý. Vešla jsem do obrovské šatny, kterou mi tu nechala přistavět Alice. Popadla jsem první oblečení, které mi přišlo pod ruku a vydala se hledat nějaké pánské, které jsem tu také měla. Alice mě připravila na vše.

S mým oblečením v jedné ruce a s Edwardovým oblečením v ruce druhé, jsem se vrátila do ložnice. Své oblečení jsem si položila na truhlu, která stála před postelí a snažila se obléci Edwarda.

Bohužel to moc dobře nešlo, ale nakonec se mi to přece jen povedlo. Spokojená sama se sebou jsem se šla osprchovat. Popadla jsem své oblečení a vešla do honosné koupelny.

***

Seděla jsem opřená o zeď a sledovala Edwarda. Sledovala jsem, jak moc trpí a přála si, abych ho nikdy nepotkala. Nemusel by si teď procházet takovou bolestí. Asi jako já před 90 lety. Ponořila jsem se do svých vybledlých, přes to tak jasných vzpomínek.

Narodila jsem se roku 1920. Rodiče byli uznávanými občany, a tak o mě věděl každý. Celé mé dětství jsem prožila v Anglii na venkově. Pamatuji si, že mě nevychovávala matka, nýbrž chůva, kterou si rodiče mohli dovolit. Už od mých patnáctých narozenin se má matka snažila mi najít ženicha.

Na mé námluvy chodilo hodně mladíků, ale nikdo nebyl bohatý. To byla hlavní priorita, kterou matka potřebovala. Peníze. Měla jsem ji rada, ale ji zajímaly pouze peníze.

Ženicha jsem našla – spíše než já, tak matka, ve svých 17ti letech. Měla jsem si ho vzít přesně v den svých osmnáctých narozenin. Ani dříve, ani později.

Můj snoubenec, Pierre, souhlasil se vším, co mu matka nařídila. Poznala jsem ho asi týden před svatbou. Byl opravdu milý a krásný. Myslela jsem si, že to, co k němu cítím, je snad láska, ale nebyla.

Hned po svatbě jsem zjistila, jaký doopravdy je. Choval se ke mně, jako ke kusu hadru. Poté jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem opravdu šťastná, protože dítě bylo něco, co nám mohlo napravit manželství. Když jsem to Pierrovi řekla, okamžitě mě chtěl odvést k pouličnímu doktorovi. Prý že jsem jen coura a dítě není jeho.

Jenže ten den jsem se ještě zachránila. Bohužel moc jsem si nepomohla, a o dítě stejně přišla. Důvodem bylo to, že mě Pierre zbil a poté, co jsem upadla do bezvědomí, mě ještě znásilnil.

Vydržela jsem to ještě měsíc. Ale poté, co jsem byla u své kamarádky Berty, jsem se rozhodla. Musím utéct. Chtěla jsem utéct za svojí tetou do Ameriky, ale než jsem stihla cokoliv stihnout, Pierre přišel domů.

Vtrhl do mé ložnice a popadl mě za ruku. Hodně to bolelo, tak jsem se mu vysmekla. Uměla jsem dobře utíkat, takže jsem mu rychle utekla. Věděla jsem, že poběží za mnou, tak jsem běžela do lesa, který znám hodně dobře. Jenže, zkuste utíkat v lodičkách a ještě dlouhých šatech. Muselo se mi to stát zrovna teď? Prostě jsem zakopla a už se nemohla zvednout. Zlomila jsem si nohu.

Pierre zamnou přiběhl a užíval si mé bolesti. Zavřela jsem oči a nechala se sebou dělat všechno, co jen chtěl. Nemohla jsem se bránit. Po tom všem, co si užil, mě prostě brutálně pobodal.

V tu chvíli mě našel Carlisle a proměnil mě. Následovaly 3 nejhorší dny v mém provizorním životě.

Jen co jsem se probudila, jsem mu utekla. Zabila jsem Pierra a vrátila se ke Carlisleovi...

Z mých vzpomínek mě vytrhl Edwardův sten. Vstala jsem a přiskočila k němu. Věděla jsem, že tady nemohu zůstat, takže jsem ho pohladila po tváři a rozhodla se mu napsat dopis.

***

Přeložila jsem papír a napsala na něj úhledným písmem Edwardovo jméno. Snad jej najde.

Pohled Edwarda:

Je tohle smrt?

Na tuto otázku jsem odpověď dostal hned, jakmile mi tělo začalo vřít v jednom ohni. Nesnesitelná bolest, to vám povím. Všechna ta bolest začala u krku, tam, kde mě Bella kousla. Kousla? To... to znamená co? Je snad nějaké zvíře? Netuším, ale jestli tuhle bolest absolvuji kvůli ní, nevadí mi to. Vím totiž, že jsem se do ní zamiloval hned, jakmile jsem ji poprvé uviděl. Jen doufám, že mé city opětuje.

Prosimtě? Nad čím to tu přemýšlíš, Edwarde? Myslíš si, že by Bella chtěla tebe? Zrovna tebe... Pche... Začal jsem si dost rapidně snižovat sebevědomí... Stejně by mě Bella nechtěla.

Ucitíl jsem na tváři dotek a doufal, že je to Bella. Musela to být ona, nikdo jiný tu není. Myslím.

***

Myslím, že ta bolest trvá už věčnost. Je to strašné... Prošla celým tělem a teď se chystá na srdce. Moc dobře jsem slyšel, jak bije jako o život. Hraje boj, který už má dávno prohraný.

Bolest se stáhla z ramenou k srdci, a tím mu způsobovala bití o život. Srdce závodilo s časem, který nestál na jeho straně. Ozvalo se poslední BUCH... A moje srdce utichlo... Otevřel jsem oči. To znamená, že jsem mrtvý, ale zároveň živý? Jsem zombie? Věděl jsem, že ať se stalo cokoliv, někdo mi dal druhou šanci a já neměl zemřít, pouze se proměnit v něco strašného. Zvedl jsem se do sedu a ulekl se nad tím, jakou rychlostí to bylo. Byl jsem ohromně rychlý...

Pohlédl jsem na místo vedle sebe. Čekal jsem Bellu, ale místo ní tam ležel pouze papír s mým jménem.

Opatrně jsem to vzal do rukou, protože mi něco říkalo, že jsem o mnoho silnější...

Milý Edwarde,

vím, že mě teď asi nenávidíš. Asi? To těžko... Určitě mě nenávidíš za to, co jsem ti udělala. Abych pravdu řekla, vůbec jsem to neměla v plánu, chtěla jsem si jen užít, a potom prostě zmizet. Možná bych neodešla úplně, ale alespoň tak, abys o mě nevěděl.

Takže... Asi se ptáš, co jsem z tebe udělala. Jsi upír. Edwarde, vím, že teď se asi začneš smát, ale opravdu je to tak. Je z tebe upír... Neber to na lehkou váhu...

Dobře, jestli jsem upír, to znamená, že se musím živit krví. Fůj... Rychle jsem pohlédl zpět do dopisu, abych zjistil, jestli Bella nepíše odpověď.

Asi teď říkáš, jestli se budeš muset živit krví. Ano budeš... Jen nemusíš lidskou. Víš, jsou dva způsoby, jak se dá upír živit... Můžeš se živit i zvířecí krví. Tou se živí moje „rodina“. Cullenovi. To jméno si dobře zapamatuj. Můžeš jít za nimi, oni se tě určitě ujmou. Budou tě učit, jak se držet jen na zvířecí krvi. Jak asi víš, mě to nevydrželo... Najdeš je nedaleko odtud. Věřím, že si tě Alice, moje sestra, najde...

Sbohem

Isabella Marie Swan Cullen

Dopis jsem si složil do kapsy a vyběhl z domu. Jen co jsem pomyslel na krev, začalo mě nepříjemně škrábat v krku. Ihned, jak jsem vyběhl ven, ucítil jsem dokonalou vůni. Rozběhl jsem se za ní. Na slunci se vyhřívala puma. Doběhl jsem k ní, zlomil jí vaz a začal sát tu krev. Začala tišit tu bolest a já byl vděčný.

Pumu jsem dopil a zahrabal do země. Najednou jsem ucítil několik vůní a slyšel hlasy v hlavě.

„Edwarde.“ Přitančila ke mně malá elfka. „Doufala jsem, že tě nezabije,“ dodala a usmála se na mě.

„Kdo jste a odkud znáte mé jméno?“

„Jsme Cullenovi,“ promluvil tentokráte diplomaticky vypadající blonďák. „Já jsem Carlisle, tohle je má žena Esme.“ Přitáhl si jí blíže k sobě a pokračoval, „tohle je Alice, Jasper, Emmett a Rosalie,“ dokončil a přitom ukazoval na jmenované.

„A má poslední dcera je Bella.“ Při jejím jméně se Esme rozvzlykala. Carlisle si ji přitáhl ještě pevněji a utěšoval ji.

‚Ježiši, už pojďte... Chci stihnout zápas.‘ Uslyšel jsem nějaký hlas v hlavě.

„Jaký zápas?“ zeptal jsem se okamžitě.

„O jakém zápase mluvíš? Nikdo tu o zápase nic neříkal,“ odpověděl mi Carlisle.

„Ale ano... Emmett,“ řekl jsem zmateně.

„Emmette, ty jsi mluvil o zápase?“

„Já?“ Ukázal na sebe, „ne, o žádném zápase jsem nemluvil... Akorát jsem nad tím přemýšlel.“ Carlisle se na chvíli zatvářil zvláštním pohledem, ale potom se mu obličej vyjasnil a promluvil: „Edwarde, myslím, že máš schopnost. Čteš myšlenky.“

‚Skvěle... Nestačí, že Alice vidí všechno, co se chystáme udělat, ale taky nám někdo musí lézt do hlavy!‘ Podle uštěpačného tónu, jsem poznal, že to bude nejspíš Rosalie...

„Co myslíš tím ‚Alice vidí všechno, co se chystáme udělat,‘?“ zeptal jsem se přímo Rose.

„Já vidím do budoucnosti,“ pronesla klidně Alice. Já na ni vykulil oči. Cože? Ona má takový dobrý dar a já jen rámus v hlavě? Co je tohle za spravedlnost?

„Edwarde, asi už víš o naší stravě. Jinak by jsi nás nehledal, ale teď, co přesně o ní víš?“ zeptal se mě Carlisle.

„Absolutně nic.“ Emmett se začal šíleně smát, Rosalie a Jasper kroutili očima, Esme se zatvářila velice podivným výrazem, Alice se mračila a Carlisle se snažil tvářit vyrovnaně.

„Fajn. Nevadí, vysvětlím to,“ odpověděl Carlisle. „Prostě jde o to, že se musíš řídit instinkty. Musíš se jimi nechat ovládnout. Ovšem pouze v lese. Ve městě, nebo někde, kde je hodně lidí ne. Podle těch zlatých teček v očích hádám, že jsi už na lovu byl, že ano?“ konstatoval.

„Ano, měl jsem menší pumu...,“ řekl jsem a Esme začala znovu vzlykat.

‚Ach Bože, proč mi ji všechno musí připomínat...‘ Zaslechl jsem myšlenky Esme, ale když si všimla, že ji sleduji zkoumavým pohledem začala si představovat dům, který měla nejspíše navrhovat, jelikož se v myšlenkách objevovaly i návrhy.

Carlisle přešel k Esme a utěšoval ji. Alice mě chytla za zápěstí a trhla se mnou tak, že jsem se proletěl takových 5 metrů...

„Ježiši promiň. Já jsem tohle vůbec neměla v plánu... Bylo to nechtěně,“ omlouvala se Alice.

„Alice, v pořádku...“ uklidnil jsem ji a zvedl se.

„Můžeme jít?“ promluvil poprvé za tu dobu, co tu jsme Jasper.

„Ano, jdeme.“

Pohled Belly:

Rozhodla jsem se, že poběžím do Forks, kde jsem byla naposledy před 50 lety.

Dopila jsem pumu, moje nejoblíbenější zvíře, a rozběhla se do Forks. Počítám, že s mým během tam budu během jednoho dne.

***

Ve Forks bydlím už 3 roky. Z toho 2 chodím na střední školu. Za chvíli maturuji. Nemám kontakt s nikým odsud, jelikož všichni jsou lidé.

Pořád musím myslet na Edwarda. Zda-li je s Cullenovými, nebo jestli se z něj stal nomád. Nemůžu to s jistotou vědět, ale myslím, že šel za Cullenovými. Je mi velice líto toho, jakou jsem mu způsobila bolest...

Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala takové myšlenky. Vždycky zajdou moc daleko a já se choulím v koutku pokoje a vzlykám.

Najednou mě vytrhlo zvonění od mobilu. Rychle jsem doběhla do kuchyně a otevřela SMSku, která mi došla.

Vím, že určitě ještě nechceš potkat Edwarda, takže ti píšu, že jedeme do Forks. Klidně zůstaň, nikdo tě nevyhání, ale vím, že jej nechceš potkat. Zatím Alice.

Takže jsem měla správné tušení. Edward je už 3 roky Cullen. A je vegetarián. Ve skutečnosti jsem za to opravdu ráda, protože se ze mě vegetariánka stala taky.

Zvedla jsem se, sbalila pár věcí, co jsem tu měla a vyběhla z domu. Musím přece utéct. Naštěstí mám dar, štít, díky kterému mě nikdo necítí, ani na mě nepůsobí žádné dary. Mám vlastně ještě jeden. Ale ten je celkem nebezpečný. V podstatě kdykoliv, kdy se naštvu, můžu způsobit zemětřesení. Jenže to jen ve chvíli, kdy jsem opravdu hodně naštvaná. Stalo se mi to jen jednou.

***

Už pět let bydlím zase ve Vencouvru. Ve svém starém bytě. Jenže už mě to tady nebaví, proto se zase stěhuji do Forks. Mám tam malý domeček nedaleko Seattlu.

Pohled Edwarda:

Alice zase šla na lov. Pořád si kryje myšlenky. Zajímalo by mě, co mi asi tají. Jenže, to se asi nedozvím...

Jo, abych nezapomněl. Bydlíme už skoro pět let ve Forks a je tu skvěle. Jen mi tu někdo chybí... Ten někdo je Bella. Věděl jsem, že ji miluju. Zamiloval jsem se do ní hned poprvé, když jsem ji viděl... naštěstí ji v ničích myšlenkách nevidím, protože každý z rodiny ví, jak mě to bolí...

Pohled Alice:

Vyběhla jsem z domu taktak... Málem viděl moji vizi. Mimochodem, myslím tím Edwarda. Poslední dobou si před ním hodně chráním myšlenky, protože se všechny moje vize a taky myšlenky motají kolem Belly. Bydlí ve svém starém bytě ve Vencouvru a pořád přemýšlí nad tím, zda se přestěhovat kousek od nás. Už byla rozhodnutá, ale zase si to rozmyslela. Takto už to je týden. Stejně vím, že nakonec zůstane s Edwardem. Vidím to. I přes to, že má Bella štít, vidím ji. Nevím, jak je to možné, ale asi ho má stáhlý a ani si to neuvědomuje.

Vzpomněla jsem si na to, jak Bella potkala Edwarda. Viděla jsem to, a vidím to před sebou, jako vlastní vizi.

Byl pátek a Bella se rozhodla skočit si na svačinku. V té době se ještě krmila lidskou krví. Teď se zase živí zvířecí. Já jsem opravdu ráda.

V pátek večer se Bella skvěle oblékla, namalovala, obula a já nevím, co ještě. Rozhodla se jít ven... Vyběhla z domu a šla do nedalekého baru jménem Mystic.

Tam potkala Edwarda. Potom spolu skončili v posteli. Tuto část přeskočím...

Najednou vidím, že ho kousla. Zase jsem vyjekla jako před lety. Modlila jsem se, aby ho nezabila, ale Bella se rozhodla, že ho ušetří. Naštěstí.

Teď, díky Belle, mám nového bratříčka, kterého mám ráda. Celkem se škádlíme, ale i přes to ho mám ráda. Trochu mi nahradil Bellu, ale to jen málo. Bella je nezapomenutelná. Mám ji opravdu hodně ráda... Už se těším, až přijede. Myslím, že přijede zrovna, když tu má být nějaký ples.

Už mám docela dokonalou představu, kdo co bude mít na sobě. Ples bude na téma – Dávné časy.

Pohled Belly:

Už je to týden, co jsem se rozhodla jet do Seattlu. Poslední dobou hodně přemýšlím a vždy si to rozmyslím. Ale prostě tam pojedu.

Zabalila jsem si nějaké věci a vletěla do garáže, kde teď už stojí moje nové autíčko. Samozřejmě si ve Forks koupím nové. Mnohem lepší. A už mám představu, jaké bude. Nejspíše si koupím audi.

***

V Seattlu jsem zjistila, že můj domek prodali. Nechápu, jak si to mohli dovolit. Bohužel už nemají žádné volné nikde jinde, než ve Forks. A jako naschvál kousek od Cullenů.

Uvědomila jsem si, že jinde, než tam to nepůjde, tak jsem si ho koupila. Byl krásný. Spíš než domek to mělo být pod názvem vilka. Vešla jsem dovnitř a posadila se na gauč.

Chvíli jsem se soustředila na svůj štít. Zjistila jsem, že jsem ho měla celou dobu stáhlý. Super. Teď přijde Alice... V tom se ozval zvonek.

„Je otevřeno, Alice.“

„Ahoj, Bello!“ vykřikla a vrhla se mi okolo krku. Za ní byl Jasper a sledoval mě s úsměvem.

„Alice, vím, že jsem upír, ale dusíš mě,“ vydechla jsem ze sebe a ona mě pustila.

„Ahoj, sestři,“ pozdravil mě Jasper a objal mě, trochu jemněji než Alice.

„Ví někdo jiný, kromě vás dvou, že jsem tady?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Ne!“ odpověděli zároveň a to mě rozesmálo.

„Belli, musíš nám vyprávět, co jsi dělala celou dobu, co jsme se neviděli.“ Alice na mě dělala psí oči a Jasper se na ni usmíval.

„Néé...“ vyhrkla jsem.

„Alice, stejně už všechno víš, na co ti to bude?“ zeptala jsem se vzápětí.

„Já nevím, je lepší pocit, slyšet to od tebe... Neviděly jsme se 98 let. Víš, co to je?“ škemrala dál. Jen jsem si povzdechla a začala vyprávět. „Po odchodu od vás, jsem se přestěhovala do New Yorku, bydlela jsem tam asi 5 let, když můj kolega, Dereck, začínal mít podezření. Musela jsem odejít. Potom jsem bydlela v mnoho dalších městech a začala se živit lidskou krví. Nechodila jsem do školy, do práce. Jen jsem si užívala ten adrenalin a stále hledala nové oběti. Potom jsem se přestěhovala do Vancouvru, kde jsme potkala Edwarda, víš co se stalo potom, takže jsem ho přeměnila. Odstěhovala jsem se do Forks a teď jsem zase tu.“ Hodně jsem to zkrátila ale co, Alice nemusí vědět všechno. Třeba to, že jsem se málem provdala.... Bylo to v Las Vegas... Zrovna jsem se krmila, když mě překvapil upír. Zjistila jsem, že je z Volterry a jmenoval se Ian. Bydleli jsme spolu, měli jsme se brát. Milovala jsem ho a myslela si, že on miluje mě. Ale šeredně jsem se spletla. Přistihla jsem ho se svojí nejlepší kamarádkou Iwett...

„Ale, Bello, proč jsi to zkrátila? Chci vědět všechno.“

„Ježiš, Alice, nemůžu si něco nechat pro sebe?“ zeptala jsem se zbytečně, protože kroutila nekompromisně hlavou. A vyprávění začalo nanovo.

***

Konečně jsem dovyprávěla, a teď mluvila Alice a Jasper. Mluvili o rodině, Edwardovi, škole. Taky Alice něco mlela o nějakém plesu. Prý že tam musím jít. To jsem skutečně zvědavá...

„Bello, na ten ples prostě musíš jít,“ drtila mě Alice už aspoň hodinu.

„Alice, ne! Nikam nepůjdu.“

„Fajn...“ zašeptala. „Stejně tam půjdeš.“

„Alice! Nepůjdu!“ okřikla jsem ji a vstala. Musela jsem jít na lov.

„Kam jdeš?“

„Na lov,“ řekla jsem.

„Jdeme s tebou,“ pronesl Jasper, a tak jsme šli.

Konečně jsem si pořádně zalovila. Čekala jsem na smluveném místě, když jsem ucítila cizí pach. Rychle jsem vyskočila na strom, protože jsem něvědla, kdo by to mohl být. Až pod stromem jsem si všimla, že je to Edward. Měl úžasnou vůni. Cítila jsem tam léto, skořici a med.

Jen podemnou proběhl, tak jsem seskočila dolů. Zaslechla jsem Alici s Jasperem, tak jsem čekala.

„No konečně, že taky jdete...“ Na oko pohoršeně jsem vyjekla. Alice se jen usmívala.

„Myslím, že už půjdu domů. Musím nakupovat,“ řekla jsem skleslým hlasem a Alici se úsměv rozšířil ještě více, až jsem se bála, že se jí pusa roztrhne.

„Bello, můžu jít s tebou?“ zeptala se na věc, kterou jsem očekávala, ale zároveň jsem se jí bála. Upřela na mě její oči, tak jsem přikývla.

„Ale napřed potřebuju auto.“ Jasperovi se rozzářili oči a to mě rozesmálo.

***

Stála jsem u aut a prohlížela si audinku, kterou jsem si už vybrala. Jasper právě vyřizoval zaplacení a dovoz a já se jí stále kochala. Alice už netrpělivě poskakovala vedle mě.

„Alice, vydrž ještě 2 minuty. Za chvíli už půjdeme. Nebo jestli chceš, můžeš jít sama.“

„Bello, to nemyslíš vážně? Ty půjdeš taky!“

„Takže, auto si můžeš vzít hned teď. Všechno jsem to domluvil, takže teď zase uděláme radost Alici.“ Jasper se konečně vrátil a já byla šťastná. Autíčko už stálo před obchodem, tak jsem do něj hned vlezla a projela se zatím jen kousek k obchodnímu domu. Alice vystupila ze svého žlutého porsche a my se mohly vydat nakoupit. Jasper jel na motorce, kterou si koupil, domů.

„Takže, napřed jdeme pro spodní prádlo, a pak trička, košile, kalhoty...“ Začala Alice štěbetat, co všechno mi koupí. U kalhot jsem ji přestala poslouchat a sledovala jsem lidi, jak se chovají.

Najednou jsem se šíleně rozesmála, protože jsem viděla tři holky. Mohlo jim být tak 15 let. Poskakovaly tam a mlátily se. Taky různě tancovaly. Alice se zasekla a podivně se na mě dívala. Potom si všimla kam se dívám a rozesmála se taky.

„Ty holky vážně stály za to. Asi se hodně nudily...“

„To jo, ale teď šup šup nakupovat!“ popohnala mě Alice.

„Ne, Alice, tohle na nic nepotřebuju! K čemu mi bude tohle?“ V rukou jsem držela titěrná tanga, které se mi Alice snažila vnutit.

„Uvidíš, že je jednou použiješ... Stejně ti je koupím.“ Založila si ruce na hrudi a sledovala mě pobaveným výrazem, když jsem ty tanga začala zkoumat.

Zkoušela jsem si toho více než dost, a to jsme byly teprve v prvním obchodě. Zajímá mě, co bude Alice dělat, až nám tu zavřou.

Konečně sedím ve své audince a jedu s plným kufrem a zadními sedačkami narvanými taškami. Alice se pominula. Celou dobu mě přemlouvala, abych šla do školy, ale já byla proti. Nechci se ještě setkat s Edwardem. A není to moc dlouho, co jsem tu do školy chodila. Když jsem použila tento argument, Alice už neměla nic, čím by mě přemlouvala.

Takže do školy nepůjdu. Možná by mě i přemluvila, ale co kdyby mě poznal nějaký učitel?

Přijela jsem domů a postupně vytahovala všechny tašky. Měla jsem jich hodně. Asi něco kolem sta.

Konečně jsem všechno oblečení vytahala z tašek a poskládala do skříní. Zítra má zase přijít Alice a chce pořádat nějakou dámskou jízdu ve dvou. To znamená: sledování filmů, oblékání se, líčení se, česání se... a já nevím, co ještě.

Ležela jsem na gauči a čekala na Alici. Najednou na mě něco skočilo. Otevřela jsem oči a všimla si Alice, která se na mě tlemila.

„Alice, co to děláš?“ Smála jsem se s ní.

„No... Já jen, že jsi tak dobře ležela, tak proč bych na tebe neskočila?“ zakřenila se a slezla ze mě.

„Takže, co máš v plánu?“

„Napřed se mrkneme na filmy a potom uvidíš,“ odpověděla mi a mrkla na mě. Super. Už se těším...

Už jsme shlédly asi tak 4 filmy, když do mě Alice zase začala hustit něco s plesem. „Bello, prosím. Musíš tam jít. Bez tebe to nebude ono. A navíc se tam něco důležitého má stát.“ Tvářila se tajemně, ale mě to přišlo hodně směšné, takže jsem se začala šíleně smát... Smály jsme se spolu dlouho, když se Alice zvedla, že už musí jít. Rozloučily jsme se a ona vyběhla z domu. Připadám si jako nějaká její milenka. Zasmála jsem se té myšlence a vyběhla si na jednu pumu.

Utíkala jsem dlouho, když jsem konečně ucítila pach pumy. Nechala jsem se řídit instinkty, a ve mně se probudila šelma. Puma se hodně bránila, ale já to vyřešila jednoduše. Zlomila jsem jí vaz, a pak vypila tu blahodárnou tekutinu. Potom jsem pumu zahrabala a vydala se domů. Po cestě jsem narazila na krásnou loučku.

Byla ve tvaru kruhu a byla plná kvítí, i přes to, že tady to nebylo obvyklé. Uprostřed byla tráva slehlá. Někdo sem musí chodit. Nadechla jsem se a ucítila zase tu příjemnou vůni léta, skořice a medu. Edward. Takže tahle louka je jeho. Nejspíš sem bere nějakou svoji slečnu.

Při téhle myšlence mě bodlo u srdce. Najednou jsem zavětřila jeho pach, tak jsem rychlostí blesku vyskočila do koruny stromů. Edward přiběhl a na kraji lesa zastavil. Prohlížel si to tu, a potom se vydal na to místo, kde byla slehlá tráva. Lehnul si a ruce se dal za hlavu. Zavřel oči, vypadal jako by spal. Byl krásný a hlavně roztomilý.

Chtělo se mi skočit dolů a ukázat se mu, ale včas jsem se zastavila. Nejsem na to ještě připravená. Vlastně, když mě tak Alice přemlouvá, proč bych nezašla na ten ples? Mám u sebe nějaké společenské šaty a škrabošku bych sehnala.

Bylo by to jako v Popelce. Nikdo by nevěděl kdo jsem. Ani Alice. Objevila bych se z čista jasna. Vyhledala bych svého prince – Edwarda, a protančila s ním celou noc. O půlnoci bych zmizela přesně jako Popelka.

Sakra. Jestli mám stáhlý štít, Alice všechno viděla a já jsem v háji. Zkontrolovala jsem to a poté si potichu oddychla. Uff... Štít mám natažený.

Zvedla jsem se do stoje, protože doteď jsem seděla, a přeskočila na druhý strom. Skočila jsem dolů a rozběhla se domů. Byla jsem tichá a nenápadná.

***

Už uběhl měsíc a já teď stojím s Alice a Rosalie v nákupním středisku a pomáhám s výběrem jejich společenských šatů. Přemlouvaly mě, abych šla také, ale já se vymluvila na to, že musím odjet na pár dní pryč... Naštěstí na to skočily, takže je to dobré. Už o mě ví celá rodina, kromě Edwarda...

Pohled Edwarda:

Alice s Rose odešly nakupovat a my, kluci, jsme se vydali na lov. Ulovil jsem si pěknou pumu a rozběhl se na domluvené místo. Věděl jsem, že budu čekat déle, ale nevadilo mi to. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky. Sedl jsem si na kámen a zavřel oči. Pořád dokola jsem si ukazoval Bellin obličej. Už je to 8 let, co jsem ji neviděl.

Vzpomínky na ni mě bolí, ale taky mi dávají jakýsi pocit štěstí. Cítím se celý. Bez ní jsem jen schránka, která postrádá duši...

Přibližně za týden bude u nás ve škole ples. Jdu tam, ale nemám doprovod. Zvalo mě hodně holek, ale žádná nebyla Bella. Jsou strašně neodbytné. Nejvíce neodbytná byla Claudie. Je to typická blondýna, co chodí oblíkaná v tom, podle ní, nejlepším oblečením. Hlavně je všechno v různých odstínech růžové. Klasická barbína.

***

Sedíme v jídelně u našeho stolu a zase se přetvařujeme pro lidi. Drobil jsem dalamánek, když jsem zaslechl myšlenky Claudie.

Dneska si na něm smlsnu. Nikdo nebude odmítat Claudii Murrayovou!

Zvedl jsem hlavu a všiml si ji, jak si to v bílých kalhotách, růžovém tričku a botech na podpadku šine k našemu stolu. Střetl jsem se s jejíma šedýma očima a všiml si jejího pomstychtivého pohledu.

Zastavila se u našeho stolu a dívala se na mě. Celá jídelna to sledovala.

„Claudie? Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se, jak nejslušněji jsem uměl, i když bych ji hned něco udělal.

„No... Vlastně ano. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli by si mi nedělal doprovod na sobotní ples?“

„Máš pravdu! Nedělal... Už jsem ti to řekl několikrát. Dneska ti to říkám naposledy. Nikam s tebou nepůjdu.“ Dívala se nenávistně, i přes to, že to čekala. Věděla, že ji odmítnu.

Chyba, Cullene... Měl jsi mi říct ano! Znělo mi v hlavě a já čekal, co udělá. Z ničeho nic se natáhla, že mi dá facku, ale to bych ji nemohl chytnout ruku.

„Okamžitě mě pusť!“ vykřikla na celou jídelnu, tak jsem ji pustil.

„Ještě jednou se mě dotkneš... “ zašeptala, ale já ji slyšel.

„Tak co?“ zeptal jsem se provokativně.

„Tak... ta-tak...“

„No jistě. Přesně tohle jsem si myslel. Zmiz mi z očí.“ Podívala se na mě a s pláčem utekla.

„Teda brácho! To bych do tebe neřekl!“ Poplácal mě Emm na rameno a dál se věnoval Rose. Alice na mě jen mrkla a poté se vydala na hodinu.

Zvedl jsem se a také se vydal na hodinu. Biologie. Seděl jsem sám, protože se mi všichni stranili. Jsem zvyklý za těch 8 let... Dříve než jsem se stal upírem se mi tohle nestávalo. Byl jsem oblíbený, to ano, ale nikdo mě nezval milionkrát na ples. Nikdo nevzdychal jen poté, co jsem se usmál. To teď mám skoro každý den a už mi to leze na nervy. Chtěl bych někoho, kým ukážu, že jsem zadaný. Jenže koho, když chci jen Bellu a nikoho jiného?

Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal myšlenky na Bellu...

Pohled Belly:

Dneska je 14.6. a je ples. Moc se těším až konečně uvidím Edwarda...

Začala jsem se chystat takové tři hodiny před začátkem. To by mi mělo stačit. Šla jsem do sprchy, kde jsem se vymydlila sprchovým gelem s vůni lilií. Do vlasů jsem použila šampón stejné vůně. Jen co jsem vylezla, popadla jsem ručník, do kterého jsem se zabalila a začala si sušit vlasy.

Udělala jsem si jednoduchý účes. Začala jsem se malovat, měla jsem v tom cvik, protože jsem se vlastně i chvíli učila na kosmetičku. Na očích se mi třpitila modrá duha. Bylo to od nejtmavšího odstínu po ten nejsvětlejší.

Sundala jsem si ručník a pomalu na sebe navlíkala korzet. Modrý, krajkový. Na to jsem navlkékla šaty a nazula boty. Na krk jsem si připnula náhrdelník a na uši nasadila náušnice. Byla jsem kompletní, jen mi chyběla škraboška, kterou si dám až u školy.

U školy jsem byla během 10 minut... Podívala jsem se na hodiny a bylo přesně půl jedenácté. Mám hodinu a půl na to, abych promluvila s Edwardem.

Vstoupila jsem pomalým a ladným krokem do tělocvičny, která sloužila jako taneční sál. Hudba se zastavila a všichni zasekli pohled do mě. Věnovali mi až moc přítomnosti, tak jsem se schovala do stínu. Všichni tady měli na sobě společenské šaty a škrabošky, takže jsem se ztratila. Všimla jsem si Alice a Rosalie. Vypadaly božsky.

Alice v jejích fialkových šatech a botech. K tomu její roztřepýřené vlasy do všech stran a přes oči škrabošku. Vypadala jako víla. Rosalie, celá v červeném, připomínala ztělesnění vášně. Červené šaty s rozparkem ke stehnu a rudé boty. Škrabošku, ve které s dlouhými řasami připomínala kočku, měla opatrně přiloženou k hlavě, na které měla dokonalý účes. S ní jsem se nemohla měřit...

Hudba začala hrát, ale nikdo netancoval. Stála jsem tam, ve stínu, když ke mně přišel chlapec. Mohlo mu být tak 18 let. Snědý, blond vlasy, zelené oči. Jen slabý odvar Edwarda. Požádal mě o tanec. Nechtělo se mi, ale přece jen tady nebudu celou dobu stát ve stínu.

Podal mi ruku a já přijala. Projel mnou elektrický šok. Lekla jsem se a pustila jej. Chytl mě znovu, ale tentokrát námi žádná elektřina neprojela. Teď už mi u něj nebylo dobře. Musela jsem utéct. Vyrvala jsem se mu a utekla pryč. Zastavila jsem se až na druhé straně tělocvičny, kde jsem si všimla mladého páru. Chlapec měl vlasy stejné jako Edward. Tancoval s nějakou hnědovláskou. Opravdu jim to slušelo. Když jsem se nadechla zůstala jsem ztuhle stát. To byl Edward. Sakra. Už má nejspíš dívku. Chtěla jsem odejít, když se mi kolem ruky utvořila pouta. Ohlédla jsem se a všimla si zase toho kluka. Kdybych chtěla, už by mohl být na druhé straně, ale je tu moc lidí.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se slizkým hlasem.

„Co je tobě do toho?“ sykla jsem směrem k němu a hledala očima pomoc. Najednou se Edward zastavil a pohlédl směrem k nám. Omluvil se dívce a vydal se za námi.

„Nech ji být, Briane!“ vyjel na něj Edward.

„Nepleť se do toho, Cullene. Ta je moje!“ opáčil Brian. Tss... Hned bych mu zničila ten jeho ksichtík.

„To teda nejsem. Jestli mě nepustíš, něco zažiješ!“ vyřkla jsem potichu a ještě zavrčela.

„Radím ti dobře. Okamžitě ji pusť!“ zopakoval Edward a Brian mě konečně pustil. Hajzlík...

„Děkuji ti. Jsi můj zachránce. Čím se ti odvděčím?“ poděkovala jsem a čekala.

„Co třeba mi věnovat jeden tanec?“ zeptal se on a já přikývla. Vydali jsme se spolu na parket a začali kroužit v rytmu valčíku.

„Smím znát vaše jméno, krásko?“

„Ne. Nemůžete... Ale můžete mi říkat, jak jen chcete,“ zašeptala jsem omámeně. Jeho vůně pro mě byla jako droga. Ještě že já mám natažený štít. No vlastně na co? Alice už ví, že to jsem já, takže to je jedno. Pomalu jsem stáhla štít a všimla si, že Alice se usmála. Ovšem stáhla jsem jen ten fyzický...

„Hmm...“ vydechl omámeně Edward. „Dokonale voníte.“

„Děkuji. Vy také nevoníte zrovna nejhůře...,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Smím znát já vaše jméno?“

„Oh... Promiňte... Jmenuji se Edward Cullen,“ představil se jako slušný muž. Usmála jsem se a on mi úsměv opětoval.

„Víte, je zvláštní, že vás nepoznávám, ale váš hlas je mi velice povědomý...“ zašeptal Edward.

Pohled Edwarda:

Zrovna jsem tancoval s Kate, když jsem zaslechl, že je nějaká dívka v nesnázích.

„Kate, promiň, už musím jít.“ Jen smutně pokývala hlavou, ale to už jsem byl u Briana.

„Nech ji být, Briane!“ zahřměl jsem na něj.

„Nepleť se do toho, Cullene. Ta je moje!“ opáčil mi Brian. Pocítil jsem vlnu žárlivosti a chtěl mu něco udělat. To se ale ozvala ta dívka.

„To teda nejsem. Jestli mě nepustíš, něco zažiješ!“ zavrčela.

„Radím ti dobře. Okamžitě ji pusť!“ zopakoval jsem a on ji konečně pustil.

„Děkuji ti. Jsi můj zachránce. Čím se ti odvděčím?“ poděkovala mi.

„Co třeba mi věnovat jeden tanec?“ Přikývla, a tak jsme se vydali na parket.

„Smím znát vaše jméno, krásko?“ Nedalo mi to, musel jsem se zeptat.

„Ne. Nemůžete... Ale můžete mi říkat, jak jen chcete,“ zašeptala. Musel jsem se usmát... Najednou do mě, jako blesk z čistého nebe, uhodila její vůně. Panebože! Nic lepšího jsem nikdy necítil... Voněla jako lilie. Ale taky jako mléčná čokoláda a jaro. Celé louky. Voněla prostě dokonale...

„Hmm...“ vydechl jsem omámeně. „Dokonale voníte.“

„Děkuji. Vy také nevoníte zrovna nejhůře... Smím znát já vaše jméno?“ zašeptala mi do ucha.

„Oh... Promiňte... Jmenuji se Edward Cullen,“ představil jsem se. Jen se sladce usmála, tak jsem ji věnoval jeden ze svých pokřivených úsměvů. V tom jsem si vzpomněl. Její hlas už znám. Odněkuď... Určitě ho znám. Je pro mne jako motlitba. Dokonalý. Stejně jako žena, se kterou tančím.

„Víte, je zvláštní, že vás nepoznávám, ale váš hlas je mi velice povědomý...“ zašeptal jsem a ona se uculila. Vypadala opravdu rozkošně. Zamiloval jsem se.

Zasekl jsem se v půli pohybu. To není možné. Zamiloval? To jsem nemohl. Přece miluji Bellu... Ne to je nemožné... Pomatení mysli... Něco takového, ale láska rozhodně ne.

„Omlouvám se.“ Pustil jsem její ruku a chystal se odejít. Jenže ona propletla naše prsty, a tak si mě přitáhla k sobě. Přitiskla své rty na ty mé a já byl v sedmém nebi. Nic jsem neřešil, protože se mi zatemnila mysl. Najednou jsem to nebyl já, ten který miluje Bellu, ale Edward, který se zamiloval do někoho jiného. Pootevřela rty a já je začal plenit jazykem. Měla dokonale sladké rty. Hebké a jemné. Pomalu jsem se odtáhl, protože jsem si vzpomněl na Bellu...

„Promiň, ale nemůžu... Miluji někoho jiného,“ omluvil jsem se jí a utekl pryč. Je sice pravda, že miluji Bellu, ale přece nemůžu na ni čekat věčně. Stejně se nevrátí... Jenže, co když přece jen příjde... Nechal jsem to být. Musím si užívat, dokud můžu... Zastavil jsem se a vrátil se zpět k té dívce.

„Omlouvám se... Něco jsem si uvědomil,“ omluvil jsem se dnes už po několikáté... Ona se usmála a začali jsme zase tancovat.

Už jsme tancovali několikátý tanec a zase se líbali, když se dívka odtáhla a otočila na hodiny. Otočila se zpět na mě, usmála se. Vysmekla se mi a utíkala pryč. Chtěl jsem utíkat za ní, ale to by mě Alice nemohla zastavit.

Pohled Belly:

Utíkala jsem lesem a přitom si sundávala škrabošku. Konečně jsem sama sebou. Když jsme se s Edwardem líbali, uvědomila jsem si jednu důležitou věc. Miluji ho a nemůžu bez něj žít. Proto jsem se rozhodla, že začnu chodit do školy...

***

Je pondělí a já jdu do školy. Jsem zvědavá, jak se bude tvářit Alice, až mě tam uvidí. Zaklapla jsem knihu a začala se chystat. Na sebe jsem si vzala rifle, bílé tílko, mikinu Nike a k tomu boty. Vypadala jsem dobře. Dala jsem si trochu řasenky a mohla vyjet. U školy jsem byla hned, a tak jsem šla za sekretářkou pro všechny ty papíry.

„Dobrý den, jsem Isabella Swanová a jsem tu nová,“ pozdravila jsem ji a přidala k tomu úsměv.

„Ou... Dobrý den, máte nějaké přání?“ zeptala se mě mile vypadající, vrásčitá žena ve středních letech.

„No, ano... Přišla jsem si pro rozvrh.“

„Oh, jistě. Tady ho máte. Nashledanou.“ Strčila mi papír do ruky a loučila se. Vyšla jsem ze dveří a zůstala stát na chobě. Mrkla jsem se na hodinky a měla jsem 10 minut čas. Vyšla jsem na parkoviště, kde pár lidí pozorovalo moje zlatíčko...

„Nějaký problém?“ zeptala jsem se pár lidí, co tam postávali a různě ho zkoumali.

„Ne... Jen máš dokonalý auto.“ Pomalu odcházeli, tak jsem otevřela dveře a vytáhla svoji tašku. Stála jsem u předních dveří a prohlížela si rozvrh. Na parkovišti skoro nikdo nebyl, tak jsem šla čekat do auta.

Najednou se to tu začalo hemžit studenty. Ani jsem nepostřehla, kdy všichni přijeli. Všichni pozorovali moje auto. Naštěstí jsem měla kouřová skla, takže mě nikdo neviděl. Když přijeli Cullenovi, rozhodla jsem se vystoupit. Alice už tušila, že tu jsem, ale nevěděla to jistě.

Pomalu jsem otevřela dveře a vystoupila. Všichni se zastavili a dívali se na mě. Bylo tu nepříjemné ticho. Celá rodina se na mě usmívala, kromě Edwarda. Ten se na mě díval zbožným pohledem?

Usmála jsem se na něj a zamávala jim. Všichni si začali šuškat, a mysleli si, kdoví jak je to potichu, ale když jste upír všechno slyšíte.

„Je nová a už zná Culleny.“

„Cože? Proč se na ni Edward dívá takto? Proč se tak nedívá na mě?“

„Bože, to je kus... Ta bude moje.“ Otočila jsem hlavu za tím hlasem a všimla si Briana... Stál kousek ode mě a říkal to dost hlasitě na to, abych to slyšela, i kdybych byla normální člověk. On se na mě rádoby svůdně usmál a já se vydala k němu. Překvapeně vykulil oči, ale potom se začal kontrolovat a svůj výraz vrátil do normálu.

„Ahoj, krásko.“ Usmál se.

„Nazdar, blbečku.“ Úsměv mu najednou ztuhl a on se na mě díval nechápavě. „Nedělej ze sebe hlupáka... Stejně jím už jsi, ale to teď není hlavní. Hlavní je to, že mě nikdy nedostaneš! Nemysli si, že si to z toho plesu nepamatuju!“ uzemnila jsem ho a zase odešla pryč. Nemohl to slyšet nikdo.

Vydala jsem se za rodinou.

„Ahojky...“ V tom jsem byla drcena v objetí Alice, Rosalie, Jaspera a Emmetta. Edward tam stále koukal a ani se nepohnul.

„Jaktože jsi tady?“ ptala se Alice.

„Jestli ti tu vadím, můžu zase odjet.“ Posmutněla jsem a Alice začala kývat hlavou v nesouhlasu...

„To se opovaž,“ sykla Rose... Usmála jsem se a vysmekla jsem se z jejich objetí.

„Edwarde,“ zašeptala jsem. Nic, žádná odezva...

„Edwarde...“ Tentokrát jen zvedl hlavu, ale to bylo tak všechno. Díval se mi do očí a já se odhodlala a překročila mezírku mezi námi a spojila naše rty...

„Miluju tě,“ špitla jsem, když jsem se odtáhla.

„Já tebe víc...“ Znovu spojil naše rty v tom sladkém polibku...

1. část

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pátek neštastný je den... - II. část: