Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Odhlasováno...

24.02.2011 (21:00) • Neyimiss • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 5607×

Odhlasováno…

„O mé smrtelnosti. Dám o ní hlasovat.“

„Bello, to je absolutní nesmysl,“ odvětil Edward a nesouhlasně se na mě díval. Neodradil mě ani jeho pohled, ani jeho slova. Byla jsem pevně rozhodnuta udělat to, co jsem před chvílí řekla.

„Nemůžeš nechat hlasovat o tom, jestli se necháš… zabít!“ vykřikl rozzlobeně, když uviděl, že jeho krátký projev nepadl na úrodnou půdu. Vypadal rozhozeně, krásné zlaté oči mu pomalu tmavly pod náporem blesků, jež se mu v nich míhaly.

„Ale ano, můžu,“ opáčila jsem a podívala se na něj. Píchlo mě u srdce. Nerada jsem viděla, když se zlobil a tím se jeho obličej celý napjal.

„Odvezeš mě k vám domů, Edwarde? Nebo mě necháš jít pěšky?“ zeptala jsem se ho a přitom se mu dívala do očí.

Chvíli mlčel, jako kdyby vážně uvažoval, co si má vybrat! Přimhouřila jsem oči a vrhla jsem na něj napůl naštvaný, napůl vyzývavý pohled.

„Dobře… Odvezu tě,“ odpověděl váhavě po době, která se zdála být polovinou věčnosti. Jen jsem přikývla na znamení, že jeho rozhodnutí beru v potaz, a nastoupila jsem do jeho luxusního vozu.

Ale i přesto, že sedačky byly vyrobeny z prvotřídních materiálů, necítila jsem se pohodlně. Pořád jsem se ošívala, vrtěla, snažila se najít lepší polohu… A hlavně jsem celou cestu vrhala postranní pohledy po Edwardovi.

Obličej měl stále napjatý, oči tvrdošíjně upřené před sebe, rty semknuté do úzké linky. Když jsem sjela pohledem o něco níž, viděla jsem jeho zaťaté pěsti, které skoro drtily volant.

Odvrátila jsem pohled a zavřela oči. Tohle jsem vážně nechtěla. Opět se na mě zlobí… A opět takřka bezdůvodně…

Vždyť co je špatného na tom, že se snažím chránit jeho rodinu? Svou rodinu? On by udělal totéž, být v mé situaci… A přesto mi mé rozhodnutí neschvaluje. Je tak zatraceně tvrdohlavý…

Ale právě tohle na něm miluji. Že když se k něčemu rozhodne, pevně se toho drží. Jeho rozhodnutí jsou takřka nezlomná, jen málokdo to dokáže změnit…

A já se právě o to budu pokoušet. Zlomit jeho rozhodnutí, že musím za každou cenu zůstat člověkem. Nebude to lehké, ale dám do toho všechnu svou sílu, celou svou duši, celé své srdce…

„Jsme tady,“ vytrhl mě z přemýšlení Edwardův pochmurný hlas. Podívala jsem se z okna a zjistila jsem, že je to opravdu tak, jak říká. Stáli jsme před Cullenovic vilkou.

V obýváku se svítilo a já předpokládala, že všichni už tam na nás čekají. Vždy to tak bylo. Alice nikdy nezklamala, pokud šlo o důležité věci.

Edward přešel k mé straně vozu a jako správný gentleman mi otevřel dveře. Polohlasně jsem mu poděkovala a s hlubokým nádechem jsem zdolala ten kousek, který mě dělil od domu. Teď se rozhodne…

„Chci, abyste se k té věci vyjádřili i vy, předtím, než se definitivně rozhodnu…“ dostala jsem ze sebe. Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných, což mě ještě více vystresovalo.

Najednou jsem ucítila, jak všechna nervozita odchází bůhvíkam. Okamžitě jsem poznala, odkud vítr fouká, a letmo jsem se na Jaspera usmála. V odpověď přimhouřil oči a takřka neznatelně přikývl.

„O jaké věci?“ zajímal se Emmett. Bylo vidět, že je hodně zvědavý, dokonce se i překlonil v křesle, ve kterém seděl, aby lépe slyšel.

„Já… ehm… Všichni víte, co se stalo ve Volteře. A já se rozhodla, že chci, abyste mě přeměnili. Aby mě Edward přeměnil,“ dodala jsem a podívala se na něj. Jen mlčky kroutil hlavou a vpíjel se do mě očima.

„Chci znát váš názor… Dovolíte mi, abych se stala součástí vaší rodiny i jako upírka? Dovolíte mi s vámi strávit věčnost, šťastná a obklopená milujícími osobami?“

Nastalo ticho. Dokonce i já, člověk s nedokonalým sluchem, bych slyšela špendlík ve chvíli, kdy by dopadl na zem. Tedy, kdyby ho někdo pustil…

„Alice?“ podívala jsem se na mrňavou osůbku s rozčepýřenými vlasy. Věděla jsem, že ona bude stát při mně. Slíbila to a ona sliby drží.

„Pokud si to přeješ, já proti nebudu. Ba právě naopak,“ odpověděla a usmála se na mě jejím obvyklým, zářivým úsměvem.

V duchu jsem si připočítala jeden bod a pak jsem se podívala po ostatních. Bitva teprve začala…

„Jaspere?“

„No, bylo by pěkné být u tebe a nemyslet pořád na to, že bych tě mohl lehce zranit, možná dokonce zabít… Avšak říkám ne,“ odvětil a podíval se na mě s teskným výrazem v obličeji.

Cítila jsem údiv a byla jsem, mírně řečeno, vyvedena z míry. Myslela jsem, že Jasper souhlasit bude, i kdyby to mělo být pouze kvůli Alici.

Jasper ucítil mé pocity a ošil se. Pak se na mě opět podíval a v očích měl vepsanou omluvu.

„Bello, není to tak, že bych tě tu… nechtěl. Naopak, mám tě docela rád… Ale tohle není něco, co bys chtěla, věř mi. Nepřála by sis být novorozeným, zrůdou, která je takřka nezadržitelná… Já to zažil a viděl jsem více novorozených, než se dá vůbec spočítat. Znám je, vím, jak se chovají, co cítí. Ne, tohle není něco, o čem by ses dokázala rozhodnout. Na to jsi příliš mladá,“ zdůvodnil svoje rozhodnutí a odmlčel jsem. A já se frustrovaně nadechla.

„A kdy bych byla dostatečně stará na to, abych se mohla sama rozhodnout o tom, co chci? Až by mi bylo šedesát?!“ vykřikla jsem poněkud pisklavým hlasem. Ano, Jasperova odpověď mě vytočila. Opět se všechno točilo kolem věku. Věk – věc, která mi vždy stojí v cestě, jak se zdá…

„Ani to by nestačilo. Musela by si být minimálně tak stará jako já, aby to bylo dost. A věř mi, v mém věku už by sis tuhle možnost určitě nevybrala. Měla bys totiž dostatek času, aby sis to stihla rozmyslet,“ odpověděl Jasper klidně, ostatně jako vždy, a pak se odmlčel.

Přikývla jsem na souhlas, že jeho verdikt beru. Poté jsem se otočila k Emmettovi.

„Emmette? Jaký je tvůj názor?“

„Já souhlasím. Nebudu ti přece odpírat to, co mám já. A to je věčnost po boku milované osoby,“ odvětil a usmál se na svou nádhernou ženu.

Srdce mi radostí poskočilo. Bylo to dva ku jedné. To znamená jediné – zatím nemusím ztrácet naději…

„Rosalie?“ oslovila jsem blonďatou krásku, která si mě měřila chladným pohledem.

„Ne,“ odpověděla prostě a přesně tak, jak jsem očekávala.

„Esme?“

„Já… Já nevím. Vážně ne. Součástí rodiny jsi i teď a vždy jí budeš. Ale… Já myslím, že můžeš mít šťastný život s milující rodinou i bez věčnosti, bez upírství… Já… Promiň, ale hlasuji pro ne…“ řekla s omluvou vepsanou v milujících očích.

Vykulila jsem oči a najednou nemohla popadnout dech. Esme… Esme hlasovala záporně… Esme…

Když jsem se jakž takž vzpamatovala, v duchu jsem si propočítala skóre. Dvakrát pro, třikrát proti… Avšak stále byla šance, nesměla jsem se poddávat beznaději…

„A ty, Carlisle? Dovolíš mi, abych rozšířila tvoji rodinu o dalšího člena? Rozhodni to z pozice hlavy rodiny, z pozice zakladatele Cullenovic klanu… Jak se rozhodneš? Ano nebo ne?“

„Ehm,“ odkašlal si jmenovaný. Bylo vidět, že je nervózní, avšak všemi možnými způsoby se to snažil zakrýt. Jemu očividně Jasper nepomohl, na rozdíl ode mě. Ke mně byl velmi shovívavý, alespoň v tomhle ohledu.

„Po dlouhém a náročném uvažování jsem se rozhodl, že…“ udělal nechtěnou dramatickou pauzu…

„… že se zdržím hlasování.“ S těmi slovy jsem cítila, jak mi srdce spadlo až kamsi… dolů. Byla jsem… omámená, zdrcená tou informací, tou osudnou větou… Ne, to nebylo možné. To… To ne. To nemohlo být skutečné, určitě nic takového neřekl…

Ale řekl. To jsem poznala po chvíli, když jsem se vzpamatovala a podívala se na tváře sedmi členů Cullenovic rodiny. Rodiny, která… která mě odmítla.

„Jsi v pořádku, Bello?“ ozval se u mého ucha sametový hlas. Otočila jsem se a pohlédla Edwardovi do očí.

„A co ty, Edwarde? Jaká je tvá odpověď?“ zašeptala jsem, předem si jistá tím, co řekne.

„Vždyť to moc dobře víš… Opravdu to chceš slyšet?“ Zakroutila jsem hlavou na znak nesouhlasu. Ne, nepotřebovala jsem se ujistit v tom, co bylo zřejmé.

„Takže… Díky za váš názor,“ dostala jsem ze sebe a důstojně jsem se postavila. Poté jsem se beze slova, bez rozloučení vydala ke dveřím a za úplného ticha jsem vyšla ven.

Tak a bylo to. Bylo odhlasováno – a jednoznačnou odpovědí bylo skoro jednomyslné ne…

* První řádek použit z knihy.

Kapitola věnována mé drahé spolutrpitelce SiReeN a mému drahému špuntovi, jež je znám pod přezdívkou NatynQa.

Vícedílné pokračování této povídky => Give a second chance - 1. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Odhlasováno... :