Většina z vás jistě zná legendu o tom, jak Parida navštívily tři bohyně, aby je rozsoudil. Co když ty krásné ženy, které se přely o jablko s nápisem, byly ve skutečnosti upírky?
Předem díky za komentáře.04.03.2011 (17:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2776×
Věnováno Adě1987 – díky za nápad. Doufám, že jsem tě jeho zpracováním moc nezklamala, když jsem se zaměřila jen na tuhle pověst a válku o Trojskou Helenu jsem vynechala.
Ležel na svahu hory Ídy a díval se do mraků. Mladík krásný jako slunce samo a nevinný. Jmenoval se Paris. Jako každé ráno sem zavedl stádo a našel nejměkčí místo k ležení. Vlci tu nebyli, a tak stádo jeho dohled příliš nepotřebovalo. Den za dnem probíhal stále stejně, ale jemu to nevadilo. Nikdy nepoznal nic jiného. Ageláos - pastýř, který ho vychoval, mu vštěpoval úctu k přírodě a k bohům, kteří prý umí být velmi mstiví, když je někdo urazí. Paris si však říkal, že zíráním do mraků je nijak neurážím. Ída byla na míle vzdálená od Olympu, a tak se nemusel bát, že by jim snad nahlédl do soukromí.
Najednou se před ním objevily tři krásné ženy. Jejich pokožka se v poledním slunci blyštěla tak, že na ně málem nedokázal pohlédnout. Jistě to byly bohyně. Lekl se, že se svými předchozími myšlenkami rouhal a ony jej jdou potrestat, ale než stihl vyskočit, postoupila k němu ta tmavovlasá. Její hlas mu okamžitě učaroval. „Paride, přišly jsme za tebou, abys nás rozsoudil.“
Nechápavě se na ni zadíval a ona mu podala zlaté jablko. „Má patřit té nejkrásnější z nás, ale nikdo nám zatím nedokázal pomoci.“
Plavovlasá kráska po její levici se chladně usmála: „Každý, komu se to nepovedlo, zaplatil vlastní krví.“
Její bělostné zuby se zablýskly, jak se od nich odrazilo slunce a Paris i přes polední výheň ucítil mráz až do morku kostí. „Jak mám já – ubohý smrtelník – rozsoudit bohyně?“
Podívaly se na sebe a rozesmály se.
Ta, která doteď nepromluvila, se vřele usmála. „Neboj se, Paride. Je ti souzeno otočit kolem osudu celého světa.“
Se zatajeným dechem zašeptal: „Jak bych mohl?“
Usmála se a její světlé vlasy zavlály v neexistujícím vánku. „Můžeš se stát mocným králem – nejmocnějším v celé Asii.“
Ta s chladným úsměvem, ze které šla hrůza, se nenechala zahanbit. „Pokud zvolíš mě, nikdy v boji nepoznáš porážku.“
Takové dary – bylo vůbec možné je dávat? Paris se se zájmem zadíval do očí tmavovlasé. Jakmile tak učinil, nemohl už od ní odvrátit zrak. S okouzlujícím úsměvem mu nabídla: „Pokud tím jablkem poctíš mě, dám ti nejkrásnější ženu světa.“
Paris se na ně okouzleně zadíval – mohla být snad některá krásnější než ony? Měly opravdu takovou moc? Nemusel přemýšlet dlouho. K čemu by bylo obyčejnému pastýři vítězství nebo moc a povinnosti spojené s vládou v nějaké daleké cizí zemi?
Bez dalšího váhání podal jablko té tmavovlasé. „Všechny tři jste krásné, přesto volím tebe, paní.“
Vítězoslavně se podívala po obou zbylých. Nezdálo se, že by byly příliš zklamané nebo rozzlobené. Naopak – pobaveně se po sobě podívaly a kývly. Stačilo jedno Paridovo mrknutí a byly pryč, na místě zůstala jen ta s jablkem.
Paris se vyděšeně rozhlédl, ale široko daleko viděl jen šeď hory a zeleň trsů trávy, na které se pásly jeho ovce.
Tmavovlasá kráska k němu o krok přistoupila a pozdvihla jablko. „Neboj se a nepátrej po tom, kdo jsme. A nezapomeň, jednou budeš mít lásku nejkrásnější ženy světa. Sbohem a děkuji.“
Parida oslnilo slunce, až si musel zakrýt oči a pak byla pryč. Jeho nitro zachvátil strach. Co se to tu dělo? Nezdálo se mu to jen? A pokud to byla pravda, skutečně tu s ním byly bohyně? Na jazyk mu přišla tři jména. Hera, Athéna, Afrodité – kdo jiný by mu mohl slibovat takové dary?
Roztřásla se mu kolena a znovu se rozhlédl. Nikdo kromě ovcí tu nebyl, ale Paris měl přesto pocit, že je pozorován. Rychle začal shánět ovce a odvedl je z pastvy dříve než obvykle.
Tři zářící ženy na něj shlížely z vrcholku hory.
Ta s chladným úsměvem a zlatými vlasy podotkla: „Stejně jsi podváděla, Didyme.“
Tmavovlasá se na ni šibalsky usmála. „Vážně, Doro? Vždyť jsi to zkoušela také. Já jen měla lepší odhad.“
Poslední si povzdychla: „Pojďte, máme už zpoždění a víte přece, že Aro nerad čeká.“
Zlatovlasá se uculila: „No jistě, Sulpicie. Pojďme za našimi upířími králi.“
♦ THE END ♦
Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Paris a jablko:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!