Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ortel nad Paulem - 2. část

11.03.2011 (15:15) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2299×

Prokletí nesmrtelnosti měničů

Ortel nad Paulem - 1. část

Domů jsem se vrátil za svítání, tak jako poslední týdny pokaždé. Byl tu ale výrazný rozdíl. Blížící se konec ve mně probudil starého Paula. Toho zábavného společníka a praštěného kumpána, který vydržel pařit do rána a nepotřeboval k tomu alkohol… nebo aspoň ne moc. Tentokrát mě domů nikdo vézt nemusel. Nikomu jsem nenadával, nevyvolával jsem hádky, neměl jsem potřebu dostat ze sebe vztek rozbíjením čehokoli – byl jsem prostě jako znovuzrozený.

Zbývalo ještě pár posledních věcí... S dětmi jsem se vidět nemohl, ale plánoval jsem každému aspoň zavolat. Zatím bylo příliš brzy a já se necítil ospalý. Proč taky, když už brzo budu spát navěky. Místo toho jsem tedy vyrazil na půdu, abych našel všechny milé vzpomínky – fotky, suvenýry z výletů… Chtěl jsem zavzpomínat a napsat něco jako závěť. Neměl jsem moc věcí, které bych někomu chtěl odkázat. Spíš šlo o to, aby pochopili, že můj čin nebyla náhoda, ani neuváženost. Chtěl jsem jim ukázat, jak moc jsem jejich matku miloval, a že je to takhle nejlepší pro všechny.

Myslel jsem, že to bude těžké. Seděl jsem v rozpacích nad papírem, ale když jsem se odhodlal začít, slova se plynule řadila do vět a odstavců, sotva jsem je stihl zaznamenávat.

Dopsal jsem poslední tečku a užasle jsem zíral na tři hustě popsané listy. Všiml jsem si, že pár slov je rozpitých. Ale proč? Vždyť jsem přece nepoužíval pero… Bezděčně jsem si sáhl na obličej, kde mě cosi zašimralo a nechápavě jsem zíral na vlhkost, která se mi zachytila na prstech. Já brečel? Kdy se to stalo? Nejspíš uprostřed vzpomínání. Ani jsem nevěděl, kolik úžasných momentů jsem jim toužil připomenout. Určitě to nebylo lítostí nad tím, k čemu se chystám. V tom jsem měl naprosto jasno!

Netrpělivě jsem se podíval na mobil, který ležel přede mnou na stole. Jaku, tak už sakra zavolej. Já svoje rozhodnutí nezměním. Svou cestu jsem si vybral, urovnal jsem, co se dalo a teď je čas pokročit!

Nechal mě čekat ještě hodinu, během které jsem ho střídavě podezíral z toho, že si to rozmyslel, že se na mě vykašlal, nebo že mě chce prostě jen napínat. Když mobil konečně zazvonil, mimoděk jsem se podíval na hodiny a zjistil jsem, že pravda je nejspíš daleko jednodušší. Bylo prostě šíleně brzo a Jake se chtěl jen trochu vyspat. Osmá byla obvykle jeho mezní hodina… a v tolik taky zavolal. Jeho pozdrav zněl hodně rozespale, zatím co můj byl plný odhodlání. „Přines to.“

„Dobře. Zavolám Edwardovi a cestou se nasnídám. Budu u tebe do hodiny, ok?“

Zalila mě vlna vděčnosti. „Díky, brácho. Nebudu ti to moct splatit, ale máš to u mě v příštím životě.“

Jake zívnul. „Jasně, jasně. Na fňukání bude čas, až dorazím.“

Vzápětí se ozval obsazovací tón. Odložil jsem mobil na stůl a usmál jsem se. Jake nikdy nezklame – pořád se snaží vtipkovat. S ním se bude odcházet lehce.

Pokusil jsem se spočítat, kolik hodin je u kterého dítěte. Byli rozestěhovaní po celých Státech a já si přál začít s loučením už teď. Chtěl jsem je slyšet i proto, abych se ujistil, jak skvělí lidé z nich vyrostli. Byl to náš soukromý zázrak – vždycky jsme si to s Rachel říkali. Becky dokončovala profesuru na univerzitě v Berkeley, Adrian měl na starosti svědky, kterým byla přidělena nová identita v Minesotě a Dianne, naše nejstarší, byla takový Indiana Jones. No přesněji… její manžel byl archeolog a blázen do dobrodružství a ona ho všude následovala. Dali se dohromady tak, že mu dělala asistentku a jedno vedlo k druhému… Kde byste taky našli druhou tak krásnou a praštěnou ženskou, které nevadí spát na holé zemi, týden se nemýt a nosit stejné oblečení třeba měsíc v kuse?

Když přijel Jake, měl už jsem hovory s dětmi za sebou. Čekal jsem, že mi jen dá nějakou nádobku s jedem, rozloučíme se pár vtípky, poplácáním a odjede, ale překvapil mě.

„Seš si jistý, že to tak vážně chceš, Paule?“ začal, sotva vylezl z auta.

Prohledával jsem pohledem jeho ruce, ale vypadaly žalostě prázdné. Kde to sakra je? To nemyslí vážně, že si to rozmyslel. Dostával jsem vztek, ani jsem se to nesnažil zakrýt. Ne! Nedovolím mu, aby z toho teď vycouval. Slíbil mi to!

Nejistě se ošil a sáhl do zadní kapsy. „Klídek, brácho. Mám to tu, jenom mi vážně nesedí tahle role. Jak by ses cítil ty, kdybys věděl, že je to naposled, co mě vidíš živého… a navíc že za to můžeš tak trochu ty? Kdybych ti to teď nedal…“

Zavrčel jsem a ucítil, jak moje tělo ovládá chvění. Malou částí mozku jsem ho chápal, ale touha dostat kovovou jehlu, co držel v ruce, byla větší. Podporovala moje chvění a já si řekl – proč ne? Proč si ještě naposled nedopřát ten pocit? Byli jsme přece vlčí bratři, a když mi dal tak skvělou záminku k proměně, proč ji nevyužít? Svlékáním jsem se nezdržoval – co taky záleželo na oblečení, když už ho brzy stejně nebude mít kdo nosit?

Viděl jsem, jak Jake ucouvl, když se před ním místo mě objevil obrovský vlk. Zaplavila mě radost – byl to právě tenhle pocit pulzující energie, pro který jsem se nedokázal přestat přeměňovat. Miloval jsem to… skoro stejně jako Rachel.

Zavrtěl jsem hlavou, abych si vyhnal z hlavy smutné myšlenky, podíval jsem se Jakovi do očí a hravě jsem štěknul. Co ti trvá tak dlouho, brácho?

Nejspíš to pochopil, protože se zazubil, stáhnul tričko, opatrně na něj odložil injekci s důvodem své návštěvy a dokončil svlékání. Sotva byly dole i kalhoty, vystřelila z něj hromada chlupů a já v hlavě uslyšel jeho myšlenky. Bylo to osvobozující nemuset mluvit. Nebyl jsem zrovna výřečný typ, a tak bych teď nejspíš těžko hledal slova. Místo toho jsem mu dal pocítit vděčnost – za to, že mě nepodrazil, pomohl mi a zůstal mým přítelem. Že mě pochopil.

V pohodě, Paule.

Usmál jsem se a rozhodl se trošku provokovat. Poděkuj i tchánovi.

Zvláštní říkat tak někomu, kdo vypadá mladší než vy. Jake ironicky zavrčel a chňapnul po mně. Povedlo se mi včas uskočit a vmžiku už jsem byl na kraji lesa.

Chyť si mě, jestli to dokážeš!

Nemysli si, že když si chystáš pohřeb, budu tě nějak šetřit. Odejdeš s pocitem, že jsi prohrál jako vždycky.

Pobaveně jsem vyštěkl. Jake se dokázal chvástat stejně dobře jako já… a pitomé nápady odmítl málokdy - i v tom jsme byli stejní. Na rozdíl ode mě ale dokázal poznat mez - no, nejspíš proto byl taky alfa a já ne.

Získal jsem menší náskok, který ale Jake brzy stáhnul. Z legrace mě kousnul do ocasu, aby mě vyprovokoval k menšímu zápasu. Samozřejmě, že jsem neodmítl. Chvíli jsme se kočkovali, ani jeden jsme nepoužívali všechnu svou sílu. Nehodlali jsme se rozejít se šrámy.

Nakonec Jake naznačil, že je čas se vrátit. Promiň, brácho, ale slíbil jsem Nessie, že se vrátím brzy. Nechci, aby se něčeho domákla.

Přikývl jsem a cestou překvapeně přemýšlel, jak se mu povedlo neprozradit můj úmysl. Nejspíš se Ness dost nesnažila, protože my, otištění, jsme jen málokdy dokázali odolat splnit našim láskám jejich přání.

U Jakova auta jsme se proměnili zpátky. Jake se ušklíbl a hodil po mně deku ze zadního sedadla. „Vím, že jsi na sebe hrdý, ale nemusím tě nutně vidět v celé tvé kráse.“

Obtočil jsem si deku kolem sebe a úšklebek jsem mu vrátil. Zaběhl jsem do domu a popadl první věc, která mi padla do ruky – naštěstí to byly pracovní kalhoty.

Vrátil jsem mu deku a on mi (teď už s vážnou tváří) podal injekci. Když jsem si ji bral, ruka se mu trochu zachvěla. Chytil mě druhou rukou za předloktí a zadíval se mi do očí. „Rád jsem s tebou běhal, Paule.“

Prudce jsem zamrkal, abych zahnal náhlé dojetí a jelikož i Jakovi se podivně zkroutila tvář, rychle přehodil na ironickou strunu. „I když jako švagr jsi nestál za nic.“

Jemu to asi pomohlo, ale mě vzpomínka na Rachel z dojetí nevytrhla. Přesto jsem se pokusil odpovědět v duchu starého Paula. „Ty jsi taky nebyl právě vzor ideálního švagra,“ můj hlas zněl podivně hrubě.

Dívali jsme se vzájemně do očí a mlčeli jsme. Další slova nebyla nutná. Když začalo hrozit akutní nebezpečí, že se tu dva docela staří chlapi rozbrečí jako malé děti, krátce, ale o to pevněji mě objal, nasedl do auta a beze ohlédnutí  odjel.

Sledoval jsem ho, dokud nezmizel za zatáčkou, teprve pak jsem vydechl. V dlani jsem svíral svou vstupenku do věčnosti. Konečně! Rachel, už jen chvíli a budu s tebou!

♦ THE END ♦

Jsem si vědoma, že jste nejspíš čekali popsání posledních chvil, ale… rozhodla jsem se nechat Paulovi trochu soukromí. Věřte, že jeho život skončil krátce poté. Nezdržoval se převlékáním. Posadil se do svého oblíbeného křesla, dopřál si poslední vzpomínku na ty, které miloval a vpíchl si jed do srdce. Zaúčinkoval okamžitě. Jake se postaral, aby ho našli hned druhý den. Paul měl ve tváři úsměv – konečně dostal to, po čem toužil. Byl spokojený.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ortel nad Paulem - 2. část: