Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nový směr

18.11.2010 (21:00) • Danca11 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1567×

Nevěděl jsem, jak dlouho ležím na té chladné zemi a koušu se do jazyka ve snaze nevydat ani hlásku. Mohly to být minuty, ale stejně tak i hodiny, dokonce i dny. Čas pro mě nic neznamenal. Celá má mysl se soustředila pouze na tu příšernou bolest, která mi ochromovala celé tělo. Ten žár byl příšerný, přál jsem si, ať zemřu, ale bohužel jsem musel dále trpět.

Po nějaké době jsem začínal cítit úlevu v článcích prstů, jakýsi chlad, který vytlačoval oheň.

Plameny postupně ustupovaly z rukou a nohou, zato v krku jsem pocítil příšernou bolest a znovu jsem se kousl do jazyka, abych zdusil křik. Tentokrát jsem už v ústech necítil pachuť krve, ale to bylo v té chvíli nepodstatné, jelikož oheň se stahoval do mého srdce, které bilo jako splašené a plameny mi i nadále hořely v krku.

A najednou se mi zastavilo srdce. Nejdříve jsem zadoufal ve smrt, ale bolest v krku mi dokazovala, že stále žiji. Pomalu jsem otevřel oči a zamrkal. Byl den a dírami ve starých zdech dosahovala na zem malé světélka. Postavil jsem se a rozhlédl kolem sebe. Moje oči se zaostřovaly na pavučiny a puklinky mezi zdmi. Zaslechl jsem hluboký hlas kostelních zvonů. To není možné, musel jsem se dočista zbláznit, kostel je daleko odtud, nemohl jsem jej slyšet.

Najednou se mi v mysli objevil zastaralý pergamen, na němž bylo drobným, sotva čitelným písmem napsáno:

Ze všech zlých bytostí, jež chodí po stejném světě jako my, není žádný tvor tak obávaný, tak smrtonosný jako upír. Není to tvor s lidskými city, je to chladný kámen, žijící jen díky temné magii. Je to vyvrženec samotného pekla. Tento tvor, sající lidskou krev, chodí po světě od jeho vzniku. Pomocí temných sil se rodí další a další. Není nikdo, kdo by jej mohl popsat, jelikož upíři zabíjejí. Ne z hladu, ale pro zábavu. Slunce je však pro ně smrtící, stejně jako stříbro. Česnek také dokáže tyto lovce odradit. Tento ďáblův zplozenec nemá důvod, proč žít, nemá srdce, není ani z poloviny člověkem. Lid se musí bránit, jak jen dokáže, než se těmto zrůdám podaří ovládnout svět a zničit lidstvo.

 Vybavoval jsem si tu noc, kdy jsem se vplížil do archívu a našel toto. Otřásl jsem se hrůzou a uvědomil si, co se ze mě stalo.

Nezvykle rychle jsem přešel na místo, kde štěrbinou ve zdi pronikalo do místnosti světlo a natáhl na něj ruku. Na vteřinu se mi zdálo, že se nic neděj. Poté se místo, kde paprsky dopadaly na mou kůži rozzářilo, jako by bylo poseto diamanty. Otočil jsem rukou a mělo to stejný účinek. Začínal jsem tušit, že nebude tak lehké najít způsob, jak se zničit.

Zvedl jsem ruku a prohlédl si ji. Až nyní jsem si všiml, že nemám na rukou ani jediný škrábanec, i přesto, že jsem ve snaze dostat se sem několikrát upadl a jistě se i pořezal. Další zvláštností byla podivná bledost pokožky. Poté jsem si všiml, že na jednom místě na podlaze je důlek a v něm trocha dešťové vody. Klekl jsem si a podíval se na svůj odraz. Okamžitě jsem odskočil a nevěřícně zatřásl hlavou. Možná se mi to celé zdá, napadlo mě. Znovu jsem se na sebe podíval. Z vodní hladiny na mě zíraly rudé oči. Po celé té době jsem si uvědomil tíhu situace: Stal jsem se upírem!

O půl roku později:

Došel jsem na malý palouk. Posadil jsem se na měkkou trávu a zhluboka dýchal. Jakýsi netvor ve mně mi přikazoval, ať se vrátím, ale mysl mi naštěstí zůstala čistá. Bolest v krku neustávala, ale spokojeně jsem zjistil, že slábnu. Přál jsem si umřít, jakkoli. Zkoušel jsem vše, ale nože a dýky byly proti mému tělu jako dětské dřevěné hračky, jed neměl žádný účinek a ani voda mi neublížila. Nakonec jsem si umínil, že zemřu žízní. Taková zrůda jako já si nic jiného nezaslouží.

Nenáviděl jsem sám sebe. Nenáviděl jsem své skvělé smysly, které mi umožňovaly vše vidět, slyšet i cítit.

Sledoval jsem stromy, chvějící se ve větru. Najednou se vítr obrátil a k mému nosu donesl skvělou, úžasnou vůni, po které celé mé tělo toužilo. Neuvědomoval jsem si, co se děje, dokud jsem se nezakousl do krku mladému jelínkovi. Sotva se ta úžasná tekutina dotkla mého jazyku, přestal jsem úplně myslet a ztratil i poslední známku lidskosti. Jako ve snách jsem mrtvolu odhodil a rozběhl se za prchajícím stádem. Po třetí oběti se mysli povedlo získat kontrolu nad mým tělem.

Poprvé po měsících ta palčivá, mučící bolest v krku polevila. Poprvé po měsících jsem se cítil neuvěřitelně silný a spokojený.

Jakmile jsem si uvědomil to poslední, otřásl jsem se odporem. Podíval jsem se na mrtvolu laně, která mi ležela, úplně bez krve u nohou. Najednou mi hlavou proběhla myšlenka: Copak lidé nejedí zvířata? Možná, že bych se jimi mohl živit i já. Nezabíjel bych lidi.

Sotva jsem si toto uvědomil, začal jsem uvažovat dál. Zvířat je přece spousta. Nemusím být zrůda. Možná budu schopen se ovládat a neubližovat lidem.

Ta myšlenka mě neuvěřitelně pohltila a poprvé za toho půl roku jsem cítil naději.

Možná nejsem zrůda.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nový směr: