Malý nápad, jaký byl Santiago jako člověk a na co doplatil.
Je to krátké, ale myslím, že to nevadí. Předem díky za komentáře.20.09.2010 (15:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1410×
„Odpusť otče, zhřešila jsem.“
Otec Santiago zavřel oči a sepjal ruce. Bože, proč mě tolik zkoušíš? Už zase slyšel ten andělský hlas, který ho sváděl na nepravou cestu. Pokaždé, když přišla, byl v pokušení otevřít dveře zpovědnice, přejít k části, kde seděla a podívat se jí do tváře. Přes tenkou látku, která je už kolikrát oddělovala, mohl spatřit její rysy jen lehce zastřeně. I tak tušil, že má dívka nádhernou tvář. Kdyby to nebylo rouhání, řekl by, že ani andělé nemohou být tak půvabní.
Od chvíle, kdy byl vysvěcen na kněze a bylo mu přiděleno toto místo, ho navštěvovala den co den. Byla na každé mši, i když seděla vzadu ve stínu. Prozradil ji vždy lesk jejích zlatých vlasů. Každý den se chodila vyzpovídat, i když v podstatě nebylo z čeho. Stejně, jako dnes.
Donutil se, aby jeho hlas zněl klidně a otcovsky: „Mluv, dcero. Poslouchám. Čím jsi zhřešila?“
„Myšlenkou – jako vždy. Miluji muže, kterého nemůžu mít. Zaslíbil se někomu jinému.“ Po chvilkovém zaváhání dodala: „Službě církvi a Kristovi.“
Bože, opravdu to řekla? Byl v šoku. K tomu se ještě nikdy nepřiznala. Věděl, jak se na něj ženy dívají, ale byl před jejich pohledy imunní. Schovával se za svou sutanu a připadal si nad věcí. Tak nějak lepší už jen proto, že jeho se netýkalo všechno to šílení po těle opačného pohlaví, které předváděla většina lidí. Bůh měl pravdu. Lidstvo je hříšné. A on není výjimkou. Tomuhle andělu by padl do náruče tak rád…
Musel si odklašlat, aby byl schopen místo takového přiznání udělit radu a rozhřešení: „Dcero, tak jako vždy tě prosím, aby ses obrátila k Bohu. Jen ten tě může zbavit podobných žádostí těla. Pokud je tvůj milovaný zbožný muž, jak říkáš, jeho duch dlí s Pánem, stejně jako jeho srdce. Jen tam se můžete setkat, když světský a Boží řád vám nejsou nakloněny.“
Bolelo ho, jak jeho anděl svěsil hlavu a tiše zamumlal díky. Společně se pomodlili Otčenáš a dívka se zvedla k odchodu.
Santiago nemohl usnout. Převaloval se a každá jeho myšlenka patřila dívce. Vzápětí se hned omlouval Bohu a Kristu, že je zrazuje, ale nedokázal si pomoct. Bylo mu pouhých 23. Muž v plné síle, který by měl mít nevěstu nebo ženu a možná i děti. Jenže on se přece už kdysi rozhodl vydat se jinou cestou. A zatím o ní nikdy ani nezapochyboval. Usnul až dlouho po půlnoci s myšlenkou, že zítra si s dívkou promluví. Zároveň poprosil Boha, aby mu seslal správná slova, která by oběma pomohla.
Jak se ale říká – člověk míní a Bůh mění. Nepřišla. Čekal celý den, ale ani se neukázala. Stejně tak další dny po celý následující měsíc.
V jeho srdci zůstalo malinké místečko, které bolelo, kdykoli se při mši podíval do míst, kde obvykle sedávala, ale jeho duše se uklidnila. Bylo to tak lepší. Pokušení zmizelo a s ním i pochybnosti.
* * * * *
Podobně přemýšlel, když po večerní mši uklízel věci na své místo. Posledním pohledem přejel kostel, aby se ujistil, že na nic nezapomněl a chystal se odejít. V tom si všiml postavy ve stínu kamenného loubí, které podpíralo balkón s varhanami. Překvapeně udělal několik kroků blíž, aby se přesvědčil, kdo se tu zdržuje tak pozdě.
Nebyl si jistý, co tam ta postava dělá. Nevypadalo to, že by se modlila. Spíš se na něj jen dívala. Náhle ho zalil ničím nepodložený strach. Nehodlal ho ale dát najevo, a tak jen požádal: „Je mi líto, ale budete muset svou modlitbu ukončit. Jsem na odchodu a musím kostel zamknout.“
Zalapal po dechu, když postava vyšla ze stínu. Byla to ona a byla ještě krásnější, než si pamatoval. Spíš vysnil, než pamatoval, protože doopravdy jí do obličeje ještě nikdy neviděl. Nádherná a přece zvláštním způsobem děsivá, když se zářivým úsměvem pronesla: „Dobrý večer, otče. Omlouvám se, že vás zdržuji. Myslím ale, že jsem přišla na jiné řešení, jak být s vámi, než čekat, až se oba dostaneme do království nebeského.“
Než stihl vymyslet vhodnou odpověď, její tělo se změnilo v bílou šmouhu – tak rychle se pohybovala. Vzápětí byla u něj a on se díval přímo do jejích rudých očí. Znovu se na něj usmála a jeho děs už se nedal zakrýt. Zapředla jako kočka: „Neboj, Santiago. Už brzy budeme spolu věčně.“
Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Odpusť otče...:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!