Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Our Last Twilight

26.10.2010 (19:00) • Zblunk • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2835×

Přeji příjemné čtení a předem děkuji za všechny komentáře.

Our Last Twilight

Byla jsem trochu nervózní, ale nakonec jsem se zhluboka nadechla a jedním lehkým pohybem otevřela masivní dveře.

„Ach, předrahá Alice! Jaké překvapení!“ přivítal mě radostně Aro, když jsem vstoupila do veliké síně. Vypadal celkem překvapeně, že mě vidí, ale zároveň působil potěšeně.

„Zdravím vás," prohodila jsem neutrálně ke všem v sále. Pohled jsem ale stále upírala jen na Ara.

„Mohu se zeptat, co je důvodem tvé návštěvy?" zajímal se zdvořile.

Chvíli jsem s odpovědí počkala. Byla to jen vteřina, krátké zaváhání. Byla jsem si naprosto jistá tím, co tady dělám a co se teprve chystám udělat, ale i tak v hloubi mé duše hlodal malý červíček pochybnosti. Kdyby tohle nebyla jediná racionální možnost, která mi zbývala, určitě bych tu teď nestála.

„Chtěla bych se stát členem vaší rodiny, Aro," mluvila jsem přímo k němu, protože jsem věděla, že pro mě má větší slabost než ostatní.

Jen nepatrné, pro člověka nepostřehnutelné, trhnutí hlavou naznačilo, že takovou odpověď nečekal. Udiveně vypadali i ostatní, ale snažili se nedávat to najevo.

„To je velice závažné rozhodnutí, má milá," zauvažoval. „Mohla bys mi ukázat, co je jeho důvodem?"

Lehce pozdvihl pravou paži. Tentokrát jsem nezaváhala. Přemístila jsem se před něj, klekla si a vložila svou dlaň do té jeho. Netrvalo to déle než vteřinu. Všechny ty hrůzy, které jsem prožila v uplynulých dnech, viděl během jedné kratičké sekundy. Jak nespravedlivé. Dala bych, nevím co, za to, aby moje utrpení trvalo taky tak krátce. Jen jednu sekundu...

„To je opravdu zajímavé a dojemné," konstatoval, když vše shlédl. „Myslím, že by to určitě zajímalo i ostatní."

Nebyla jsem z jeho nápadu dvakrát nadšená. Nechtělo se mi na ty příšerné a zároveň smutné okamžiky znovu vzpomínat, natož je převypravovat ostatním. Vypadalo to, že nejsem jediná, kdo má ten samý názor.

„Ale, Aro," chtěl cosi namítnout Caius, ale oslovený ho jedním velice přísným pohledem umlčel.

„Tak prosím, Alice, začni," vyzval mě a napjatě čekal.

Chvíli jsem otálela. Nechtělo se mi nic z toho vypravovat a vlastně jsem ani nevěděla, kde začít. Rychle jsem si třídila myšlenky a promýšlela, co mohu říct a co ne. Nakonec mi došlo, že je to teď už vlastně jedno a že nemusím vůbec nic vynechávat nebo zatajovat. Všichni v sále už začínali být netrpěliví. Zhluboka jsem se nadechla.

„Nejprve bych vám asi měla něco vysvětlit," pustila jsem se do vyprávění. „Určitě si pamatujete, jak jste naposledy navštívili Forks, abyste zastavili novorozené, že, Jane?"

Otázku jsem schválně směrovala na ni. Z toho, co se tam tenkrát událo, jsem vyvodila, že právě ona byla jakýmsi vůdcem jejich výpravy. Teprve, když zjistila, že k ní upírám pohled, kývla hlavou na znamení souhlasu.

„Tehdy jste se velice divili, že jsme celou armádu dokázali zničit sami. Pravdou je, že jsme měli menší pomoc. Nedaleko Forks se kvůli nám zrodila smečka vlkodlaků a právě díky nim jsme celou tu bitvu vyhráli bez jediné ztráty. Dá se říct, že jsme s nimi v té době měli celkem dobré vztahy. Hlavně díky tomu, že se Bella s jedním z nich přátelila.

Panovalo mezi námi jakési přátelské příměří, ale bohužel jen do chvíle, než se Edward s Bellou předčasně vrátili ze svatební cesty, protože otěhotněla. Jacob, to byl ten její vlkodlačí přítel, nás začal často navštěvovat. Teď už chápu, že mu tak nešlo o její zdraví, jako o to, aby měl to dítě pod dozorem. Bohužel byl u nás právě i toho osudného dne..."

Trochu jsem se rozechvěla. Kdybych tak ten den mohla vymazat ze své paměti. Proč je právě skvělá paměť jednou z našich předností? Bolelo to, moc to bolelo.

„... Všichni jsme seděli v obývacím pokoji a starali se o Bellu, když se objevil Jacob. Bella se hned rozradostněla, když ho viděla, jako vždy. I když jsme se ze všech sil snažili dávat na ni pozor, tak stačil jeden kratičký okamžik a všechno se zvrtlo. Ohnula se k hrnečku s krví, aby nepotřísnil sněhově bílou pohovku a to se jejímu nenarozenému dítěti nelíbilo. Začalo se dusit a následně drát na svět.

Edward ji okamžitě odnesl do Carlisleovy pracovny a začal jí zachraňovat život. Jacob mu samozřejmě asistoval.

„Jak můžeme pomoct?“ zajímala jsem se vyděšeně.

„S Jacobem to zvládneme, ty raději drž Jaspera dál od téhle místnosti,“ vysvětlil rychle.

Když vzal do ruky skalpel a začal prořezávat Bellino břicho, došlo mi, proč to chtěl. Kývla jsem hlavou.

„A dej vědět Carlisleovi!“ zavolal za mnou, když jsem opouštěla místnost.

Popadla jsem Jaspera za ruku a co nejrychleji ho vyvedla před dům. Bylo to lepší než riskovat. Emmett šel s námi, jen Rosalie zůstala s nimi uvnitř, aby se postarala o dítě, zatímco Edward s Jacobem se budou pokoušet zachránit Bellu.

Zavolala jsem Carlisleovi a vysvětlila mu vážnost situace. Naštěstí nelovili s Esmé daleko a tak slíbil, že budou zpět do půl hodiny.

Minuty ubíhaly a my tři stáli venku a čekali. Spadl nám obrovský kámen ze srdce, když se zevnitř ozval křik právě narozeného děťátka. První část, ta snazší, byla za námi. Teď už jsme se jen modlili, aby Edwardův jed zabral a zachránil Bellu.

Napínala jsem uši, abych slyšela zvuk jejího stále pomaleji bijícího srdce. Z mého soustředění mě ale vyrušil úplně jiný zvuk, tedy spíš silná rána, po níž následoval Rosaliin zoufalý výkřik.

S Emmettem v čele jsme vtrhli zpět do domu a pohled, který se nám naskytl, byl děsivý. Rudý vlkodlak cenil zuby na Rosalii, která se právě sbírala ze země, a kontroloval, jestli se jeho plán zdařil. Bohužel ano, tlukot malého srdíčka právě ustal. Než jsme si stačili uvědomit, co se vlastně děje, už se na Jacoba vrhl Edward.

„Ty parchante!“ zakřičel a skočil mu po krku.

Rosalie ani Emmett neváhali a přidali se k němu. Chvíli s tou velikou nestvůrou zápasili, ale nakonec vlkodlak padl k zemi. Edward mu zřejmě prokousl krční tepnu, protože se na stěně objevil obrovský stříkanec krve.

Já a Jasper jsme tam stáli jako opaření a nedokázali uvěřit tomu, že to, co vidíme, se opravdu děje. Emmett kontroloval, jestli je Jacob opravdu mrtvý, Rosalie se sehnula k děťátku, aby se přesvědčila, jestli není možnost jej ještě nějak zachránit a Edward zase zmizel v patře. Doufala jsem, že se mu podaří zachránit alespoň Bellu, ale jeho žalostný výkřik mě přesvědčil o opaku.

Bylo po všem. Bella byla mrtvá a její děťátko také. Pocítila jsem obrovskou bolest. Nemohla jsem uvěřit, že během okamžiku Edward přišel o všechno, na čem mu záleželo víc než na něm samém. Ten podlý pes mu během krátké chvíle sebral dokonce dva důvody jeho existence.

Rozhostilo se hrobové ticho. Všichni jsme byli otřesení. Stáli jsme tam jako opaření a nebyli schopní ani jednoho jediného pohybu. Myslím, že jsme vstřebávali události posledních minut a snažili se s tím nějak vyrovnat. Bylo mi ale jasné, že to bude trvat dlouho a začala jsem se obávat, že Edward se s tím nevyrovná. Kdybych mohla, určitě bych plakala. Možná bychom tam takhle stáli doteď, kdyby se ve dveřích neobjevili Carlisle s Esmé.

„Proboha, co se tu stalo!?“ vyděsil se Carlisle. Esmé si raději rychle zakryla oči.

Jasper se ujal vysvětlování. Byla jsem mu vděčná. Nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo.

„Kde je Edward?“ zeptala se nakonec Esmé, když Jasper skončil s vysvětlováním.

„Nahoře. U Belly,“ odpověděl jí tiše.

Carlisle se vydal nahoru a Esmé zůstala s námi. Vypadalo to, že se také snaží vstřebat vše, co Jasper řekl. Nakonec to nevydržela, zhroutila se na pohovku a hlavu si vložila do dlaní. Posadila jsem se vedle ní. Ostatní nás napodobili. Opět nastalo ticho.

Truchlili jsme. Oplakávali jsme dva zbytečně promarněné životy. Začala se mě zmocňovat úzkost, a tak jsem si položila hlavu do Jasperova klína. Pohladil mě po vlasech a použil na mě svou schopnost, takže se mi trochu ulevilo. Ale ani jeho úžasný um nedokázala zakrýt smutek, který se v domě rozhostil.

Možná uběhlo jen pár minut, ale možná uplynulo více času, když se Carlisle objevil na schodišti. Čas pro nás najednou nehrál žádnou roli. Naši pozornost ale upoutal hlavně Edward, který ho následoval. V náručí totiž nesl Bellino mrtvé tělo, zahalené do prostěradla. Emmett a Rosalie se zvedli z pohovky, aby mu tak udělali místo. Posadil se a Bellu stále držel, jako by ji choval. Ještě nikdy jsem svého bratra neviděla takhle zlomeného. Z jeho tváře se vytratil veškerý život, který v jeho nelidské podstatě kdy býval. Byl naprosto zdrcený.

„Rose, mohla bys...“ nedokončil větu, ale Rosalie stejně pochopila, o co ji žádá. Sehnula se k malému nehybnému tělíčku zabalenému v dece a podala mu jej.

Byl to vážně otřesný pohled. Obě dvě těla si přitiskl na hruď, až v nich zapraskalo a zasténal. Nemohla jsem se na něj dívat, ale když jsem stočila zrak a pohlédla na mrtvé tělo vlkodlaka, tak se mi ještě přitížilo. Vážně jsem nechápala, jak to ta odporná zrůda mohla udělat. Raději jsem se na to snažila nemyslet.

„Je vám, doufám, jasné, že vlkodlaci to nenechají jen tak a přijdou se pomstít,“ seznámil nás s už tak jasnými fakty Carlisle.

„Pomstít?“ vyjekla Rosalie.

„Je to zřejmé. Zabili jsme jejich druha.“

„Jo, zabili. Ale on si začal. Zabil jako první,“ oponovala mu Rose a při těch slovech střelila pohledem po malém děťátku, které Edward tiskl v náručí.

„Kdyby to bylo naopak, taky by ses neptala, kdo si začal a vrhla se na ně,“ usadil ji Emmett.

„Na takové dohady teď nemáme čas. Musíme vymyslet co dělat, než sem přijdou. Alice, jak dlouho?“ zeptal se mě Carlisle.

„Nevím, nic nevidím,“ řekla jsem automaticky. Ani jsem se nepokoušela dívat se. Stejně to bylo zbytečné.

„Takže ne moc času,“ konstatoval. „Nějaké návrhy?“

„Můžeme se pokusit utéct...“ zkusila Esmé, ale hned jakmile to dořekla, jí došlo, že je to naprostá hloupost. V první řadě by se z nás na velice dlouhou dobu stali uprchlíci - o což nikdo nestál - a v té druhé... Při pohledu na Edwarda bylo všem jasné, že daleko bychom nedošli. Nevypadal na to, že by byl schopný se odtud vzdálit. Dál už moje adoptivní matka raději mlčela a omluvně se podívala na Carlislea.

„Je to jasné. Musíme bojovat,“ rozhodl nakonec ten, který tak nenáviděl násilí, Carlisle. „Jaspere, jaké máme šance?“

„Řekl bych, tak padesát na padesát. Nás je sedm a jich taky. Výhodou je, že díky té poslední bitvě víme, co dovedou a můžeme tomu přizpůsobit naši obranu i útok...“

Dál jsem Jaspera poslouchala už jen napůl. Nedokázala jsem se na vymýšlení bojové strategie soustředit. Raději jsem se posadila vedle Edwarda a jemně ho pohladila po šíji. Bylo mi jasné, co měl v plánu. Jasper se mýlil, nebylo nás sedm ale jen šest. Edward rozhodně bojovat nehodlal. On už se pomstil a vzhledem k tomu, že dnes ztratil všechno, na čem mu kdy záleželo, neměl důvod. Došlo mi, že mu vlastně vlkodlaci prokáží službu. Bylo mi z toho na nic, ale nemohla jsem s tím nic udělat.

Chvíli jsem uvažovala nad tím, že to povím ostatním, ale neudělala jsem to. Možná bychom teď Edwarda uchránili, ale jen proto, aby se pak stejně vydal do Volterry. Stejně jako to udělal na jaře, když si myslel, že je Bella mrtvá. Nemělo smysl prodlužovat jeho trápení.

Hořce jsem si uvědomila, že tak rychle, jako jsem dnes přišla o svou „sestru“, přijdu za chvíli i o bratra. Zmocnil se mě další nával smutku, a tak jsem se k němu přitulila o něco blíž a políbila ho jemně do vlasů.

„Nebudu bojovat,“ prozradil mi tak tiše, abych to slyšela jen já.

„Já vím,“ přiznala jsem.

„Nechci bez nich žít.“

„To taky vím.“

„Byla to holčička, malá Renesmé... Věděla jsi to?“ zeptal se mě.

„Ne, nevěděla,“ odpověděla jsem popravdě.

„A teď jsou obě mrtvé. A je to jen moje vina,“ obviňoval se.

„Ne, Edwarde, rozhodně to není tvoje vina. Nemohl si tušit, co se stane,“ snažila jsem se ho utěšit.

„Právě, že mohl. Kdybych dával větší pozor na jeho myšlenky, tak jsem mu v tom mohl zabránit. Kdybych nepřivedl Bellu do jiného stavu, tak by teď žila... Pořád mi chceš tvrdit, že to není moje vina?“

„Nikdo z nás nemohl tušit, jak to dopadne. Dokonce ani já ne,“ posteskla jsem si.

Jasper skončil s vysvětlováním taktiky, a tak už jsme s Edwardem neprohodili ani slovo. Nastalo opět hrobové ticho a začalo nepříjemné čekání. Nikdo nemluvil, ale na všech bylo vidět, že mají obavy. Emmett se posadil k Rosalii a objal ji. Carlisle si přisedl k Esmé a něžně ji hladil po tváři. Jasper si našel malé místečko vedle mě a pevně mi stiskl ruku. V jeho očích bylo vidět odhodlání a zračila se v nich taky touha po pomstě, po boji. Jeho vojenská kariéra se v něm rozhodně nedala zapřít. A Edward? Myslím, že nic z toho nevnímal.

Přetrpěli jsme takhle celé odpoledne, několik hodin. Nikdo se nepohnul ani nepromluvil. V domě i venku bylo nezvyklé ticho a klid. Ani lesní tvorové se neozývali, zřejmě tušili, že se schyluje k něčemu nepěknému.

Až když začalo zapadat slunce a všechno potemnělo, se venku začaly ozývat zvuky praskajícího dřeva. Byli tady. Chystali pro nás hranici.

„Jsou chytří, počkali si na tmu,“ poznamenal Carlisle.

Jako první se zvedl Emmett a společně s ním Rosalie. Následovali je Carlisle s Esmé a pak jsme se zvedli i my s Jasperem. Podívala jsem se skrze prosklené stěny do počínajícího soumraku. Možná byl náš poslední.

„Jdeme,“ zavelel Jasper a vydal se ke dveřím.

Všichni, až na mě, ho následovali. Když vycházel z domu, vrhl ke mně povzbudivý pohled.

„Edwarde, musíme jít,“ řekla jsem.

„Ještě ne. Já ještě nechci...“

Byl na něj opravdu žalostný pohled. Stále držel obě mrtvá těla v náručí a myšlenkami se toulal kdo ví kde. Určitě na nějakém příjemnějším místě, možná v jiném čase.

„Pokud nepůjdeš, tak ostatním dojde, co máš v plánu a budou se ti v tom snažit zabránit.“ Tahle moje slova zabrala.

Zdvihl ke mně hlavu a pak ji znovu sklopil, ale jen na chvíli. Oběma svým milovaným věnoval letmý polibek kamsi na tvář a pak konečně vstal. Pomohla jsem mu obě těla položit na pohovku a abych mu dodala trochu odvahy, vzala jsem ho za ruku.

Společně jsme se vydali ven.

Připojili jsme se ke zbytku rodiny, který už stál v útočných pozicích na paloučku kus před domem. Vlkodlaci stáli naproti nám, za sebou hranici, která šlehala několik metrů vysoko, a zuřivě cenili zuby. Opravdu z nich šla hrůza. Na chvíli se mě zmocnila obrovská touha Edwarda přeci jen ochránit. Byla jsem odhodlaná odrážet každou z těch stvůr a zachránit ho, i kdyby mě to mělo stát život, ale při pohledu na jeho zkroušený obličej jsem se té myšlenky opět vzdala.

„Děkuju,“ zašeptal tiše.

Více jsem slyšet nepotřebovala. Naposledy jsem se mu podívala do očí a v duchu se s ním rozloučila. Srdce jsem v tu chvíli měla rozervané na tisíce kousků. Věnoval mi rychlý povzbudivý úsměv. Nechala jsem ho stát na konci řady vedle Rosalie a stoupla jsem si po Jasperově boku.

Vlkodlaci vypadali ještě zuřivěji a netrpělivěji než před těmi dvěmi sekundami, kdy jsme se tu objevili. Zřejmě čekali na rozkaz alfy. Dva odvěcí nepřátelé stáli naproti sobě a měli se utkat v boji na život a na smrt. Jak to skončí? Kdo přežije a čí existence dnes nadobro skončí? Nikdo z nás to nevěděl, ale rozhodně jsme se nechtěli vzdát bez boje. Oni bohužel také ne.

Všichni jsme tam stáli připravení jako auta na startovní dráze. Napětí, které mezi námi panovalo, se začínalo stávat nesnesitelným, když v tom Sam stiskl zuby k sobě. Bylo to znamení. Bitva začala.

Jako první rychle vystartovala Leah. Stačil jí jeden skok a byla u Edwarda. Šla na jistotu. Svými ostrými zuby oddělila jeho hlavu od zbytku těla. Vůbec se nebránil. Koutkem oka jsem sledovala, co vyvede dál. Pohodila hlavou a obsah své tlamy přehodila Sethovi. Ten chytil Edwardovu hlavu a hned ji odnesl do plamenů. Takový byl jejich plán. Musela jsem uznat, že to měl Sam dobře promyšlené. Seth byl mimo hru, aby byl co nejvíce chráněný, ale zároveň byl také užitečný. Spálit nejdůležitější část našeho upířího těla bylo to nejchytřejší, co mohli udělat.

Snažila jsem se soustředit na to, co nás ještě čeká, a tak jsem musela přestat myslet na bratrovu ztrátu. Bolet to bude i pak, tedy pokud přežiju.

Rosalie Edwardu smrt neunesla a s řevem se vrhla na Leah. Předpokládala, že se nestačí tak rychle otočit a chtěla jí zasadit pořádnou ránu přímo do čumáku. Leah se ale hbitě obrátila a místo rány, která by jí při nejmenším čumák rozdrtila, inkasovala další hlavu, kterou opět hodila Sethovi. Byli sehraný tým.

Byla jsem jediná, kdo byl právě volný, a tak jsem se rozhodla na Leah zaútočit. Stačily mi jen dva delší skoky a seděla jsem jí na hřbetě. Snažila se mě setřást, ale marně. Vynaložila jsem tak velkou sílu, jaké jsem byla schopná a nohama se pokusila přelomit jí páteř. Moje snažení bylo úspěšné. Po zapraskání se její tělo složilo k zemi. Na nic jsem nečekala a to samé zopakovala, jen tentokrát o něco výš. Žebra zapraskala a zřejmě jí probodla plíce. Přestala dýchat.

Mezitím se Esmé bránila Quilovi, ale i když dělala co mohla, byla další obětí. Opět následoval ten samý postup. Její hlavu Quil hodil Sethovi a ten ji poslušně odnesl do ohně.

Carlisle měl více štěstí. Povedlo se mu něco podobného, jako mně, a tak byl Embry ze hry. Když zjistil, co se stalo Esmé, neváhal a zuřivě se vrhnul po Quilovi. Chvíli s ním zápolil. Nedařilo se mu vyšplhat na jeho hřbet. Vždy, když se o to pokusil, jej Quil nějakým způsobem setřásl a dokonce dostal pod sebe. Carlisle to ale nevzdával. Podařilo se mu zlomit Quilovu pravou přední nohu a pak už neváhal a ukončil jeho trápení.

Potom se ale bohužel podíval na Esméino tělo a to se mu stalo osudným. Od nikud se najednou vynořil Sam, povalil ho na zem a jedním rychlým trhnutím se zmocnil jeho hlavy. Pak se zase ztratil z mého zorného pole.

Emmett svůj urputný boj s Paulem prohrál. Opravdu se snažil, ale nebylo mu to nic platné. Paul se na něm dost vyřádil. Ještě předtím, než ukončil jeho život, mu stihl utrhnout ruku a dokonce vykousnout kus stehna.

Viděla jsem, že naše ztráty jsou veliké. Jasper mi přenechal Jareda, se kterým celou tu dobu bojoval a skočil po Paulovi.

Neměla jsem s Jaredem moc práce. Jasper ho dost unavil a k tomu mu pochroumal zadní nohu. Nebyl už tak obratný a rychlý, takže mi stačil jen jeden rychlý pohyb a bylo po něm. Bylo to až moc snadné. Jasper s Paulem zápasil o dost složitěji, ale nakonec se mu podařilo dostat se na jeho hřbet a škubnout mu hlavou. V ten moment leželo jeho mrtvé tělo na zemi.

Než jsem se stačila rozkoukat, Jasper už byl u hranice a jednou silnou ranou uzemnil Setha. Přiklekl k němu a chytil ho za hlavu. Ještě před tím, než s ní škubl, se mi podíval do očí a lehce se pousmál na znamení vítězství.

Přišla jsem o celou rodinu, ale měla jsem Jaspera. Věděla jsem, že se s tím budu vyrovnávat dlouho a těžce, ale s ním se to všechno bude snášet o dost snáz. Alespoň on mi zůstal.

Jasper se zvedl od mrtvého Setha a chtěl se přemístit ke mně, ale nestihl to. Zpoza hranice vyskočil Sam, na kterého jsem v tom zmatku úplně zapomněla, a jedním rychlým pohybem oddělil Jasperovu hlavu od jeho těla. Skončila v plamenech.

„Neeeeee!!!“ křičela jsem a zhroutila se k zemi.

Zlomilo mě to. O něj jsem přijít neměla, o něj ne. Všechno se mi zamlžilo. Kdybych byla člověk, tak bych určitě omdlela. Mísila se ve mně obrovská bolest a zuřivost zároveň. Měla jsem chuť vyrvat Samovi srdce z těla, ale neměla jsem na to sílu. Jasperova smrt mě naprosto ochromila. Nakonec se mi podařilo ovládnout se a alespoň se postavit na nohy.

A tak jsme tam stáli naproti sobě. Já, zničená bolestí a těžce oddechující vlkodlak.

Čekala jsem, kdy po mně skočí, ale nestalo se tak. Namísto toho se otočil a pomalu odklopýtával pryč. Bylo vidět, že má těžce pochroumanou nohu. Než zmizel mezi stromy, tak mi ještě věnoval poslední významný pohled. Chtěl, aby mi bylo jasné, že jsme spolu ještě neskončili.

Zůstala jsem sama. Bitva skončila tak rychle, jako začala. Netrvalo to déle než minutu. Během jednoho odpoledne jsem přišla o všechno. O svou lásku a celou rodinu. Nedokázala jsem si představit, co si bez nich počnu. Neuměla jsem být sama. Popošla jsem blíž k ohni, posadila se k Jasperovu tělu a vzala jeho ruku do dlaně.

Asi jsem tam byla dlouho, protože se kolem mě mezitím rozhostila černočerná tma a oheň začal uhasínat. Mísila se ve mně řada pocitů jako smutek, strach, zlost, zoufalství, touha po pomstě a ještě spousta dalších. Taky mi za tu dobu hlavou proběhly snad miliony myšlenek. Na minulost, současnost i budoucnost. A právě budoucnost mi vnukla nápad, spíš možnost, jak se svou věčností naložit dál.

Seděla bych tam takhle klidně ještě další hodiny, ale bylo mi jasné, že se pro mě Sam vrátí hned, jak bude moct, a také jsem věděla, že musím ještě něco udělat. Rozhodla jsem se, že na něj nebudu čekat a nenechám se zabít. Nápad, který jsem dostala před chvilkou, mě opět postavil na nohy a dodal mi chuť žít.

Ta představa se mi příčila, ale nechtěla jsem domýšlet, co by se zbytky upířích těl, které se válely na palouku, udělali Quileuté. Věděla jsem, že to musím udělat sama. S odporem jsem posbírala ostatky členů mé rodiny a naházela je do ohně. Na samý konec jsem si nechala Jaspera. Loučení s ním bylo nejtěžší a trvalo mi nejdéle.

Když jsem se konečně trochu zmátořila, vzala jsem v garáži lopatu a za domem vykopala hrob, do kterého jsem potom uložila Bellu společně s její dcerkou Renesmé.

Těla vlkodlaků jsem nechala tak, jak byla. Indiáni se o ně určitě postarají.

To nejdůležitější jsem měla za sebou. Nakonec jsem ještě v domě posbírala nejpotřebnější a mé nejoblíbenější věci, naházela je do svého žlutého Porsche a vydala se na cestu do Volterry...“

Nastalo ticho. Každý koukal kamsi do ztracena, jen Caius se mi díval přímo do očí.

„Aro měl pravdu, velice dojemné. Je mi líto tvé rodiny, hlavně tedy Carlislea, ten nám bude opravdu scházet,“ konstatoval nakonec Caius, když mu došlo, že nikdo jiný se nechystá promluvit. „Ale stejně nechápu, co tě přivedlo sem?“

„Nechápete?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Chci ty zrůdy lovit a vím, že vy mi to umožníte.“

Caius vypadal celkem zaskočeně. Takovou odpověď asi vážně nečekal.

„S tím rozhodně nechceme mít nic společného!“ vykřikl rozzuřeně.

„Ale no tak,“ začal jej uklidňovat Aro. „Chovej se k Alici slušně. Je odteď přeci členem naší rodiny!“

Poslední větu zdůraznil, aby tím předešel dalším zbytečným dohadům. Už se rozhodl. Na tváři se mi rozlil slastný úsměv. Vyhrála jsem.

„Jane, drahoušku, mohla bys Alici ukázat její komnatu?“ požádal ji Aro slušně.

Jane se zatvářila velice podrážděně, což ale vzápětí přešlo v zuřivost. Beze slova opustila síň. Nezapomněla při tom pořádně bouchnout dveřmi. Aro se snažil působit podiveně, ale nebyl moc dobrý herec.

„Některé věci zřejmě budou potřebovat čas, pane,“ poznamenal Alec.

Aro se pouze usmál.

Kašlala jsem na Jane a její vztek a bylo mi úplně jedno, kde budu trávit dnešní noc. Už jsem v duchu začala plánovat svou první loveckou výpravu. Měla jasný cíl. La Push.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Our Last Twilight: