Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ona

25.12.2010 (18:00) • Lela • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2308×

Ona

Mladý muž stál uprostřed chodby a nevěděl, kam se podívat dřív.

Všude okolo proudil život, ale on ho necítil. Všude viděl jenom svoji lásku.

Ve všech ženských tvářích kolem sebe viděl její rysy, ale nikdy ne ji úplnou.

Cítil se jako blázen.

I když… on byl blázen, a proto sem také patřil.

Stál i se svou rodinnou uprostřed blázince a sledoval tiché hemžení postav, občas necitelně proťaté výkřikem tak procítěným, že všichni ustali v pohybu.

A pak se vše znovu rozpohybovalo a znovu se ozvalo typické tiché hučení tohoto místa. Tiché hučení, mumlání bláznů.

Rozhlédl se kolem sebe a uviděl, že jeho rodina se přesunula k dalším dveřím, za kterými se ukrýval další příběh. Další příběh blázna. Ovšem žádný neměl na ten jeho. Nikdo tady nebyl takový blázen jako on.

Vydal se za svojí rodinou, nohy za sebou doslova táhnul, hlavu měl sklopenou a nevšímal si ostatních lidí procházejících okolo něj.

Po chvilce stanul za svojí rodinou a jeho sestra mu stiskla ruku. Všichni ho nenáviděli, jen ona jediná mu dokázala odpustit. Dokázala mu odpustit, přestože trpěla.

Na chvíli zvednul hlavu a podíval se jí do očí.

Neusmála se.

Nedodala mu tolik potřebný pocit klidu, v jejích očí nebylo světlo.

Ledově se na něj podívala, čekal, že po chvíli od něj pohled odtrhne, ale ona neuhýbala pohledem. Byl v něm lapen.

V jejím pohledu však něco bylo… silné pohrdání, smutek, nenávist…

Snažil se uhnout očima, ale nedovolila mu to. Až po chvíli ukončila jeho trápení a on se cítil ještě hůře než předtím.

Zadíval se na špičky svých bot a stoupnul si tak, aby byl co nejméně vidět.

Znovu výkřik.

Zase nějakého blázna svázali, nebo mu dali sedativa.

Trhnul sebou při tom zvuku.

A pak sklopil hlavu ještě hlouběji a vydal se za svojí rodinou.

Přesunuli se do jiné části areálu, nikdo tu nebyl a bylo tu mrtvolné ticho, které narušovaly jen jejich kroky a šeptaná slova jejich průvodce.

Prošli okolo dveří podobných všem ostatním. Ovšem za těmito se neozývaly žádné steny, bylo tam ticho. Až na tlukot srdce bylo v cele ticho.
Čekal, že se u dveří taky zastaví a dozví se něco o obyvateli cely za nimi stejně jako u všech ostatních v téhle proklaté budově…

Ovšem okolo těchto dveří prošli bez povšimnutí.

Proč?

Kdo za nimi asi je?

Jaký je příběh té osoby?

Jeho sestra zřejmě uvažovala stejně, protože se na to šeptem zeptala jejich průvodce.

Ten si zhluboka povzdechl a pak zašeptal jediné slovo.

„Ona.“

Jeho rodina se na sebe nechápavě podívala a i v něm, v jeho mrtvém srdci to probudilo zájem. Nadzvedl hlavu a napjatě poslouchal, aby zaslechl vysvětlení.

Chtěl slyšet, co se té ženě za zamřížovanými dveřmi a izolační vrstvou stalo, proč skončila na takhle bezútěšném místě.

Doktor se nadechl a pak se na ně otočil.

„Říkáme jí ona, protože neznáme její identitu. Přivezli ji sem před pěti lety a od té doby s nikým z nás nepromluvila. Zajímalo by nás, co ji dohnalo k tomu činu.“

Všichni se na sebe podívali.

K jakému činu, co provedla?

Mladík zvedl svou sklopenou hlavu ještě o něco výš, aby mohl poslouchat, aby mu neuteklo jediné byť nejtišším šeptem pronesené slovo.

Nikdo se nemusel ptát, doktor jim po chvíli odpověděl.

„Když ji přivezli, byla na tom špatně nejen psychicky, ale i fyzicky. Byla zmlácená, prý po srážce s autem, ale kdo ví. Byla blázen, pořád někoho volala, ale nikdo nevěděl koho. Pak jsme zjistili, že je těhotná. Narodila se jí krásná dvojčátka, dívka a chlapec.“ Zhluboka vydechl a pak zavřel oči, jakoby neměl dost síly to říci. Víčka se mu chvěla, jakoby měl každou vteřinou začít brečet.

Při těch slovech svíral ohromný svazek klíčů, kde zajisté byly klíče i k té dívce, která mu byla čím dál tím víc sympatická. Měla svůj těžký životní příběh stejně jako on. A stejně jako on hledala někoho, kdo tu pro něj není.

„Nikoho k sobě nepustila a děvčátko na tom bylo opravdu špatně. Věděla, že umře. Svírala ji v náručí a křičela, brečela. Nikdo si s ní nevěděl rady. Pořád jen volala různá jména a brečela. Po dvoudenním trápení děvčátko zemřelo a ona chytla hysterický záchvat. Brečela, ječela, mlátila do stěn. Nakonec vzala chlapce do rukou a ječela, aby jí nechal alespoň jeho. A taky proč jí vzal její dceru. Nikdo nevěděl, na koho ječí, ovšem pravda byla, že druhý den ráno byl mrtvý i chlapec.“

Všichni byli strnulí, čekali na pokračování a přitom ho ani nechtěli slyšet.

„Nevíme, co se stalo, ovšem je možné, že chlapce zabila. Krev byla všude, dívčino tělíčko si tiskla na svoje zakrvácené šaty a chlapec ležel v druhém rohu s polámanými ručičkami a nožičkami.“

Doktor těžce dosedl na lavičku a držel se za srdce.

Všichni jen tak stáli a měli pocit, jakoby příběh viděli před očima.

Chlapec se díval ke dveřím.

Jak to ta žena mohla udělat? A koho volala, na koho ječela? Kdo za tím vším vlastně byl?
Kdo jí tak moc zlomil srdce, že zabila svoje vlastní dítě? Svoje vlastní děti?

Doktor se po chvilce uklidnil a dořekl jim konec příběhu. „Dlouho nám trvalo, než jsme dostali tělíčka pryč, ovšem šatičky holčičky k sobě tiskne dodnes. Dostala je od své matky, která sem za ní chodila.

Je to jedna z pacientek, které nemají šanci na propuštění, byla prohlášena za nesvéprávnou.“ Ztěžka vydechl a podíval se na svoje posluchače.

Všichni na něj hleděli se zájmem. Někteří měli v očích děs, jiní zvědavost, další pochopení, ovšem jen chlapcova tvář byla naprosto mrtvá.

Zajímal se o to, to ano, ale jeho tvář již nebyla schopna projevit city. Za ta dlouhá léta si tomu odvykl.

Doktor zatřásl svazkem klíčů, až to v té tiché chodbě zaznělo nepatřičně.

„Chcete se na ni podívat?“ hleděl na nejstarší pár, na rodiče dětí.

Oba dva kývli hlavou.

Doktor došel ke dveřím a v tichosti začal odemykat všechny zámky, které na dveřích byly.

Jeden...

Druhý...

Třetí...

Každý zámek cvakl a pak se otevřel. Když byly odemčeny všechny, doktor s hlubokým výdechem pomalu otevřel dveře.

První na malinkou skulinku, pak víc a víc, až byly dveře otevřeny dokořán.

Nikoho v místnosti nebylo vidět.

Všichni se nahnuli dovnitř, až ji uviděli.

Vražedkyni.

Seděla v nejvzdálenějším rohu, u zamřížovaného okna a tiskla v ruce roztrhané, zašpiněné dětské oblečení.

Obličej měla odvrácený, ovšem jakmile uslyšela cvaknutí dveří, které za sebou doktor zavřel, prudce otočila hlavu.

Nikdo se jí nedokázal podívat do tváře, až na chlapce.

Tvář měla ztrhanou, vyhublou. Od jednoho koutku úst se jí až k oku táhla ošklivá jizva, stejně tak jako na čele a bradě. Byly neprofesionálně sešité, bůh ví, kdo to dělal.

V očích nebyl žádný cit, byly dokonale mrtvé, matně hnědé.

Vlasy měla ušmudlané a okudlané na několika centimetrový porost. Někde jich bylo víc, někde míň. Nebylo poznat, jakou měly původně barvu, ale nyní v ní byly stopy černé. Vlasy měla zknocené a vypadala jako... šílenec. Ona byla doslovným ztělesněním toho slova.

Chlapec od ní nedokázal odtrhnout pohled.

Někoho mu připomínala... věděl, že kdyby byla upravená, bez jizev, bez sedativ, tak ji zná...

Než si stihl vzpomenout, žena zachrastěla řetězy, kterými měla ruce a nohy připoutané k podlaze.

Byl to šílený zvuk, smíšený s jejím jekotem.

Doktor začal couvat ke dveřím a tlačil sebou i ostatní, jenom chlapec se nehýbal.

Sledoval ji.

Znal ji.

Byla to ona!

Tvář, kterou již léta viděl všude, se teď koncentrovala na jedno místo. Byla to tvář té vražedkyně, v mnohem lepším stavu. Bez jizev, s nádhernými hnědými vlasy sahajícími jí po pás a božsky hnědýma, zářivýma očima, které tolik miloval.

Chtěl se k ní vrhnout, říct jí, jak ho to všechno mrzí, slíbat jí každičký kousek jejího zohaveného těla, žádat o odpuštění, cokoli, jen aby si ji mohl odvést sebou.

Chtěl být jejím princem na bílém koni, vysvoboditelem z téhle noční můry, ale nedokázal se pohnout.

Žena ho proklála tvrdým pohledem, ve kterém byla jen nenávist.

„Ty! Ty jsi mi ji vzal! Zabil jsi moje dítě, moji nádhernou andělskou dceru! Opustil jsi mě a dohnal jsi mě sem! Jsi jenom ubohý bastard!“ ječela a dívala se mu přitom do očí.

Jeho rodina sledovala dění z bezpečí dveří, ale on se nedokázal pohnout.

Vražedkyně vstala a s děsivým chrastotem řetězů se vydala k němu, ruce měla divně zkroucené, šatičky zůstaly ležet na místě, kde seděla.

To není ona!

Křičela jeho mysl.

Tohle už není ona, jeho láska!

Je to odporná vražedkyně!

Ale co když se zbláznila po jeho odchodu? Co když je to celé jeho vinna?

Žena se mezitím přiblížila na krok od něj.

Stál, nehýbal se, i když žena děsivě páchla.

Není to ona.

Není to ona.

Pořád si to musel opakovat v mysli.

Najednou ucítil, jak se ho někdo dotýká.

Přejela mu přes rty svojí špinavou rukou.

„Proč jsi to udělal, proč?“ domáhala se šeptem.

Nedokázal odpovědět.

Krutě se na něj usmála.

„Doufám, že brzo chcípneš, ty bastarde! Pomsta bude sladká!“

Její šepot byl tichý, hrozný protiklad proti jekotu, který ještě před chvílí vydávala.

Znovu otevírala ústa, jakoby chtěla něco říct, ale než to stihla udělat, ležela na zemi s šipkou zaraženou v hrudi.

Až teď se dokázal pohnout a otočit se na svoji rodinu.

Doktor měl v ruce zbraň s uspávacími šipkami.

Byly stejné jako ta, kterou měla vražedkyně zaraženou v hrudi.

Zhluboka se nadechl a cítil, jak se mu z hrudi derou zvířecí zvuky. Nebyl to už ani on.

Jeho sestra ho objala a jeho bratři ho vlekli ven, pryč od ní.

Poznali ji, ale všichni věděli, že tohle už není ona.

Jeho matka vzlykala a jeho otec ji držel v náručí, jeho druhá sestra se také tiskla ke svému manželovi. Kdyby mohly, obě dvě by brečely.

Všechny tohle setkání rozhodilo. Nečekali to.

Nečekali ji.

Nečekali, že ji ještě někdy uvidí.

Když se doktor vzpamatoval podíval se na něj, na ně.

Zhluboka se nadechl a se střípkem zájmu jim položil jedinou otázku.

„Vy ji znáte?“

Chlapec chvíli váhal, nevěděl, co říct.

Zhluboka se nadechl a pak vypustil přes rty hrozná slova.

„Ne. Ji neznáme.“

S těmi slovy sklopil hlavu a vyběhl z budovy.

Pryč.

Pryč od ní.

Od své lásky.

Chtěl pro ni lepší život.

Jeho touha ji zabila.